K § 2, odst. 4 zákona č. 142/1920 Sb. z. a n. ve znění zákona č. 39/1922. — Názor stížnosti, že cit. ustanovení poskytuje osobám v něm uvedeným výhodnější postavení ve věci nároku na invalidní důchod, než jaké mají invalidi, na něž vztahuje se § 2 cit. zákonů, spočívá na omylu, neboť pravý opak je pravdou. Podle ustanovení § 2 zákona č. 142/1920 přísluší válečnému poškozenci nárok na plný důchod invalidní podle tohoto zákona, nepřesahuje-li jeho roční příjem 4000 Kč. Je-li však jeho roční příjem sice větší než 4000 Kč, ale menší než součet jeho příjmu a plného důchodu invalidního, přísluší mu důchod v částce doplňující tento součet. Tato hranice příjmová se zvyšuje podle ustanovení § 3 cit. zákona, žijí-li s válečným poškozencem ve společné domácnosti osoby, k jichž výživě je podle zákona povinen přispívati a skutečně přispívá, o 10% za každou takovou osobu, nejvýše však o 2000 Kč. Podle ustanovení § 4, odst. 2 zákona č. 142/1920 válečný poškozenec, jenž byl přijat do služeb státu, země, kraje, obce, nebo veřejného fondu, neb nějakého jejich podniku, jakož i do služeb soukromých drah za týchž pracovních podmínek, za jakých jsou přijímáni jiní zřízenci téže kategorie služební, má po dobu, po kterou má požitky z tohoto služebního poměru, nárok na invalidní důchod jenom, je-li aspoň z 50% neschopen k výdělku. Činí-li pak neschopnost k výdělku u osob v tomto odstavci uvedených aspoň 50%, přiznává jim jeho ustanovení sice nárok na důchod, ale jen v poloviční výši důchodu, který by invalidovi jinak podle tohoto zákona příslušel, při čemž výslovně se uvádí, že o příjmu takového invalidy z jeho služebního poměru platí obdobně ustanovení § 2, odst. 3 tohoto zákona. Z těchto ustanovení tudíž plyne, že osobám uvedeným v odst. 2 § 4 zák. č. 142/1920, jichž stupeň invalidity činí aspoň 50% neschopnosti k výdělku, nepřísluší snad bezpodmínečně k jejich služebním požitkům 50% důchodu, jenž by invalidovi jinak náležel, bez ohledu na to, jak vysoké jsou jejich služební požitky, nýbrž pouze za podmínek stanovených v § 2 cit. zákona, t. j. nečiní-li jejich příjem ze služebního poměru vyšetřený podle směrnic tohoto §u více než 4000 Kč a že v případech, ve kterých by jejich příjem, zjištěný způsobem prve uvedeným, 4000 Kč převyšoval, měly by osoby ty nárok na důchod jen potud a v té míře, pokud a v jaké míře by součet hranice příjmové, tedy 4000 Kč a 50% důchodu, jenž invalidům jinak podle zákona č. 142/1920 přísluší, příjem jejich stanovený podle předpisu § 2 cit. zákona převyšoval.
Vylíčený stav právních předpisů byl sice částečně změněn zákonem ze dne 25. ledna 1922 č. 39 Sb. z. a n., jehož se stížnost rovněž dovolává, než změna tato nejde tak daleko, aby z ní tvrzený nárok bylo možno dovoditi. Zákon č. 39/1922 totiž jednak zvýšil v § 2 přípustnou hranici příjmovou ze 4000 na 6000 Kč, jednak ale současně nařídil včítání do příjmu válečného poškozence onoho dílu příjmu rodičů nebo předků válečného poškozence, jenž vypočten podle počtu členů rodiny by na něho připadl. V § 4 odst. 2, o jehož ustanovení stížnost stěžovatelův nárok opírá, stanoví se pak toto: „Válečný poškozenec, jenž byl přijat do služeb státu, země, kraje, obce, nebo veřejného fondu, nebo nějakého jejich podniku, jakož i do služeb soukromých drah za týchž pracovních podmínek, za jakých jsou přijímáni jiní zřízenci téže kategorie služební a jehož služební požitky převyšují 6000 Kč ročně, má po dobu, po kterou má požitky z tohoto služebního poměru, nárok jenom, je-li aspoň z 50% neschopen k výdělku; v tom případě přísluší mu polovice důchodu, jenž by jinak podle tohoto zákona příslušel. Při tom platí o příjmu z tohoto služebního poměru obdobně ustanovení § 2 odst. 4 tohoto zákona.“ — V odstavci 4 § 2 se pak stanoví, že příjem válečného poškozence a osob uvedených v odst. 2, plynoucí z činnosti hospodářsky nesamostatné, započítává se pouze polovičkou.
Z těchto ustanovení je zjevno, že právní postavení osob uvedených v § 4 odst. 2. zákona zlepšuje se oproti ustanovení odst. 2 § 4 zákona č. 142/1920 jenom potud, že příjmová hranice pro nárok na 50% důchod při 50% neschopnosti k výdělku, jenž by válečnému poškozenci jinak poule zákona příslušel, se zvyšuje na 6000 Kč, a že z nároku na invalidní důchod nejsou více vylučováni váleční poškozenci s menší neschopností výdělkovou než 50%, nedosahují-li jejich služební příjmy, počítané podle zásad v tomto zákoně vytčených, příjmové hranice 6000 Kč.
(Nález Nejv. správ. soudu z 3. ledna 1927, č. 26938/26.)