Nepřípustnost samostatných opravných prostředků proti mezitímním opatřením v řízení, týkajícím se dělnického úrazového pojištění na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Pojem konečného rozhodnutí. K § 4 zák. čl. XX z r. 1901.

Podle § 4 zák. čl. XX z r. 1901 je přípustno odvolání a revisní žádost súčastněných osob toliko proti konečným rozhodnutím a lze o nápravu újmy utrpěné v řízení konečnému rozhodnutí předcházejícím, žádati v odvolání nebo revisní žádosti do tohoto konečného výroku podaných.
Účel tohoto ustanovení podává se jasně z vládních motivů k onomu zákonu, dle nichž je prý tohoto omezení právních prostředků — vyskytujícího se dosud pouze tu a tam v jednotlivých zákonech, ku př. v § 205 zák. čl. XX z r. 1877 — nutně třeba, má-li býti zabráněno umělým průtahům, vyvolávaným stranami v té které právní záležitosti. Je-li totiž přiznáno právo k odvolání i proti mezitímním opatřením (ku př. proti obeslání, proti žádanému objasnění jednotlivých částí skutkové podstaty nebo výzvám předložiti dodatečně určitá data, listiny atd.) ohroženo jest vyřízení věcí těch průtahy, jež jednak značně zvolňují průběh sporu, jednak pak nad míru rozmnožují práci úřadů.
Z týchž vládních motivů k zák. čl. XX z r. 1901 podává se však i definice pojmu konečných rozhodnutí, jakožto výroků, jimiž věci dostalo se v relaci k té které instanci správní definitivního ukončení ať již tím, že byla úřadem meritorně vyřízena, ať tím, že úřad nepřistoupil k meritornímu vyřešení a projednání věci po této stránce od sebe odmítl.
Tím přijata byla v systemu uherského práva správního positivní normou zásada nepřípustnosti samostatných právních prostředků proti aktům úřadů správních, majícím povahu opatření pouze mezitímních, sloužících k tomu, aby úřadu opatřen byl teprve potřebný základ k výroku, v němž by projevil konečný závěr, k němuž, řeše tu kterou záležitost k němu vznesenou, dospěl.
Jak ze znění citovaných zákonných ustanovení a zejména i se zřetelem k předpisu § 12 téhož zákonného článku patrno, vyslovena byla tato zásada pro všechny obory správního práva a platí tudíž všeobecně, (vyjímajíc ovšem podle § 22 věci policejně - trestního soudnictví, jichž úprava v tomto směru byla vyhrazena nařízení příslušných ministerstev, jakož i podle § 43 záležitosti daňové a poplatkové), leč že by specielní normou bylo v tom kterém případě výslovně jinak ustanoveno.
Výzva daná Zemskou úřadovnou pro dělnické pojištění v Bratislavě po rozumu § 19 nařízení býv. uh. ministerstva ze dne 14. prosince 1917, č. 4790 M. E, aby byl předložen výkaz dělníků a jejich mezd za účelem vyměření příspěvků k úrazovému pojištění, je opatřením povahy toliko mezitímní, přípravné, neboť není touto výzvou věc dotyčným orgánem definitivně vyřízena, nýbrž jejím účelem jest opatřiti teprve orgánu tomu potřebný materiál, potřebný skutkový základ, na němž by mohl vybudovati rozhodnutí, jež při opatření tom měl na mysli, totiž o předpisu příspěvků k úrazovému pojištění.
Ale pak jest zde případ, kdy podle cit. § 4 zák. čl. XX z r. 1901 zvláštní právní prostředek místa nemá a kdy strana může své případné námitky proti tomuto, toliko mezitímnímu přípravnému aktu, přiváděti k platnosti až v právním prostředku podaném proti konečnému rozhodnutí, v daném případě proti vyrozumění o výměře příspěvků těch po rozumu § 20 cit. ministerského nařízení č. 4790/1917 pokud ovšem námitky ty v onom stadiu řízení byly by vůbec po zákonu přípustný.
Zbývala by tudíž již jen otázka, zda snad onomu principu § 4 zák. čl. XX. z r. 1901 nedostalo se omezení nějakou pozdější specielní normou, vydanou pro tento obor veřejného práva.
V tomto směru mohly by přicházeti v úvahu zák. čl. XIX. z r. 1907. po případě prováděcí nařízení ministerstva obchodu ze dne 4. června 1908, č. 47915 (Rendeletek Tára 1908, str. 887 a násl.), vydané na základe § 181 cit. zák. čl., jednak pak zmíněné již ministerské nařízení č. 4790 z r. 1917 a posléze vl. nař. ze dne 14. července 1922, č. 199 Sb. z. a n.
Jak ale z doslovu těchto norem patrno, neobsahují vůbec ustanovení, že by i proti oné výzvě připuštěn byl samostatný právní prostředek a naopak z předpisů norem těch čerpati lze pouze závěr, že prostředek ten má místo teprve proti platebnímu rozkazu či vyrozumění o předpisu pojistných příspěvků, jakožto rozhodnutí konečnému (nehledě ovšem k rozhodnutím stran pojistné povinnosti a zařazení do nebezpečenské třídy nebo jiným samostatným konečným rozhodnutím příslušných orgánů.
(Nález Nejv. spr. soudu z 11. listopadu 1926, č. 20486.)

Citace:

Nepřípustnost samostatných opravných prostředků. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1927, s. 108-109.