1. Ustanovení § 4 zák. č. 91/1918 Sb. o osmihodinové době pracovní platí také pro podniky hornické. — II. Ustanovení § 4 žák. č. 115/1884 ř. z. o nedělním klidu nebylo předpisem § 4 zák. č. 91/1918 Sb. o osmihodinové době pracovní zrušeno, nedotýká se však práva zaměstnanců na nerušenou přestávku 32 hodin v každém týdnu. Právo toto může býti obmezeno jen v rozsahu odst. 3, § 4 zák. č. 91/1918 Sb. ministerským povolením podle odst. 5 tohoto zákonného ustanovení.
Naříkaným rozhodnutím zamítl žalovaný úřad odvolání stěžující si firmy z výměru revírního báňského úřadu v Mostě, jímž bylo jí tímto
328 úřadem u výkonu dozoru nad hornictvím vytčeno, že ve svém dolu »Pavel II.« v H. nechala střelmistry, jakož i strojníky u čerpadel a u těžného stroje pracovati opětovně ve všechny všední dny i v nedělích, tak na př. i v období od 1. do 29. ledna 1926, aniž byly dodrženy pracovní přestáVky § 4 zák. z 19. prosince 1918, č. 91 Sb. Stěžovatelka byla současně vyzvána, aby tuto závadu ospravedlnila, jinak že by proti ní musilo býti zavedeno trestní řízení podle § 13 cit. zák. O stížnosti do rozhodnuli toho podané Nejvyšší správní soud uvážil: Vlastní předmět sporu tvoří otázka, přísluší-li podle platných předpisů právních některým hornickým dělníkům, jako střelmistrům, strojníkům při čerpadlech a pod. přestávka stanovená' v § 4 zák. č. 91/18, t. j. nerušených 32 hodin jednou týdně. Stěžovatelka to popírá a odvolávajíc se v tomto směru na zák. čís. 115/84 ř. z. namítá, že v daném případě jde o kategorie dělníků, povolaných k výkonu takových prací, jež jsou podle § 4 tohoto zákona z nedělního klidu vyňaty. Aby bylo lze tuto spornou otázku spolehlivě rozřešiti, jest třeba objasniti si vzájemný poměr obou norem, jež tu rozhodují, t. j. na jedné straně předpisu § 4 zák. o ochraně dělnictva, vydaného v r. 1884, na druhé pak § 4 zák. o osmihodinové době pracovní z r. 1918. Pokud jde o zákon o osmihodinové době pracovní z r. 1918, dlužno nejprve zdůrazniti, že se zákon ten vztahuje také na provoz hor celým svým obsahem a nikoli snad jen svým předpisem osmihodinového pracovního dne, jak je normován v § 1 tohoto zákona To podává se nejen z toho, že ani v nadpisu tohoto zákona, ani v dalších jeho předpisech, následujících, po jeho § 1. platnost dalších norem tohoto zákona nebyla omezena na určité skupiny zaměstnavatelské, zejména snad1 jen na podniky podléhající právu živnostenskému, nýbrž také ze slovného znění těchto dalších předpisu (zejména z § 6, bodu 2, a § 13), kde se mluví dokonce výslovně o podnicích hornických i o báňských úřadech. Nelze také nahlédnouti, proč by byl zákonodárce chtěl právě horníkům odepříti výhodu nově zavedenou zákonem o osmihodinové době pracovní, kdyžtě zákonodárství až dosud s úpravou zákonně ochrany dělnictva začínalo právě u horníků a právě těmto zaměstnancům přiznávalo do jisté míry v tomto směru přednost před dělnictvem ostatním; Tak byl jíž § 4 zákona č. 115/84 zaveden v hornictví nedělní klid. Vedle toho byly zde ovšem pro některé práce ze zásadního nedělního klidu připuštěny výjimky, zčásti ipsa lege, zčásti po souhlasu báňského úřadu. V § 4 zákona o osmihodinové době pracovní z r. 1918 zaručuje se v odst. 1 zaměstnancům každý týden nepřetržitá přestávka nejméně 32 hodiny. Tato přestávka má podle odst. 2 připadati zpravidla na neděli, zůstávají však v tom směru zachovány v platnosti výjimky, stanovené v zákoně o nedělním klidu, na kterýžto zákon se prostě odkazuje. Zásada 32hodinové přestávky, stanovená v odst. 1., § 4, může sice podle 3. odst. téhož paragrafu býti také prolomena, jde-li o podniky nepřetržitě provozované, avšak výjimka tato jest podmíněna povolením, jež by musil uděliti ministr sociální péče; nemůže proto býti o ní řeč, dokud' takovéto ministerské povolení uděleno nebylo. Dojde-li k povolení takovéto výjimky, jak ji má citovaný zákon na mysli, omezuje se týdenní 32hodinová přestávka potud, že v takovémto případě nastupuje jen jednou za 3 týdny, ale pak musí připadnouti vždy na neděli. — Porovnají-li se příslušné předpisy obou zákonů (t. j. § 4 zákona z r. 1884 a § 4 zákona z r. 1918), vyplývá z toho porovnání, že prvý zákon jedná o nedělním klidu při hornictví, druhý pak v prvé řadě o 32hodinové přestávce. Každá z těchto norem má tudíž za předmět otázky různé a nelze tedy pochybovati, že obě tyto normy platí vedle sebe. Zejména zůstávají v platnosti také v zákoně upravené výjimky z nedělního klidu při hornictví. Leč tyto výjimky nemohou se nikterak dotknouti 32hodinových přestávek, jak pozdějším zákonem byly zavedeny. Jest tudíž stížnosti dáti za pravdu, že předpis § 4 zákona z roku 1884 zůstává
329 i nadále v platnosti, zvláště když zákon o osmihodinová době pracovní (§ 4, odst. 2.) se na zákon o nedělním klidu výslovně odvolává. Leč z toho plyne jen, že tam, kde půjde o práce, uvedené v § 4 zákona o nedělním klidu, nemusí 32hodinová přestávka připadnouti na neděli. Neplyne však z toho, že dotčení tím zaměstnanci smějí býti ve svém právu na každotýdenní 32hodinovou přestávku zkracováni. I to jest ovšem přípustné, leč jen v mezích 3. odst., § 4 zákona z roku 1918, t. j. jen na podkladě povolení ministerstva a s omezením,, jak stanoveno v cit. odst. 3. Takovéto ministerské povolení však pro hornictví nesporně vydáno nebylo a není zejména obsaženo ani v nařízení č. 11/19.
(Nález Nejvyššího správního soudu ze dne 9. října 1929, č. 18082/29.)
330