K založení pojistné povinnosti pensijní stačí služební poměr; není třeba, aby smluvené služby byly skutečně vykonávány.Zemská úřadovna I. Všeobecného pensijního ústavu v Praze prohlásila, že R. G. ve svém zaměstnání u firmy E. S. jest povinen pojištěním podle zákona ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n. K námitkám, jež proti výměru tomu podala firma, zemská správa politická vyslovila, že R. G. pensijnímu pojištění nepodléhal. Odvolání, které z rozhodnutí toho podal R. G. a Zemská úřadovna, ministerstvo sociální péče naříkaným rozhodnutím nevyhovělo z těchto důvodů: Podle § 1, odst. 1. a 2. pens. zák. jsou předpoklady pojistné povinnosti služební poměr a skutečný, kvalifikovaný způsob zaměstnání. R. G. zavázal se sice smlouvou ke konání určitých služeb pro firmu jako správce pražské filiálky firmy, jejíž zřízení se však neuskutečnilo, takže podle vlastního udání vůbec žádné činnosti nevykonává. Nebyly tedy v daném případě splněny oba předpoklady § 1 pens. zák., neboť pouhá existence služební smlouvy bez skutečného zaměstnání a konání prací, k nimž se zaměstnanec smlouvou zavázal, nemůže založiti pojistné povinnosti. O stížnosti uvažoval Nejvyšší správní soud takto: Naříkané rozhodnutí založeno jest na právním názoru, že ke vzniku pensijní povinnosti určité osoby podle § 1 pens. zák. jest nezbytně třeba, aby byly splněny dva předpoklady, totiž jednak, aby dotčená osoba byla v poměru služebním, jednak, aby práce, k jichž konání se služební smlouvou zavázala, skutečně také vykonávala. Vycházeje pak z tohoto právního názoru, dospívá k závěru, že nevykonává-li zaměstnanec skutečně práce, jím ve služební smlouvě stipulované, chybí tu jeden z uvedených momentů pro vznik pensijní povinnosti nezbytných, a že pouhou existencí služební smlouvy pojistná povinnost založena býti nemůže. Stížnost vytýká tomuto právnímu názoru nezákonnost, namítajíc, že požadavek, aby vedle právní existence služebního poměru smluvené práce byly také skutečně vykonávány, neodpovídá zákonu a dovozuje, že okolnost, zda smluvené práce byly zaměstnancem také skutečně vykonávány, pro otázku založení pojistné povinnosti jest nerozhodná. Po názoru stížnosti stačí již to, že zaměstnanec jest ochoten smluvené práce konati, a že zaměstnavatel může jeho pohotovými službami disponovati. Na tom, nedošlo-li ke skutečnému výkonu služeb vinou zaměstnavatelovou, nesejde. Z vylíčených právních hledisek stran jest zřejmo, že na sporu jest jen otázka, je-li ke vzniku pojistné povinnosti podle pensijního zákona mimo právní existence služebního poměru ještě také nezbytným zákonným předpokladem skutečné vykonávání smluvených prací, ze služební smlouvy pro zaměstnance vyplývajících. Na otázku tu nutno odpověděti záporně. Podle § 1, odst. 1. zák. ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n., jest pensijním pojištěním povinen a podle ustanovení tohoto zákona pojištěn, kdo, překročiv 16. rok svého věku, jest v Československé republice v poměru služebním, pokud není činným jako dělník, či učeň, nebo nevykonává převážnou měrou prací podřízených. Z ustanovení toho plyne, že základním zákonným předpokladem pro pojistnou povinnost určité osoby jest toliko, aby osoba ta byla v poměru služebním, t. j., aby byla ve vztazích, které vyplývají pro dvě osoby z uzavřené služební smlouvy ve smyslu § 1151 obč. zák. ve znění III. dílčí novely ze dne 19. března 1916, č. 69 ř. z., který ustanovuje, že služební smlouva vznikne, jestli se někdo zaváže konati jinému po nějakou dobu služby. Na skutečném plnění závazků smlouvou tou převzatých při řešení otázky vzniku smlouvy té tedy nezáleží. Zákon č. 89/20 pak také požadavku, aby práce byly zaměstnancem skutečně vykonávány, jako dalšího předpokladu pensijní povinnosti, nikde neklade. Správnosti úsudku, že na právní existenci služebního poměru, který je podle § 1 zákona o pensijním pojištění předpokladem pensijní povinnosti pojistné, nemá o sobě vlivu nekonání prací, k nimž se kdo služební smlouvou zavázal, svědčí i tato úvaha: Služební poměr zajisté nezaniká ani se nepřerušuje tím, že zaměstnanec po nějakou dobu smluvených prací skutečně nevykonává, na př. v době dovolené, za nemoci a pod., a přece nebude lze důvodně o tom pochybovati, že i v těchto obdobích pojistná povinnost zaměstnance trvá, třebaže on žádných prací skutečně nevykonává. Z těchto úvah vyplývá, že předpokladem pro založení pojistné povinnosti podle § 1 pens. zák. není, aby práce, k nimž se zaměstnanec služební smlouvou zavázal, byly jím skutečně také vykonávány, nýbrž že stačí toliko právní existence služebního poměru. Opak nelze dovozovati ani z obratu, použitého v § 1 pens. zák...., »pokud není činným jako dělník, či učeň, nebo nevykonává převážnou měrou prací podřízených, neboť předpisem tímto nestanoví se další předpoklad pro pojistnou povinnost, souřadný s předpokladem v předcházející větě vytčeným, tedy vedle něho, nýbrž jím stanoví se jen z tohoto jediného základního předpokladu výjimky toho obsahu, že i když tento předpoklad jest splněn, totiž určitá osoba jest ve služebním poměru, ona přesto pensijní povinnosti nepodléhá tehdy, jsou-li smluvené služby takové povahy, jak je zákon vymezuje. Dotčenému ustanovení dlužno proto rozuměti jen tak, že se jím určité kategorie osob, jež jsou ve služebním poměru, se zřetelem na jakost jejich služebních prací, к nimž jsou podle služební smlouvy povinny, z pensijní povinnosti vylučují. Pro spornou otázku neplyne však z něho nic pro názor, že by vedle služebního poměru také ještě určitá činnost, t. j. skutečné konání smluvených prací zaměstnancem, bylo zákonným předpokladem pojistné povinnosti. Právní názor, na kterém spočívá naříkané rozhodnutí, nelze podle hořejších úvah tudíž uznati za shodný se zákonem.(Nález ze dne 3. května 1930, č. 7312/30.)