1919 Sb. z. a n.

Naříkanými rozhodnutími ministerstvo sociální péče v pořadu stolic správních uznalo stěžovatele J. H., majitele textilního závodu v H., povinným doplatit okresní nemocenské pokladně v Nové Расе nemocenské pojistné příspěvky za osoby jmenovitě uvedené, zjistivši, že u všech jmenovaných osob vzhledem k délce doby tkalcování pro stěžovatele а k výši průměrné týdenní mzdy jde o pojistný poměr podle § 1, odst. 2, nemoc. zákona ve znění novely ze dne 15. května 1919, č. 268 Sb. z. a n. Námitku stěžovatelovu, že jmenovaní tkalci si pro přízi docházeli nepravidelně, vyvracejí naříkaná rozhodnutí úvahou, že pravidelností ve smyslu citovaného ustanovení nerozumí se přesná pravidelnost v odebírání materiálu a odvádění hotových výrobků, jakož i pravidelnost výše mzdy dělníku poskytované, nýbrž rozumí se tím, že konání prací živnostenských se zřetelem k jinému obvyklému zaměstnání dělníkovu není zjevem nahodilým, ojedinělým, ale trvalým, takže tvoří řádný zdroj příjmů pracující osoby — ať již zdroj příjmů jediný, nebo trvalý doplněk jiného příjmu. K námitce pak, že jmenovaným tkalcům podle možnosti při práci pomáhali členové rodiny, naříkaná rozhodnutí poznamenávají, že námitka ta pro nedostatek označení dotyčných osob jest příliš neurčitá a všeobecná, jednak nerozhodná proto, že odvolatel sám tuto práci označuje jako výpomoc podle možnosti, kterážto občasná výpomoc nemá vlivu na kvalifikaci dotyčného tkalce jako domáckého dělníka ve smyslu § 1 nemoc. zák.
O stížnostech J. H., jež jsou stejného znění, uvážil Nejvyšší správní soud toto:
Žalovaný úřad, jak bylo právě uvedeno, posoudil spornou pojistnou povinnost jmenovaných osob podle § 1, odst. 2, nemocenského zákona ve znění novely z 15. května 1919, č. 268 Sb. z. a n., jenž stanoví, že pojištěni jsou také domáčtí dělníci, t. j. osoby, jež nejsouce živnostníky podle řádu živnostenského, pravidelně a nikoli pouze příležitostně vykonávají živnostenské práce na zakázku jednoho nebo několika zaměstnavatelů mimo dílnu zaměstnavatelovu. Stížnosti připouštějí, že jde o případy, jež jest posouditi podle citovaného ustanovení, vytýkají však po stránce právní, že naříkaná rozhodnutí přehlížejí vůbec ustanovení odstavce 1. § 1 cit. zákona, jež podle názoru stížností jest ustanovením rámcovým, ve kterém jest ustanovení odstavce 2. také zahrnuto, takže nelze vztahovati ustanovení odstavce 2. tam, kam ani nesahá ustanovení odstavce 1. Jest prý úplně jasné, že ustanovení odstavce 2. jest jen jaksi specialisací určité kategorie pojištěnců, kterou zahrnovati musí však nutně i odstavec 1., jenž přece výslovně praví, že pojistné povinnosti nepodléhá činnost, provozovaná pouze jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Je to tedy nesprávný výklad zákona — praví stížnosti dále — když napadené výroky mluví o pojistné povinnosti i tam, kde jde jen o zaměstnání, tvořící doplňující příjem dělníka, tedy zaměstnání, jež nelze považovati za nic jiného než za zaměstnání vedlejší, pojistné povinnosti nepodrobené.
Stížnostem nelze dáti za pravdu.
Srovnají-li se kriteria, jimiž zákon vymezuje okruh osob pojistné povinnosti podrobených v odstavci 1. a v odstavci 2. § 1, objevují se tyto různosti:
Jako základní předpoklad pojistné povinnosti vytyčuje odstavec 1. poměr pracovní (služební, učňovský), který — jak Nejvyšší správní soud ustáleně judikuje — není ničím jiným, nežli souhrnem vztahů vyplývajících ze smlouvy služební podle § 1151 o. z. o.: odstavec 2. naproti tomu mluví o živnostenské práci na zakázku, a to mimo dílnu zaměstnavatelovu, nevyžaduje tedy, aby tu byl bezpodmínečně pracovní poměr podle hořejší definice.
Již z toho je zřejmo, že zákon neztotožňuje domácké dělníky pojmově s osobami, podrobenými povinnému pojištění podle odstavce 1. Je to zřejmo i z toho, že odstavec 2. stanoví samostatně a odlišně kriteria pojistné povinnosti a neobsahuje v odstavci 2. na rozdíl od odstavce 1. ustanovení, jímž by i zaměstnání vedlejší bylo vyňato z pojištění, nýbrž stanoví jiná kriteria pojistné povinnosti, a to: aby vykonávání prací bylo pravidelné a nikoli pouze příležitostné.
Třeba proto, jak Nejvyšší správní soud vždy uznával, pojistnou povinnost domáckých dělníků posuzovati výhradně podle citovaného ustanovení odstavce 2. § 1.
Posoudil tedy žalovaný úřad právem dané případy výhradně podle § 1, odst. 2, n. z.; definoval také správně pojem »pravidelně a nikoli pouze příležitostně« v ten rozum, že je tu požadavkem zákona, aby konání dotyčných prací nebylo se zřetelem k obvyklému zaměstnání zjevem toliko nahodilým, ojedinělým, nýbrž trvalým, a tvořilo tak řádný zdroj příjmů osoby pracující (srovnej na př. Boh. A 3599/24).
Podle toho mohlo by jiné zaměstnání domáckého dělníka míti rozhodující význam při posuzování jeho pojistné povinnosti jen tehdy, kdyby bylo toho druhu a intensity, že vylučuje pravidelnost práce domácké podle hořejší definice.
Že by tomu tak bylo, stěžovatel během řízení správního netvrdil a ani ve stížnostech po té stránce neuvádí konkrétních fakt.
Není proto nezákonným, když žalovaný úřad posoudil dané případy jen podle ustanovení odstavce 2. § 1 n. z., a není proto ani vadou řízení, když nekonal šetření s hlediska ustanovení § 1, odstavec 1, nemoc. zák.
Proti zjištění žalovaného úřadu, že v daných případech šlo o zaměstnání pravidelné, uplatňují stížnosti námitku vadnosti řízení, kterou shledávají v tom, že úřad nezjistil okolností pro spor rozhodných, nekonav šetření o tvrzení stěžovatelově, že jmenovaní tkalci si pro přízi docházeli naprosto nepravidelně a že tkalcovali jen ve volných chvílích.
I kdyby bylo lze připustiti, že tyto okolnosti stěžovatelem tvrzené jsou s to, aby odůvodnily námitku, že práce tkalců, o něž tu jde, nebyla pravidelná, nýbrž pouze příležitostná, nemohl by stěžovatel před tímto soudem s úspěchem namítati, že žalovaný úřad k onomu tvrzení nehleděl, nekonav o něm šetření, neboť přestal v řízení správním právě tak jako ve stížnostech k tomuto soudu na uvedeném povšechném tvrzení a neuvedl žádných konkrétních okolností, z nichž by bylo lze usouditi, že tvrzené okolnosti pravidelnost práce zmíněných domáckých dělníků vylučují. Stěžovatel neuvedl zejména ani, v čem shledává in concreto nepravidelnost odběru suroviny, ani proč nepravidelnost odběru suroviny brání pravidelné práci, ani že volné chvíle, v nichž tkalci pro stěžovatele pracovali, byly tak řídké, že pravidelnost této práce vylučovaly. Této konkretisace bylo však třeba, ježto z nepravidelného odběru suroviny a z okolnosti, že tkalcovali jen ve volných chvílích, neplyne ještě logický závěr, že tkalcování nebylo zaměstnáním pravidelným.
Tento nedostatek konkretisování obhajoby činí Nejvyššímu správnímu soudu nemožným, aby posoudil, zda tvrzené nedostatky správního řízení lze uznati za vadu podstatnou podle § 6, odst. 2, zákona o správním soudě, t. j. zda nedostatek požadovaného šetření mohl míti nějaký nepříznivý vliv na zjištění skutkové podstaty daných případů, zda vytýkané vady týkají se okolností pro rozhodnutí závažných.
Bylo proto uvedené námitky vadnosti řízení zamítnouti jako bezdůvodné, a to tím spíše, ježto úřad pro svá zjištění, že zaměstnání tkalců, o něž tu jde, bylo v kritickém období pravidelné, měl podklad ve výsledcích šetření, zejména v seznání zúčastněných tkalců samých a dalších svědků, jež vyznělo vesměs v ten rozum, že šlo o zaměstnání nepřetržité, více měsíců, ba i roků trvající, jež bylo v kritické době u některých jediným, u ostatních hlavním a podstatným zdrojem výživy.
Stížnosti vytýkají dále, že úřad nepřihlédl k tomu, že dotyčný tkadlec nepracuje na díle sám, nýbrž také ostatní členové jeho rodiny. Podle názoru stížností měl úřad po této stránce konati šetření, i když stěžovatel během řízení námitky té blíže neprovedl, a neměl námitku tu označiti za nerozhodnou, neboť jest prý z ní patrno, že je tu pojištění vůbec technicky neproveditelné, protože za toho stavu věci se nedá ani zjistiti, kdo vlastně jest pojištěncem, neboť pouhá formalita, že jest jen jeden člen rodiny veden jako ten, jenž dílo provádí, pro zjištění to nestačí.
Ani tato námitka není důvodná.
I zde stěžovatel, přiznávaje, že tkalci, o něž tu jde, pro něho pracovali, opominul uvésti, jaký vliv přičítá in concreto spolupráci členů rodiny na existenci pojistné povinnosti toho kterého tkalce, což jest nezbytné proto, že spolupráce příslušníků (členů rodiny) domáckého dělníka nemá vlivu na jeho pojistnou povinnost a nepříčí se nikterak pojmu domáckého dělníka podle citovaného § 1, odst. 2, nem. zák. Taková spolupráce příslušníků rodiny jest domáckému průmyslu vlastní a zákon ji bral v počet, což plyne jednak z § 2 nem. zák., jenž připouští dobrovolné pojištění příslušníků rodiny domáckého dělníka, kteří jemu při domácké práci vypomáhají za předpokladů zde blíže uvedených, jednak z § 30 zákona z 12. prosince 1919, č. 29 Sb. z. a n. z r. 1920, o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce, jenž připouští, aby domácký dělník při domácké práci zaměstnával členy rodiny.
Neuvádějí-li stížnosti v jednotlivých případech konkrétních okolností, které by byly s to, aby vyvrátily správnost skutkových premis žalovaného úřadu, k nimž v každém jednotlivém případě, vyšetřuje konkrétní případ, dospěl a jež, jak bylo shora podotknuto, vyzněly vesměs v ten rozum, že osoby, o jichž pojistnou povinnost v daných případech jde, domáckou práci skutečně a pravidelně provozovaly, pak nemůže Nejvyšší správní soud ani shledati, že by tu byla podstatná vada řízení, opominul-li úřad konati šetření o spolupráci členů rodiny toho kterého tkalce.
Z těchto úvah bylo stížnosti jako bezdůvodné zamítnouti.
(Nález Nejv. správn. soudu ze dne 2. ledna 1930, č. 11154/28.)

Citace:

K § 1, odst. 2. zákona čís. 33/1888 ve znění zákona čís. 268/1919 Sb. z. a n.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1930, svazek/ročník 11, s. 200-203.