Inženýr.

I. Pojem. II. Ochrana titulu inženýr. III. Právo v zemích českých. IV. Právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. V. Trestní sankce.
I. Pojem. Inž. byl původně ten, kdo vymýšlel, navrhoval a řídil práce a stavby k dobývání a hájení neb opevňování míst k účelům vojenským. Slovo inž. jest odvozeno ze španělštiny, kde řidič strojů válečných (ingenio) byl zván ingenioros. Později byl nazýván inž-em i ten, kdo řídil práce a stavby veřejné (silnice, mosty), a to po příkladu Francie, kdež byl r. 1720 zřízen inž-ský sbor mostní a silniční a založena byla r. 1795 ku vzdělání inž-ů tohoto oboru zvláštní škola. Rozvoj práce technické vedl pak k rozlišování inž-ů vojenských od inž-ů civilních, kterými byli označováni inž-ři pracující jednak jako úředníci pro stát, obec, země nebo jako soukromí podnikatelé pro průmysl a potřeby soukromníkův (viz Ottův Slovník Naučný čl. Inženýr). Tak v Rakousku v nař. státního ministerstva z 8. 12. 1860, č. 268 ř. z., o zásadách organisace státní stavební (recte technické) služby bylo v § 27 vysloveno, že úkol státních stavebních orgánův má býti omezen jen na to, co se státu přímo dotýká a úplně a spolehlivě může býti provedeno jenom za jeho přímého vlivu. Pro obstarávání jinakých do technického oboru spadajících věcí obcí, korporací, publika a pod. buďtež zřízeni nezávisle na státní správě civilní inženýři. Institut ten byl vyhražen zvláštní úpravě (srov. Technikové civilní). Jménem inž. rozumí se tedy v obecné mluvě všeobecně technik určitého školského vzdělání, mající schopnost pro některý z rozmanitých oborů technických.
II. Ochrana titulu inž. Názvu inženýrského bylo často zneužíváno a přikládaly si jej i osoby, jež svým nedostatečným technickým vzděláním a činností názvu toho jistě nezasloužily a tím řádný vývoj technických odvětví jen ohrožovaly. Náprava byla zjednána tím, že bylo prohlášeno, že titulu inženýrského mohou používati jen ti, kdož splnili určité podmínky a že neoprávněné používání titulu inženýrského bylo prohlášeno za trestné. Podmínky ty byly jednak určité vzdělání jednak i zaměstnání v určitých úřadech veřejných anebo provozování určitých činností technických. Na tom ustalo právo uherské v nař. min. kultu a vyučování z 23. 5. 1890, č. 22578/1890, R. T. č. 126.
Dále šlo právo rakouské, které pozorujíc za války, jaké škody působila nevyjasněná otázka názvu inženýrského, v cís. nař. z 14. 3. 1917, č. 130 ř. z., na základě § 14 zákl. zák. státního čís. 141/1867 ř. z., vydaném, prohlásilo titul inženýrský za titul čistě stavovský, kterého může používati výlučně jen ten, kdo prokázal určitý stupeň technického vzdělání. Je-li to titul stavovský, nesmí býti ani částí titulu služebního a proto byla všechna služební označení, v nichž přichází slovo inž. k označení služebních míst (mimo vojsko a námořnictvo), prohlášena za nepřípustná. V tom jest rozdíl od práva uherského, v němž název inž. byl připuštěn i v titulech úředních.
III. Právo v zemích českých. V Rakousku a tedy nyní v zemích českých a v územích inkorporovaných jsou oprávněny označovati svůj stav názvem inž. (Ing.) osoby, které prokázaly určitý stupeň technického vzdělání.
Jsou to A. osoby, jež absolvovaly vysoké školy směru technického a podrobily se příslušným zkouškám, totiž:
1. osoby, které a) řádně absolvovaly studia na některé tuzemské vysoké škole technického směru (technická vysoká škola, montanistická vysoká škola, vysoká škola zemědělská) a to na některém odborném oddělení (i vysoké škole obchodní), pro něž jsou předepsány aspoň 2 státní zkoušky a b) vykonaly tyto předepsané státní zkoušky po případě zkoušku diplomovou nebo dosáhly doktorátu na některé z těchto vysokých škol (§ 1, odst. 1). Jako tuzemské školy padají v úvahu do převratu školy na území státu rakouského, po převratu na území státu našeho. 2. osoby, které až do převratu absolvovaly zemědělské studium na filosofické fakultě university krakovské a složily předepsanou závěrečnou zkoušku (§ 1, odst. 2.);
3. absolventi a) technických škol, býv. hornických akademií v Lubně a Příbrami a vysoké školy zemědělské ve Vídni, kteří absolvovali studia na nich jako řádní posluchači dříve než byly na těchto školách zavedeny státní zkoušky, § 2, odst. 1.; b) absolventi určitých ústavů, jež v Rakousku trvaly před nynější organisací vysokých škol a byly za rovnocenné uznány, dále absolventi lesnické akademie v Mariabrunnu, hornického učiliště ve Vordernbergu, bývalého technicko-živnostenského ústavu v Krakově, bývalého hornického učiliště v Lubně a v Příbrami a před rokem 1867 i ve Šťávnici, ale vesměs za podmínky, že tito absolventi absolvovali svá studia řádně jako řádní posluchači dle tehdy platných nařízení a že příslušné zkoušky s úspěchem složili (§ 2, odst. 2.);
4. absolventi technických studií na cizozemské vysoké škole, jestliže jsou tímto studiem nahražena tuzemská studia a zkoušky (§ 4). Ovšem právní nárok na nostrifikaci studií a diplomu není (Boh. adm. 4459). Jsou-li pochybnosti v případech sub 3 a 4, rozhodují ministr školství v souhlasu s min. veřejných prací, u montanistických studií výhradně ministr veřejných prací.
5. důstojníci, kteří absolvovali vyšší ženijní kurs nebo inženýrský důstojnický kurs a složili závěrečné zkoušky, dále důstojníci a vojenští úředníci, kteří byli na vyšším kursu dělostřeleckém vzděláni za inž-y dělostřelecké, posléze námořní důstojníci (a praporčíci), kteří byli vzděláni na vyšších kursech a složivše inženýrskou zkoušku byli přeloženi do stavu námořních inž-ův (§ 1, odst. 3.), dále důstojníci a vojenští úředníci, kteří absolvovali bývalý kurs k vzdělání v pozemním stavitelství do r. 1901 trvající nebo vojenský kurs pro stavební inž-y, trvající do r. 1910 (§ 2, odst. 4.). Tyto vojenské osoby mohou užívati názvu inž. i mimo aktivní službu a tedy i když z ní vystoupily. V naší republice nejsou již podobné kursy zřízeny a proto tato kategorie inž-ů zanikne. Všechny tyto osoby mají již na základě svých studií a zkoušek nárok na užívání titulu inženýrského, aniž jest k tomu třeba nějakého svolení úředního.
B. Cís. nařízení neomezuje však označení inž. jen na kruh oněch osob, jež mohou předložiti formální výkaz o studiích na vysokých školách a zkouškách dle §§ 1 a 2, nýbrž „věrno své základní myšlence, že názvem inženýr má býti označen určitý stav a nejen určitý akademický stupeň“, dává označení to i jiným osobám. Jsou to ponejvíce osoby, které titulu inženýrského obyčejně již užívaly, totiž:
1. absolventi odborných oddělení tuzemských vysokých škol technického směru, jestliže a) skončili svoje studia do 1. 5. 1917 (den účinnosti cís. nař. č. 130/1917 ř. z.) jako řádní posluchači (složení státní zkoušky u geometrů není nutno, Boh. adm. 2619), dále b) složili s prospěchem zkoušky z hlavních předmětů dotyčného odborného oddělení a c) mohou prokázati aspoň šestiletou praksi v odborně-technickém oboru. Povolení tu udílí ministr veřejných prací, a to pokud jde o techniky a zemědělské školy, v souhlasu s min. školství, a pokud jde o vysoké školy zemědělské, i v souhlasu s min. zemědělství (§ 3).
2. absolventi určitých středních škol odborných, totiž a) stavebních odborných škol, b) vyšších škol průmyslových směru mechanicko - technického, elektrotechnického, chemickotechnického a textilně technického, c) ústavů těmto odborně aspoň rovnocenných, jestliže α) svoje studium na těchto školách skončili před 1. 5. 1917 (maturita se nežádá, Boh. adm. 3691) nebo je aspoň před 1. 5. 1917 započali, ale v tom případě maturitní zkoušku složili s vyznamenáním, β) prokázali, že byli aspoň po 6 let prakticky zaměstnáni v odborně-technickém oboru (Boh. adm. 3602) a zároveň (Boh. adm. 2205) zaujímají vedoucí nebo samostatné místo v oboru odborně-technickém (Boh. adm. 3602, § 5).
Státními občany čsl. býti nemusí (Boh. adm. 3690); nař. č. 411/1921 Sb. odporuje v tom směru (§ 1, § 2, odst. 2.) zákonu. Tyto osoby sub B. nemají však přímého nároku ex lege na vedení titulu inženýrského, nýbrž mohou za udělení práva vésti titul inženýrský žádati u min. veřejných prací, jež u každé z těchto osob individuelně ocení vykonaná studia, jejich praktickou činnost a jejich nynější postavení a dle toho pak rozhodne, zda osoba ona může býti k stavu inž-ů počítána čili nikoliv.
Pro hodnocení to jest ministerstvu dána v předpisech §§ 3 a 5 závazná direktiva ve směru dolů, t. j. na tolik, že určena jest jistá nejnižší mez žádoucího teoretického studia a nutného praktického působení, která nezbytně musí býti vykázána, kdežto mez ve směru nahoru hledati sluší jen v intencích zákona, jenž nechce osoby tu jmenované vůbec vylučovati a proto nedopouští takového výkladu, jenž by činil předpisy ty bezpředmětnými a bezvýznamnými. — Jsou-li tyto meze zachovány, pak pro hodnocení teoretického vzdělání i praktického působení, jež vede ke zjištění oné míry, jakou asi jest pokládati za žádoucí, by ta která osoba byla zařazena ve stav inž-ů, nedal zákon ministerstvu veřejných prací direktiv závazných, nýbrž přenechal mu spravedlivě uvážiti a navzájem oceniti poměry celkové a individuelní. Na tuto diskrecionární moc poukazuje a také jen tento smysl a obsah má zákon, užívá-li obratu, že ministerstvo veřejných prací „může užívání stavovského označení inženýr povoliti“ (Boh. adm. 7261).
Z toho se pak dále podává, že přiznání názvu inž. podle §§ 3 a 5 není propůjčením nějakého vyznamenání nebo titulu v libovůli ministra ležícího, nýbrž jest to konstatování (deklarativní výrok), že určitá osoba splnila ony požadavky, jaké dle intence zákona nutno pokládati za minimální, aby mohla býti pojata ve stav, pro nějž jest určen a vyhrazen název „inženýrů“. Zákon při projevu této myšlenky arciť hleděl více k praktickému výsledku tohoto rozhodování a mluví proto o tom, že se povoluje používání stavovského označení „inženýr“, ale v právní podstatě své jest a zůstává výrok tento jen uznáním určitého osobního stavu nebo potvrzením určité schopnosti a jisté kvalifikace, s kterou jest příslušnost k stavu „inženýrů“ spojena. Jelikož tedy název inž. jest zákonným a vyhraženým názvem pro příslušníky určitého stavu, jehož se nabývá splněním určitých zákonných předpokladů, nebyl zrušen ani zákonem č. 61/1918 Sb., nebo § 106, odst. 3., úst. list. (Boh. adm. 743). K provedení §§ 3 a 5 cís. nař. byla na základě § 8 vydána vyhláška min. veř. prací z 26. 3. 1917, č. 133 ř. z., jež byla pak nahražena vlád. nař. z 10. 11. 1921, č. 411 Sb., které zejména stanoví, které školy odborné a průmyslové nebo jim na roveň postavené padají dle § 5 v úvahu (Boh. adm. 2618, 3689, 3692, 4534, 4535), co to jest absolvování, praktická činnost a vedoucí neb samostatné postavení a jak tyto momenty prokázati (Boh. adm. 2205). Pokud nařízení odporuje zákonu, srov. Boh. adm. 3690 a 3691. Nařízením byl zároveň zřízen při min. veřejných prací poradní sbor složený ze zástupců ministerstev, vysokých škol technických, vyšších škol průmyslových a ze zástupců inženýrské komory; sbor ten podává min. veřejných prací k volnému uvážení a rozhodnutí posudky a návrhy o žádostech za přiznání práva vésti titul inženýrský. Zřízení tohoto poradního sboru neodporuje zákonu (Boh. adm. 2205). Za přiznání titulu inž-a dle §§ 3 a 5 sluší zaplatiti poplatek kolkový 500 Kč podle § 6 zák. č. 54/1925 Sb. a prov. nař. č. 87/1925 Sb. Oprávnění těch bylo již přiznáno přes 2000.
IV. Právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. V uherském právu byla otázka titulu inženýrského upravena nař. min. kultu a vyučování z 23. 5. 1890, č. 22578, R. T. č. 126 (viz Sbírka zákonů, nařízení a předpisů pro státní službu stavební, svazek V., str. 1149), a to takto:
1. titulu diplomovaného inženýra mohou užívati jen ti, a) kdož před r. 1850 obdrželi inženýrský diplom od inženýrského ústavu při peštské universitě, b) kdož od r. 1850 obdrželi absolutorium neb inženýrský diplom na uherské polytechnické škole Josefově v Pešti, c) kdož od r. 1850 obdrželi inženýrský diplom na některé mimouherské technice na roveň postavené uherské Josefově polytechnice;
2. titulu inženýra bez přídavku diplomovaný mohou užívati ti, a) kdož do r. 1874/75 na některé technice poslouchali zcela neb z části zeměměřictví a inženýrské stavitelské vědy, stavbu silnic a železných drah, vodní stavby, stavby mostův a z těchto předmětů na technice aspoň částečně před r. 1874/75 zkoušky složili; b) ti, kdož od r. 1874/75 poslouchali všechny povinné předměty inženýrského odboru uherské Josefovy techniky a z nich všech složili zkoušky;
3. titulu diplomovaného geometra (nikoli inž-a) mohou užívati, kdo nabyli do r. 1880 na technice v Pešti geometrovského titulu;
4. titul inženýra mohou užívati, nehledíc na svoji vědeckou kvalifikaci, všichni, kdož nabyli k tomu státního oprávnění nebo vykonávají veřejný úřad, se kterým jest titul inženýrský spojen, pokud ovšem jednají v mezích svého oprávnění (katastrální, erární, železniční a městští inž-ři).
V. Trestní sankce. V zemích českých a územích inkorporovaných jest neoprávněné užívání stavovského titulu „inženýr“ a používání služebního titulu inž. k označení služeb proti předpisu § 6. přestupkem politickým, ačli nespadá pod trestní zákon a stíhá se pokutou do 400 Kč nebo vězením do 1 měsíce a jde-li o opakování deliktu, peněžitou pokutou do 4000 Kč a vězením do 6 měsícův, § 7 cís. nař. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi jest neoprávněné užívání titulu diplomovaného inž-a, inž-a a diplomovaného geometra trestným jako správní přestupek dle § 45 zák. čl. XL/1879 (přestupkový zákon); srov. č. 5 nař. R. T. 126/1890.
Karel Laštovka.

Citace:

DOHNÁLEK. O žalobách proti zemědělcům a nezaměstnaným.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1936, svazek/ročník 75, číslo/sešit 8, s. 524-526.