Uznal-li krajský soud svou příslušnost byť i jen tím, že rozhodl ve věci samé, nelze rozsudek napadati proto, že je příslušným soud okresní.

V rozhodnutích Sb. n. s. čís. 217 a 2641, dále R I 482, R I 427/27, Rv. II 899/29 a Rv. I 1458/34 vyslovil nejvyšší soud, že předpis § 45 I. j. n. předpokládá, že sborový soud rozhodl o své příslušnosti po jednání výrokem.
Podle rozhodnutí čís. Rv. II 802/33 stačí, že odvolací soud rozhodl jen v důvodech rozsudku, že v první stolici jest příslušný sborový soud.
V rozhodnutí čís. Rv. I 1349/34 vyložil nejvyšší soud předpis § 45 I j. n. tak, že rozhodnutí sborového soudu v otázce příslušnosti nelze napadati nejen, když sborový soud rozhodl o své příslušnosti výslovně, nýbrž i když tak učinil mlčky tím, že rozhodl ve věci samé.
Plenární senát, jemuž sporná otázka byla předložena, usnesl se o právní větě shora uvedené.
Důvody:
Podle svého doslovu předpokládá § 45 odst. 1 j. n. rozhodnutí sborového soudu první stolice o jeho věcné příslušnosti.
Podle § 41 odst. 1 j. n. jest soud povinen zkoumati svou příslušnost z úřadu, jakmile se věc u něho zahájí.
Uzná-li při tomto zkoumání svou příslušnost, neučiní o tom formálního usnesení, nýbrž projevuje své kladné rozhodnutí tím, že položí rok k ústnímu jednání. V dalším řízení rozhodne soud formálním usnesením o své příslušnosti jen, byla-li žalovaným nepříslušnost soudu namítána, nebo pozná-li soud sám nebo na podnět žalovaného, že je nezhojitelně nepříslušným (§ 43 j. n.).
Rozhodne-li tedy krajský soud ve věci samé, aniž se formálně usnesl o své věcné příslušnosti, poněvadž pro takové usnesení nebylo zákonných předpokladů, je v rozhodnutí ve věci samé vždy obsaženo také kladné rozhodnutí o jeho příslušnosti a jest tedy i na toto rozhodnutí použiti ustanovení § 45 odst. 1 j. n.
Tento výklad vyhovuje i plně úmyslu a účelu zákona. Důvodem, proč zákon nepřipouští opravný prostředek proti rozhodnutí sborového soudu o jeho věcné příslušnosti, není, že zákonodárce pokládal za dostatečnou záruku správnosti rozhodnutí o příslušnosti, rozhodne-li o ní sborový soud, nýbrž zákonodárce pokládal za vedlejší, zda rozhodnutí o příslušnosti je správné čili nic, když ve věci samé rozhodne sborový soud, třebaže věc v pravdě náleží před soud okresní. To jest patrno z toho, že zákon vylučuje podle obecně uznávaného a správného výkladu § 45 j. n. opravný prostředek jen proti kladnému rozhodnutí sborového soudu o jeho věcné příslušnosti, nikoliv i proti zápornému, a jest to i zřejmě vyjádřeno v materialiích (sv. I. str. 57) větou, »že pochybení proti pravidlům o příslušnosti je tu (t. j. rozhodne-li ve věci krajský soud na místě soudu okresního) prakticky v každém směru ne- škodné« a další větou, »že nenastane žádné zmenšení objektivních záruk pro provedení sporu a jeho rozhodnutí, rozhodne-li spor výjimečně na místě okresního soudu soud krajský«.
Zákonodárce chtěl tímto ustanovením zabrániti tomu, aby otázky příslušnosti nebylo zneužíváno k protahování sporu a pokládal za takové zneužívání, kdyby spory o věcné příslušnosti byly vznášeny na soudy vyšší stolice také tam, kde o věci jednal soud, který svým obsazením poskytuje nejen stejnou, ba ještě větší záruku důkladného projednání a správného rozhodnutí sporu než soud, který podle názoru žalovaného je příslušný.
Tyto důvody platí však stejně, ať krajský soud uznal svou věcnou příslušnost formálním usnesením, či jen tím, že rozhodl ve věci samé.
Jestliže zákon nepřipouští opravného prostředku proti rozhodnutí krajského soudu o jeho věcné příslušnosti a to proto, že žalovaný nemá zájmu, hodného ochrany, na tom, aby rozhodoval o věci okresní soud, když o ní rozhodne soud, který podle své organisace je soudem vyšším a již tím zaručuje správnost rozhodnutí ve větší míře než soud, jehož rozhodnutí se domáhá žalovaný, nebylo by lze rozuměti tomu, že by nepřipouštěl opravný prostředek jen tehdy, když krajský soud uzná svou příslušnost formálním usnesením, ale připouštěl by jej v tom případě, když krajský soud uznal svou příslušnost tím, že rozhodl ve věci samé. Neboť ani tu nemůže žalovaný míti větší zájem na tom, aby rozhodoval o věci soud okresní, nýbrž může stejně jako v onom případě míti oprávněný zájem jen na tom, aby rozhodnutí krajského soudu ve věci samé bylo správné. Mařila by se bez věcného důvodu práce již vykonaná soudem krajským, po případě i vrchním soudem jako soudem odvolacím a to jen proto, aby byla vykonána znovu soudy, podle své organisace nižšími, a tomu právě chce zabrániti ustanovení § 45 odst. 1 j. n.
Dlužno tedy tomuto předpisu podle jeho smyslu a účelu rozuměti tak, že rozhodnutí krajského soudu o jeho věcné příslušnosti nelze napadati proto, že příslušným je soud okresní, a to nejen, když krajský soud rozhodl o své příslušnosti formálním usnesením, nýbrž ani, když uznal svou příslušnost tím, že rozhodl ve věci samé. Tím jest také vyloučeno, aby otázka příslušnosti byla přezkoumána v opravném řízení podle §§ 471 č. 7, 477 č. 3 a 503 č. 1 c. ř. s.
(Plen. rozh. ze dne 12. června 1936. Pres. 977/36.)
Dr. Hochberger.

Citace:

Uznal-li krajský soud svou příslušnost byť i jen tím, že rozhodl ve věci samé, nelze rozsudek napadati proto, že je příslušným soud okresní.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1936, svazek/ročník 75, číslo/sešit 8, s. 523-524.