Zastupuje-li notář strany ve sporných záležitostech civilních po živnostensku a výdělečně, porušuje povinnost svého povolání. Dle okolností případu může býti porušení povinností notářského povolání posouzeno za pouhou nepřístojnost dle § 155 not. ř.

V případě, o nějž jde, zastupoval notář výdělečně strany ve sporných záležitostech u okresního soudu, v jehož sídle byli usazeni dva advokáti. Důvody nejvyššího soudu:
Skutkový základ kárného nálezu zůstal odvoláním nenapaden.
Odvolání obviněného z výroku o vině namítá pouze nesprávnost právního názoru kárného soudu I. stolice, pokud vykládá § 7 not. řádu o neslučitelnosti výkonu advokacie s výkonem povolání notáře tak, že tento zákaz znamená a obsahuje každé zastupování stran ve sporných záležitostech civilních, pokud se provádí po živnostenskú a výdělečně, a vytýká nesprávnost subsumpce jednání obviněného pod služební přečin.
Prováděje prvou svoji námitku, tvrdí odvolatel, že vzhledem k § 29 c. ř. s. výkonem advokacie dlužno rozuměti jen zastupování v takových sporech, kde zákon zastoupení advokátem předpisuje, tedy nikoliv ve sporech do 2000 Kč, a jelikož notářský řád v § 7 not. řádu zakazuje výslovně jen výkon advokacie a v § 40 jiné zastoupení připouští s tím omezením, že nesmí jiti o spor, kde se vede důkaz listinou notářskou (sel. dotyčným notářem sepsanou) a jelikož dále § 30 civ. řádu soud. staví výslovně notáře jako procesního zástupce stran na roveň advokátu, pokud se týče otázky plných mocí a v § 42 civ. řádu soud. pak i co se týče otázky likvidace a přisuzování útrat a jelikož konečně § 8 adv. řádu nepraví výslovně, že by právo advokáta zastupovati z povolání (výdělečně po živnostensku) strany ve věcech soudních příslušelo advokátu výhradně, nelze prý v jednání obviněného, jak je zjistil kárný nález, shledati kárné provinění vůbec. Než k těmto vývodům nelze přisvědčiti.
Jde o výklad § 7 not. řádu. Tam se praví doslovně: »S úřadem notářským nelze spojití ani výkon advokacie, ani výkon placeného úřadu státního, vyjímajíc úřad učitelský.« Nepraví se tedy v tomto ustanovení, že notář nemůže býti zapsán do listiny advokátů, nýbrž praví se, že je mu zakázán »výkon advokacie«, to jest: zakazuje se mu advokacie svou náplní.
Pojem advokacie je dán v § 8 adv. řádu. Tam je řečeno, co advokát po zákonu smí. Advokátům podle tohoto ustanovení přísluší právo zastupovati strany ve všech věcech soudních a mimosoudních, veřejných i soukromých u všech soudů a úřadů v republice, a to z povolání. Advokacie je povolání, upravené zákonem, nastupitelné jen po splnění určitých podmínek. Udělena-li advokátům jakožto příslušníkům stavu zvláště autorisovaného a kvalifikovaného ve výkonu jejich povolání určitá práva, jsou jim tím též vyhrazena, pokud nejsou zůstavena také příslušníkům jiných stavů. To plyne i z toho, že zachovává čl. IV. uv. zákona k с. ř. s. trestnost pokoutnictví podle ministerského nařízení z 8. června 1857, čís. 114 ř. z., a že obhájcovství upraveno v § 39, odst. 3. tr. ř. samostatně nejen pro advokáty, ale i pro jiné kvalifikované osoby.
Pokud se tedy někdo nemůže odvolati na zákon, který by mu dovoloval z povolání zastupovati strany, dělá takovým zastupováním neprávem to, co je náplní výkonu advokacie, a je-li mu zvláštním stavovským ustanovením zakázáno tak si počínati, prohřešuje se proti předpisu (zákazu), chráněnému normou disciplinární.
To je podstata otázky, a je nyní zkoumati, zda může obviněný důvodně tvrditi, že jemu jako notáři bylo a zůstalo vyhrazeno zastupovati strany z povolání, výdělečně, po živnostensku, pokud se týče, zda si tak směl počínati přes to, že byl notářem.
Obviněný vlastně bije na tuto druhou stránku věci — má za to, že směl si tak počínati, protože ve věcech, pro něž není předepsáno zastoupení advokátem, smí každý svéprávný zastupovati. Tak otázku nelze přípustně formulovati. Neboť nikdo nesmí — bez toho, že by podlehl trestu jako pokoutník — zastupovati po živnostensku, pokud k tomu nemá úřední oprávnění. Zase se tedy redukuje otázka na to, zda tak směl obviněný postupovati jako notář, protože byl notářem.
Co notář smí, je vymezeno v notářském řádě. § 1 not. řádu stanoví zvláštní specificky notářská práva a funkce, jejichž výkonem se naplňuje notářský úřad. § 5 not. řádu dovoluje notářům zastupovati strany v záležitostech nesporných. To jsou ustanovení dovolující.
Ustanovení omezující jsou v § 7 not. řádu — zákaz výkonu advokacie — a v § 40 not. řádu — zákaz zastupování ve sporu, v němž má býti veden důkaz notářskou listinou, jím sepsanou, i pokud je mu platnými zákony dovoleno strany zastupovati.
V § 7 not. řádu na rozdíl od § 9 dřívějšího notářského řádu z roku 1855 se praví, že vedení advokacie je neslučitelno s úřadem notáře. To znamená, že je neslučitelno s úřadem notáře zastupovati strany z povolání, výdělečně. Navzájem § 20 adv. řádu stanoví totéž. Zákon prohlašuje obě funkce za neslučitelný. Je-li neslučitelná advokacie, vázaná na splnění zákonných podmínek, s notářstvím, musí to platiti tím více pro advokacii, vykonávanou beze splnění zákonných podmínek. Jinak by zákaz § 7 not. řádu znamenal, že notář se sice nemůže dáti zapsati do seznamu advokátů, ani kdyby měl k tomu zákonné podmínky, ale směl by advokacii vykonávati, byť v rozsahu omezeném, i beze zákonných podmínek. Již z toho plyne, že notář nesmí zastupovati strany ve sporech z povolání, výdělečně.
V § 40 not. řádu se stanoví, že notář nesmí zastupovati ve sporu, v němž má býti veden důkaz notářskou listinou jím sepsanou, i pokud je mu platnými zákony dovoleno strany zastupovati. Přihlíží-li se k ustanovení § 7 not. řádu, je to jen další omezení zmocnění notáře k zastupování stran pro určitý případ. Nelze tedy z něho argumentem a contrario vyvozovati oprávnění notáře zastupovati strany v jiných sporných věcech bez ohledu na zákaz § 7 not. řádu. Není proto ani třeba zabývati se otázkou, zda totéž vyplývá také z výnosu ministerstva spravedlnosti ze dne 17. února 1852, čís. 17431, zda výnos ten je závaznou normou a zda byl zrušen.
Odvolání poukazuje na stanovisko profesora Dr. Otta, vyslovené ve spise: »Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního«, I. díl, str. 196—213, a na ustanovení §§ 30 a 42 c. ř. s.; leč neprávem. Civilní řád soudní nepřiznal notářům ani výslovně ani implicite více práv, než měli v té době podle notářského řádu. §§ 30 a 42 c. ř. s. nemění notářský řád, nerozšiřují okruh povolání notářského; hledí ovšem na notáře jakožto na osoby ze zastupování ve sporech nikoliv zásadně vyloučené (stanoví totiž pro notáře jisté výhody, staví ho na roveň v určitých dvou směrech advokátovi, když vystoupí ve sporu jako zmocněnec), ale nevyslovují, že nebo za jakých podmínek smí zastupovati strany ve sporech před soudem. Nemění nic na zásadě § 7 not. řádu. O tom, kdo smí ve sporech zastupovati, mluví jen §§ 27 a 29 c. ř. s. Tu pak se rozenává mezi advokáty a zmocněnci obyčejnými. O notářích se tu nepraví nic, nejisou zde zejména uváděni jako zvláštní třída zmocněnců; podle toho hledí na ně civilní řád soudní jako na zmocněnce obyčejné, aniž sám upravuje rozsah jejich oprávnění vystupovati jako zmocněnci obyčejní. Civilním řádem soudním není tedy nic měněno na těch předpisech, které platí podle ustanovení notářského řádu v otázce oprávnění notářů, zastupovati z povolání strany ve sporech. Vzhledem k § 7 not. řádu bylo by bývalo třeba výslovného ustanovení, kdyby bylo bývalo zamýšleno prolomiti zásadní zákaz takového zastupování, obsažený v této stati zákona. Názor tu zastávaný má pro sebe oporu také v pozdější judikatuře vídeňského nejvyššího soudu, zejména v rozhodnutí ze dne 24. září 1903, čís. 5516 (uveřejněno v Právníku z r. 1903, str. 745, a Gerichtszeitung 1903, str. 369).
Je-li takto dovoděno, že notář nesmí po živnostensku výdělečně zastupovati strany ani ve sporech neadvokátských a že to je vysloveno v rozhodujícím ustanovení notářského řádu (§ 7), omezujícím práva notářova, je jasno, že obviněný přestoupil tento zákaz.
Podle skutkových zjištění nálezu nešlo o zastupování sporadická, nýbrž poměrně hojná a taková, že příjem z nich náležel k pravidelným výtěžkům povolání obviněného.
Že obviněný se zaštiťuje autoritou jednoho ze spisovatelů, nemá význam pro otázku subjektivní, která je dána bez ohledu na neexkulpující právní omyl (§ 3 tr. z.) proto, že jde o přestoupení zákazu, takže se k zavinění nevyžaduje dolus; stačí culpa a té nemohlo se u obviněného nedostávali, protože mu nemohlo býti neznámo alespoň z diskuse v odborných a stavovských listech, že stanovisko Dr. Otta není obecně uznáváno.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně ze dne 20. května 1936, č. j. Ds I 65/35.) Dr. Poláček.

Citace:

Zastupuje-li notář strany ve sporných záležitostech civilních po živnostensku. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1936, svazek/ročník 75, číslo/sešit 8, s. 528-531.