NPD documents search: Právník, 68 (1929) - Výklad odst. 4. § 3 automob. zákona

PRAKTICKÉ PŘÍPADY.

Výklad odst. 4. § 3 automob. zákona ze dne 9. srpna 1908 č. 162. ř. z. Náhradu škody z nehody, vzniklé setkáním se dvou silostrojů, může poškozený uplatňovati proti každému z obou provozů, a tito ručí solidárně.
Žalobce domáhal se náhrady škody na majiteli auta —žalovaném, ježto šofér žalovaného při dopravě žalobce narazil autem do silničního zábradlí, při kterémžto nárazu žalobce utrpěl těžký úraz.
Žalovaný naproti tomu tvrdil, že srážku nezavinil jeho šofér, který dbal vší opatrnosti, nýbrž že na nehodě nese jedině vinu neznámý šofér protijedoucího nákladního auta, který při setkání se s automobilem žalovaného ze zřejmé nedbalosti nestlumil světla reflektorů, takže šofér žalovaného, byv tímto prudkým světlem úplně oslněn, neviděl na cestu, ztratil směr jízdy a zachytil o zábradlí.
Krajský soud v U. H. žalobě vyhověl. Odvolací soud žalovaným napadený rozsudek zrušil a prvnímu soudu uložil, aby, vyčkav pravomoci jeho usnesení, o věci znovu rozhodl, ježto řízení v I. stolici bylo neúplné. Podle názoru odvolacího soudu měl totiž soud prvý provésti nabízený důkaz technickými znalci o tom, zda šofér žalovaného mohl za dané situace býti světly protijedoucího nákladního auta oslněn tak, že ztratil rozhled na cestu.
Podle názoru odvolacího soudu byl by v kladném případě dán vyviňovací důvod pro žalovaného, ježto škodná událost eventuálně nastala náhodou (§ 2 aut. zák.), ač-li ji nezavinil neznámý šofér auta protijedoucího.
Nejvyšší soud k rekursu žalobce usnesení II. stolice zrušil a odůvodnil své rozhodnutí takto: Žalobce opírá svůj žalobní nárok o ustanovení zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. z.
Není sporu o tom, že žalobce utrpěl úraz, jenž jest předmětem náhradního nároku při setkání se dvou silostrojů. Žalobce může tedy podle § 3, odst. 4. aut. zák. uplatňovati své nároky jako osoba při provozování těchto silostrojů nezúčastněná, tedy jako »osoba třetí«, na základě zákona o ručení silostrojů, a to podle § 1. tohoto zákona proti každému z obou provozů. Žalobce domáhá se náhrady škody na majiteli silostroje, jímž byl za úplatu dopravován. Ručební závazek podle § 1 aut. zák. nastává, aniž třeba prokázati přímé zavinění, neboť zákon má vždy za to, že škoda byla zaviněna provozováním silostroje, a mohou se osoby v § 1 aut. zák. uvedené sprostiti povinnosti k náhradě škody jen tím, že prokáží některý z vyviňovacích důvodů v § 2. aut. zák. výčetmo uvedených.
Žalovaný skutečně také ve smyslu tohoto ustanovení namítal, že jistý řidič nákladního auta způsobil úraz tím, že jel plnými světly, takže řidič auta žalovaného byl tak oslněn, že ztratil vládu nad autem, čímž uplatňuje vyviňovací důvod, že zavinila úraz osoba třetí. Leč tohoto vyviňovacího důvodu nemůže se dovolávati. Neboť za »osobu třetí« ve smyslu § 2 aut. zák. lze pokládati toliko osobu, jež neprovádějíc automobilový provoz, zavinila škodnou událost buď sama nebo z části (Srov. zprávu justičního výboru posl. sněmovny k vládní předloze čís. 2068, § 3, kde výslovně uvedeny jsou jako »osoby třetí« osoby autem dopravované a chodci, srovnej dále zprávu justičního výboru posl. sněmovny k usnesení panské sněmovny čís. 709, kde se uvádí, že ručením povinný jest od povinnosti k náhradě osvobozen, když dokáže, že nehoda byla zaviněna vinou poškozeného samého, anebo osoby třetí při provozu nezúčastněné, »eines betriebsfremden Dritten.«)
Tohoto předpokladu tu není, jelikož řidič nákladního auta, tedy druhého auta, jehož zavinění se uplatňuje jako důvod vyviňovací, není osobou nezúčastněnou při automobilovém provozu, nýbrž jest osobou, jež podle § 3, odst. 4 aut. zák. sama případně by ručila, a to rukou nedílnou, ježto škodlivá událost způsobena byla setkáním se jejího silostroje s osobním autem žalovaného. Na vávazku tom nic nemění ta okolnost, že poškozený proti ní nároku na náhradu škody dosud neuplatňoval.
Zavinění řidiče nákladního auta může tedy zůstati v tomto sporu stranou a je proto bez významu, zda řidič protijedoucího auta byl povinnen ztlumiti světla, zda jeho zaviněním bylo řidiči auta žalovaného oslněním zabráněno v rozhledu na cestu a řidič ten tím ztratil vládu nad svým autem a zda mohl tomuto oslnění zabrániti.
Vzhledem k tomu bylo by odvolacím soudem nařízené doplnění řízení bezúčelné a nezbylo proto, než žalobě vyhovující rozsudek prvého soudu potvrditi.
Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 15. prosince 1928, čís, jed. Rv II 369/28. Dr. Fr. Horna.

Citace:

Výklad odst. 4. § 3 automob. zákona. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1929, svazek/ročník 68, číslo/sešit 6, s. 130-132.