Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 68 (1929). Praha: Právnická jednota v Praze, 688 s.
Authors:
= Právník, 68 (1929)
PDF

Výhrada vlastnictví.


(Nástin.)
JUDr. Eduard Chloupek.
(Dokončení.)
Zcela obdobně jest tomu i v konkursu, z něhož příslušná ustanovení vyrovnacího řádu byla převzata. Právo na vyloučení jest stanoveno §§ 11, 44 k. ř. I zde jest prodatel oprávněn věc vylučovati, neboť konkursu podléhá jen jmění úpadcovo. Věci, které úpadci nenáležejí, nemají zůstati v konkursní podstatě, nýbrž mají býti vydány oprávněnému. Proto jest osobám, které si činí nároky na předměty úpadci nenáležející, vyhrazeno právo, žádati za vydání těchto předmětů. Přísluší-li však osobě k vyloučení oprávněné mimo to ještě jiná pohledávka vykonatelná ve jmění úpadcovo, pak může býti uplatňována jen jako konkursní pohledávka, nikoli jako nárok na vyloučení.1
V literatuře však hájen je názor, že v konkursu jest použíti § 21 o volbě správce podstaty, ježto prodávající nesplnil smlouvy úplně (nedodal věc do vlastnictví), resp. splňovací jednání již předsevzal, ale výhradou vlastnictví odňal mu účinek úplného splnění ve smyslu § 21 k. ř.2 Naproti tomu judikatura v rozh. Now. 1750 a Sb. n. s. 2272 (v prvém rozhodnutí v důvodech, v druhém v právní větě)3 vyslovila, že odevzdáním věci učinil již prodatel vše, »co s jeho strany ke splnění smlouvy bylo nutno. Přechod vlastnictví zůstal závislým na zaplacení kupní ceny, kterýmžto okamžikem přechází vlastnictví ipso iure na kupce, aniž by k tomu bylo třeba byt i jen pouhého prohlášení prodatelova. Tento názor spíše odpovídá skutečnému stavu. Každé plnění předpokládá totiž obsah a čas; nespočívá-li jeho obsah ani v pouhém prohlášení a děje-li se přechod vlastnictví na kupitele ipso iure, pak nelze říci, že by toto plnění nějaký obsah mělo, a přechází-li vlastnictví okamžikem zaplacení trhové ceny, pak nemá prodatel ani času, aby plnil, neboť i kdyby nějaký akt plnění chtěl předsevzíti, jakmile se o zaplacení dozví, bylo by to plnění již ex post a tudíž zbytečné, neboť věc již okamžikem zaplacení stala se vlastnictvím kupitelovým. Nelze si proto představiti, jakým způsobem a v kterém okamžiku měl by prodatel předsevzíti splňovací jednání.
Nesprávnost obou zmíněných názorů Bartsch-Pollakových nejlépe vynikne, srovnáme-li je navzájem. Podle něho je ve vyrovnacím řízení prodatel věřitelem s právy na oddělené uspokojení. Nemůže se tedy domáhati vrácení věci, a to ani ve vyrovnacím řízení ani nikdy později, bude-li vyrovnání potvrzeno, nýbrž může požadovati jen uspokojení z výtěžku věci a nestačí-li tento, bude nucen pro zbytek spokojiti se s vyrovnací kvotou. Zcela jinak v konkursu! Zde — podle uvedeného názoru — buď spravte podstaty prohlásí, že od smlouvy ustupuje a pak přísluší prodateli nárok na vyloučení a na náhradu škody (tento ovšem jen jako pohledávka konkursní, pokud jeho nárok převyšuje jeho dluh), nebo správce podstaty rozhodne se smlouvu splniti a pak pohledávka prodatelova stává se dluhem podstaty a požívá pořadí před konkursními věřiteli. Měl by tedy prodatel mnohem výhodnější podstavení v konkursu kupitelově než ve vyrovnacím řízení, ač pro tento tak pronikavý rozdíl v jeho právním postavení nelze v zákoně nalézti nejmenšího důvodu, zvláště když textace § 10 odst. 3 v. ř., jehož Bartsch-Pollak jako analogie chce použíti, je s § 10 odst. 3 k. ř. doslova stejná.
Bude-li o jmění prodatelově zavedeno vyrovnací řízení nebo naň uvalen konkurs, nemá tato okolnost na výhradu vlastnictví nijakého vlivu.
(Příslušenství.) Stává se věc prodaná s výhradou vlastnického práva příslušenstvím nemovitosti? Než k této otázce zaujmeme stanovisko, dlužno si především ujasniti pojem příslušenství. Podle § 294 o. z. rozumí se příslušenstvím to, co bývá s věcí trvale spojeno. Nutno však rozeznávati součástky věci a příslušenství. Věci vedlejší mohou býti buďto součástkami věci hlavní, a to samostatnými nebo nesamostatnými, nebo příslušenstvím, nebo s věcí hlavní nemají co činiti. Samostatné součástky a příslušenství jest v právním smyslu totéž.4 U příslušenství nemovitosti nutno rozeznávati příslušenství budovy a příslušenství podniku. Suroviny a polotovary jsou sice příslušenstvím podniku, nikoli však příslušenstvím budovy.5
Aby se věc stala příslušenstvím, nutno splniti tyto podmínky:
Pokud jde o osobu, může trvale spojiti věc vedlejší s věcí hlavní jen vlastník hlavní věci, nikoli nájemce nebo pachtýř, poněvadž u tohoto zajisté není úmyslu, aby tyto věci trvale zůstaly při domě, neboť jeho poměr jest sám jen dočasný.6 Náležitost, aby věc vedlejší určil za příslušenství vlastník věci hlavní, vyžaduje se bezvýjimečně i jde-li o stroje, neboť § 297a) nebylo na § 294 o. z. ničeho měněno. Nestane se tedy příslušenstvím stroj, který byl v podniku postaven pachtýřem a to ani tehdy, je-li pachtýř vlastníkem stroje, ani tehdy, byl-li stroj prodán pachtýři s výhradou vlastnického práva, i když poznámka podle § 297a) v žádném z obou případů nebyla učiněna.7
Pojem trvalosti není dán, byla-li vlastníku věci hlavní vedlejší věc toliko půjčena nebo pronajata. Vypůjčená nebo najatá věc nestane se nikdy příslušenstvím, ani jde-li o stroj a poznámka podle § 297 a) nebyla zapsána. Poznámka ta jest omezena jen na případy výhrady vlastnictví, jak o tom svědčí vznik tohoto paragrafu, nadpis novely v říš. zákoníku (§ 10) a celá úprava sama.8 Výhrada ta je myslitelna jen u smluv zcizovacích. Kdo věc toliko půjčuje nebo pronajímá, nemusí si vlastnictví vyhražovati.
Pokud jde o způsob spojení, klade se důraz na hospodářský poměr věci vedlejší k věci hlavní, nikoli na fysické připevnění. Není nezbytně nutno, aby věc byla do země zapuštěna, ve zdi upevněna, přinýtována či přibita, stačí, jestliže se jí při nějakém celku upotřebí, jako u studní provazy, řetězy, hasičské nářadí a pod., jak zákon sám v § 297 stanoví. Nejsou-li však věci s nemovitostí tak spojeny, že by je nebylo lze hospodářsky odstraniti, nejsou příslušenstvím nemovitosti.9
To jsou všeobecné podmínky vzniku příslušenství, které se vztahují i na spojení věcí prodaných s výhradou vlastnického práva. Také zde vyžaduje se spojení vlastníkem hlavní věci, trvalé věnování a hospodářský účel sloužiti věci hlavní.. Vzhledem k jejich povaze můžeme pak případy ty rozděliti na dvě skupiny:
a) spojení jiných věcí movitých než strojů,
b) spojení strojů.
Ad a): Stane se příslušenstvím věc prodaná s výhradou vlastnického práva, kterou kupec (vlastník nemovitosti) s ní spojil? Že vypůjčená nebo najatá věc příslušenstvím se nestane, bylo již řečeno. Judikatura zaujímá stanovisko, že vlastník věci hlavní musí býti zároveň i vlastníkem věci vedlejší. Spojení cizí věci s věcí hlavní, ani když se tak stane za účelem zřízení příslušenství, nezakládá роdle § 414 o. z. nároku na cizí vlastnictví a nezbavuje vlastníka cizí připojené věci jeho práva vlastnického. Lze-li věc odděliti, zůstává vlastníku připojené věci vůči vlastníku druhé věci, se kterou byla jeho věc spojena, nárok na oddělení a vrácení věci (§ 415 o. z.). Tak nestanou se příslušenstvím domu americká kamna prodaná s výhradou vlastnictví až do úplného zaplacení trhové ceny; jestliže místnosti v domě byly pronajaty, nebo dům prodán, skytá vlastníku ochranu § 378 o. z., resp. 368 ex. ř.10 k tomuto požadavku judikatury, aby vlastník věci hlavní byl i vlastníkem věci vedlejší, připojila se v poslední době i literatura.11
Ad b): Jde-li o spojení strojů, jest tento případ upraven § 297 a) o. z. Podle tohoto předpisu »spojí-li se s nemovitou věcí stroje, nepokládají se za příslušenství, bude-li se svolením vlastníka nemovitosti ve veřejné knize poznamenáno, že stroje jsou vlastnictvím někoho jiného«. Jak z motivů patrno, vedlo ustanovení to hranici mezi protichůdnými zájmy průmyslu, dodávajícího stroje na úvěr, jemuž záleželo na tom, aby stroje prodané s výhradou vlastnictví příslušenstvím se nestaly, a zájmy peněžních ústavů, půjčujícími na nemovitost stroji vybavenou, jimž záleželo na tom, aby jejich zástavní právo vztahovalo se i na tyto stroje. Týká se tedy tento předpis především zájmů třetích osob a má za účel chrániti jejich dobrou víru. Jestliže poznámka podle § 297 a) byla opomenuta, stává se stroj příslušenstvím nemovitosti a vlastnictvím kupitele. Tato otázka, pokud jde o poměr obou smluvních stran ke třetím osobám, není sporná. Ani prodatel ani kupec nemohou jim namítati výhradu vlastnictví.
Platí však toto ustanovení i v poměru mezi smluvními stranami? Může prodatel požadovati na kupiteli vrácení stroje prodaného s výhradou vlastnictví, když poznámka podle § 297 a) se nestala, či zaniklo spojením stroje s nemovitostí jeho vlastnické právo i v poměru k jeho kontrahentu? Jak bylo uvedeno, upravuje citovaný zákonný předpis kollisi mezi zájmy třetích osob: průmyslu a finančních ústavů. Průmysl prodávající stroje na úvěr jest jednou z nich; uzavřením úmluvy o dodání stroje stává se však tato třetí osoba smluvní stranou. Má i nyní vůči ní platiti zmíněný zákonný předpis? Platí-li zákon vůči třetím osobám bezvýjimečně, není důvodu, proč by se v tomto případě měla činiti výjimka. Zákon zde nikterak nerozeznává a »legre non distinguente nес nostrum est distinguere«. Bylo také věcí prodatele postarati se, aby výhrada ta byla poznamenána ve veřejné knize a neučinil-li tak, musí nésti toho důsledky. K témuž závěru vede i další úvaha: »A« nemůže býti zároveň »non A«. Buďto věc jest příslušenstvím anebo není, buďto je vlastnictvím kupcovým nebo prodatelovým. Příčilo by se zásadám logického myšlení, aby věc vůči jedné osobě (věřiteli kupce) byla příslušenstvím nemovitosti a vlastnictvím kupce, kdežto vůči druhé osobě (prodateli) příslušenstvím nebyla a patřila jemu, prodateli. Nutno tedy zodpověděti otázku tu v ten smysl, že § 297 a) vztahuje se i na smluvníky.12
Poznámka ta vztahuje se jen na stroje, nikoli na jiné příslušenství (koně, vozy) a není při něm ani nutná, ani přípustná.13 Hlavní věc však nemusí být továrnou.14 Pokud jde o obsah poznámky, má poznámka obsahovati, že stroje jsou vlastnictvím jiné osoby než vlastníka nemovitosti a že proto nejsou příslušenstvím. Právně pochybná a bezúčinná jest tudíž poznámka, že stroje jsou příslušenstvím nemovitosti, zejména dal-li si takovou poznámku zapsati nájemce,15 chtěje se tak patrně zabezpečiti proti eventuelním exekucím.
Poznámka: Na věcech, jež nájemce nebo pachtýř s nemovitostí spojí, nenabývá pronajímatel, jak bylo řečeno, nikdy práva vlastnického. Jeho zákonné zástavní právo na tato invecta et illata (§ 1101 o. z.) nevztahuje se ihned, nýbrž teprve tím okamžikem, kdy připadnou nájemci do vlastnictví, t. j. zaplacením trhové ceny.16
V této souvislosti nutno zmíniti se o tom, zda otázka výhrady vlastnictví může býti řešena v řízení exekučním. Toliko v jediném uveřejněném rozhodnutí zabýval se nejv. soud touto otázkou, a to spíše jen mimochodem, ač šlo o otázku praejudiciální, a vyslovil názor, že »exekuční soudce, stanově příslušenství nemovitosti, na níž se vede exekuce, jest oprávněn rozhodovati také o otázce případné výhrady vlastnictví k věcem tvrzeného příslušenství«,17 ponechává však tuto právní větu bez odůvodnění.18 Šlo o tento případ: »Návrh firmy Josef a Karel K., aby byly z exekuce na nemovitost vyloučeny různé movitosti, k nimž navrhovatelé tvrdili vlastnictví, soud první stolice zamítl, rekursní soud návrhu vyhověl, nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.« Aby nevznikly pochybnosti, nutno k tomuto skutkovému ději, vylíčenému ve Sbírce, dodati, že tyto cizí věci byly pojaty do protokolu o odhadu nemovitosti podle §§ 140 ex. ř. a 22 odh. ř. a že nešlo o stroje.19 Souhlasiti jest s tím, že exekuční soud, rozhoduje o příslušenství při odhadu nemovitosti, jest oprávněn zkoumati jeho zákonné podmínky, avšak jen potud, pokud exekuční řád nestanoví něco jiného, t. j. pokud nenarazí na sporná práva osob třetích. Zákon ustanovuje v § 37 ex. ř., že práva třetích osob, která by nedopouštěla výkonu exekuce, jest přivésti k platnosti žalobou. Zde však třetí osoba uplatňovala své sporné právo návrhem. Přihlédněmež, zda tento postup odpovídá zákonu. Ustanovení § 37 ex. ř. nemá platnosti jen při vedení exekuce na věci movité, nýbrž při všech druzích exekuce, tedy také vede-li se exekuce na nemovitost, neboť jest umístěno ve všeobecné části exekučního řádu. Ustanovení to jest výlučné, t. j. třetí osoby mohou jen tímto prostředkem uplatňovati svá práva, neboť jednak poskytuje jim ustanovení to ochranu měrou nejrozsáhlejší, jednak zákon sám nemá nikde ustanovení, podle něhož by takováto práva třetích osob mohla býti k platnosti přiváděna pouhým návrhem. Kdyby zákon těmto třetím osobám — které nejsou ani stranou ani účastníky exekučního řízení — byl zamýšlel vedle žaloby dáti ještě jiné prostředky k hájení jejích práv, bylo by to v něm výslovně stanoveno. Není-li tomu tak, nelze jim, právě poněvadž nejsou ani stranami ani účastníky, beze všeho zákonného podkladu přiznati dalekosáhlé právo činiti návrhy a podávati dokonce opravné prostředky.
V citovaném rozhodnutí se ani neuvádí, jaký návrh byl vlastně třetí osobou podán. Návrh podle § 39 č. 2 ex. ř. to zřejmě nebyl, neboť ten předpokládá, že se vede exekuce na věci, práva nebo pohledávky, které podle platných předpisů z exekuce vůbec nebo z vedení exekuce zvláště jsou vyňaty (na př. je-li vedena exekuce na nezabavitelné věci podle §§ 250, 251, nároky podle §§ 290, 291, 292, práva podle § 330 nebo na příslušenství podle § 252 ex. ř.; předpokládá tedy právě opačný případ: když totiž mobilární exekuce byla vedena na příslušenství nemovitosti, pak prokáže-li se, že věc jest příslušenstvím, bylo by exekuci zrušiti; zde se však žádá, aby exekuce byla zrušena, ježto věc příslušenstvím není).20 Vedení exekuce na cizí věc není však platnými předpisy zakázáno ve smyslu § 39 č. 2 ex. ř., nýbrž je ponecháno třetí osobě na vůli, chce-li věc žalobou podle § 37 z exekuce vyloučiti.
Pouhý návrh není také k uplatňování sporných práv vhodným prostředkem. Jakým způsobem a jakými prostředky bude exekuční soudce zjišťovati sporné okolnosti, popírá-li vymáhající věřitel, že se výhrada vlastnictví stala, nebo tvrdí-li, že podpis na listině je padělán? Má teprve nyní exekuční soud odkázati strany na pořad práva? Takové rozlišování sporných skutkových a právních okolností musilo by však být v zákoně výslovně stanoveno, jako to činí na př. § 231 ex. ř. I v řízení nesporném, konkursním, vyrovnacím i v řádu exekučním (§§ 35, 36, 37, 128, 231, 258 ex. ř.) platí zásada, že sporné nároky odkazují se na pořad práva a tak zajisté jest tomu i v tomto případě. Kdybychom přiznali třetím osobám právo uplatňovali jejich sporné nároky pouhým návrhem, pak musíme důsledně dospěti k závěru, že § 37 jest v exekučním řádě úplně zbytečný.21
A konečně přihlédneme-li i k účinkům, jaké by mělo takovéto rozhodnutí o výhradě vlastnictví v řízení exekučním, dojdeme k témuž výsledku. Ač nelze na přípustnost či nepřípustnost určitého právního aktu souditi pouze z jeho účinků, přece i ty nutno vzíti v úvahu. Právní moci může nabýti jen enunciat rozsudku a usnesení. Rozhodnutí o výhradě vlastnictví nebylo by pojato do enunciátu usnesení, neboť exekuční soud řešil by otázku tu jako praejudiciální (je-li vlastnictví vyhrazeno, nestane se věc příslušenstvím) a v enunciátu vyslovuje se pouze, zda exekuce je přípustna, či nepřípustna. Nemohlo by tedy býti právoplatně rozhodnuto o výhradě vlastnictví ani mezi stranami.22
(Redukce výhrady vlastnictví?) Z praxe vídeňského exekučního soudu uvádí Klang23 tento případ: Dlužník koupil na splátky 30 kusů dobytka za jednotnou cenu podíle počtu kusů, prodatel si vyhradil vlastnictví. Vymáhající věřitel kupcův zabavil tento koupený dobytek a prodatel vylučoval žalobou všech 30 kusů, ačkoliv v době podání žaloby až na dva nebo tři kusy byly všechny ostatní již zaplaceny. Klang právem dovozuje, že v takovýchto případech nejde o ochranu kupce nebo prodatele, nýbrž o ochranu bezelstné osoby třetí proti nim oběma; kupec zaplativ při splátkovém obchodě prodateli kupní cenu až na nepatrný zbytek, dal mu na drahých splátkách více, než co činí pravá hodnota věci a nyní v dalších splátkách ustane v dohodě s prodatelem: věc samu nemohou pak mobilární exekucí zabaviti ani věřitelé kupcovi, ani věřitelé prodatelovi. Výkladem §§ 457, 914, 915 dospívá Klang k závěru, že v případech, kdy bylo prodáno více věcí téhož druhu za jednotnou cenu podle počtu kusů a prodatel si nevymínil, že vlastnictví má zůstati neděleno, může soud vlastnictví prodatelovo omeziti na věci, jejichž cena odpovídá nezaplacenému zbytku kupní ceny.
Avšak nehledě k tomu, že postup ten bude možný jen v právě uvedených, dosti řídkých případech, zůstává proti němu — přes důmyslné vývody Klangovy — závažným argumentem analogie § 457 o. z.24 Týž autor však na jiném místě25 uvádí postup vymáhajícího věřitele, jehož lze s úspěchem použíti i zde. Vymáhající věřitel, nemůže sice proti spojené vůli kupitelově a prodavatelově (§ 1423 o. z.) často nepatrný zbytek kupní ceny zaplatiti a tím způsobiti zánik výhrady vlastnictví a přechod věci do majetku kupcova, čímž by vylučovací žaloba podatelova pozbyla všeho podkladu, ale vymáhající věřitel kupcův může zabaviti podle § 331 ex. ř. veškerá práva příslušející kupiteli z oné trhové smlouvy a dáti se podle § 333 ex. ř. zmocniti k zaplacení zbytku trhové ceny jménem kupitelovým, kteréžto placení nemůže nyní prodatel odmítnouti. Placením pak zaniká vyhrazené vlastnické právo prodatelovo; překážka, bránící vedení exekuce na prodanou věc, jest odstraněna.
*
Toto pojednání zabývalo se výhradou práva vlastnického při smlouvě trhové. Může se ovšem výhrada ta vyskytnouti i při jiných zcizovacích smlouvách (na př. při smlouvě směnné, darovací), avšak takové případy v praxi jsou velmi vzácné a proto k nim nebylo zde přihlíženo. Platilo by o nich mutatis mutandis totéž, co o výhradě vlastnictví při smlouvě trhové bylo pověděno.
  1. Viz důvody rozh. Now. 1750.
  2. Bartsch-Pollak l. c., § 21 k. ř., p. 11, Lehmann, Kommentar 1916, str. 142, Ehrenzweig, n. u. m., Sedláček, n. u. m.
  3. Now. 1750: »Es sei ferner nur nebenbei bemerkt, daß die Ansicht der Revisionschrift, als ob der Kaufvertrag zur Zeit der Ausgleichseröffnung von beiden Seiten nicht erfüllt worden wäre, offenbar rechtsirrig ist, weil die Beklagte bereits (durch Übergabe der Maschine) alles getan hat, was ihrerseits zur Erfüllung des Vetrages notwendig war.. Der Eigentumsübergang blieb einzig und allein von der Bezahlung des ganzen Kaufpreises durch den Schuldner abhängig, ohne daß hiezu auch nur eine Erklärung der Beklagten erforderlich wäre.« — Sb. n. s. 2272: »Byl-li předmět splátkové koupě odevzdán kupiteli, nepřísluší mu již vůči prodateli nárok na odevzdání věci, třeba si byl prodatel vyhradil vlastnictví a nelze proto kupitelův nárok na odevzdání věci zabaviti.«
  4. Ehrenzweig, I, 2, str. 40.
  5. Týž, l. c., str. 41, pozn. 60.
  6. Hartmann, Exekuční řády, str. 890, pozn. 2., Tilsch, Občanské právo, část všeobecná, 1913, str. 132: Příslušenstvím nemovité věci nazýváme ony movité věci, které trvale slouží při užívání věci nemovité a vlastníkem nemovité věci k tomu byly určeny. — Jestliže však při adaptaci v přízemní místnosti byla proražena zeď a vsazeny dveře, stanou se dveře ty, třeba je vsadil nájemce, příbytkem domu (bez nich dům nebyl by hotov).
  7. Srov. Sb. n. s. 3699, 4118, nejnověji pak 7769, jímž stanovisko rozhodnutí Sb. n. s. 5192, znamenající svými názory odklon od judikatury i od literatury, bylo vyvráceno.
  8. Ehrenzweig, X. System I (X), s. 41Ehrenzweig, I. 2, str. 41, opačně Klír, Pravidla třetí dílčí novely, 1918, str. 19, 30, 545.
  9. Sb. n. s. 7449.
  10. Sb. n. s. 6348, 7449.
  11. Tak Ehrenzweig změnil svůj náhled projevený ve vydání svého Systému z r. 1920: »Auch hindert der Vorbehalt den Käufer nicht, die Sache zum Zubehör eines ihm gehörenden Grundstückes zu machen und dadurch das Eigentum zu erlangen, wenn ihm nicht (bei Maschinen) § 297 a) entgegen steht«, a vyslovuje ve vydání svého Systemu z r. 1928 názor opačný: »Er (sc. Eigentumsvorbehalt) hindert den Käufer, die Sache zum Zubehör eines ihm gehörenden Grundstückes zu machen; wenn es sich um Maschinen handelt, allerdings nur unter der Voraussetzung, daß die im § 297 a) vorgeschriebene Anmerkung erfolgt ist.«
  12. Judikatura kolísá. Pro názor v textu rozh. Sb. n. s. 2799, 3263. V rozh. 2799 se praví ke konci: Odporovalo by veřejné víře, kdyby osoba, u níž se majitel továrny uchází o úvěr, dala úvěr v důvěře, že stroje patří továrně jako její příslušenství, ale pak až by ho chtěla pojistiti nebo pohledávku realisovati, by jí najednou bylo řečeno, že dodavatel si stroje vzal zpět, že měl výhradu vlastnictví, že příslušenský poměr je zrušen. Veřejná víra, o kterou tu jde, má chrániti nejen reální úvěr, nýbrž vůbec bezpečnost obchodu a tuto víru v příslušenský poměr lze vyloučiti jen poznámkou v knihách. — Opačně rozh. Sb. n. s. 2850, aniž by však v něm byl uveden nějaký argument proti vývodům předchozího rozhodnutí.
  13. Ehrenzweig, I, 2, str. 41.
  14. Týž, l. с., Sb. n. s. 2799.
  15. Sb. n. s. 7623.
  16. Ehrenzweig, I, 2, str. 455. Křepelka ve článku »Výhrada vlastnictví a obchody splátkové«, Soudcovské Listy, roč. 1928, č. 11 a 12, pro malý rozsah oné práce (celkem dvě stránky) otázky té jen letmo se dotýká.
  17. Sb. n. s. 7449.
  18. V důvodech uvedeno pouze: »Že by exekuční soud, stanově příslušenství nemovitosti, na níž se vede exekuce, nebyl oprávněn rozhodovati o otázce platnosti případné výhrady vlastnictví k věcem udánlivého příslušenství, nelze uznati.«
  19. Srovnej naproti tomu pečlivé vylíčení skutkového stavu před rozhodovacími důvody ve sbírce Glaser-Ungerově anebo ve sbírce Nowakově.
  20. V případech, kde třetí osoba tvrdí nepřípustnost exekuce z důvodu, že věc jest příslušenstvím, jest prohlášení exekuce za nepřípustnou jen logickým toho důsledkem. O výhradu vlastnictví tu nejde. Otázkou jest pouze, jakým způsobem ona třetí osoba — obyčejně hypothekární věřitel — může svůj právní zájem uplatňovati, zda návrhem podle § 39 č. 2, či žalobou podle § 37, či zda má volbu mezi těmito prostředky. Judikatura značně kolísá. V případech Sb. n. s. 2466, 5814, 6073 byl skutkový děj týž a je vyjádřen právní větou: jako právo, činící exekuci nepřípustnou, může hypothekární věřitel uplatňovati, že movitosti, na něž se vede samostatná exekuce, jsou příslušenství nemovitosti, zavazené hypothekou. V rozh. 2466 vysloveno, že jest přípustná jen žaloba, ježto § 39 posl. odst. ex. ř. týká se jen stran a osob v dlužníkově zájmu vystupujících; v rozh. 5814 odmítly návrh podle § 39 č. 2 souhlasně obě nižší instance, takže věřitel vzhledem k právoplatnosti byl nucen podati žalobu podle § 37 (viz předchozí skutkový děj v Právníku 1926, str. 453), kdežto v rozh. 6073 uvedeno, že hypothekární věřitel mohl by též podati návrh podle § 39 č. 2 a že soud, ježto jde o předpis práva donucujícího, má zjistiti z úřední moci vlastnost příslušenství a že takovéto rozhodnutí působí proti všem účastníkům, že však kdyby exekuční soud takovému podnětu třetí osoby nevyhověl, neměla by tato, nejsouc účastníkem exekučního řízení, opravných prostředků. Podobně kolísá judikatura i v dalších případech. V rozh. Sb. n. s. 4550 (zabavení a přikázáni nájemného) rozhodl nejvyšší soud, že zrušovací důvod podle § 39 č. 2 lze uplatňovati pouze návrhem, nikoli žalobou, rovněž tak v rozhodnutí Sb. n. s. 4933 (žaloba o nepřípustnost exekuce) a Sb. n. s. 6587 (určovací žaloba o nepřípustnost politické exekuce), kdežto v rozh. Sb. n. s. 7148 (zábor) vysloveno, že k zrušovacímu důvodu podle § 39 č. 2 musí soud přihlížeti z úřadu i bez návrhu. — Vždy však jest podmínkou vzniku příslušenství, že vlastník věci hlavní byl i před spojením vlastníkem věci vedlejší, takže vlastnictví k zabaveným předmětům není vůbec sporné; to jest též předpokladem návrhu na zrušení exekuce podle § 39 č. 2 ex. ř. Koupil-li však pachtýř do obecního mlýna stroje a spojil-li je s mlýnem, nemůže on podle § 39 č. 2 navrhovati zrušení mobilární exekuce z důvodu, že tyto jeho (pachtýřovy) stroje spojením s nemovitostí staly se příslušenstvím nemovitosti a tudíž vlastnictvím obce, neboť k hájení práv třetí osoby nedostává se mu legitimace. Vlastnické právo mohla by uplatňovati obec toliko sama, a to, jak bylo vylíčeno, jedině žalobou podle § 37 ex. ř. Avšak podle toho, co bylo uvedeno v kapitole o příslušenství, obec se vlastnicí pachtýřových strojů nestane.
  21. Srov. G. U. 6491, kde řešen případ zcela obdobný. »Klage auf Ausscheidung einer Maschine aus der Zwangsversteigerung einer Liegenschaft.« (Zde šlo o vyloučení stroje před 3. novelou.)
  22. Jinak při vylučovací žalobě, srov. petit vylučovací žaloby ve sbírce Vittorelli-Вloch-Fischböсk: Beispiele von Schriftsätzen 1919, čís. 10, proti tomu Hartmann, Sbírka vzorců k с. ř. s. a ex. ř., č. 21.
  23. cit. čl. str. 316.
  24. předpis ten vyslovuje nedílnost práva zástavního; výhrada vlastnictví sleduje zde týž zajišťovací účel. Analogie §§ 96, 263 ex. ř., které redukci zástavního práva připouštějí, zde ovšem užíti nelze, ježto předpisy ty dovolují výslovně jen omezení nuceně zřízeného práva zástavního.
  25. str. 327.
Citace:
Výhrada vlastnictví. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1929, svazek/ročník 68, s. 400-420, 432-448, 474-484.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).