Smrt jednoho ze snoubenců není odstoupením od zasnoubení ve smyslu § 46 obč. zák.

Žalující Marie B. žalovala Adolfa H. jako universálního dědice po Josefu H., bratru to žalovaného Adolfa H., na zaplacení náhrady škody v částce 47 950 Kč s přísl., uvádějíc, že v roce 1920 se seznámila s Josefem H., ze známosti vyvinulo se přátelství, až konečně Josef H. nabídl žalobkyni svoji ruku, žalobkyně přijala nabídku a došlo mezi nimi k zasnoubení; z rozličných příčin nedošlo ihned ke sňatku, snoubenec později onemocněl, až 4. I. 1925 zemřel, aniž ke sňatku došlo; škodu tím povstalou, že nedošlo k slíbenému sňatku, ocenila si žalobkyně na výše uvedenou částku (vzdala se na přání snoubencovo výnosného místa kuchařky, činila za snoubence k jeho příkazu různé výdeje a pořizovala si různé věci do nastávajícího manželství).
Kraj. soud v L. vydal rozsudek, jímž žalobní nárok byl zamítnut. V důvodech rozsudku uvedl soud: Podle § 46 všeobec. zák. obč. mohlo by se mluviti jedině tehdy o nároku na náhradu škody ve smyslu žaloby, kdyby se jednalo u Josefa H. o odstoupení od zasnoubení. Podle spisů nedošlo k uzavření manželství, poněvadž Josef H. onemocněl a konečně zemřel.
Smrt snoubence jest sice jedním ze způsobů zániku zasnoubení, zpravidla však nevyčerpáva skutkovou podstatu jednostranného
odstoupení od zasnoubení. To by mohlo jen tehdy přijíti v úvahu, kdyby snoubenec si přivodil nemoc a smrt v tom úmyslu, aby ušel uzavření manželství. Že by se Josef H. z tohoto důvodu odebral na onen svět, nebylo žalovanou stranou vůbec ani tvrzeno. — Žalobnímu nároku chybí tedy podle toho potřebný právní důvod, pročež musila žalobkyně prosouditi.
Odvolání žalující strany vrchní soud zemský v Praze zamítl rozsudkem, z jehož rozhodovacích důvodů se uvádí:
V čem by zavinění Josefa H. mělo spočívati, žalobkyně blíže neuvádí, takže nelze nárok jí žalobou uplatňovaný posuzovati s jiného hlediska nežli podle § 46 obč. zák. A tu přihlíží žalobkyně, že nárok ten by jí pouze tehdy příslušel, kdyby byl Josef H. od zasnoubení ustoupil.
Něco takového však žalobkyně ani netvrdí, naopak z jejího přednesu jest zřejmo, že Josef H. měl pevný úmysl s ní sňatek uzavříti a že k tomu jen následkem jeho úmrtí nedošlo.
Úmrtí snoubence nelze však pokládati za nějaké jednostranné bezdůvodné ustoupení od zasnoubení, jaké má na mysli § 46 obč. zák. Jen tehdy, kdyby snoubenec smrt si způsobil v tom úmyslu, aby uzavření sňatku zmařil, mohl by nárok druhé straně podle § 46 obč. zák. příslušeti. Něco takového však žalobkyně netvrdí. Ježto tudíž v daném případě není předpokladu pro použití ustanovení § 46 obč. zák., byla vším právem žaloba prvním soudem zamítnuta. Není tu proto namítaného nesprávného právního posouzení a namítané vadnosti řízení.
Nejvyšší soud na dovolání žalující strany dovolání nevyhověl z těchto důvodů:
Podle § 46 obč. zák. má strana, odstoupí-li strana druhá od zasnoubení bez závažné příčiny, nárok na náhradu škody, kterou utrpěla tímto odstoupením. Nárok na náhradu přísluší tedy za ostatních předpokladů v § 46 obč. zák. uvedených jen, když zasnoubení bylo zrušeno odstoupením jednoho ze snoubenců, nikoliv však, když bylo zrušeno jiným způsobem. Odstoupení jest projev vůle, učiněný výslovně nebo mlčky stranou vůči straně druhé, že zasnoubení zrušuje. Smrtí jednoho ze snoubenců se zasnoubení sice též ruší, avšak smrt není odstoupením od zasnoubení, nýbrž skutečností, která ruší zasnoubení sama o sobě. Bylo-li zasnoubení zrušeno smrtí, nemůže snoubenci na živě zůstalému proti snoubenci zemřelému, pokud se týče jeho pozůstalosti, vzniknouti nárok na náhradu škody podle § 46 obč. zák., ač zemřelý svou smrt zavinil či nikoliv.
Dovolací důvod čís. 4. § 503 c. ř. s. není tudíž oprávněn.
Rozh. nejvyš. soudu z 20. září 1928. Rv I 221/28-1.
Dr. Schmidt Antonín.

Citace:

Smrt jednoho ze snoubenců. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1929, svazek/ročník 68, číslo/sešit 3, s. 102-104.