O problému vyvlastnění v právu mezinárodním

pojednal ve schůzi Právnické jednoty v Praze, konané dne 11. dubna 1929, Dr. Bohumil Kučera. Úvodem formuloval daný problém s hlediska klasické francouzské teorie vyvlastnění, zdůrazniv, že problém vyvlastnění stává se mezinárodním tím, že předmětem vyvlastnění jsou majetkové kusy cizinců. Celý problém rozložil si přednášející na dvě části, totiž na otázku, zda lze vyvlastňovati majetek cizinců vůbec, a na otázku, jakou náhradu sluší poskytnouti vyvlastněnému cizinci. Při řešení těchto otázek rozlišil přednášející ostře směr přirozenoprávní a positivistický. Ukázal na přirozenoprávní fungování zásady, podle níž má cizinec nárok na přednostní postavení v poměru k tuzemcům. Zvláštní pozornost věnoval otázce, jak teorie soukromého práva mezinárodního působila na formaci norem mezinárodního práva o právním postavení cizozemského majetku. Na základě bohatých literárních dokladů uvedl přednášející, že positivistický směr v právu mezinárodním reklamuje pro suverénní státy samostatnost v oboru zákonodárství, soudnictví i správy do té míry, pokud není omezena mezinárodními smlouvami. Pokud jde o vyvlastnění majetku cizinců, položil přednášející důraz na to, že nutno lišiti mezi vyvlastněním, k němuž dochází vzhledem k politické příslušnosti cizincově, a vyvlastněním, jež se děje vzhledem k významu vyvlastňovacího objektu pro veřejnou správu. Tento poslední druh vyvlastnění je beze všeho možný, první druh pak není bez zvláštního právního titulu přípustný v mírové době. Přednášející doložil tu své vývody rozhodnutím Stálého mezinárodního soudního dvoru, vyneseným ve věci chořovské továrny na dusík ve sporu mezi Německem a Polskem. Navázav na toto rozhodnutí, vyložil přednášející, jaký význam mají zásady o právním postavení cizinců a zásady o šetření nabytých práv pro právní postavení cizineckého majetku, při čemž dospěl k závěru, že postulovaná nedotknutelnost soukromého majetku není žádným absolutním principem, který by mohl státu překážeti v jeho zákonodárných reformách, nýbrž jen přenesením zásady zákonitosti veřejné správy do oblasti mezinárodní.
V otázce náhrady za vyvlastněný majetek vylíčil přednášející nejprve stanovisko klasické vyvlastňovací teorie, jež z důvodu stejného rozvržení veřejných břemen žádá, aby se vyvlastněnému dostalo spravedlivého odškodnění. Upozornil na to, že stát, když vyvlastňuje, potřebuje pro úkoly veřejné správy zpravidla toliko konkrétního objektu a nikoli jeho hodnoty. Vymeziv složky obecné hodnoty, poukázal přednášející k různosti vyvlastňovacích zákonů, jež jsou výrazem národohospodářských a finančních poměrů v jednotlivém státě. Tyto poměry jsou toho příčinou, že dochází k vyvlastnění bez poskytnutí náhrady ve výši obecné ceny. A tak se stalo, že ve vývoji vyvlastňovacího institutu lze pozorovati významný přelom v tom směru, že se odškodnění nepokládá za podstatný element vyvlastnění. Tyto zásady o odškodnění vztahují se i na cizince, poněvadž v cizineckém právu platí jako vrchní zásada, že si cizinci v nedostatku smluvních ustanovení nemohou činiti nároku na lepší nakládání, než jakému se těší vlastní státní příslušníci. Platnost této zásady pokusil se přednášející prokázati doklady z mezinárodní judikatury. V závěru své přednášky zmínil se též o valorisaci pohledávek zahraničních věřitelů proti státní správě.

Citace:

O problému vyvlastnění v právu mezinárodním. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1929, svazek/ročník 68, číslo/sešit 8, s. 266-267.