Závodní výbory.

(Pořádá J. Sirotek)
K výkladu zákona o osmihodinové době pracovní (zákon ze dne 19. prosince 1918, č. 91 Sb. z. a n.).
I. Zákon o osmihodinové době pracovní vztahuje se nás všechny podniky bez ohledu na počet zaměstnanců (velikost podniku).
II. Pod pojmem skutečné či pravidelné doby pracovní jest vyrozumívati dobu, po kterou jest zaměstnanec podle smlouvy se zaměstnavatelem na svém místě, tedy nejen toliko dobu, po kterou trvá skutečná práce, nýbrž i pohotovost k ní.
III. Zákon o osmihodinové době pracovní jest
vztahovati na veškerou službu konanou v lékárnách.
Důvody: Po věcné stránce stížnost má za to, že zákon o osmihodinové době pracovní lze vztahovati jen na podniky s velkým počtem zaměstnanců, dále že při posuzování skutečné doby pracovní dlužno rozlišovali dobu, po kterou trvá skutečná práce, od pouhé pohotovosti a od noční služby v lékárnách.
ad I. Stížnost, že citovaný zákon lze vztahovati toliko na podniky s velkým počtem zaměstnanců, jest bezdůvodnou. Zákon v tomto směru nerozlišuje tak, jak stížnost má za to, ani výslovně, ani neposkytuje pražádného podkladu pro to, aby bylo lze důvodně souditi na podobné obmezení v jeho použití. Nemá proto· výtka tato opory v zákoně.
ad II. Pokud jde o další výtku stížnosti, jedná se tu o výklad slovního obratu, kterého zákon používá ve svém úvodním ustanovení, totiž o tom, co dlužno vyrozumívati pod skutečnou dobou pracovní zaměstnanců.
Stížnost má za to, že pod tímto pojmem lze rozuměti výhradně dobu, po kterou zaměstnanec koná nepřetržitou·, efektivní, intensivní práci a dovozuje,
163 že takovou prací není ani ve svém souhrnu der,ní služba v lékárnách, tím méně pak služba noční.
V tom směru sluší uznati, že obrat skutečná doba pracovní zaměstnanců mohl by na první pohled sváděti k výkladu, že zákon tu má na mysli dobu, po kterou zaměstnanec skutečně pracuje, t. j. dobu, po kterou poskytuje skutečně zaměstnavateli výkony, k nimž byl námezdní smlouvou zjednán, a že tudíž výklad, který se snaží podati stížnost, není nesprávným. Hledí-li se. však ke znění dalších ustanovení zákona i k úmyslu zákonodárcovu, patrnému z nich dochází se k závěru jinému.
Již z ustanovení §§ 3 a 4 jest patrno, že zákonu byl znám pojem nepřetržité práce a nepřetržitě provozovaných podniků, s kterými tu operuje a jest tedy důvodně míti za to, že nepoužil-li tohoto výrazu v § 1, kde vymezil svůj základní pojem, že tak učinil zúmyslně a že proto mluvě toliko o skutečné době pracovní zaměstnanců, nechtěl vědomě vysloviti, že by touto dobou byla toliko doba, po kterou práce ta musí býti konána nepřetržitě.
Nezvratného však důkazu o tom, co zákon pod skutečnou dobou pracovní měl na mysli, podává obsah bodu 3. § 7, jenž stanoví způsoby, jakými pravidelná doba pracovní může býti prodloužena, když zaměstnanec jest sice déle na místě služebním (v pohotovosti), ale jeho skutečná práce nevyžaduje více než 6 hodin denně. Není pochyby, že toto ustanovení zákona, mluvíc o pravidelné době pracovní, může míti na mysli toliko tentýž pojem, který označuje § 1 jako skutečnou dobu pracovní, o jejíž prodloužení tu jde a že tedy oběma obraty, totiž pravidelná a skutečná doba pracovní, jest vyjádřen pojem tentýž. V mezích tohoto pojmu zahrnuje však zákon, jak z citovaného předpisu jest nade vši pochybnost jasno, nejen dobu, po kterou trvá skutečná práce, nýbrž ijak tato efektivní práce, tak i pohotovost, leda že by nastal výjimečný případ citovaným § 7 normovaný. O takový' případ zde nejde. Stěžovatel sice při svém prvním výslechu tvrdil, že kolektivní smlouva 0 prodloužení doby pracovní mezi magistry a lékárníky existuje, však v odvoláních sice na tam netrval a také ve stížnosti svoji obranu na ničem podobném nezaložil. Nad to je i ze spisů správních patrno, že k takové smlouvě ve skutečnosti nedošlo. Je-li tomu tak, pak platí ustanovení všeobecné, dle něhož, jak již dovoženo, je pod pojmem skutečné či pravidelné doby pracovní vyrozumívati dobu, po kterou jest zaměstnanec podle smlouvy se zaměstnavatelem na svém služebním místě, tedy nejen toliko dobu, po kterou trvá práce skutečná, nýbrž i pohotovosti k ní. Jest tudíž mylným názor stížnosti, že dle zákona sluší nezbytně činiti rozdíl mezi efektivní prací a pohotovostí,, nýbrž právě naopak jest míti za to, že pod skutečnou dobou pracovní jest vyrozumívali dobu/po kterou dává, dle účelu a povahy konkrétního podniku, zaměstnanec, ve shodě se zaměstnavatelem tomuto svoji pracovní sílu k disposici.
ad III. Dle § 15 platné lékárnické instrukce z 3. listopadu 1808, č. 16135 a předpisů souvislých jsou lékárny povinny každému ve dne i v noci s ochotou, poctivě a bez otálení léky vydati. Předpis tento nezůstavuje pochyby o tom., že účel a povaha podniků lékárnických vyžaduje nepřetržitý provoz dnem i nocí a že tudíž používá-li majitel lékárny v tomto provozu síly námezdné, jest tato povinna, pokud službu koná, dáti mu svoji pracovní sílu k disposici, aniž by bylo lze u-čin i ti podstatný rozdíl
164 mezi službou denní a noční Je-li tomu tak, pak nelze než uznati nejen dobu služby denní, nýbrž i dobu služby noční, konané v lékárnách za skutečnou dobu pracovní ve smyslu zákona č. 91 z r. 1919, resp. nařízení čís. 499 z r. 1921. Nelze proto po objektivní stránce pochybovati o tom, že zákon o osmihodinové době pracovní jest vztahovati na veškerou službu, konanou v lékárnách.
(Z nálezu N. S. S. ze dne 8. ledna 1924, č. 22391/23.)
165

Citace:

K výkladu zákona o osmihodinové době pracovní. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1924, svazek/ročník 5, s. 179-181.