Příslušnost zapsaných pokladen pomocných k pojištěni nemocenského přes 28- K týdně.

Ministerstvo sociální péče bývalého Rakouska mělo v roce 1918 (příležitost, aby zodpovědělo otázku, zda podepsané pokladny pomocné, které dostaly osvědčení podle § 7. odst. 2 zák. о z. p, p., jsou na příště příslušný k pojištění osob. které náležejí do 10. a 11. třídy mezdní (§ 7 nem. zák. ve znění zákona z 20. listopadu 1917 č. 457 ř. z.), jichž nemocenské tudíž přesahuje nejvyšší výměr 38 K (§ 1 odst. 4 zák. o z. p. p.) Ministerstvo toto zodpovědělo otázku tu, výslovně podotýkajíc, že nechce předbíhati rozhodnutí pořadem správních stolic, v konkrétním případě, takto:
„V pojištění nemocenském (§ 1. odst. 2. bod 1 zákona o z. p. p.) poskytnutá běžná podpora peněžitá označuje se sice nezřídka jako nemocenská renta, ačkoliv tento slovní výraz nepostihuje podstat u věci, zákonu o z. p. p. je toto označení úplně cize, tam používá se pro tubo podpor spíše slova nemocenské (Krankengeld) § 16. odst. 1. cit. zák. Podle toho nemůže po úmyslu zákona ustanovení § 1. odst,. 4. cit zák., které rentu obmezuje v některém z oboru pojištěných v uvedeném odst. 2. (soc. pojištění nemocenských podpor, rent invalidních a starobních, podpor vdovských a sirotčích, určité sumy peněz) na 14 zlatých (28 K) týdně, vůbec platiti pro pojištění podpor nemocenských (nemocenského), nýbrž pouze pro ty obory pojistné, v nichž má místo pojištěni rent ve vlastním slova smyslu, tudíž (každým způsobem pro pojištění rent invalidních a starobních (bod 3) a též pro pojištění podpor vdovských a sirotčích. Nemohou tudíž vzniknouti pochybnosti v příčině příslušnosti zapsaných pokladen pomocných k pojištění osob, jichž nárok na nemocenské přesahuje 4 K denně, čili 28 K týdně.
Převrat z 28. října 1918 znemožnil přezkoumání tohoto názoru nyní již mrtvého ministerstva sociální péče soudem správním. Aby proto i v naší republice, která převzala více než 3/4 veškeré agendy bývalého vídeňského ministerstva sociální péče, byla svrchu uvedená otázka náležité a definitivně rozřešena, zodpovědělo naše ministerstvo sociální péče k specielnímu dotazu svrchu uvedenou otázku v tem rozumy že pojistné oprávnění zapsaných pokladen pomocných je zákonem obmezeno na týdení podporu 28 K týdně; mohou proto u těchto pokladen býti pojištěny osoby pojistně povinné s tím účinkem, že nemusí náležeti k jiné pokladně zřízené podle § 11. nem. zák., pokud jejich nárok na nemocenské nepřesahuje týdně 28 K.
Otázkou touto zabýval se dne 19. ledna 1920 náš nejvyšší správní soud, a ve veřejném líčení zamítl (nález z 19. ledna 1920 č. 397) stížnost zúčastněné zapsané pokladny pomocné jako bezdůvodnou uváživ ve věci toto:
Zákon ze dne 16. července 1892 čís. 202 ř. z. o zapsaných pokladnách pomocných, sledoval úmysl, pokladnám podle předpisů jeho zřízeným poskytnouti zvláštní práva (§ 1, odst. 1.), avšak vytyčil jejích působnosti určité meze. Toto omezení rozsahu působnosti zapsaných pokladen pomocenských provedeno jest dvojím směrem: jednak smí se činnost pokladen těch vztahovati jen na obory pojistné vypočtené v § 1. odst. 2., a jednak dovoleno jest jim poskytovat i na základě pojištění podpory peněžní) jen do jisté výše (§ 1. odst. 4. a 5.) co do omezení výše podpor obsahuje § 1 odst. 4. ustanovení, že rento, kterou zapsaná pokladna pomocná v některém z označených oborů pojistných zajišťuje, nesmí převyšovati 28 K týdně, odstavec následující stanoví pak nejvyšší přípustnou výši pohřebního a sumy peněžní ve prospěch osoby třetí.
V daném případě třeba jest řešiti otázku, sluší-li omezení stanovené co do výše podpor vztahovati také na nemocenské, čili nic.
Srovnání předpisů odst. 5. a odst. 4. nasvědčuje, že zákon v odst. 4. chtěl postihnouti podpory záležející, v peněžních dávkách se opětujících, kdežto odst. 5. omezil výši podpor, jež poskytují se sumou peněžní, jednou pro vždy vyplacenou. Také nemocenské jest podporou, jež se po jistou dolu (dle § 16. posl. odst. nejdéle po dvě léta), poskytuje v dávkách pravidelně se opakujícíсh, i bylo by možno názor, jehož stížnost hájí, že předpis odst. 4. pro nemocenské neplatí, uznati za správný jen tehdy, kdyby ze znění nebo z úmyslu zákona bylo lze čerpati důvody, které by za řádění nemocenského pod pojem renty ve smyslu ustanoveni § 1. odst. 4. zákona vylučovaly.
Že zákon, užívaje výrazu "renta", tento výraz nevztahuje (toliko na renty invalidní a starobní, o nichž je výslovně řeč v odst. 2. pod bodem 3., jest patrno z toho, že odst. 4. mluví o rentách zajišťovaných v některém z označených oborů pojistných, ačkoli při vypočítávání oněch oboru výraz ten vyskytuje se, jak podotčeno, právě jen pod čís. 3. Užil tedy zákon tohoto výrazu zřejmě jako označení kolektivního pro veškeré podpory peněžité v oborech pojistných pod čís. 1.—5. voděných, pokud vyskytují se v dávkách pravidelně se opakujících. Z tohoto hlediska není pochybnosti, že pod toto označení zahrnout i sluší i podpory vdovské a sirotčí (odst. 2. čís. 4.). Nemocenské však dle své povahy neliší se od způsobu rent pod čís. 3. a 4. označených žádným takovým osobitým znakem, který by překážel, aby i ono označeno bylo jako renta v obecném slova toho významu; neboť i nemocenské je peněžitou podporu, která dle povahy, vyplácí se v pravidelných opětujících se dávkách.
Poukazuje-li stížnost na to, že nemocenské poskytuje se jen v nemoci a pokud nemoc trvá, a že tu tedy nejde o podporu trvalou, jest naproti tom uvésti, že také při podporách, které nesporně pod pojem renty náležejí, počátek nároku vázán jest na určité předpoklady skutkové (invalidita, stáří, ovdovění, osiření) a že také ku podstatě těchto podpor nikterak nenáleží, aby poskytovány byly trvale t. j. bez omezení na určitou dobu, jak patrno jest zejména v ustanovení § 23., odst. 2. a § 24, odst. 1., jež pro podpory tam uvedené stanoví určité termíny konečné.
Slovní výklad zákona nepodává tedy nijakého důvodu, proč by rentou podle odst 4. nemělo býti rozuměno také nemocenské.
Ale také zjevný úmysl zákona netoliko nasvědčuje, nýbrž naopak brání tomu, aby právě nemocenské a jen nemocenské bylo vyjímáno z platnosti předpisu omezujícího rozsah působnosti zapsaných pokladen pomocných co do výše peněžitých podpor. Jak ze zákona samého je patrno, jsou omezení pro zapsané pokladny pomocné stanovená jakousi protiváhou oněch zvláštních výhod propůjčených zákonem z 16. července 1892 ústavům na základě tohoto zákona zřízeným a neméně patrno jest i to, že důvodem oněch omezení byla snaha zákonodárcova, aby přiznané výhody nestaly se zapsaným pokladnám pomocným prostředkem konkurence, jež by ohrožovala prosperitu pojišťovacích ústavů na jiných základech právních spočívajících, podrobených předpisům mnohem přesnějším i sloužících v podstatě stejným účelům sociálním. Pro tento výklad tendence zákona poskytuje oporu i jeho vznik, zejména také průběh jednání parlamentního o příslušné předloze v někdejší říšské radě. Nějaký důvod, proč by zákonem zamýšlená ochrana mela býti odpírána právě jen ústavům pojišťovacím, zabývajícím se pojišťováním nemocenským ani v zákoně ani v podstatě věci nalézt i nelze.
Tyto úvahy vedou nezbytně k úsudku, že omezení v odst. 4. § 1. zákona stanovené platí i pro nemocenské, a že tudíž ani nemocenské zapsanými pokladnami pomocnými zajišťované nesmí převyšovati 28 K týdne.

Citace:

Příslušnost zapsaných pokladen pomocných k pojištění nemocenského přes 28K týdně. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 9, s. 318-320.