Renta (pozdější splatnost dávek) v žalobních petitech.

Podle § 406, 2. věty c. ř. s. »při nárocích na výživné může žalovaný býti také odsouzen k dávkám, které dospějí teprve po vydání rozsudku«. Jinak může býti žalobě vyhověno jen tehdy, jde-li o plnění splatné alespoň v čas vynesení rozsudku. Judikatura vykládá slovo »výživné« velmi přísně a nepřipouští odsouzení pro dávky splatné po vynesení rozsudku ani v tak typických případech, jako jsou na př. žaloby na náhradu škody pro nepřihlášení k pensijnímu nebo starobnímu pojištění. Tomuto stanovisku dán byl zejména výraz v rozh. n. s. z 26. ledna 1935, Rv I 1912/33, Vážný 14121. Šlo o nárok na náhradu škody pro nepřihlášení k pensijnímu pojištění a nejvyšší soud uvedl v důvodech:
V souzeném případě jde o nárok na vdovské opatření (důchod) a vychovávací příspěvek podle § 14 a) zák. čís. 89/1920 Sb. z. a n. a tyto ušlé příjmy musí žalovaná nahraditi žalujícím, avšak prvý soud mohl je přisouditi podle § 406 c. ř. s. jen, pokud byly splatný do dne vynesení rozsudku, to jest do dne 17. května 1932. Výjimka druhé věty § 406 c. ř. s. tu nepřichází v úvahu, ježto požitky, o které jde, nejsou výživným, nýbrž jsou jako pense vůbec, i když sloužiti mají k výživě, úplatou za konané služby, které se zaměstnanci nebo jeho pozůstalým vyplácejí po rozvázání služebního poměru. Ten, kdo k poskytování těchto požitků byl by podle zákona o pensijním pojištění povinným, nemá vyživovací povinnost (viz sb. n. s. č. 9654). Proto nebylo lze přisouditi tyto požitky pro dobu po vynesení rozsudku, jak se v § 406 c. ř. s. (v druhé větě) výjimkou stanoví jen pro výživné, a bylo tudíž zamítnouti pro tentokráte žalobu, pokud bylo v ní žádáno odsouzení žalované k placení požadovaných požitků také pro dobu po vynesení rozsudku prvého soudu (viz též sb. n. s. č. 12663). Žádaly-li žalobkyně přisouzení požitků, o kteréž jde, bez jakéhokoliv omezení, nevadí ustanovení § 405 c. ř. s. tomu, aby jim byly tyto požitky přisouzeny, pokud již nastala jejich dospělost v čase vynesení rozsudku, neboť jde tu o méně a nikoliv o něco jiného. Z tohoto rozhodnutí není zřejmo, namítala-li žalovaná strana včas předčasnost žaloby co do nesplatných dávek. Proto působilo jakousi nejistotu, když v jiných podobných případech bylo žalobám na rentu plně vyhovováno, na př. v rozh. z 12. června 1936, Rv I 2204/34, Vážný 15287, a mnohých jiných.
V rozh. ze 4. února 1938, Rv II 728/37, Pracovní právo 1938/5, vyslovil nejvyšší soud zásadu, že
»soudy nemohou z moci úřední přihlížeti k otázce předčasnosti, i když se domáhá žalobce náhrady škody, splatné po vynesení rozsudku prvním soudem«.
V odůvodnění se praví, že stanovisko rozhodnutí č. 14121 je správné, avšak jestliže žalovaná strana v řízení nižších stolic nenamítla, že v žalobním petitu domáhá se žalobce i přisouzení částek splatných po vynesení rozsudku 1. stolice, nelze z úřadu k této námitce později již přihlížeti.
Při tom jest míti na zřeteli, že pokud jde o pracovní soudnictví, lze takovou námitku vznésti jak v 1. stolici, tak i v 2. stolici, není tedy obmezena jen na řízení v 1. stolici.
Judikatura podle našeho názoru jest v této otázce zcela zbytečně strohá, neboť ztratí-li někdo »vyživovací důchod« zaviněním škůdce, který za to odpovídá, pak damnum emergens jest celý ušlý vyživovací důchod. Dalo by se tedy velmi dobře odůvodniti to řešení, že žalovaný má býti odsouzen k celé náhradě škody, jejíž výše jest známa; vždyť tato škoda v plné výši vznikla v době před rozsudkem 1. stolice a posice škůdcova nemůže býti výhodnější, než by byla posice osoby, povinné k vyživovacímu důchodu, nebýti tu škodné souvislosti, z které se žaluje.
Takové stanovisko by bylo lze odůvodniti mnohem spíše, nežli řešení, kterého se proti jasnému znění zákona dostalo pohledávkám účastným dlužnických úlev, a které vedlo k tomu, že dlužníci byli odsuzováni k placení něčeho, co vůbec ještě povinni platiti nebyli a co pro budoucnost ani nepopírali.
Podle osnovy nového c. ř. s. má pro podobné případy platiti ustanovení odpovídající mnohem lépe potřebám životním § 411, nastupující na místo § 406 c. ř. s., má zníti:
»Odsouditi k plnění lze jen tehdy, když v době vynesení rozsudku dospělost již nastala. Při nárocích na výživné, na důchody nebo na jiné dávky opakující se a nezávislé na vzájemném plnění, lze odsouditi také k plnění, které dospěje teprve po vydání rozsudku.«

Citace:

Renta (pozdější splatnost dávek) v žalobních petitech. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1937-38, svazek/ročník 2, číslo/sešit 10, s. 323-324.