Rozsudek nejvyššího soudu o rušení rozhlasového poslechu.

Slovenským rozsudkem nejvyššího soudu z 3. února 1938, č. j. Rv IV 419/371 byla řešena složitá otázka ochrany rozhlasového poslechu proti rušení, jež má příčinu v různých elektrických přístrojích v okolí. V tomto rozsudku šlo o rušenou držbu, které se dopustil žalovaný tím, že rušil žalobce v »držbě radiového poslechu« a o »zdržení se dalšího rušení radiového poslechu žalobce s tím, že neučiní-li tak žalovaný do 15 dnů, je žalobce oprávněn elektromotor žalovaného, používaný ke světelné reklamě, opatřiti vhodným tlumičem na svůj náklad, což má žalovaný trpěti pod exekucí«. V denním tisku byl rozsudek poněkud nekriticky komentován a hodnocen jako radikální směrnice ve prospěch posluchačů rozhlasu. Omezujíce se na poukaz na důvody tohoto rozsudku, musíme konstatovati, že rozsudek nelze hodnotiti z tohoto širokého hlediska, neboť řeší skutečně jen určitý, různými okolnostmi velmi specifický případ, takže vyvozovati analogie rázu všeobecného z tohoto rozsudku rozhodně nelze. Specifikum tohoto případu, vedle jiných okolností, je na př. skutečnost, že žalobce, v poslechu rušený, i ve sporu zůstal ochoten na svůj náklad opatřiti tlumič (v ceně 400—600 Kč) na rušící přístroj žalovaného. Nebýti této ochoty, sotva by bylo možno odsouditi žalovaného k tomu, aby připojení tlumiče nákladem žalobcovým opatřeného trpěl na svém přístroji.
Zůstává také nevyřešeno, mohl-li by žalobce podle rozsudku výkon exekuce této opakovati, když by se tlumič opotřeboval nebo bez zavinění žalovaného poškodil. Sporná je také otázka, do jaké míry může žalobce voliti mezi levnějšími, resp. horšími nebo lepšími a tedy i dražšími tlumiči, neboť kvalita tlumiče má význam pro spotřebu proudu a ovšem i pro bezpečnost tlumičem opatřeného přístroje i osob v jeho blízkosti (podle toho, jaký přístroj má býti tlumen).
Je také otázkou, pokud by ten který rušený posluchač rozhlasu byl ochoten zajistiti si na svůj náklad touto cestou nerušený poslech, kdyby byl rušen několika rušiteli.
Dlužno ještě upozorniti, že rozsudek nejvyššího soudu č. 1317 »Úradné sbierky rozhodnutí nejv. soudu pro Slovensko a Podkarpatskou Rus« týkal se zubolékařského přístroje a nejvyšší soud tehdy vyslovil názor, že pro ochranu proti rušení rozhlasového poslechu není v našem právním řádě opory.
Z cit. rozsudku nej v. soudu uvádíme:
»Nejvyšší soud, odsuzující část rozsudku upravil tak, že žalovanému ukládá, aby se zdržoval dalšího rušení držby radiového poslechu žalobce. Neučiní-li tak žalovaný do 15 dnů, je žalobce oprávněný elektromotor žalovaného používaný ke světelné reklamě opatřiti vhodným tlumičem na svůj náklad, což žalovaný má trpěti pod exekucí.
V důvodech se uvádí:
Podle bezvadně zjištěného skutkového stavu dal žalovaný u vchodu svého hotelu umístiti reklamní tabuli opatřenou různobarevnými žárovkami, které jenom zvláštním přerušovačem postupně jsou rozsvěcovány. Přerušovač sestává z malého elektromotoru s kolektorem, který jiskřením kartáčů způsobuje rušení poslechu rozhlasu u žalobce tak silně, že vůbec znemožňuje jakýkoliv poslech, ježto přehluší i poslech těch nejsilnějších (případně nejbližších vysílacích stanic), slabší (vzdálenější) stanice nelze ani vyladiti, ačkoliv jinak přístroj žalobcův je dostatečně selektivní.
Vadu tuto nelze odstraniti nějakým zařízením u přístroje žalobcova, naproti tomu možno rušení zabrániti, i když je motor žalovaného v činnosti, namontováním specielního tlumiče u rušícího přístroje, tlumič je poměrně levný (400.— až 600.— Kč) a nemá vlivu ani na spolehlivost přístroje ani na spotřebu elektrického proudu. Jinak toto rušení ohrožuje i žalobcův přijímací přístroj, neboť může jím přímo býti poškozen reproduktor, výstupní transformátor a kondensátor.
Nesporné je dále, že žalobce žádal žalovaného před podáním žaloby několikráte, aby opatřil dotyčný elektromotor tlumičem, což se tento zdráhal učiniti, udávaje, že k tomu není povinen. Žalobce chtěl tak učiniti na svůj náklad, ale i to žalovaný odmítl.
Obrana žalovaného omezuje se v podstatě na tvrzení, že není žádného právního předpisu, který by ho omezoval ve výkoně jeho práva nakládati vlastní věcí, jak to žalobce žádá a dokládá svoje stanovisko rozhodnutím N. s. uveřejněným pod č. 1317 Úr. sb.
V podstatě správně nižší soudy uznaly, že obrana žalovaného v souzeném případě neobstojí.
Jde tu o střetnutí právních zájmů obou stran, které má soud rozhodnouti podle platného zákona.
Žalobce, jak je nesporné, je oprávněný obchodník radiovými přístroji. Má tudíž úřední povolení zmíněné v § 1 zákona ze dne 23. prosince 1923, č. 9/1924 Sb. z. a n.
Povolení (resp. radiokoncese), má rozhodující význam pro soukromé právo žalobce, neboť bez toho byla by i sama držba radiopřístroje zákonem zakázána a bylo by třeba jakoukoliv ochranu neoprávněnému držiteli odepříti.
Z vyloženého stavu věci plyne tedy, že žalobce je oprávněný dovolávati se soudní ochrany svého práva na nerušený poslech radia, ať už tak činí s hlediska obchodníka nebo prostého posluchače, který si radiový přijímač jen k účelu poslechu opatřil.
Nemožno tu přehlížeti stále rostoucí rozmach radiového rozhlasu, jeho důležitost kulturní pro veřejnost, zájem státu pro účely výchovné a propagační, ani právní cítění, tak značné a významné složky občanstva, kterou tvoří radioví posluchači a které si přímo vynucuje úpravu soudní ochrany. Tomuto právnímu cítění přizpůsobili se i výrobcové elektromotorických přístrojů, když, jak plyne z Předpisů elektrotechnického svazu československého (ESC), str. 301 z roku 1936 sami opatřují nové přístroje zařízením s ochranou rozhlasu před rušením. Poslech rozhlasu přestal býti soukromou zábavou jednotlivců, ale stal se denní potřebou kulturního života a proto zájem posluchače na nerušeném poslechu musí býti při nejmenším považován za rovnocenný zájmu vlastníka elektromotoru, který působí rušení poslechu.
Tento by se mohl odvolávati na pojmově neobmezenou svobodu svého vlastnictví jen tehdy, kdyby se nedalo zabrániti rušení při účelném vykonávání práva buď vůbec nebo jen s nepoměrnými obětmi, nebo kdyby držitel rušeného radiopřístroje sám mohl si učiniti nápravu ve vlastní sféře.
V souzeném případě není dán ani jeden z těchto předpokladů. Žalobce nemůže si sám pomoci, naproti tomu žalovaný podle žádosti žalobce má jen trpěti přimontování tlumiče na náklad žalobce k elektromotoru — může odpomoci rušení poslechu bez jakékoliv hmotné oběti z vlastní strany. Není ovšem speciální předpis, který by ho výslovně k tomu zavazoval. Ale už platné právo obsahuje všeobecné zásady, ze kterých třeba odvoditi pro tento případ takovou povinnost.
Tu třeba poukázati na zadní ustanovení § 364, odst. 1, § 1295, odst. 2 obč. zák., kteréžto právní zásady platí i podle zvykového práva na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Kdo užije svého práva v mezích právních (srov. § 1305 ob. z. obč.) neodpovídá ovšem za újmu, která z toho vzejde jinému, ale i výkon práva zavazuje k náhradě škody, bylo-li poškození jiného patrně účelem tohoto výkonu, tedy i tenkráte, když ten, kdo právo vykonává, je si vědom toho, že druhému způsobuje zbytečnou škodu, které možno se vyhnouti poměrně nepatrnou obětí — jinak jde o šikanosní využití práva — což odporuje dobrým mravům a je proto nepřípustné. V tomto smyslu je třeba rozuměti právní zásadě § 364, odst. 1 Osp., že vlastnické právo lze vůbec vykonávati jen potud, pokud se jím nesahá v práva třetí osoby. Aplikujíce tyto zásady právní na souzený případ shledáme, že žalovaný nevykonával svoje vlastnické právo v mezích právních, když byl upozorněn žalobcem, že ruší jeho radiový poslech ve značné míře, ba že mu tento poslech úplně znemožňuje. Při prostém uvážení věci si musil toho býti vědom, že tomuto rušení dá se zabrániti jen s jeho strany. Žalobce byl a je ochoten poříditi tlumič na svůj náklad.
Odmítaje jakoukoliv nápravu, jednal žalovaný už bezprávně.
Protože je zjištěno, že žalobce používá radiopřístroje k předvádění zákazníkům, tedy i k poslechu radiovému a že přístrojů užíval tak dříve, než-li si žalovaný opatřil světelnou reklamu způsobující rušení, má žalobce nárok na svou ochranu před dalším rušením už podle právních zásad o reposici — nechť už žaloba směřuje na ochranu držby práva nebo držby věci hmotné (radiopřijímače), neboť i radiový poslech žalobcův byl původně prostý tohoto rušení, které mu způsobuje nyní přístroj žalovaného, tlumičem nechráněný.
Podle vyloženého stavu věci žalobce mohl se omeziti na žádost, aby žalovanému bylo zakázáno rušiti ho způsobem v žalobě uvedeným. Věcí žalovaného by bylo, aby sám našel způsob, kterým by rušení zabránil. Návrhem, aby žalovanému bylo uloženo trpěti »odstranění tohoto rušivého zákazu přimontováním tlumiče na náklad žalující strany«, žádá žalobce v podstatě méně. Přesto je právem žalovaného, aby především on sám rozhodl, jak má býti rušení zabráněno. Proto dovolací soud změnil částečně rozhodnutí nižších stolic — které je v koncepci obou nároků poněkud neurčité — tak, že trpění, aby se rušení odstranilo přimontováním tlumiče na náklad žalobcův, určil jako sankci pro ten případ, kdyby žalovaný do rozsudečné lhůty sám dalšímu rušení nezabránil.
Jinak toto opatření je účelné, vyhovuje zájmům obou stran, tedy i zásadě ekvity a nemůže býti považováno za nezákonný zákrok do vlastnické sféry žalovaného.
Je-li podle vyložených norem dána ochrana radiového poslechu, není třeba, aby byla hledána analogie podle jiných právních ustanovení, na př. o obraně před imissí (§ 364, odst. 2 ob. zák. obč.,), kterou ovšem má jen vlastník pozemku. Pokud jde o rozhodnutí N. s. č. 1317 Úr. sb., je potřebné zdůrazniti, že dnešní rozhodnutí přiléhá ke skutkovému stavu, jaký byl konkrétně zjištěn, neboť nemožno předvídati všechny jiné variace rušení rozhlasu elektrickými přístroji a z toho snad se podávající nutnost jiného řešení.«
Jiří Hora.

*) Otištěným ve výtahu v Soudcovských listech, 1938, str. 131 a n., viz též Všehrd, 1938, str. 290 a n. Pozn. red.*)

Citace:

Rozsudek nejvyššího soudu o rušení rozhlasového poslechu. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1937-38, svazek/ročník 2, číslo/sešit 9, s. 289-292.