Právní prakse, měsíčník československých právníků, 2 (1937-38). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 320 s.
Authors:

Ještě k právní existenci Československé obilní společnosti.


V čísle 9. »Právní prakse« uveřejněn byl můj článek, zabývající se otázkou právní existence Československé obilní společnosti, v němž jsem došel jednak k závěru, že Československá obilní společnost nestává po právu, dokud není zapsána do obchodního rejstříku, jednak že k tomuto zápisu může dojíti toliko na podkladě společenské smlouvy, sepsané ve formě soudní neb notářské listiny, kterážto listina o ustavující valné hromadě obilní společnosti dne 16. července 1934 konané sepsána nebyla. Na toto stanovisko postavil se i krajský soud obchodní v Praze, který o návrhu na zápis obilní společnosti rozhodl usnesením ze dne 4. června 1937, č. j. Fo 94/35, a návrh na zápis zamítl s tímto odůvodněním:
»Navrhovatelka nepředložila soudem požadovaný notářský spis a navrhuje, aby o návrhu na zápis bylo rozhodnuto bez předložení notářské listiny a aniž by byla vyčkána publikace změny stanov, jež dle jejího tvrzení byla sice schválena, ale dosud ve Sbírce zákonů a nařízení nevydána.
Jde však o zápis akciové společnosti, jež byla utvořena (§ 6, odst. 3) vládním nařízením ze dne 13. července 1934, čís. 137 Sb. z. a n.
Toto vládní nařízení bylo vydáno podle čl. I. zákona ze dne 21. června 1934, čís. 109 Sb. z. a n. (zv. zmocňovací zákon).
Stanovy Československé obilní společnosti jsou součástí citovaného vl. nařízení (§ 6 nař.). Jak v § 6 výslovně uvedeno, mohou býti ve stanovách obsaženy odchylky od právních předpisů platných jinak pro akciové společnosti.
§ 9 cit. nař. stanoví, že není-li v tomto nařízení nebo ve stanovách (§ 6) jinak určeno, platí pro společnost všeobecná ustanovení platná pro akciové společnosti.
V nařízení ani ve stanovách není výslovně určeno, že o zřízení a obsahu stanov nemusí býti sepsána soudní neb notářská listina aneb, že bez této listiny lze zápis společnosti do rejstříku provésti.
Z toho nutně vyplývá, když v tom směru není v nařízení ani stanovách jinak určeno, že platí ustanovení čl. 208, odst. 2 obch. zák. a že je proto nutno, aby stanovy společnosti byly ustavující valnou hromadou vzaty na vědomí, resp. přijaty tak, jak byly vydány jako součást vlád. nařízení č. 137/34 Sb. z. a n.
Tomu není na závadu ani okolnost, že stanovy byly zřízeny a předem vydány jako příloha vlád. nař. č. 137/34 pro vládou zřizovanou společnost. Je tu obdoba zřízení stanov zakladateli pro akciovou společnost. Také v § 22 d) stanov připouští se změna stanov, na níž se usnáší valná hromada.
I když § 54 stanov omezil obor působnosti ustavující valné hromady na 3 body, přece usnášení o těchto bodech předpokládá, že ustavující valná hromada předem vzala na vědomí a tím přijala vydané stanovy, ježto počet místopředsedů i ostatních členů správní rady, jich náhradníků a revisorů účtů v § 54 stanov zvláště není uveden a nutno se proto obírati stanovami.
Pokud se týká ustanovení § 8 nařízení, nemá toto vlivu na žádané předložení notářské listiny, ježto uvedené ustanovení je specielním ustanovením pro tuto společnost, pokud se týká její činnosti.
Ježto tedy není výslovného předpisu odchylného od ustanovení platných pro zápis akciových společností, nelze bez žádané náležitosti (listiny notářské) zápis společnosti jako akciové povoliti.«
Proti tomuto usnesení krajského soudu obchodního v Praze podala Československá obilní společnost stížnost k vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 19. června 1937, č. j. R VII 877/37 vznesené stížnosti vyhověl, napadené usnesení krajského soudu obchodního v Praze zrušil a nařídil mu, aby po pravomoci zrušujícího usnesení o návrhu na zápis společnosti znovu rozhodl. Svoje stanovisko odůvodnil vrchní soud následovně:
»Soud rekursní souhlasí se stěžovatelkou,že nutno posuzovati zvlášť a samostatně otázku zřízení stanov a změnu stanov.
Stanovy jako součásti vlád. nařízení čís. 137/34 Sb. z. a n. zřízeny byly výsostnou mocí státní.
Z toho se podává, že stěžovatelka nejen že o obsahu jich nerozhodovala, ale ani nemohla míti na jich obsah žádného vlivu.
Stanovy vyhlášené ve Sbírce zákonů a nařízení mají zavazující moc zákona, určují tudíž imperativně jejich zřízení, resp. jich počáteční obsah.
Teprve na změně stanov se usnáší valná hromada podle § 22 d) cit. vl. nař.
Stanovy mají závaznou moc zákona a působí tedy proti každému, i proti Československé obilní společnosti.
Oprávnění ustavující valné hromady vypočítává taxativně § 54 stanov. Jinaké oprávnění ustavující valná hromada nemá. Formální vzetí na vědomí stanov zřízených státní mocí způsobem zavazujícím nemůže míti žádného právního významu, jako by naopak bylo bez významu a zcela nezávazné prohlášení, že obsah stanov na vědomí nebéře, neboť vyhlášené stanovy zavazují až do jich valnou hromadou pozdější usnesené změny.
Z toho plyne dále, že nebylo třeba učiniti nejen žádného projevu vůle při ustavující valné hromadě a vzetí jich na vědomí, ale že nebylo třeba o tom ani žádného zápisu, resp. ověření tohoto projevu vůle.
Československá obilní společnost nebyla zakladatelkou tohoto ústavu, ježto byl uveden v život nařizovací mocí státní.
Československá obilní společnost jest pouze vykonavatelkou projevu státní moci obsaženého v publikovaném vlád. nařízení čís. 137/34 Sb. z. a n., jak z jeho obsahu jest zřetelně patrno.
Jestliže zákon předpisuje, že Československá obilní společnost (§ 4 cit. vlád. nař.) se zapíše do obchodního rejstříku, pak jest tento příkaz výronem státní moci, ale pak také zápis ten může míti pouze povahu deklarativní evidence bez účinku konstitutivního, neboť Československá obilní společnost zřízená zákonem má svoji samostatnou existenci nejen před zápisem do obchodního rejstříku, ale i bez tohoto zápisu, jak plyne z ustanovení § 43 vlád. nař. čís. 137/34 Sb. z. a n. a vyhlášky min. zemědělství čís. 161/34 Sb. z. a n.
Opak toho jest ustanovení čl. 211 obch. zák., týkající se jiných akciových společností.
Poněvadž tedy stanovy (smlouva společenská) zřízeny byly státní mocí, nikoliv projevem smluvní vůle Československé obilní společnosti, není třeba předložení notářské listiny, t. j. osvědčení tohoto projevu vůle, jak jest předepsáno článkem 208, odst. 2 obch. zák.
Předpisy obchodního zákona platí podle § 6 vlád. nař. č. 137/34 Sb. z. a n. pro Československou obilní společnost, pokud se z vlád. nař. č. 137/34 Sb. z. a n. nepodává něčeho jiného.
Z hořeního odůvodnění se pak podává, že ustanovení čl. 208, odst. 2 obch. zák. při zápisu společnosti užíti nelze.
Z odděleného posuzování zřízení stanov a s tím souvisejícího zápisu do obchodního rejstříku na straně jedné a změny stanov na straně druhé plyne, že otázka změny stanov se zápisem Československé obilní společnosti do obchodního rejstříku nijak nesouvisí, jest aktem samostatným a třeba tedy posouditi předpoklady pro zápis změn samostatně a dodatně.«
Krajský soud obchodní v Praze po právní moci usnesení vrchního soudu skutečně pak Čsl. obilní společnost do obchodního rejstříku zapsal, a to usnesením ze dne 20. července 1937.
Dne 21. července 1937 (t. j. dnem vyhlášení) nabylo účinnosti vládní nařízení č. 193/1937, v němž bylo mimo jiné ustanoveno, že odstavec 2 §u 4 stanov Československé obilní společnosti mění se a doplňuje takto:
»Společnost se zapíše do obchodního rejstříku krajského soudu obchodního v Praze; její odbočky se zapisují do obchodního rejstříku příslušného krajského soudu. Zápis společnosti se provede na základě protokolu o ustavující valné hromadě, sepsaného podle § 20, odst. 3.« Za § 54 stanov Československé obilní společnosti vložen byl tímto vládním nařízením § 55 tohoto znění: »U zápisu stanov společnosti vydaných jako příloha vlád. nař. č. 137/1934 Sb. z. a n. a jejich změn do obchodního rejstříku není třeba, aby byla o nich sepisována soudní neb notářská listina.«
K úplnosti stávající situace dlužno ještě dodati, že proti zápisu Československé obilní společnosti do obchodního rejstříku byla podána celá řada stížností, při čemž stěžovatelé odůvodňují svůj zájem tím, že vedou jednak s Československou obilní společností spory, kde namítají, že neexistuje po právu, jednak podali stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu do pokut, které jim byly uloženy správními úřady proto, že nesjednali s Čsl. obilní společností smlouvy o semílání obchodního mletí, v kterýchžto stížnostech uplatňují stejnou námitku, totiž právní neexistenci Čsl. obilní společnosti.
Vzhledem k tomu, co bylo právě vylíčeno, zůstává i nadále při nejmenším sporno, zda Československá obilní společnost až do dne svého zápisu do obchodního rejstříku stávala po právu či nikoliv. Že by ke své právní existenci Čsl. obilní společnost zápisu tohoto nepotřebovala, čili jinými slovy, že by tento zápis nebyl povahy konstitutivní, nýbrž pouze deklaratorní, to neodvážilo se vysloviti ani citované vládní nařízení č. 193/1937 Sb. z. a n., které pouze stanovilo, že k zápisu stanov společnosti a jejich změn do obchodního rejstříku není třeba, aby byla o nich sepisována soudní neb notářská listina.
Již sama tato dikce a stylisace vládního nařízení vyvrací názor vyslovený v rozhodnutí vrchního soudu shora uvedeném, že je třeba samostatně posuzovati otázku zřízení stanov a změnu stanov, a dedukci z toho vyvozovanou, že podle vlád. nař. č. 137/34 Sb. z. a n. stanovy byly zřízeny výsostnou mocí státní, takže nebylo třeba o nich žádného projevu vůle na ustanovující valné hromadě a také osvědčení tohoto projevu, t. j. notářské listiny k provedení zápisu do obchodního rejstříku, který je tu pouze povahy deklaratorní a nikoliv konstitutivní. Praví se totiž v citovaném rozhodnutí dále, že »Československá obilní společnost zřízená zákonem má svoji samostatnou právní existenci nejen před zápisem do obchodního rejstříku, ale i bez toho zápisu.«
Bohužel vrchní soud (vyjma poukazu k § 43 vlád. nař. č. 137/34 Sb. z. a n. a k vyhlášce min. zemědělství č. 161/34 Sb. z. a n., o jejímž významu bylo již promluveno v předcházejícím článku) blíže vůbec neodůvodňuje, z čeho vyvozuje svůj právní náhled, že Československá obilní společnost existuje po právu i bez zápisu do obchodního rejstříku.
Jak již řečeno, to nebylo vysloveno ani ve vlád. nař. č. 193/1937 Sb. z. a n. a tím méně se to dá vyvoditi z vlád. nař. č. 137/1934 Sb. z. a n.
O tom, že obsah stanov Čsl. obilní společnosti byl určen ve vlád. nař. č. 137/34 Sb. z. a n. výsostnou mocí státní, není žádného sporu, ale tím není přece ještě určeno, že Čsl. obilní společnost existuje i bez zápisu do obchodního rejstříku, když naopak se v § 4 stanov o nutnosti tohoto zápisu mluví.
Ve vlád. nař. č. 137/1934 Sb. z. a n. byl pouze předem a závazně určen obsah stanov (společenské smlouvy) Čsl. obilní společnosti, která se měla teprve utvořiti, a to — pokud nebylo stanoveno jinak — podle platných předpisů obchodního zákona o akciových společnostech (§ 9 vlád. nař.). Zejména nebyla žádným předpisem tohoto vlád. nařízení (a tím méně ovšem vyhláškou min. zemědělství č. 161/34 Sb. z. a n.) vyslovena právní existence Československé obilní společnosti již před zápisem do rejstříku. Že tomu tak jest, tomu nasvědčuje i dikce vlád. nař. č. 137/1934 Sb. z. a n., která mluví o Čsl. obilní společnosti stále jako o společnosti, která se teprve v budoucnu utvoří. Tak na př. v § 6 tohoto nařízení se vyslovuje, že Čsl. obilní společnost se ustaví (nikoliv ustavuje!) jako společnost akciová. Stejně tak v § 1 stanov se mluví o tom, že Čsl. obilní společnost se ustaví jako akciová společnost a podle § 4. stanov zapíše do obchodního rejstříku. Rovněž v § 3 cit. vlád. nař. se hovoří o tom, že organisace, pověřené prováděním úkolů vyplývajících z nové úpravy obchodu obilím vytvoří k tomu cíli společnou obchodní organisaci »Československou obilní společnost«.
Tedy organisace citované v § 3 vlád. nař. měly Čsl. obilní společnost teprve vytvořiti, a nelze proto tvrditi, že by byla zřízena již samotným zákonem (správně vládním nařízením) jak se to mylně domnívá Vrchní soud.
I v § 11 cit. vlád. nař. se stanoví, že společnost bude prováděti své obchody podle obchod. zásad a podle § 7 se akciová jistina rozvrhne na členy společnosti v poměru, který určí vláda, nedohodnou-li se o něm sami. Tu je patrno, že ku zřízení společnosti mělo dojíti teprve projevem vůle společníků (viz zejména cit. § 3 »skupiny vytvoří k tomu cíli společnou organisaci obchodní — Československou obilní společnost«), takže názor Vrchního soudu »že nebylo třeba učiniti žádného projevu vůle při ustavující valné hromadě« je naprosto nesprávný. Celá věc je totiž zkomplikována ještě tím, že z protokolu sepsaném o tak zvané »ustavující« schůzi obilní společnosti není ani nejmenší zmínky o tom, že by byli společníci (resp. jejich zástupci) na schůzi přítomní skutečně Čsl. obilní společnost vytvořili, jak to předpisuje § 3 cit. vlád. nař., že by ji byli ve smyslu § 4 toho nařízení a § 1 stanov ustavili, totiž že by byli se usnesli na stanovách, jejichž závazný obsah byl vytýčen vládním nařízením. Pouze úvodní řeči a volby, o ustavení se společnosti podle vlád. nař. není však v protokole ani slůvko.
Podle toho, jak vládní nařízení zní, měli zakladatelé Čsl. obilní společnosti vyhověti specielním jeho předpisům a založiti Čsl. obilní společnost, při čemž měli do společenské smlouvy pojati závazně to, co ve stanovách, tvořících »součást« vládního nařízení (§ 6) bylo obsaženo, jinak podle § 9 vlád. nař. měli se však říditi všeobecnými, kogentními předpisy obchodního zákona, spolkového zákona a akciového regulativu o společnostech akciových, při čemž dodatečně vlád. nař. č. 193/1937 Sb. z. a n. byla jim poskytnuta ještě další úleva spočívající v tom, že k zápisu stanov nebo jejich změn do obchodního rejstříku není třeba zřizovati soudní neb notářskou listinu.
I když tedy zakladatelé společnosti na obsah stanov nemohli míti žádného vlivu, jak správně praví vrchní soud, neznamená to ještě, že nemusili Čsl. obilní společnost vytvořiti, ji ustaviti. Oni ji podle příkazu daného § 3 vlád. nař. vytvořiti měli, byli ovšem při tom vázáni při určení obsahu společenské smlouvy tak, že musili do ní pojati stanovy připojené k vlád. nařízení jako příloha. —
Při zápisu společnosti dne 20. 7. 1937 nebyl splněn ani tento požadavek, neboť z protokolu o »ustavující« valné hromadě nejde na jevo, že by se Čsl. obilní společnost pomocí svých zakladatelů skutečně ustavila, a nebyl splněn ani další požadavek, aby společenská smlouva byla zřízena ve formě soudní nebo notářské listiny. Zápis ten byl totiž proveden o den dříve, než nabylo účinnosti vlád. nař. č. 193/37 Sb. z. a n., které Čsl. obilní společnost tohoto zákonného požadavku zbavilo a které se stalo účinným dnem svého vyhlášení, t. j. 21. 7. 1937. Zákony (a tedy ani vládní nařízení) nepůsobí nazpět a dne 20. 7. 1937, kdy byla společnost do obchodního rejstříku zapsána, vlád. nař. č. 193/37 tudíž neplatilo a poměry společnosti, ohledně jejího zápisu do rejstříku, ještě neupravovalo. Naskytuje se otázka, zda právě vzhledem k tomu není nutný nový zápis Čsl. obilní společnosti do obch. rejstříku?
Ale věc má ještě jeden háček. Vlád. nař. č. 193/37 je vydáno podle čl. III. č. 1 zák. z 21. 6. 1934 č. 109 Sb. z. a n. o mimořádné moci nařizovací a podle § 6, odst. 2. vl. nař. z 13. 7. 1934 č. 137 Sb. z. a n.
Zákon o mimořádné moci nařizovací byl naposledy prodloužen do 30. 6. 1937 a vlád. nař. č. 193/1937 Sb. z. a n. vydané na jeho podkladě bylo vydáno v době, kdy již zmocňovací zákon neplatil a kdy se vláda tedy již nemohla odvolávati na zmocnění, které jí parlament udělil.
Když jest tomu tak, pak jest vlád. nař. č. 193/1937 Sb. z. a n. nejvýše pouhým aktem správním, který ve svém ustanovení (§ 55) deroguje zákon, t. j. čl. 208 obch. zák., což však není přípustno.
Jak z vylíčeného jest patrno, není právní existence Československé obilní společnosti ani v přítomné době na jisto postavena.
Při stručné rekapitulaci lze říci, že do dne 20. 7. 1937, t. j. do dne jejího zápisu do obchodního rejstříku po právu neexistovala a že i tento zápis budí odůvodněné pochybnosti, zda odpovídá zákonu a jest proto jen vítati, že jeho platnost byla napadena stížnostmi, takže Vrchní soud musí se ještě jednou věcí zabývati a není vyloučeno, že přijde ke slovu i Nejvyšší soud.
* * *
Citace:
Ještě k právní existenci Československé obilní společnosti.. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1937-38, svazek/ročník 2, číslo/sešit 1, s. 40-45.