Prof. Dr. Josef Vacek ve svém pojednání »O zasnoubení v církevním právu římsko-katolickém«, úryvku to z chystané obšírnější práce, podává jasným a přehledným způsobem historický vývoj a význam instituce zasnoubení dodávaje k tomu kritické poznámky, prof. Vacek úvodem objasňuje sociologický podklad této instituce v dobách sociálních druhým slohem celý soubor problému populační politiky. Pojednává sociologické podstaty instituce zasnoubeni v dobách útvarů státních; tu jednou pokládá se zasnoubení za skutečný poměr právní, podruhé zase vzhledem k sociální důležitosti instituce manželství upírá se zasnoubení vůbec právní závaznost. Následné systémy právní národů, ve kterých se začalo šířiti křesťanství, zaujímají odmítavé stanovisko k otázce závaznosti smlouvy zásnubní a tak také původní křesťanství o závaznosti zasnoubení nevyslovuje svůj názor. Až právoznalectví církve řím.-kat. po styku s národy germánskými a slovanskými stanoví právní závaznost zasnoubení, propůjčuje proti zasnoubenému, který nedostál závazku, žalobu a uvaluje naň překážku manželství vylučující. Kanonistická doktrína, Tridentinum a dceretum »Ne temere« způsobily poklesnutí právního významu zasnoubení a přinesly řadu novot, ale ne do té míry. aby stále neviděly v instituci zasnoubení poměr právní. Teprve Codex opouští tyto tradiční názory církve řím. kat. a prohlašuje zcela otevřeně, že závazek ze zasnoubení není závazkem právním, jest pouze t. zv. obligatio naturalis t. j. nežalovatelný a neuznává zasnoubení za jakoukoliv překážku manželství, Uznává toliko — ovšem nelogicky — že strana bezdůvodné zasnoubení zrušivší jest povinna straně druhé nahraditi škodu skutečné vzešlou. —Km.—