II. Podpory nezaměstnaným.
K § 2, č. 6 zákona z 12./8. 1921, č. 322 Sb. z. a n.
Výživa nezaměstnaného jest zabezpečena výdělkem manželky, který převyšuje značně obnos vypadající na podporu v nezaměstnanosti.
Zemská politická správa v pořadí instančním zamítla žádost J. F. o podporu v nezaměstnanosti, protože výživa jeho není ohrožena, ježto manželka stěžovatele má výdělek průměrný 19 K denně.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl nejvyšší správní soud jako bezdůvodnou po této úvaze:
Dle § 2, č. 6., zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 322 Sb. z. a n., nemá nároku na podporu také ten, kdo má příjem zabezpečující jeho nezbytnou výživu po dobu nezaměstnanosti.
Stěžovatel ve stížnosti své, doznávaje nahoře uvedený výdělek své manželky, namítá, že vzhledem k chorobě ženině není stálý, ježto již dříve pro chorobu od práce ustati musila. Námitka ta, nehledě k tomu, že v Odvolání nebyla tvrzena, není rozhodnou, ježto stěžovatel tím tvrdí pouze, že výdělek ženin následkem choroby může odpadnouti, netvrdí však, že v době jeho nezaměstnanosti dosud! trvající již odpadl. Jinak potírá stížnost jedině správnost úsudku žalovaného úřadu o zabezpečení nezbytné výživy. Úsudek tento však jako zodpovědění otázky skutkové jest částí skutkové podstaty, o níž se naříkané rozhodnutí opírá a musí proto dle § 6, odst. 1 zákona o správním soudě i nejvyšší správní soud rozhodnutí své na úsudku tom založiti, byl-li získán v řízení netrpícím žádnou podstatnou vadou (§ 6, odst. 2 zákona o správním soudě).
Stížnost sama nevytýká žádné vadnosti a také nejvyšší správní soud neshledal, že by řízení trpělo nějakou podstatnou vadou, jíž by bylo dbáti z moci úřadu.
Zůstává proto úsudek žalovaného úřadu, že nezbytná výživa stěžovatelova jest po dobu nezaměstnanosti zabezpečena, nedotčen. Byla-li ale tato otázka právem záporně zodpověděna, není tu zákonné podmínky pro nárok a bylo proto stížnost zamítnouti.
(Nález nejvyššího správního soudu z 30./5. 1922, č. 7591/22.)