Oddělení judiciální.

Nárok na nutnou výživu manželčinu nemůže ani dohodou stran (manželů) býti vyloučen.
(Roz. ze dne 18. ledna 1922, Rv. I. 878/21.)
Uveřejněno: Soudcovské listy 1922 čís. 279.
Nedostaví-li se, ač řádně byl uvědomen, jeden z manželů i ke smiřovacímu pokusu, nelze povoliti dobrovolný rozvod manželství.
(Rozh. ze dne 14. září 1920, R. II. 243/20.)
Byl-li uzavřen mezi poručníkem a nemanželským otcem za souhlasu soudu smír, jímž nemanželský otec složením určitého peníze sproštěn byl veškerých povinností z důvodů mimomanželského splození, nemůže nemanželské dítě později žádati příspěvek na zaopatření, třeba majetkové poměry otcovy se zlepšily.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1920, Rv. I. 518/20.)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu sv. II. čís. 761.
Z toho, že peněžní ústav není povinen, aby zkoumal oprávněnost předložitele vkladní knížky, neplyne, že nebyl by k tomu oprávněn.
(Rozh. ze dne 28. září 1920 R. I. 776/20.)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu sv. II. čís. 680.
Nepodepsali-li se svědkové posledního pořízení jako svědkové posledního pořízení, jest poslední vůle neplatná a nelze použíti předpisu §126. nesp. pat.
(Rozh. ze dne 5. října 1920, Rv. 821 /20.)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu sv. II. čís. 690.
Prohlášení zůstavitelovo, že listina obsahuje jeho poslední vůli, musí býti svědkům poslední vůle projeveno ústně a nedostačí pouhé prohlášení mlčky, konkludentním činem.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1922, Rv II. 364/21.)
Uveřejněno: Juristen-Zeitung, 1922, čís. 202.
Zákon o ochraně nájemců ze dne 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n. nevztahuje se na nájem stavební plochy uložení stavebních potřeb. (Rozh. ze dne 5. října 1920, R. I. 820/20.)
Uveřejněno: sv. nejv. soudu sv. II, čís. 689
Na nájem sportovního hřiště, na němž po pronájmu nájemce vystavěl baráky, ochrana zák. z 8. dubna 1920 č. 275 sb. se nevztahuje.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1920, R. I. 880/201)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu sv. II. čís. 736.
Nenastoupil-li obchodní zaměstnanec službu, může zaměstnavatel žádati pouze, náhradu škody, nikoliv, aby záměstnanec službu nastoupil. Ustanovení § 31. nebylo v tomto směru změněno § 153. Ш. nov.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1920, Rv. 624 /20)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu sv. II čís. 762.
Pojistka, již dle pojišťovacích podmínek lze postoupiti, zastaviti nebo zciziti jen se souhlasem pojišťovatele neb při níž jest mu podle pojišťovacích podmínek vyhrazeno právo, zkoumati oprávněnost majitele pojistky, není cenným papírem majiteli svědčícím.
(Rozh. ze dne 14. září 1920 Ry. I. 372/20,)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu sv. II. čís. 662.
Zápůjčku, poskytnutou v roce 1902 obci města Krakova a splatnou podle dluhopisu v Praze, zaplatiti dlužno v korunách československých. — Právní poměr mezi, Polskem a Československem není právem mírovou smlouvou St. Gérmainskou, neboť tato upravuje právní poměr mezi mocnostmi sdruženými a spojenými — mezí něž náleží jak Polsko tak Československo — a Rakouskem, ale nikoliv mezi těmito mocnostmi. Proto není příslušná reparační komise, aby o takových poměrech rozhodovala. — Koruny rak.-uh. měny, které jsou splatný v oblasti československého státu, platí se v korunách československých.
(Rozh: ze dne 19. září 1922, Rv. I, 480/22.)
Uveřejněno: Právník, 1922, čís. 380.
Je-li obchodním zvykem, že určité cenné papíry, kupují se na určité burse a nechávají se v místě, kde byly koupeny, jest komisionář oprávněn papíry na téže burse prodati.
(Rozh. ze dne 5. října 1920, Rv. I. 449/20.)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu sv. II. čís. 696 Věcná firma společnosti s r. o. musí věcně poukazovati k předmětu závodu.
(Rozh. ze dne 23. listopadu 1920, R. I. 892/20.)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu sv. II. čís. 7661.
O sporné otázce, zda nemovitost byla před knihovním převodem majetkem obecním či majetkem soukromým, nelze soudům rozhodovali v řízení podle § 6. o nesporné otázce, zda byla obecním jměním či obecním statkem, nepřísluší soudům rozhodovati vůbec.
(Rozh. ze dne 14. září 1920, R. I. 749/20.)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu sv. II. čís. 659.
Ustanovení § 3, lit. a) záb. zák., že ty a ty objekty jsou ze záboru vyloučeny, není norma absolutní, která by působila vyloučení sama sebou, nýbrž záboru podléhají i tyto objekty, dokud nebyly výrokem příslušného úřadu za, vyloučení uznány, o čemž soud nerozhoduje.
(Rozh. ze dne 3. října 1922, R. II. 380/22.)
Uveřejněno: Právník, 1922 str. 391.
K pojmu zřejmé nezákonnosti ve smyslu § 16. nesp. říz. Z důvodů: Dovolací stížnost domáhá se změny souhlasných usnesený. Zmatečnost aniž zřejmý rozpor se spisy nejsou tvrzeny. Přichází- tedy jen v úvahu, lze-li usnesení druhé stolice vytýkati zřejmou protizákonnost. Ani této vady tu není. Zřejmá protizákonnost znamená, že otázka, o kterou jde, je v zákoně řešena určitě a přesně, takže nemůže vzejíti pochybnost o úmyslu zákonodárce a že přes to vydáno bylo rozhodnutí odporující předpisům zákona. Takového případu tu není. Co lze považovati za závažné důvody pro povolení lhůty na rozmyšlenou k dědické přihlášce (§ 118 nesp. říz.) po případě pro její prodloužení, sluší posouditi svědomitou úvahou veškerých okolností. Závažným důvodem takovým může býti též naděje, že nalezena bude závěť žadateli.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1920, R. I. 933/20.)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu civ. čís. 745.
Obecnou hodnotou po rozumu § 103., odstavec druhý, nesp. říz. jest prodejní hodnota, které za pozůstalostní věci podle jich stavu a jakosti lze v den zůstavitelova úmrtí na volném trhu docíliti, nikoli mimořádná cena, které lze docíliti jen vzhledem k užitku, který mohla by věc poskytnouti za zvláštních okolností nebo vzhledem ku zvláštním poměrům.
(Rozh. ze dne 12. října 1920, R. II. 283/20)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu civ. čís. 831.
Přihláška toho, kdo sice v posledním pořízení byl nazván dědicem, dle obsahu posledního pořízení jest však v pravdě odkazovníkem, není dědickou přihláškou a nemá ohledně na místa řízení dle § 125 nesp. říz.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1920, R. I. 1157/20)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu civ. čís. 831.
O neplatnosti poslední vůle rozhoduje se vždy v řízení sporném, nechť si vytýká se neplatnost pro nedostatek obřadných náležitostí, či z jiného důvodu. Ve sporu lze splňovati neplatnost posledního pořízení i z jiných ještě důvodů, než zprostředkovány byly v řízení pozůstalostním.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1920, Rv I. 636/20)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu civ., čís. 834
Otec není zpravidla povinen, by platil výživné pro dítko, jež se prostí jeho vůli bez podstatné příčiny zdržuje mimo jeho domácnosti, neboť otec se může podle § 145 domáhati, aby děti s ním sdíleli společnou domácnost.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1920, R. I. 1087/20)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu sv. II. čís. 826.
Je-li souložníků v rozhodné době více, nepozbývá dítě práva domáhati se uznání otcovství proti ostatním souložníkům, pokud jeden ze souložců nebyl soudem poručenským právoplatně za otce přijat. Může se tak státi rozsudkem soudním smírem, jimž otcovství uznáno. Uloží-li soud v nesporném řízení osobě takové placení alimentů, aniž ji výslovně za otce přijal, rovná se rozhodnutí takové přijetí souložníka za otce. Přijetí za otce musí se státi na návrh dítěte, které má mezi vícesouložníky volby. Dítě jest zastoupeno poručníkem.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1920, Rv. II. 267/20)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu, sv. II, čís. 815.
Předpis všech tří svědků s dodatkem jako svědek poslední vůle je podstatnou náležitostí posledního nařízení.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1920, Rv I. 636/20)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu sv. II, čís. 834.
Darovací smlouva z důvodů cizoložného poměrů mezi dárcem a obdařenou souložnicí příčí se dobrým mravům.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1920, Ry. I. 702/20.),
Uveřejněno: sb. nejv. soudu sv. II. čís. 821.
Nárok na výživné nezletilého děcka jest splatným v místě, kde je dítě ve výživě a ve měně státu tohoto místa.
(Rozh. ze dne 30, listopadu 1920, R. I. 986/20.)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu sv. II. čís. 782.
Přejímatel nemovitosti jest povinen zaplatiti zciziteli nedoplatek trhové ceny jen, prokáže-li mu tento, že dávka z majetku jeho a z přírůstku na majetku jest zapravena neb jinak zajištěna. Jen v tom smyslu může býti také k placení odsouzen.
(Rozh. ze dne 31. října 1922. Rv. I. 554/22.)
Uveřejněno: Česká advokacie, 1923 čís. 6.
Tím, že vlastník nemovitosti sdělil tomu, pro koho je zapsáno právo překupní, že hodlá nemovitosti za určitý peníz prodati a vyzval ho, aby v zákonné lhůtě se vyjádřil, zda hodlá překupní právo uplatniti, nenabídl mu nemovitost ke koupi.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1920, R. I. 1100/20.)
Uveřejněno: sb. nejv. soudu sv. II. čís. 817.
(Dokončení.)

Citace:

Oddělení judiciální. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1923, svazek/ročník 5, číslo/sešit 5, s. 50-51.