§ 6.

O rozdílech mezi smlouvou námezdní a smlouvou nájemní.

Na podobných zásadách, na jakých zakládá se rozlišení smlouvy trhové a námezdní, zakládá se i rozlišení této smlouvy a smlouvy nájemní (eventuelně pachtovní).1 I tu dlužno prohlásiti, a to je ovšem pravda v rysech hrubých, že smlouva nájemní je tu tehdy, jestliže užívání věci tvoří vlastní předmět smlouvy, a činnost, kterou strana druhá (pronájemce) podniká, jest jen prostředkem k tomu cíli, aby užívání to k místu přišlo; naproti tomu, že je tu smlouva námezdní, je-li předmětem smlouvy činnost sama. Spadají tedy v obor smlouvy námezdní veškeré případy ony, když zavazuje se konati někdo služby neb dílo nějaké vlastními stroji neb nástroji, jmenovitě veškeré smlouvy dopravní a p.2 Podobně nelze smlouvu, jakou uzavírají návštěvníci divadla s podnikatelstvem,3 prohlásiti za smlouvu nájemní, jak činí doktrína francouzská, nýbrž i tuto nutno pokládati za smlouvu námezdní. Naproti tomu ona činnost, která má pouze za účel uvésti věc nějakou, jejíž užívání mezi stranami je smluveno, ve stav a polohu, k užívání vhodnou a způsobilou, je lhostejná a nespadá na váhu při určování podstaty smlouvy.4 Ale ovšem vyskytnouti se mohou případy, ve kterých okolnosti, skutkový základ tvořící, tak jsou komplikovány, že pravou povahu smlouvy velmi těžko je zjistiti. Případ podobný předložen byl k rozhodnuti říšskému soudu německému a podáváme jej tu s jistými modifikacemi: Majitel pozemku zavázal se vystavěti na pozemku tomto stavení k přechodným účelům (šlo o budovu pro cirkus) a přenechati stavení to protistraně k užívání po určitý čas a sice vše za summu paušální. Není pochyby, že případ jest zcela analogický onomu, jaký při t. zv. smlouvě o dodání díla (Werklieferungsvertrag) se vyskytuje: v tomto jde o definitivní zcizení věci, která zhotovena býti má, v onom o přechodné užívání věci takové (Veräusserung — Nutzung einer herzustellenden Sache). Přes to nebude as možno v případě posledním rozhodnutí formulovati tak, jako v předcházejícím § se stalo. Neboť je zřejmo, že poměr náš posuzován býti musí dle předpisů pro smlouvu o užívání cizí věci platných, tedy dle předpisů o smlouvě nájemní, a nemůžeme jej prohlásiti za smlouvu o dílo, i kdyby skutečnosti zcela analogicky byly položeny jako v případech, které v předchozím § jako smlouvy o dílo označeny byly, totiž, kdyby šlo o zhotovení věci dle přání а k initiativě objednatelově a o potomně její užívání. Vzhledem k tomu nelze nedoznati, že je jistý pojmový rozdíl mezi oběma případy a rozdíl ten po našem soudě leží v následujícím: T. zv. smlouva o dodání díla jest jednak smlouvou o zhotovení, jednak o zcizení věci. Oba momenty však od sebe děliti nelze, neboť odevzdání výsledku práce a zcizení věci v jediném bodu, v odevzdání díla hotového, se shrnují. Nelze paušální summu smluvenou děliti v záplatu za materiál a za práci, neboť nezcizuje se materiál, nýbrž dílo hotové. V našem případě věc položena je poněkud jinak: Zde lze dobře lišiti zřízení díla a jeho užívání. Z toho dá se vyvozovati, že bude možno dle různých těchto stadií applikovati pořadem normy pro oba kontrakty platné, nejprve předpisy upravující smlouvu o dílo, pak ony, které smlouvy nájemní se dotýkají. Paušalní summa za zhotovení díla i užívání jeho smluvená bude zajisté také tu činiti obtíže, ale snad bude možno i tu o § 1152 o. z. se opříti. Otázka, zda-li takto dlužno postupovati anebo zda jest celý poměr za jednotnou smlouvu nájemní považovati, bude míti hlavní význam ohledně periculum operis, ovšem potud, pokud dle různého tohoto rozhodnutí různé normy by platily, což zvláštní části ponechati nutno. Budiž toliko připomenuto, že případ, jak o něm říšský soud německý rozhodoval, měl se poněkud jinak, ježto šlo o stavbu na pozemku osobě třetí náležejícím, takže nebylo tu podstatných pochybností, a bylo rozhodnouti v ten smysl, že jde o smlouvu o dílo. Dále sluší vytknouti, že německý zákonník občanský v § 95 vyhnul se obtížím, jaké právě nás zaměstnávaly, poněvadž dle ustanovení toho pro takovéto stavby, k přechodným účelům zřízené, neplatí zásada superficies solo cedit, a následkem toho bylo by v případě tu dotčeném rozhodnouti se pro smlouvu o dílo.
O jiných případech, ve kterých sporno jest, zda tu kterou smlouvu jest považovati za smlouvu námezdní či nájemní, bylo promluveno v § 1, a jest k výkladům těm i tu přihlédnouti.

Z judikatury dlužno srovnati G.-U.-W. č. 15051, 16115, N. F. 629, 673; o případech č. 12380, 15832, N. F. 486, ve kterých plnění jedné strany odpovídá smlouvě nájemní, plnění strany druhé smlouvě námezdní bylo promluveno svrchu v § 1 na str. 8. a nn. a dlužno tu na případy ty odkázati.
Krainz-Pfaff, II. § 373 p. 1; Stubenrauch-Schreiber, II. str. 387 č. 3 a p. 1; rozh. G.-U.-W. č. 15051.
Sr. o věci té Opet, Theaterrecht 219 a nn. Biermann, Jahrbücher für Dogmatik, sv. 32 str. 307; Schreiber-Stubenrauch, II. 387 p. 1; G.-U.-W. č. 14315; jinak Lacan et Paulmier, Traité de la legislation et de la jurisprudence des théâtres II. str. 17 č. 490, str. 2 č. 476, kde smlouva pokládá se za nájemní; stejně Rosmini, La legislazione et la giurisprudenza dei teatri I. sv. cap. III. sez. II. str. 280 č. 269; na str. 289 č. 282. zdá se však pokládati smlouvu za námezdní, eventuelně za smlouvu, této velmi blízkou; pro smlouvu nájemní i G.-U.-W. č. 10276; v případě č. 13607 byly poměry značně komplikovány. O věcech těch mluveno ostatně i v § 4, p. 49.
Srv. vůbec hojnost přiměřených příkladů Schreiber-Stubenrauch, II. 387 p. 1.

Citace:

KRČMÁŘ, Jan. § 6. O rozdílech mezi smlouvou námezdní a smlouvou nájemní. O smlouvě námezdní dle práva rakouského se zřetelem ku právu římskému I. Čásť úvodní. Praha: Sborník věd právních a státních, 1902, s. 131-133.