Potvrzenka o vyrovnání nároků z pracovní smlouvy.

Zaměstnankyně přijala nesprávnou kratší výpověď a při odchodu podepsala prohlášení ze dne 31. srpna 1935, že je vyrovnána a že žádných dalších nároků vůči zaměstnavateli nemá. Pracovní soud v Praze žalobu zaměstnankyně na doplacení výpovědní lhůty zamítl z toho důvodu, že žalobkyně se svého oprávněného nároku na doplacení výpovědní lhůty vzdala (§ 1444 obč. zák.), neboť podpis listiny platí za prohlášení, že podepisující souhlasí s jejím obsahem; kdo listinu podepisuje, tomu náleží, aby se správně obeznámil s jejím obsahem; neučiní-li tak, nemůže druhé straně platně namítati tento nedostatek bedlivosti (§ 869 obč. zák.). Potvrzenka ze dne 31. srpna 1935 zněla takto: »Potvrzuji tímto příjem dnešního dne mi v hotovosti vyplacených Kč . . . ., jakožto doplatek na gáži od 1. do 31. srpna 1935, čímž jsem se svými požadavky vůči Vám až do dnešního dne úplně vyrovnána a nemám vůči Vám žádných dalších nároků«.
Odvolací soud změnil rozsudek a uznal žalovaného zaměstnavatele povinným zaplatiti zažalovanou částku. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. března 1937 čj. Rv I 433/37 dovolání žalovaného nevyhověl a v důvodech uvedl:
»Tím, že žalobkyně při podpisu potvrzenky ze dne 31. srpna 1935 výslovně neuplatnila nárok na náhradu za výpovědní lhůtu, nevzdala se ještě tohoto nároku, neboť opominutí to podle obsahu právě dotčené potvrzenky nelze vykládati jako projev vůle, že se spokojuje s částkou, na kterou zněla potvrzenka k úhradě všech svých nároků proti žalovanému. Nesejde proto ani na tom, zda nárok na náhradu za výpovědní lhůtu neuplatnila jen z toho důvodu, že nevěděla, že jí přísluší šestinedělní lhůta výpovědní, neboť ani pohnutka jejího opominutí nemůže nic změniti na tom, že nešlo o vážný projev vůle, vzdáti se proti žalovanému náhradního nároku pro předčasné propuštění. Tím méně ovšem záleží na tom, zda žalobkyně byla povinna znáti výpovědní lhůtu.«
Platnost narovnání, uzavřeného mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem při skončení pracovního poměru, jímž se zaměstnanec vzdává nároků z pracovního poměru, jest zásadné uznávána jak literaturou, tak i judikaturou. Pro aplikaci této zásady na praksi činí ovšem, jak vidno z citovaného judikátu, značné potíže otázka, která forma a jaké obraty vyhovují a které nikoli. Nejvyšší soud nepřispěl svým shora citovaným rozhodnutím k objasnění této otázky, nýbrž naopak spíše ji ještě ztížil.

Citace:

Potvrzenka o vyrovnání nároků z pracovní smlouvy. Právní prakse, měsíčník československých právníků . Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1936-37, svazek/ročník 1, s. 295-296.