Stížnost podle § 3 odst. 4 zákona o opravných prostředcích v řízeni správním z 12. května 1896 č. 101 ř. z. musí býti podána v řádné zákonné lhůtě.
Pokladna nemoc. podala proti výměru okresní správy politické odvolání k zemské správě politické proto, že výměr neobsahuje právního poučení.
Zemská správa politická odvolání jako opožděné a tudíž nepřípustné odmítla, poněvadž nebylo podáno v zákonné 14tidenní lhůtě odvolací (§ 70 zákona z 30. března 1888 č. 33. ř. z.), ; akže výměr I stolice vešel v moc práva. K tomu zemská správa politická dodala, že také opravné prostředky, jimiž se strany domáhají zrušení nebo opravy výměrů neobsahujících poučení právní, mají býti podány v zákonné lhůtě odvolací.
Dalšímu odvolání pokladny nevyhovělo ministerstvo soc. péče naříkaným výnosem z důvodů rozhodnutí II. stolice, podotknuvši, že nebylo-li by podání zvláštní stížnosti podle § 3 odst. 4 lhůtového zákona z r. 1896 vázáno žádnou lhůtou, mohla by právoplatnost správních rozhodnutí býti do nekonečna zdržována, což však jest nemyslitelno·.
O námitce stížnosti, vytýkající naříkanému rozhodnutí nezákonnost z toho důvodu, že založeno jest na nesprávném posouzení právního významu, jaký má nedostatek právního poučeni v rozhodnutí úřadů politických, uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Tvrdí-li stížnost, že rozhodnutí politického úřadu, jemuž nebylo připojeno právní poučení, jak předpisuje zákon z 12. května 1896, č. 101 ř. z. v odst. 1, § 3 jest zmatečné, tedy právně neúčnné, jest na omylu, neboť zákon ten v odst. 3 uvedeného § 3 propůjčuje stranám samostatný opravný prostředek, jímž mohou domáhati se toho, aby rozhodnutí politického' úřadu předpisu odstavce 1 tohoto § nevyhovující bylo' připojením náležitého právního poučení doplněno.
Tím kvalifikuje však zákon rozhodnutí neobsahující právního poučení právě jen jako naříkatelné a tím již je řečeno, že dle vůle zákona nedostatek právního poučení nepůsobí zmatečnost rozhodnutí touto jen naříkatelnou vadou stiženého.
Pokud by ve vývodech stížnosti bylo spatřovati námitku, že rozhodnutí, jež nebylo opatřeno právním poučením, jest nezpůsobilé nabýti formální právní moci, takže rozhodnutí takové mohlo by být bráno v odpor opravným prostředkem kdykoli podaným, nemohl nejvyšší správní soud ani v tomto dáti stížnosti za pravdu. Zákon z 12. května 1896 předpisem 1 odstavce § 1 stanovil lhůty, ve kterých opravné prostředky proti rozhodnutím politických úřadů mohou s právním účinkem býti podány. Kdyby byl zákon ten, jenž lhůty k opravným prostředkům v řízení před politickými úřady správními vůbec upravuje, chtěl z předpisu odst. 1, § 1 vyjmouti opravné prostředky podávané proti rozhodnutím neopatřeným právním poučením o lhůtě rekursní, nebo zvláštní opravný prostředek v odst. 3, § 3 vyznačený, byl by tak musil učiniti zvláštním předpisem, který by takovouto výjimku z normy v § 1, odst. 1 všeobecně dané výslovně stanovil, takového výjimečného předpisu však v zákoně tom není a proto musí všeobecné ustanovení § 1, odst. 1 (býti vztahováno i na opravné prostředky proti rozhodnutím právního poučení neobsahujícím.
Jestliže stížnost má za to, že takovýto výklad jest v odporu s patrnou tendencí zákona chrániti strany v používání práva odvolacího platnými předpisy jim poskytnutého, jest oproti tomu uvésti toto:
Jest ovšem pravda, že strana, jíž se právního poučení nedostalo, jest i přes opravný prostředek jí předpisem odst. 3., § 3. vyhražený, pokud vázán je na lhůtu zákonnou, v jisté nevýhodě proti straně řádně poučené úřadem a to potud, že nepříznivé důsledky úředního opomenutí ji stihnou, když z neznalosti zákona nepodá rekurs vyhovující náležitostem § 1. zák.
Ale právní řád nechrání a podíle podstaty věci ani nemůže chrániti procesních stran proti všem škodlivým důsledkům, jež jim mohou vzniknouti z neznalosti práva. Zákon z 12. května 1896 o opravných prostředcích uznal předpisy 2. a 3. odst. § 3. jediný důvod za tak závažný, aby vyloučil nepříznivé procesní účinky zanedbání náležitostí v § 1. pro Opravme prostředky stanovených, totiž ten, že strana byla uvedena v omyl o těchto náležitostech výslovným nesprávným poučením úřadu. Poněvadž pak jiného zvláštního předpisu v té příčně neobsahují, nelze ani ze zákona toho, ale ani z všeobecných zásad právní řád ovládajících vyvoditi, že by strana byla chráněna proti následkům své neznalosti zákona i tehdy, když úřad toliko opomenul, jak ovšem jest povinen, právní poučení vůbec jí sděliti.
Nález nejv. správního soudu z 5. září 1922 č. 12130. —k—