Příspěvek k §ům 42 č. 1 a 44 odst. 1. ex. ř. Podmínkou odloženi exekuce není průkaz nebezpečí nenahraditelné aneb aspoň těžce nahraditelné škody; stačí, když dlužník v návrhu na odloženi exekuce tvrdí, že nebezpečí tu je, a dlužno pravidelné z povahy věci usuzovali o nebezpečí tom.
Usnesení prvního soudu, odložení exekuce povolující, rekursní soud změnil a návrh na odložení zamítnul.,
Nejvyšší soud v Brně obnovil usnesení prvního soudu.
Odůvodnění: Důvodem k povolení exekuce jest dle § 42 č. 1 ex. ř. žaloba na zrušení exekučního titulu, nemá však odklad dle omezujícího § 44 odst. 1. ex. ř. býti povolován tehdy, může-li v exekuci býti pokračováno, aniž je to pro dlužníka spo- jeno s nebezpečím nenahraditelné aneb aspoň těžko nahraditelné škody. Dle toho nemá se právně věc tak, že by odklad mohl býti povolen jen tehdy, když dlužník nebezpečí prokáže, jak tomu chce rekursní soud, nýbrž tak, že nemůže býti povolen tehdy, když je zjevno, že není takového nebezpečí. V případu pochybnosti sluší tedy otázku odkladu řešiti ve prospěch dlužníka. Samo sebou pak se rozumí, že o nebezpečí dlužno usuzovati pravidelně z povahy věci samé, proto také nemá zákon žádných předpisů o tom, že a komu náleží průkaz (tento výraz je zde na místě — 55 odst. 2. a 3. ex. ř. — nikoliv výraz osvědčení, jehož soud rekursní užívá, neboť nejde tu o prozatímní opatření) skutečností v té příčině závažných.
Pokud by však na zjištění skutkových okolností přece došlo, nemůže, když odklad je vyloučen při záporném výsledku, že nebezpečí není, průkaz ten ukládán býti dlužníku, nýbrž bylo na soudu, aby po případném výslechu vymáhajícího věřitele (§ 55 odst. 2. ex. ř.) sám šetřením oficiosním dle § 55 odst. 3. ex. ř. zjednal sobě jistotu, že věc má se tak, že nebezpečí není. Avšak v daném případu nemůže již dle povahy věci býti žádné pochybnosti o tom, že nebezpečí hrozí, majíť stroje dlužníkovy býti odmontovány a vyklizeny, tím však by provoz jeho živnosti byl očividně přerušen, zvláště za dnešní nájemné nouze, kdy nájem nových místností k zařízení živnosti je notoricky téměř nemožný. Otázkou jest jen, zdali odkladem není ohroženo uspokojení věřitele, neboť kdyby bylo, mohl by odklad povolen býti jen proti složení jistoty dle § 44 odst. 2. ex. ř. Tuto otázku dlužno však popříti, neboť věřitel sám zakládá své ohrožení jen na tom, že k vyklizení třeba je technických sil, jichž později prý snad nesežene. Tato obava však není věrojatná, nehledě ani k tomu, že starost o exekuční vyklizení náleží soudu a útraty s tím spojené jdou na účet dlužníkův.
Rozhodnutí ze dne 22. července 1920 č. j. R I 492/20—1. Schin.
*) Stejně rozhodnul nejvyšší soudní dvůr v rozhodnutí ze dne 6. dubna 1917 č. 1. R. 1. 94-17. Jur. Bl. 1917 263.