II.
I tenkrát, když druhá stolice v otázce útrat o stížnosti rozhodnouti odmítne, jest další opravný prostředek vyloučen.
Okresní soud v Ú. předal dodatečné projednání pozůstalosti tamnímu notáři a přisoudil jemu odměnu 560 Kč, již uložil dědici zaplatiti.
Dědic učinil podání řízené na okresní soud, v němž stěžuje si, že přisouzený obnos jest tuze veliký, zvláště když jednalo se jen o přehlédnutí 4 parcel při prvním projednání pozůstalosti, žádá o zmírnění přísudku aspoň na polovic.
První soud předložil podání zemskému soudu jako rekurs, kterýž soud přípisem ze dne 8. listopadu 1922 R III 796/22 vrátil podání soudu okresnímu, aby bylo podateli s tím doložením vráceno, že rekursní soud podání ono nepokládá za rekurs a nemá žádné příčiny o něm jako rekursu rozhodovati. Dědic podal u okresního soudu včas dovolací rekurs do protokolu a nejvyšší soud usnesl se takto:
Dovolací rekurs se odmítá. Důvody: Podáním, jež stěžovatel nyní označuje jako. rekurs, domáhá se snížení notářských poplatků za projednání prvým soudem určených na polovic.
Rozhodnutí soudu rekursního, kterým odmítl o podání tom rozhodnouti jako o rekursu, je proto ve svém důsledku rozhodnutím druhé stolice o otázce útrat pozůstalostních, poněvadž rekursní soud rozhodnutím tím vlastně také zároveň vyslovil, že zůstává rozhodnutí prvního soudu o útratách v platnosti.
Proti takovému rozhodnutí rekursního soudu je další rekurs nepřípustný (§ 14 odst. 2 nesp. pat.).
Bylo proto dovolací rekurs jako takový odmítnouti.
Rozhodnutí ze dne 20. prosince 1922 RI 1433.
Pozn. redakce.
V těchto případech zaráží především různé stanovisko, které zde nejv. soud — v době jednoho měsíce — zaujímá k otázce, je-li vůbec přípustný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým soud druhé stolice odmítá věcně vyříditi opravný prostředek podaný proti výroku o nákladech. V prvém případě opravný prostředek uznán za přípustný, v druhém nikoli. Je patrno, že jen stanovisko prvé je správné. Neboť mluví-li § 528 c. ř. s. a § 14 odst. 2. nesp. pat. o »rozhodnutí v otázce útrat« (über den Kostenpunkt), míní tím zajisté jenom taková rozhodnutí, která se přímo (výslovně) vztahují na tuto otázku útrat, nikoli však případy takové, kde se soud II. stolice otázkou útrat vůbec nezabýval, o ní nerozhodoval, a to ani v otázce »zdali«, ani v otázce »mnoholi«. Předmětem jeho rozhodování nebyla tedy otázka útrat, nýbrž otázka, jestli je vůbec povolán, pustiti se do zkoumání toho, co se mu předkládá. Zrovna tak, jako nemůžeme říci, že soud, odmítaje žalobu na př. pro nepříslušnost, rozhoduje o žalobním nároku, nemůžeme zde tvrditi, že soud, odmítaje přípustnost opravného prostředku, rozhodl o útratách. Přes to však, že dlužno schváliti stanovisko nejv. soudu projevéné v této příčině v rozhodnutí na prvém místě uvedeném, nelze týž souhlas projeviti s výkladem nejv. soudu o §u 55 c. ř. s. S názorem, že když žalobce obmezí žalobu jen na útraty sporu a žalovaný neuznává důvodu žalobního, »přestávají býti útraty sporu příslušenstvím a stávají se samy hlavním nárokem«, nelze souhlasiti. Tento názor měl by vlastně za následek, že by musilo býti vždycky v těchto případech podáno jenom odvolání a nikdy rekurs — což zřejmě odporuje ustanovení §u 55 c. ř. s. »Hlavní věcí« mohly by býti náklady sporu jen tehdy, kdyby byly hned od počátku zcela samostatně zažalovány a tvořily tedy jediný předmět žaloby, nikdy však ve případech, jako je tento (srv. § 54 II. j. n.). Nedojde-li k rozsudku o hlavní věci, není tato pro rozhodnutí o nákladech naprosto bezvýznamnou a nemizí tedy ještě zcela z jeviště, nýbrž soud se jí musí přes to zabývati, a to jako s otázkou, na níž závisí rozhodnutí o nákladech. Srv. také § 37 IV. k. ř. Rozhodnutí nejv. soudu je také velmi nejasné, praví-li, že opravný prostředek »nemůže býti odmítnut proto, že byl podán ve formě odvolání a nikoli ve formě rekursu« — má tím býti snad řečeno, že je možno i odvolání i rekurs, podle libosti stižené strany? Nápadno je také, že se nejv. soud vůbec neobíral otázkou o výkladu § 84 c. ř. s., ačkoli vrch. zem. soud jen o toto ustanovení opřel svoje rozhodnuti. V §u 84 se praví: »Nesprávné označení opravného prostředku jest bezvýznamno, když lze zřetelné seznati, oč se žádá«. Tedy zákon zde předpokládá, že z obsahu toho kterého opravného prostředku lze zřetelně seznati, oč straně jde, ale že označení tohoto opravného prostředku tomuto jeho obsahu neodpovídá: tedy obsah (stránka vnitřní) je správné, ale označení (stránka vnější) je pochybené. Je-li ale obsah s označením v naprosté shodě (jak tomu bylo patrně zde), není použití §u 84 c. ř. s. na místě; nejde o pouhou formální a celkem bezvýznamnou vadu, nýbrž jde o pochybení zásadní, o chybu v myšleni. Strana chtěla podati odvolání a podala je; z obsahu jejího podání nelze zřetelně seznati, že chtěla podati rekurs.