K otázce včasného předkládání seznamu útrat. V té příčině má ovšem § 54 c. ř. s. zcela jasné ustanovení. A přece se, jak známo, tohoto ustanovení v praxi namnoze nedbá. Je tím vinna jistá benevolence mnohých soudců, kteří — proti zákonu — dovolují, aby seznam útrat byl předložen i dodatečně po skončení ústního přelíčení. Dávají advokátům lhůty, jež mnohdy z. se nebývají dodržovány — a tak z této benevolence na jedné a ledabylosti na druhé straně, vznikají soudům jen nové nesnáze, mrzutosti i práce. Abychom upozornili soudce na to, že zmíněná jejich benevolence je nezákonná a advokáty na nebezpečí, jemuž se vydávají, neřídí-li se přesně předpisem § 54 c. ř. s., uveřejňujeme následující rozhodnutí zem. soudu v Praze ze dne 24. března 1923 R-II 220-23, vydané k rekursu advokáta, jenž seznamu útrat nepředložil (ani ve lhůtě 24 hodin, kterou tnu byl soudce povolil) a útrat také neobdržel : Rekursu se nevyhovuje. Odůvodnění: »Dle § 54 c. ř. s. má strana, která domáhá se náhrady nákladů, pod ztrátou nároků na náhradu předložiti soudu seznam nákladů, ještě před koncem jednání. Při roku odbývaném 15. ledna 1923 prohlásil soudce jednání za skončené a založila pouze strana žalovaná seznam útrat. Žalující strana tak neučinila. Ustanovení § 54 c. ř. s. soudce měniti není oprávněn. Opomenutím svým ztratil tudíž stěžovatel nárok na náhradu útrat procesních.« Doufáme, že budou-li soudy důsledný, přijde ustanoveni § 54 c. ř. s. zase k plné cti. A bylo by si jenom přáti, aby tomu tak bylo i s jinými předpisy c. ř. s., které přicházejí také jen ochablostí prakse téměř v zapomenutí. Soudy jsou ovšem přetíženy, ale tím nelze omluviti praksi namnoze protizákonnou, u níž je ostatně domnělá úspora času více než problematickou. O tom snad někdy více.