K §u 18 min. nař. č. 4790/1917. — Stížnost formuluje jediný stížný bod v tom smyslu, že se příčí formelnímu i hmotnému právu, odmítl-li úřad meritorní projednání petitu stěžovatelů, maje neprávem za to, že strana zmeškavší 6denní lhůtu k podání rozkladu proti předpisu příspěvků pojistných, stanovenou §em 18 min. nař. č. 4790/1917, jest vyloučena z použití opravného prostředku proti tomuto předpisu. Vzhledem k předpisu §u 18 zákona o správním soudě může Nejvyšší správní soud zkoumati zákonnost naříkaného rozhodnutí jen v mezích tohoto stížného bodu a musí se proto omeziti na otázku, zda jest správný žalovaným úřadem recipovaný výklad §u 18 min. nař. č. 4790/1917, že zmeškání lhůty k podání rozkladu proti předpisu příspěvků pojistných má za následek praeklusi strany s věcnými námitkami proti správnosti předpisu. Nejvyšší správní soud musil dáti žalovanému úřadu za pravdu. Ministerské nařízení č. 4790/1917 tím, že nemocenským pokladnám přiznalo právo, vydávati platební výměry, a tím. že stanovilo lhůty, v nichž těmto výměrům lze odporovali rozkladem k představenstvu pokladny a námitkami ke správním úřadům, udělilo výměrům těm právní účinnost. Právní moc, jež nastává tím, že ve stanovené lhůtě výměrům nebylo odporováno, má však za následek, že řádnou cestou instanční nelze se již domáhati zrušení nebo změny výměru takového, a to ani tenkráte, je-li nezákonný. Zda a pokud se lze snad prostředky mimořádnými (ospravedlňujícím řízením neb obnovou řízení) domoci nápravy, nelze v rámci tohoto sporu řešiti. Stížnost hledí dovoditi ze znění §u 18 min. nař. 4790/1917 „v zákonné lhůtě podaný rozklad má odkladný účinek na exekuci“, že zákonodárce chce stanoviti rozdíl mezi námitkami podanými včas a mezi opožděně podanými, a to v tom smyslu, že jen včas podaným námitkám přiznává odkladnou moc, že však také o opožděných námitkách jest provésti řízení podle § 156 zák. čl. XIX/1907. Takového smyslu nelze ze znení citované normy vyčisti. Přiznal-li zákon odkladný účinek na exekuci včas podanému opravnému prostředku, neřekl tím nic jiného, nežli že opožděný rozklad odkladného účinku nemá. Jiný výklad odporoval by také všeobecně platné procesní zásadě, že opožděně podané opravné prostředky jest odmítnouti bez věcného projednání (srovnej zák. čl. XX z r. 1901 a prováděcí nařízení z 18. prosince 1901 č. 4600). Stížnost dovolává se k odůvodnění svého názoru také §u 181 zák. čl. XIX/1907. I tento předpis, jenž obsahuje všeobecné zásady pro odvolání z „rozhodnutí samosprávných orgánů pokladen“, používá obratu „v zákonné lhůtě podané odvolání má, pokud zákon neustanovuje jinak, při výkonu rozhodnutí, výměrů nebo rozsudků odkládací účinek“. Že i zde zmeškání lhůty odvolací má v zápětí praeklusi strany, plyne nade vši pochybnost z posledního odstavce téhož paragrafu, jenž zmocňuje ministerstvo mezi jiným také k tomu, aby stanovilo podrobnější předpisy o ospravedlňovacím řízení a obnově řízení, v tomto paragrafu upravených, čehož by nebylo třeba kdyby zmeškání odvolací lhůty nebránilo projednání věci na podkladě opožděného opravného prostředku.
(Nález Nejv. správ. soudu ze dne 18. října 1927, č. 21319/27.)