Vylučování pojištěnců z úřední moci dozorčí.

Naříkaným rozhodnutím vyloučilo ministerstvo soc. péče k žádosti firmy Sfinx v Petržalce, používajíc dozorčího práva podle § 78 zákona ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n. stěžovatele Jana Budaie, Gustava Cílka a Rudolfa Cílka strojníky jmenované firmy, kteří až do vydání naříkaného rozhodnutí bylí u Zemské úřadovny všeobecného pensijního ústavu v Bratislavě právoplatně pojištěni, s účinností ode dne doručení rozhodnutí toho, z pensijního pojištění, poněvadž činnost jejich je v podstatě činností dělnickou, manuelní, která — třeba kvalifikovaná — nezakládá podle § 1, odst. 1 cit. zákona pojistné povinnosti,
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil Nejvyšší správní
soud toto:
Stížnost vytýká v prvé řadě, že ustanovení § 78 pens. zák., dle něhož žalovanému úřadu přísluší jen dozor nad Všeobecným pensijním ústavem, neopravňuje jej, aby jako dozorčí orgán rozhodoval o tom, zda stěžovatelé podléhají pensijnímu pojištění, a to tím méně, když tito právoplatně k pojištění byli přihlášeni, takže naříkaným rozhodnutím bylo do nabytých práv jejich zasaženo. Rozhodl-li žalovaný úřad přes to o pojistné povinnosti stěžovatelů a vyloučil-li je z povinnosti té, je rozhodnutí jeho nezákonné.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze odpověď na otázku, byl-li žalovaný úřad oprávněn vydati naříkané rozhodnutí, hledati v § 78 zák. pens., resp. v daném případě, kde jde o Slovensko, v § 78 nařízení ze dne 19. ledna 1923, č. 16 Sb. z. a n. Předpis ten podrobuje Všeobecný pensijní ústav, jeho zemské úřadovny, jakož i náhradní ústavy v §§ 63 a 66 uvedené, dozoru státní správy a vyhražuje dozor ten ministru soc. péče, pokud dle odst. 3 nebyly zřízeny k tomu cíli zvláštní orgány. Otázkou, zda ministr sociální péče může právní moci nabyvší výroky o pensijní povinnosti měniti, § 78 citovaného zákona vůbec se nezabývá. Z toho však dle názoru Nejvyššího správního soudu neplyne, že by takový zákrok žalovaného úřadu byl vyloučen, poněvadž nelze míti za to, Že by výpočet toho, co ministr sociální péče jako dozorčí úřad nad Všeobecným ústavem pensijním, jeho zemskými úřadovnami a nad náhradními ústavy smí učiniti, bylo v odstavci 4 uvedeno taxativně. Odstavec 1 mluví o dozoru všeobecně a odstavec 4 upravuje zvláště určitý výsek této dozorčí činnosti, totiž dozírání nad hospodařením. Zodpovědění otázky svrchu položené, závisí dle názoru Nejvyššího správního soudu na zodpovědění otázky zcela všeobecně znějící, pokud totiž úřady správní, mohou pravoplatná rozhodnutí vůbec měniti, a souvisí proto otázka ta těsně s otázkou významu právní moci pro obor práva veřejného. Otázka ta není v § 78 citovaného zákona pro obor pensijního pojištění specielně zodpověděna.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu platí ovšem zásadně i pro obor práva veřejného zásada právní moci rozhodnutí, upravujícího určitý právní poměr. To plyne již z toho, že i v řízení administrativním jsou opravné prostředky vázány lhůtou, a to nemělo by smyslu, kdyby pro obor práva veřejného zásada právní moci rozhodnutí nebyla uznávána. Ale na druhé straně je Nejvyšší správní soud ve shodě s dosavadní svou judikaturou (srovnej na př. Boh. č. 686) toho názoru, že zásada ta v oboru veřejného práva přece v jistém směru je modifikována a to potud, že ony právní poměry, jež nejsou ve shodě s kogentními předpisy zákona třeba by se zakládaly na úředním výroku vešlém«· v právní moc nemohou býti na úkor úmyslu zákonodárcova perpetuovány, nemohou trvati navždy. Takové právní poměry mohou býti dozorčím úřadem z moci dozorčí změněny tak, aby oněm nutkavým předpisům zákona vyhovovaly. Ovšem vždy musí jíti 0 imperativní předpisy zákona rázu tak nutkavého, že nezbytně vyžaduje se toho, aby v zájmu veřejném byly provedeny přes to, že rozhodnutí předpisům těm se příčící nabylo právní moci.
Při řešení daného případu jde tedy o to, zdali právní poměr, založený pravoplatným výměrem zemské úřadovny v Bratislavě, jímž stěžovatelé uznáni byli povinnými pensijním pojištěním, odporuje nějakému předpisu rázu tak nutkavého, že by odstranění jeho jevilo se v zájmu veřejném nutným.
Zákon pensijní sleduje cíl, aby určitým zaměstnancům dostalo se výhod ze zákona toho vyplývajících a předpisuje, že osoby v § 1, odst. 1 uvedené, jsou pojištěním povinny a podle ustanovení tohoto zákona pojištěny. Kogentním předpisem zákona toho je tedy jistě, že všechny osoby, které spadají pod ustanovení § 1 pens. zák. (a nejsou dle § 2 z pojištění vyňaty), musí podle ustanovení tohoto zákona býti pojištěny. Tento předpis nesleduje jen zájmy oněch jednotlivců, nýbrž sleduje, jako všechny zákony rázu sociálně-politického, i zájmy veřejné. Kdyby tedy pravoplatným výrokem bylo uznáno, že osoba, která dle pensijního zákona pojištěním je povinna a pojištěna je, prohlášena byla za pojištění nepodléhající, nastal by stav, odporující nutkavým předpisům zákona, úmyslu zákonodárce i zájmu veřejnému, který zákonodárce měl na mysli a byl by dozorčí úřad oprávněn i právoplatné rozhodnutí zrušiti, resp.
změniti.
To nelze však říci o případě daném, kde byly pensijní povinnosti pojistné podrobeny osoby, které nemají náležitosti § 1 pens. zák. Neboť, je-li osoba taková přece pensijní mu pojištění podrobena, není tu případu, o němž dalo by se tvrditi, že odporuje kogentnímu předpisu zákona, dle něhož určité osoby pojištěny jsou, a stran něhož by zájem veřejný vyžadoval, aby prolomena byla zásada o právní moci. Tu jde sice o rozhodnutí materielně nezákonné, jež však nabylo právní moci a z něhož i stěžovatelé nabyli práv, jichž mohli by býti zbaveni jen, kdyby, jak svrchu uvedeno·, šlo o překročení takové kogentní normy, kde by zájem veřejný zákrok z moci úřední opravňoval.1)
Kogentní normou dle zákona pensijního je však jen, aby osoby vyhovující předpisu § 1 a nevyňaté dle § 2 byly pojištěny, a nikoli, že by dobrodiní toho nesměly se státi účastny i osoby jiné.
Tomu svědčí i úvaha, že zákon ne prohlašuje pojištění osob, které předpisu § 1 nevyhovují, za neplatné. Tam, kde způsobem nutkavým zákonodárce chtěl označiti, že určité osoby pojištěny býti nesmějí, učinil tak výslovně, totiž v § 28. odst. 4, kde pro hlásil dobrovolné pokračování v pojištění osob, které při zániku pojistné povinnosti byly již invalidní, za neplatné. Veřejný zájem pak vyžaduje jen, aby všecky osoby dle zákona toho pojištěním povinné, skutečně po- jištěny byly; není ale proti zájmu veřejnému, podrobena-li pojištění osoba, dle zákona pojištění nepodléhající. V takovém případě jde snad o zájem zaměstnavatele, aby nemusel platiti příspěvky, ale ten zájem chrání zákon tím, že dává zaměstnavateli právo vznésti opravné prostředky. Takový soukromý zájem nedává úřadu právo a moc, měniti třeba nezákonné pravoplatné rozhodnutí.2)
z r.
Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud, že žalovaný úřad nebyl oprávněn z moci svého dozorčího práva, rušiti právoplatný výměr zemské úřadovny Všeobecného pensijního ústavu v Bratislavě, vyslovující, že stěžovatelé pensijnímu pojištění podléhají, a bylo proto naříkané rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost.
(Nález ze dne 3. června 1927, č. 12078/27.)

Neshoduje se s dosav. judikaturou: V G. H. E. z 20./V. 1910, č. j. 4160, Budw. 7452 a z 29./XI. 1913, č. 11584, Budw. 9911.*
Nález tento nebéře ani zřetele na dosavadní judikaturu vídeňského správního soudu , jež mnohem lépe hověla potřebám praktického života, ani na zákon č. 221 z r. 1924, který přece také v § 1 obsahuje kogentní předpis, že každý zaměstnanec, který není podroben pojištění podle právních předpisů o pens. pojištění, musí býti pojištěn podle zákona č. 221 z r. 1924.**

Citace:

Vylučování pojištěnců z úřední moci dozorčí.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1927, s. 396-398.