Oběžník Ú. S. P. č. 49 ze dne 24. června 1927 ve věci stížností do předpisu pojistného za invalidní a starobní pojištění.

V poslední době podávají někteří zaměstnavatelé, dovolávajíce se nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. dubna 1927, č. j. 6399/27, stížnosti také do předpisu za invalidní a starobní pojištění za 7 dnů, když se v závodě v neděli a svátky nepracuje. Některé nemocenské pojišťovny obrátily se již na Ústřední sociální pojišťovnu o sdělení, jaké stanovisko mají k takovým stížnostem zaujímati a co uváděti v administrativním řízení. Aby postup u všech pojišťoven byl shodný, ukládá Ústřední sociální pojišťovna, aby ve vyjádřeních politickým úřadům bylo uváděno toto:
»Nález Nejvyššího správního soudu ze dne 14. dubna 1927, č. j. 6399/27, týká se jen pojištění nemocenského a nepřipouští analogického použití pro obor pojištění invalidního a starobního.
Pojistné invalidního a starobního pojištění je v § 158 zákona č. 221/1924 stanoveno pevnými týdenními částkami beze zření na to, pracuje-li se v týdnu 6 (nebo i méně) nebo 7 dnů. Všechny matematické propočty (viz část finančně matematickou a matematicko-statistickou důvodové zprávy k zákonu č. 221/1924 a zprávy sociálně-politického výboru poslanecké sněmovny) spočívají na předpokladu, že pojistné bude odváděno za plné týdny a nerozeznávají mezi zaměstnanci pracujícími v týdnu šest nebo sedm dní.
Také dávkový systém zákona je vybudován na příspěvkových týdnech jako jednotkách. Jsou zde tudíž dvě korespondující jednotky: jednotka časová, t. j. příspěvkový týden (§ 108) na straně jedné a jednotka peněžitá, t. j. týdenní pojistné (§ 158) na straně druhé.
Uvažuje-li se, že zaměstnanec nepřetržitě činný musí míti možnost, aby získal počet příspěvkových týdnů, rovnající se počtu odpracovaných týdnů i v tom případě, že v nedělí nepracuje, je zřejmé, že se nositeli pojištění na druhé straně musí dostávati plného pojistného, jak zákonem je stanoveno.
Uváží-li se dále, že převážná většina všech pojištěnců vykonává práce jen 6 dnů, jeví se protimyslným názor, že v takových případech je platiti jen část pojistného, připadající na 6 dnů (6 sedmin sazeb stanovených v § 158), poněvadž by to znamenalo, že se v převážné většině případů platí pojistné o jednu sedminu menší zákonitých sazeb.
Nelze proto tvrditi, že se částky, uvedené v § 158, odst. 1, vztahují jen na ty případy, v nichž práce nebo služby jsou vykonávány po 7 dnů. Namítá-li se, že zákon č. 221/1924 na rozdíl od pensijního zákona (§ 34, odst. 2. zákona ze dne 16. prosince 1906 ř. z. č. 1 z roku 1907: »Počne-li nebo končí-li pojištěni během měsíce, je přes to zapraviti plnou měsíční prémii«) neobsahuje zvláštního ustanovení o nedělitelnosti týdenního pojistného, je to sice pravda, ale okolnost ta nenutí nikterak k závěru, že zákonodárce zde chtěl úpravy jinaké. Předpis § 158, odst. 1. sám o sobě je na tolik jasný, že není třeba, aby zásada jim vyjádřená musila býti potvrzena ještě jiným způsobem nebo na jiném místě.
Též německé invalidní pojištění, jehož konstrukce se v podstatě shoduje s naším zákonem, zná jen pojistné týdenní.
Rozhodla-li se Ústřední sociální pojišťovna při vydání tabulky pojistného (oběžník č. j. 476—S—26 ze dne 19. července 1926) pro předpisování pojistného podle dnů, učinila tak z důvodů praktických. Jsouc vedena snahou, v rámci možnosti vyhovovati potřebám hospodářským a administrativním, měla na mysli pouze ty případy, v nichž se začíná nebo končí zaměstnání během týdne, v nichž tedy často dochází k zaměstnání u dvou zaměstnavatelů během jednoho týdne. Ostatně jde při tom jen o administrativní opatření, jež neprejudikuje právnímu stanovisku a o jehož změně je uvažováno.
Kdyby se ústřední sociální pojišťovna rozhodla — zachovávajíc jinak myšlenku v předešlém odstavci naznačenou — nehledě k administrativním komplikacím s tím spojeným, vydatí dvojí tabulku pro předpis pojistného, a to jednu pro osoby, vykonávající práce po 7 dnů, a druhou pro zaměstnance, kteří pracují jen 6 dnů, znamenalo by to u posléze uvedené skupiny zvýšení pojistného oproti dosavadní praxi, poněvadž by se pak platilo v případě několikadenního zaměstnání tolik šestin, kolik dosud sedmin; u osob vykonávajících práce po 6 dnů (což je normální pracovní týden) dosáhlo by se i tímto způsobem plného, zákonem předpokládaného předpisu.
Navrhuje se, aby stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.«
Dále se nemocenské pojišťovny vyzývají, aby podaly zprávu, kolik stížností toho druhu bylo dosud podáno. Není-li jich, není třeba, aby to zvlášť bylo oznámeno.
Co se týče dalšího postupu, ukládá se nemocenským pojišťovnám, aby rozhodnutí politických úřadů o takových stížnostech ihned Ústřední sociální pojišťovně oznamovaly (s opisem rozhodnutí po příp. odvolání viz posled. odstavec).
Bude-li v některém případě stížnosti vyhověno, nechť je v otevřené lhůtě podáno odvolání s příslušným odůvodněním, jehož případné doplnění podle dalších pokynů Ústřední sociální pojišťovny nechť si pojišťovna vyhradí.

Citace:

Oběžník Ú. S. P. č. 49 ze dne 24. června 1927 ve věci stížností do předpisu pojistného za invalidní a starobní pojištění.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1927, s. 490-491.