Dodatečná přihláška. — Naříkaným rozhodnutím nepovolilo ministerstvo sociální péče, nedocílivši souhlasu ministerstva financí, dodatečnou přihlášku o důchod vdovský a sirotčí, poněvadž smrt manžela žadatelčina nenastala následkem choroby získané neb zhoršené za okolností pod č. 1 až 3, §u 1 zák. č. 146/23 Sb. z. a n. uvedených.
O stížnosti uvážil Nejvyšší správní soud toto:
Stěžovatelka podala jedinou přihlášku o důchod vdovský a sirotčí a to dne 17. března 1922 u okresní úřadovny v Mostě. O přihlášce té bylo dvakrát rozhodnuto: po prvé výměrem zemského úřadu ze 17. února 1923, č. 10618, jímž přihláška byla odmítnuta z důvodu, že podána byla po lhůtě zákonem č. 310 Sb. z. a n. z r. 1921 stanovené, dnem 31. prosince 1921 uplynulé. Proti tomuto výměru stěžovatelka podle spisů nepodala odvolání k ministerstvu sociální péče.
Po druhé rozhodl o téže přihlášce žalovaný úřad naříkaným rozhodnutím jako o přihlášce dodatečné s hlediska §u 2 zákona ze 4. července 1923, č. 146 Sb. z. a n., a vyslovil, že se vdově nepovoluje dodatečná přihláška o důchod vdovský a sirotčí, poněvadž smrt manžela „žadatelčina nenastala následkem choroby získané nebo zhoršené za okolností pod č. 1. a 3. §u 1 zák. č. 146/23 Sb. z. a n.. uvedených.
Ve stížnosti k tomuto soudu namítá nyní stěžovatelka, že podala přihlášku a žádost o důchod vdovský a sirotčí již v roce 1921 v prosinci, a to úředníku úřadovny pro válečné poškozence.
Okolnost, že podala přihlášku úředníku, neuplatňovala stěžovatelka ve správním řízení, jest tedy námitka v tom směru dle §§ 5 a 6 zák. o správním soudě., nepřípustná, námitka ta jest jinak jen opakováním tvrzení ve správním řízení, jež bylo vyvráceno úředním šetřením, jímž bylo zjištěno, že písemná přihláška o důchod podána byla u okresní úřadovny teprve dne 17. března 1922.
Dále namítá stížnost, že se na jejího druha vztahuje ustanovení §u 1, č. 1, zák, ze 4. července 1923, č. 146 Sb. z. a n. Tím namítá, že její přihláška měla býti posouzena dle zmíněného předpisu a že měla býti přijata jako přihláška dodatečně po rozumu § 1 zák. č. 146/23, podaná. Námitka ta není důvodná, poněvadž o přijetí dodatečné přihlášky ve smyslu §u 1 zák. č. 146/23, rozhodovati v I. stolici povolán jest dle §u 30 zák. č. 142/1920, zemský úřad pro válečné poškozence, úřad ten však takového výroku nevydal a vydati nemohl, poněvadž rozhodoval o podané přihlášce v době před vydáním zákona č. 146 ex 1923 a neměl podnětu, aby za účinnosti tohoto zákona znovu rozhodoval, ježto stěžovatelka novou přihlášku o ustanovení §u 1 posléze citovaného zákona opřenou nepodala.
V důsledku toho neměl ani žalovaný úřad podnětu, aby jako úřad II. instance rozhodl o přípustnosti přihlášky s hlediska §u 1 zák. č. 146/1923.
Stížnost není důvodná však ani pokud vytýká, že odmítnutím přihlášky byl porušen předpis §u 2. zákona č. 146 ex 1923, pokud se týče nárok stěžovatelem na přijetí přihlášky dodatečně v předpisu tom založený.
Podle zmíněného předpisu nepřísluší však stěžovatelce a jejím dětem na povolení dodatečné přihlášky právní nárok, nýbrž rozhoduje o tom na základě volného uvážení ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí. Tento právní názor vyslovil Nejvyšší správní soud již v nálezu ze dne 16. června 1925, č. 12190/25, trvá na něm a poukazuje dle §u 44 jedn. řádu, na důvody tohoto nálezu. Nemá-li však stěžovatelka právního nároku na povolení dodatečné přihlášky, nebylo naříkaným rozhodnutím porušeno žádné její právo subjektivní a jest proto její stížnost bezdůvodná, aniž by se Nejvyšší správní soud při tomto stavu věci mohl zabývati ostatními námitkami, uplatňovanými ve stížnosti.
(Nález Nejvyššího správního soudu z 19. září 1927, č. 19151/27; srv nál. N. s. s. z 21. dubna 1927. č. 8215/27 a č. 8212/27; Soc. revue r. 1927, str. 392.)