K § 4, odst 1. zákona č. 142/1920 a 39/1922. Matce po nezvěstném synovi, která požívá od městského úřadu měsíční pensi 30 Kč jako vdova po městském staviteli, nepřísluší nárok na důchod předků, když příjmy ze zaopatřovacích požitků od obce převyšují důchod podle cit. zákona jinak příslušející.
Podle stálé judikatury Nejv. spr. soudu jest úmyslem zákonů č. 142/20 a 39/22, aby stát poskytl aspoň částečnou náhradu za újmu vzniklo úmrtím nebo výdělečnou neschopností, avšak jen tenkráte, když poškozená osoba nezbytně potřebuje této částečné náhrady k uhájení existence, takže nepřísluší nárok na důchod tomu válečnému poškozenci, jehož potřebná výživa jest zabezpečena jeho vlastním příjmem nebo příjmy osob, které jsou dle zákona povinny opatřovati jemu potřebnou výživu, 'fato tendence položena jest za základ také ustanovení § 4. zmíněných zákonů; dle nichž požitky válečným poškozencům státem jinak dle zmíněných zákonů poskytované nepříslušejí, jestliže udělením licence (koncese) ku provozování biografu, místo třídní loterie, trafiky nebo podniku, jenž ministerstvem sociální péče bude prohlášen za rovnocenný (odst. 1. věta 1. cit. §u) — anebo jestliže od státu, země, kraje, obce nebo veřejného fondu dostávají se válečným poškozencům příjmy z výslužných anebo zaopatřovacích požitků — a to pod podmínkou, když a pokud příjem z těchto pramenů převyšuje o 100% požitky, jež by jim jinak dle tohoto zákona příslušely.
Podle cit. zákona stačí pouhá skutečnost, že vdova má příjem z výslužných anebo zaopatřovacích požitků příslušejících válečnému poškozenci od shora uvedených veřejnoprávních organisací, k tomu, aby vysloveno bylo· vyloučení požitků, jež by jemu jinak podle tohoto zákona příslušely, ovšem jenom tehdy, převyšuje-li příjem tyto požitky o 100%. Za tohoto zákonného stavu jest tedy pro posouzení nároku bez významu, zdali jde o příjem plynoucí z právního nároku na pensi anebo z usnesení na poskytnutí daně z milosti.
Ze shora uvedené všeobecné tendence zákonů nelze však ani druhou námitku stížnosti shledati důvodnou, která vyvozuje z předpisů §u 2. zák. č. 142/20 a 39/22 závěr, že nárok válečného poškozence na zákonitý důchod jest vyloučen pouze tenkráte, převyšují-li výslužné anebo zaopatřovací požitky uvedené v cit. §u 4. odst. 1. věta 2. částku 4000 Kč, pokud se týče 6000 Kč. Neboť stížnost jest na omylu, domnívá-li se, že jest při posuzování nároku osoby uvedené v 1. odst. věta druhá § 4. cit. zák. nutně přihlížeti též k předpisu § 2. těchto zákonů. Názor tento jest mylný proto, poněvadž ze všeobecné normy obsažené v § 2. zák., že totiž nárok na požitky z pokladny státní „přísluší válečnému poškozenci, jehož
271 roční příjem není větší nežli Kč 4000“ stanoví se v § 4. odstavci 1. výjimka, podle které osoby tam uvedené mají nárok na důchod pouze tenkrát a potud, když a pokud příjem z jejich podniků nepřevyšuje důchodu, jenž by mu podle zákona příslušel. V další větě téhož odstavce jest pak nařízeno, že totéž platí obdobně o příjmu z výslužných anebo zaopatřovacích požitků příslušejících od státu, země, kraje, obce atd., tedy ohledně oné kategorie válečných poškozenců, ku které náleží i stěžovatelka. Poněvadž pak předpis 1. odst. zmíněného §u 4. podobného ustanovení o hranici příjmu nemá a také na § 2. zákona neodkazuje, nelze právem tvrditi, že jednal úřad proti zákonu, jestliže, pokud jde o rok 1921, prohlásil nárok stěžovatelem na důchod předků proto za vyloučený, poněvadž poskytnutím zaopatřovacích požitků městským důchodem se stěžovatelce dostalo náhrady k uhájení existence,, kterážto náhrada požitky, jež by jí jinak dle zák. č. 142/20 a 39/22 příslušely, totiž ve výši 450 Kč, převyšuje o 100%.
(Nález Nejv. správ, soudu z 3. ledna 1927, č. 26793/26.)
272