Dědic, přihlásivší se z poslední vůle k pozůstalosti, třeba i s dobrodiním inventáře, stává se ihned osobním dlužníkem legatáře, bylo-li mu uloženo zůstavitelem plniti odkaz a pozůstává-li odkaz z doživotního důchodu, jest splatný ihned.

(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 10. listopadu 1926 RV I 999/26.
Zemský soud civ. v Praze Ck V 198/25.)
Žalobce (odkazovník) žaloval dědice o vyplacení legátu (renty). Žalovaný namítal nedostatek passivní legitimace, jelikož se přihlásil jen s dobrodiním inventáře, měl proto prý žalovati pozůstalost.
Ve všech stolicích bylo uznáno dle prosby žalobní. Z důvodů stolice druhé uvádí se: Námitka nedostatku pasivní legitimace je za skutečností prvním,soudem zjištěných zřejmě bezdůvodná,
neboť je-li jisto, že žalovaná byla zůstavitelkou ustanovena universální dědičkou, že zůstavitel jí uložil plnění odkazu ve prospěch žalobkyně, že žalovaná se přihlásila s dědictvím s dobrodiním inventáře, vyplývá z toho, že žalovaná je po zákonu povinna, aby jako osobní dlužnice plnila odkaz jí uložený (§§ 684, 821, 550 obč.). Přihláška k dědictví s dobrodiním inventáře nemá za následek, že by dědic byl povinen plniti odkaz pouze z toho, čeho se mu z pozůstalosti dostane. Přihláška taková chrání dědice jen potud, že nemusí platiti věřitelům a odkazovníkům více, než co činí pozůstalostní jmění. Žalovaná však ve sporu ani netvrdila, že by pozůstalostní jmění na zaplacení pozůstalostních dluhů a splnění odkazu nestačilo.
Z důvodů nejvyššího soudu: Žalovaná strana zdůraznila sama v odvolání, že uplatňovala ve sporu pouze námitku nedostatku pasivní legitimace. Раk-li proto odvolací soud v důvodech svých uvedl, že žalovaná ve sporu ani netvrdila, že žalobní nárok byl nějak uspokojen, ani že by pozůstalostní jmění na zaplacení pozůstalostních dluhů a odkazu nestačilo, tu shoduje se tento skutkový předpoklad odvolacího soudu s obsahem procesních spisů, když žalovaná skutečně takových tvrzení neučinila a není s nimi tudíž v odporu.
Ani výtka nesprávného právního posouzení neobstojí. Po té stránce jest dodavatelku odkázati předně na případné důvody napadeného rozsudku, které hoví úplně zákonu i stavu věci.
Vzhledem na výtky v dovolání uplatňované jest podotknouti toto: K námitce, že žalující strana byla oprávněna nejvýš zažalovati částky svého důchodu, které byly splatny až do dne podání žaloby, nelze přihlížeti, poněvadž jest novotou po zákonu nepřípustnou (§ 504 odst. 2. с. ř. s.).
Hlavní námitka žalované strany, vrcholí v tom, že neměla býti osobně žalována, nýbrž že měla býti žalována pozůstalost. Názor ten jest úplně mylný. Žalobkyně domáhá se žalobou nároku z odkazu. Nárok tento zakládá se na poslední vůli (§ 647 obč. z.) a vzniká ipso jure ihned po smrti zůstavitele (§ 684 obč. z.) pokud není podmíněný (§ 699 obč. z) a to zpravidla proti dědici (§ 649 obč. z. a Krasnopolski Erbrecht, str. 139). Poměr dědice k odkazovníkovi jest podle toho poměr osobního dlužníka k věřiteli (§ 649 a 688 obč. z.).
Právem proto domáhá se žalobkyně nároku svého po žalované straně, když tato jest, jako není sporno, dědičkou a jí také uložil zůstavitel podle poslední vůle odkaz plniti.
Neodůvodněnému dovolání bylo proto odepříti úspěch.

Citace:

Dědic, přihlásivší se z poslední vůle k pozůstalosti, třeba i s rodinným inventářem .... České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1927, svazek/ročník 9, s. 12-12.