Příčí se dobrým mravům a je dle § 879 všeob. obč. zák. nicotným ujednání, že žalovaný dá žalobkyni 20 000 Kč, zřekne-li se ve sporu proti svému manželovi o rozvod manželství od stolu a lože, nároků na výživné a usnadní tak uskutečnění rozvodu.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 1. prosince 1926 Rv II 421/26.)
Ačkoli strany měly spolu známost už za svobodna, neuzavřely společného sňatku. Šla každá za jiným. Stará známost však nezanikla. Trvala dál a když žalobkyně poznala, že není šťastnou, rozhodl se žalovaný k rozvodu se svou manželkou a k uzavření nového sňatku s žalobkyní a proto tuto vyzval, aby se dala rozvést, aby rozvod usnadnila tím, že se vzdá nároků na výživné a tím že vrátí choti šperky, které ji daroval a dodal, že ji za to dá 20 000 Kč. Žalobkyně poslechla, žalovaný však si ji nevzal. Nedal se i ani rozvésti a taky slíbených 20 000 Kč žalobkyni nedal.
Žalobkyně žádá proto, aby žalovaný byl k zaplacení uvedené částky odsouzen.
Popíraje údaje žaloby dodává žalovaný, že nikdy nic žalobkyni nesliboval a že slib takový i kdyby se byl stal, nebyl by závazným, poněvadž se příčí dobrým mravům a navrhuje zamítnutí žaloby.
Záležitost prošla všemi instancemi, žádná jí však nevyhověla.
Nejvyšší soud učinil tak z těchto důvodů:
Provádějíc podle č. 4. § 503 c. ř. s. jedině uplatněný důvod dovolací, tvrdí dovolatelka, že nesprávné posouzení právní spočívá v tom, že druhá stolice přehlíží, že jde o dvě zcela rozličná právní jednání, totiž o rozvod manželství od stolu a lože na jedné a to uznává, že taková smlouva je podle § 879 obč. z. nicotná a o úplatu za vzdání se výživného na druhé straně, což však nemůže býti považováno za právní jednání dobrým mravům se příčící a proto podle § 879 obč. z. nicotné. Tvrdí, že v tomto případě je okolnost, aby ulehčen byl rozvod manželství sama o sobě pouze pohnutkou k uzavření právního jednání jinak nezávadného, tato pohnutka však že je, pokud jde o platnost uzavřeného právního jednání, bez právního významu.
Uplatněný důvod dovolací není tím opodstatněn. Manželství samo o sobě je zřízením čistě mravním (§ 44 obč. z.), nikoli majetkoprávním, manželská smlouva není předmětem majetko-právního obchodu, veškeré úmysly zištné jsou z ni vyřazeny, zisk nesmí býti pohnutkou uskutečnění sňatku, ať je to zisk číkoliv. Proto zákon pod pečetí nicotnosti (§ 879 č. 1. obč. z.) zakazuje, aby za vyjednání manželské smlouvy bylo něco vymíněno, ze zištného úmyslu nesmí býti sňatek ani sprostředkován nadtož uzavírán. Majetkoprávní poměry manželů vyžadují sice úpravy, proto zákon dopouští svatební smlouvy, ale ty dlužno přesně odlišovati od manželské smlouvy.
Jiná je věc, chce-li někdo stávající manželství ze zištnosti rozvésti a pohnutka ta vyjde na jevo, jako je tomu v souzeném případě, ve kterém žalobkyně dala si slíbiti od cizího muže — žalovaného — jak tvrdí úplatu za to, aby se s manželem svým rozvedla. Taková smlouva je s hlediska, s kterého zákon nazírá na manželskou smlouvu, smlouvou dobrým mravům se příčící a proto podle § 879 obč. z. nicotnou.
Pokouší-li se dovolatelka uznávající vlastně nicotnost takové smlouvy, smlouvu tu rozložiti ve dvě samostatná jednání právní, tvrzením, že rozvod manželství byl jenom pohnutkou, která se však nedotýká druhé samostatné části právního ujednání, spočívajícího v tom, že smluvená úplata měla jí býti pouze náhradou za to, že se vzdala vůči svému manželi nároků na výživné, dlužno uvésti. že hlavním efektem ji tvrzeného ujednání, byl rozvod manželství od stolu a lože, že jenom tento dával vznik jejímu vyživovacímu nároku podle § 91 a 1264 obč. zák., tedy s tohoto hlediska že jde o jednotnou a nedělitelnou smlouvu, jak odvolací soud rozpoznal zcela správně.
Ostatně když nebyl žalovaný povinen po zákonu, aby ji vyživoval, smlouva taková byla by smlouvou darovací. Podle § 943 obč. z. § 1 zákona ze dne 25. července 1871 č. 76 ř. z. bez skutečného odevzdání vyžadovala by taková smlouva ku své žalovatelnosti notářského spisu.
Dovolání se tedy ukázalo zcela bezdůvodným.
Karel Jelínek.