K právní povaze odpůrci žaloby dle § 37. ex. ř. Jest nepřípustnou, jakmile dražební výtěžek vym. věřiteli byl vydán. I v tom případě přípustnou jest vsak žaloba pro obohacení, kteráž spočívá již v záměně jistého placení za nejistou pohledávku. Žaloba tato praeclusi nepodléhá.

Firma J. K. v Praze dodala hostinskému Z. v Brně pianoautomat (polyphon) za 2400 K, vyhradivši si vlastnictví k němu až do úplného zaplacení, kteréž se díti mělo v měsíčních lhůtách pod ztrátou jich.
Až do října 1905 splatil Z. celkem 650 K. Tou dobou zažaloval jej stavitel V. v Brně na 850 K a vymohl si odsuzující rozsudek i mobil, exekuci, při kteréž i řečený automat, na němž nalézala se tabulka s nápisem »Vlastnictví firmy J. K.«, byl zabaven a veřejnou dražbou dne 11./11. 1905 za 970 K prodán, ač firma J. K. exekventovi své vlastnické nároky ohlásila a k upuštění od exekuce jej vyzvala. Útržek byl V-ovi po srážce útrat zbytkem 954 K 50 h vyplacen; V. odepřel jeho vydání firmě, pročež tato na něho z důvodu způsobené škody resp. z důvodu obohacení podala žalobu.
Žalovaný namítal, že list firmy, vlastnický nárok jemu ohlašující, obdržel až v den dražby, když tato již byla započala a že z útržku obdržel toliko 900 K, kdežto zbytek 54 K 22 h vydán byl exekutovi.
Žalující firma prohlásila ochotu, ve smyslu zák. splátkového vrátiti zaplacené lhůty, bude-li jí polyphon vydán a za jeho opotřebení 1000 K nahraženo.
První soudce žalobní nárok zamítnul.
Důvody:
Žaloba tato jeví se jako odpor ve smyslu § 37. ex. ř., ježto ku předmětu exekucí dotknutému tvrdí se právo, kteréž by výkon exekuce nedopouštělo, totiž právo vlastnické.
Ježto však exekuční řízení vydáním dražebního výtěžku se končí, nelze pochybovati, že žaloba dle § 37. ex. ř. po vydání dražebního výtěžku jest nepřípustná.
Přirozeně může žaloba taková jen za trvání exekuce býti podána. Vzhledem k tomu, že žalobkyně jako osoba na vlastnictví nárok si činící o zabavení jí náležejícího automatu dne 25./10. 1905 uvědoměna byla, bylo by její věcí bývalo, neprodleně neb aspoň do 10./11. 1905 žalobu vylučovací podati.
Také z jiných důvodů jest žaloba nepřípustnou. Neboť z výpovědi přísežně vyslechnutého svědka Z. (exekuta) vychází na jevo, že pohledávka stavitele V. v obnosu 850 K úplně po právu pozůstává, tedy zcela oprávněně zažalována byla a pak zcela po právu za základ donucovacího výkonu sloužila, průběhem jehož byl hudební automat prodán.
Také nebylo nejmenšího důvodu pro to podáno, že stavitel V. jednal mala fide.
Není též možno mluviti o nějakém jeho obohacení, neboť on obdržel jen to co mu příslušelo.
Nelze konečně mluviti ani o způsobení škody, poněvadž V. jednal v mezích svého oprávnění, byť i po obdržení dopisu žalobnice z 10./11. 1905 svým zástupcem vydání dražebního výtěžku pro sebe urgoval.
Také dovolávání se pravidla vysloveného v paraemii »pretium succedit in locum rei« v tomto případě nemá místa, poněvadž toto jen tehdy by platilo, kdyby výtěžek dražební sám ještě u soudu se nalezal.
Odvolání žalobkyně, podanému zejména též pro nesprávné právní posuzování věci, vyhověla II. stolice tak dalece, že žalovaného uznala povinným, žalobkyni vydati z výtěžku dražby resp. z odevzdaného jemu obnosu 954 K 50 h čásť 733 K 50 h, kdežto ohledně zbytku 221 K zamítací rozsudek I. stolice potvrdila.
Důvody:
Zcela správně uveden byl odvolací důvod nesprávného právního posouzení věci, pokud doložen jest tím, že soudce I. stolice neprávem kvalifikoval žalobu tuto jako žalobu odpůrčí dle § 37. ex. ř. a žalující firmě jako vlastnici prodaného automatu pro nepřípustnost takové žaloby odpůrčí po skončení exekuce odepřel vůbec jakýkoliv návrh na náhradu škody proti vymah. věřiteli, zejména i nárok z důvodu obohacení.
Jest sice pravda, že provedena-li exekuce k uspokojení věřitele, žaloba odpůrčí po právu podána býti nemůže; avšak tato okolnost nevylučuje možnost, posouditi účinky nedostatku právního odůvodnění pravého práva zástavního dle zásad práva materielního.
Ve skutečnosti žalující firma nepodává proti exekuci odporu, ona ani neoznačuje žalobu svou jako žalobu odpůrčí dle § 37. ex. ř., nýbrž ona odůvodňuje nejdříve svůj nárok na vydání výtěžku ztrženého za automat zaviněním žalovaného dle §§ 367., 1293., 1294. a 1295. o. z. ob., které prý spočívá v tom, že žalovaný, věda o tom, že žalující firma jest vlastnicí automatu zabaveného, provedl exekuci na tento majetkový objekt a dožadoval se výtěžku dražby protiprávným způsobem, jen aby znemožnil žalující firmě, jakožto jeho vlastnicí, naň sáhnouti, což se mu také zdařilo; dále opírá se nárok náhradní o tu okolnost, že žalovaný, přijav část výtěžku dražby, bezdůvodně se obohatil ku škodě žalující firmy.
Že by žalovaný ručiti měl žalující firmě z nějakého zavinění, nedá se tvrditi; jest tedy soudci I. instance přisvědčiti, když označil tento důvod nároku na náhradu škody za neodůvodněný, poněvadž žalovaný tím, že vedl exekuci na automat, nalézající se v držení jeho dlužníka a že později žádal za vydání výtěžku dražby, užil jen práva mu příslušícího a proto není dle § 1305. o. z. o. zodpověděn za škodu žalující firmě prodejem automatu vzešlou.
Ostatně, že by žalovaný byl dověděl se o vlastnických nárocích žalující firmy ještě před vydražením automatu, nemůže býti dle spisů vzato za prokázáno, sdělení o těchto vlastnických nárocích, které učinil žalovanému dlužník jeho, neukládalo mu přece žádné povinnosti, exekuci zastaviti, poněvadž dle zkušenosti všeliká práva vlastnická osob třetích namítána jsou dlužníky jen proto, aby zůstaly v držení objektů, na které se má exekuce vésti.
Chtěla-li žalující firma činiti nároky na dražební výtěžek, bylo to její věcí, aby podala žalobu odpůrčí ještě před vydáním tohoto výtěžku, k čemuž bylo dosti času.
Důkazy o okolnostech, ze kterých mělo vyjíti na jevo, že žalovaný nepřípustným, a nezákonným způsobem vymohl si vydání výtěžku dražebního a že i soud exekuční nezákonně si počínal, soudce I. instance zamítl vzhledem k hořejší úvaze jako nerozhodné a soud odvolací tím méně shledal příčinu, zabývati se prováděním těchto důkazů.
Dle náhledu soudu odvolacího má však rozhodující význam otázka, zda na straně žalovaného přijetím převalné části výtěžku dražebního nastalo bezdůvodné obohacení ku škodě žalující firmy.
Otázku tuto zodpověděl soudce I. instance záporně, poněvadž žalovaný přijetím výtěžku dražebního dosáhl jen zaplacení své pohledávky za M. Z.
Tomuto názoru soud odvolací nemohl přisvědčiti.
Prodej automatu, patřícího žalující firmě, měl pouze ten účinek, že na jeho místo nastoupila kupní cena, změnil se tedy nárok vlastníka na věc v nárok na výtěžek za věc; tím, že tento výtěžek vydán byl z největší části žalovanému, jest žalovaný na úkor žalující firmy exekucí poškozené obohacen; neboť pod obohacením rozuměti dlužno dle všeobecných právních zásad každé skutečné zlepšení situace příjemce placení na úkor třetího; takovéto zlepšení majetkové situace spočívá již v záměně jistého placení za nejistou pohledávku — a to tu nastalo. Namítka žalovaného, že žalující firma může dosáhnouti zaplacení zbytku kupní ceny z ostatního jmění Z-ova, nemá proto žádného významu, zejména když Z. jako svědek prohlásil, že jest úplně nemajetný. Ob. zák. obč. neobsahuje ovšem žádné určité normy, upravující nárok onoho, z jehož jmění něco přešlo do jmění jiného, na vrácení z titulu obohacení, on však stanoví pro určité případy neodůvodněného držení obohacenému povinnost ku vrácení, jako v §§ 877., 878., 1041., 1431., 1435 a 1447.
Jestliže tedy zaručeno jest právo, žádati vrácení plnění v těch případech, ve kterých někdo něco ohledně osoby omylem plnil (§§ 1431.—1435.), pak tím spíše musí příslušeti toto právo tomu, komu bez jeho vědomí prodána byla exekučně věc, nalézající se v držení někoho třetího. V tomto případě použito bylo kupní ceny za automat, náležející žalující firmě, ku prospěchu žalovaného, jak svrchu vylíčeno, a jest tedy žalovaný povinen, pokud měl zisk ze škody žalující firmy, poskytnouti náhradu (§§ 1041. a 1447. ob. z. obč.)
Žalovaný tvrdí, že žalující firma pozbyla práva na náhradu, poněvadž nepodala před vydáním výtěžku dražby žalobu odpůrčí, k čemuž měla dosti času.
Avšak ani tato namítka neobstojí; nějaká praecluse oprávněného k odporu ku uplatnění jakéhokoliv nároku na náhradu není v zákoně vyslovena. Kdyby byl zákonodárce zamýšlel takovou praeclusi, bylo by příslušné ustanovení pojato do ex. řádu, jak se to stalo u práva zpětné koupě (§ 133. ex. ř.).
Jedná se tedy pouze o rozhodnutí otázky, kolik z vyzvednutého výtěžku dražebního per 900 K 28 h má žalovaný žalující firmě nahraditi.
Kup automatu, uzavřený mezi žalující firmou a Z., jest obchodem splátkovým ve smyslu § 2. zákona ze dne 27. dubna 1896, čís. 70 ř. z. a může tedy žalující firma svůj nárok na vrácení vyzvednutého výtěžku dražebního uplatniti jen za těch podmínek, za kterých by mohla žádati vrácení automatu samého od kupců, totiž dle § 2. zákona splátkového proti náhradě obdržených splátek s úroky.
Prokázáno jest, že Z. celkem zaplatil 650 K.
5% úroky ze splacených obnosů až do dne žaloby 24. listopadu 1905 obnáší 16 K 78 h a měla by totiž žalující firma nahraditi Z-ovi 666 K 78 h a tento naproti tomu měl by jí poskytnouti za používání automatu v mezičasí přiměřenou náhradu. Tato náhrada stanovena byla znalcem na 500 K.
Odečítá-li se tento obnos od pohledávání per 666 K 78 h, zbývá ještě 166 K 78 h, které by žalující firma měla v tom případě, kdyby jí byl automat vrácen, nahraditi kupiteli a které tudíž odečítati jest také od obnosu žalovanému vydaného výtěžku dražebního per 900 K 28 h, poněvadž dlužník Z., kterémuv byl zbytek 54 K 22 h vydán, nebyl žalující firmou žalován. Žalovaný byl tedy odsouzen, aby vrátil žalující firmě obnos 733 K 50 h. Poněvadž nemůže býti prokázáno, že žalovaný zavinil exekuci vedenou proti Z. na zmíněný automat, nemohl býti žalovaný odsouzen také ku náhradě obnosu 54 K 22 h vydaného Z-ovi.
Pokud konečně bylo namítáno, že rozsudek nevyhovuje § 404. c. ř. s., poněvadž prý jím nebylo rozhodnuto o návrhu podaném ve hlavní věci, postrádá tento důvod odvolací všelikého podkladu, ježto žalobní nárok tímto rozsudkem byl úplně vyřízen.
K dovolání obou stran potvrdil nejvyšší soud rozhodnutí II. stolice.
Důvody:
Obě sporné strany brojí proti rozsudku soudu odvolacího jen pro nesprávné právní posouzení věci.
Následkem toho má soud dovolací vedle §§ 498. a 513. c. ř. s. položiti za základ svému rozhodnutí výsledky jednání a důkazů provedených, zjištěné v procesních spisech nižších soudů a v rozsudku soudu odvolacího. Soudu dovolacímu nepřísluší však doplniti skutkový podklad pro svoje rozhodnutí přibráním skutkových okolností, které by na základě provedených důkazů zjištěny býti mohly jen soudcovským oceňováním důkazu, poněvadž se dle §§ 503., 504., 509. a 510. c. ř. s. nemá zabývati sbíráním skutkového materiálu, který se má podrobiti právnímu posouzení, t. j. nemůže hlavní věc učiniti k rozhodnutí zralou (viz §§ 535., 540. al. 3. c. ř. s.). Toto poslednější žádá však dovolání žalující firmy, požaduje-li, berouc v odpor výpočet odvolacího soudu v obnosu, který má jí žalovaný hraditi pro domněle nesprávné pochopení §. 2. zákona o splátkách ze dne 27. dubna 1896, č. 70. ř. z., aby přihlíženo bylo k užitkům, jež Z. podle své svědecké výpovědi z automatu bral, ačkoliv rozsudek soudu odvolacího o tom žádných zjištění neobsahuje.
Dovolání žalobkyně jest tudíž nezákonně provedeno a nemohlo by se k němu také tehdy přihlížeti, kdyby přisvědčiti se mělo náhledu, který hájí, že dle odstavce 2. §. 2. zákona o splátkách přísluší prodateli kromě odškodnění za opotřebení a poškození věci na splátky prodané také ještě přiměřená náhrada za používání věci. Pokud strana žalující na konci svých vývodů dovolacích znova činí pokus, založiti nárok žalobní na zavinění v chování se žalovaného, které spočívá prý v tom, že proti lepšímu svému vědomí prováděl exekuci na automat žalobkyni patřící, dostává se taktéž v odpor se zjištěními soudu odvolacího, které znějí v ten smysl, že nelze pokládati za prokázané, že by se byl žalovaný dověděl o vlastnických nárocích žalobkyně ještě před vydražením automatu.
K dovolání nelze tudíž také v tomto bodu přihlížeti.
Neodůvodněno jest také dovolání žalovaného. Právem poukazuje odvolací soud na to, že ex. řád neobsahuje žádného ustanovení, dle kterého oprávněný k odporu dle §. 37. ex. ř., jenž svou vinou promešká podati žalobu odpůrčí za řízení exekučního, má býti vyloučen z toho, uplatňovati dodatečně nároky, které mu přísluší proti vymáhajícímu věřiteli podle ustanovení občanského práva. Takovéto vyloučení nemělo by také žádného vnitřního oprávnění. Neboť materielní právo k věci do exekuce vzaté, které vedení exekuce překáží, a tomu, kdo oprávněn jest podati odpor, přísluší, jest přečasto zdrojem celé řady oprávnění, jež uskutečniti ponecháno jest zcela na vůli oprávněného (arg. §§ 354. a 362. obč. z.). Jen jedno z těchto oprávnění upravuje § 37. ex. ř., a význam jeho spočívá ne tak velice na poli práva materielního, jako na poli procesuálním, poněvadž žaloba odpůrčí nesměřuje podle své podstaty ani ku zjištění poměru práva soukromého, ani ku plnění onoho, jenž odpůrčí žalobou jest žalován, nýbrž ku změně procesuálního právního stavu, utvořeného nepřípustným vedením exekuce, vyloučením zabavené věci ze svazku exekuce. Nevykonání práva odporu zde zmíněného nemůže tedy již z důvodu právě uvedeného míti za následek ztrátu všech jiných oprávnění, plynoucích z dotyčného práva soukromého, leč by se stalo za takových zjevů je doprovázejících že by se v něm dle §. 863. obč. z. nutně spatřovati muselo prohlášení o vzdání se práva toho, jenž k odporu jest oprávněn.
Takovéto momenty nebyly však v rozsudcích nižších soudů zjištěny, ano se strany žalovaného ani tvrzeny.
Dle toho dlužno na tom trvati, že je žalující firma, ač zameškala podati žalobu odpůrčí, dle §. 37. ex. ř., oprávněna, uplatňovati soukromoprávné nároky, plynoucí z jejího vlastnictví ku prodanému automatu, proti žalovanému jako vymáhajícímu věřiteli. Takovýto nárok soukromoprávní byl by především nárok na náhradu škody, kdyby vsáhnutí na automat žalovanému mohlo přičítáno býti za vinu, co by nastalo tenkráte, kdyby, znaje pravého vlastníka, exekuci byl provedl.
Podotknuto bylo již, že to odvolací soud nepokládal za prokázané, a proto se tu o právním důvodu náhrady škody, ale také o možném snad spoluzavinění neb výhradném zavinění žalující firmy dále nejedná.
Naproti tomu měla II. stolice právem za to, že tu je bezdůvodné obohacení žalovaného. Týž to popírá, uváděje, že přece jeho majetkový stav zaplacením jeho pohledávky za Z-em se nezvětšil a majetkový stav strany žalující nuceným prodejem automatu a vydáním výtěžku jemu nezmenšil. Avšak »obohacení« ve smyslu zákona není tu pouze tenkráte, nastalo-li effektivní kvantitativní rozmnožení jmění příjemce, nýbrž již tehdy, když nastalo jen kvalitativní zlepšení jeho stavu majetkového. Takové tu však beze vší pochyby jest, jakmile na místě pohledávky, která je vydána všem nebezpečím vymáhání, vstoupil obnos na ní hotově zaplacený. S druhé strany musí se však také na straně toho, z jehož prostředků byl cizí dluh hotově zaplacen, předpokládati zhoršení jeho stavu majetkového, tedy újma majetková, poněvadž jeho effektivní jmění na hotovosti nahraženo bylo pohledávkou, která je vydána všem nebezpečím zažalování a vydobytí. Že tento náhled odpovídá zákonu, vysvítá z ustanovení §§ 1431. a 1041. obč. z.
Prvějším ustanovením zákonním vyhražen jest totiž nárok na vrácení tomu, kdo omylem jinému něco dal neb vykonal, nač tento oproti tomu, kdo plnil, práva neměl. Dle toho přísluší tedy condictio indebiti také tomu, kdo omylem zaplatil cizí dluh. A přece má se v případě tom věc zrovna tak jako v případě daném.
S druhé strany připouští § 1041. obč. zák. žádati zpět věc resp. cenu její, když kdo, nebyv k tomu zmocněn, obrátil věc k užitku jiného. Také zde nežádá zákon nikterak kvantitativní rozmnožení jmění poslednějšího, nýbrž spokojuje se pouhým »užitkem«, t. j. s každým prospěchem práva majetkového, ať je druhu jakéhokoliv.
Uváží-li se pak, že v případě tomto, jak doznáno, automat, patřící žalující firmě, na který vsáhnouti v cestě exekuční nebyl žalovaný oprávněn dle ustanovení práva materielního i formelního, byl na návrh žalovaného v nucené dražbě prodán a z docíleného výtěžku pohledávka jeho proti Z-ovi per 850 K s přísl. v úhrnném obnosu 900 K 28 h zaplacena, jest jasno, že je na straně jeho bezdůvodné obohacení ve zmíněném shora smyslu a sice na útraty žalující firmy, které ospravedlňuje nárok žalobní úplně v obnosu, jejž vyšetřil soud odvolací, přihlíží-li se k ustanovení §. 1041. obč. zák., aniž by zapotřebí bývalo, odvolávati se v cestě analogie na jiné §§ obč. zákoníka.
(Rozh. z 2./10. 1906, č. 10758.) J. B. V.

Citace:

K právní povaze odpůrčí žaloby dle § 37. ex. ř.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1908, svazek/ročník 17, číslo/sešit 2, s. 111-117.