Smlouva zednického mistra s osobou, k provozování stavitelské živnosti v š. sm. neoprávněnou, dle níž tato stavby na vlastní nebezpečí a do vlastní režie přejímá a za všechny nehody a nedopatření samostatně ručiti má, jest neplatná.

A., nemající způsobilosti ku provozování nějaké ze stavitelských živností dle zák. ze dne 26. pros. 1893, č. 193 ř. z., uzavřel dne 5. pros. 1902 se zednickým mistrem B. smlouvu tohoto obsahu: A. provozovati bude stavby samostatně ve vlastní režii, tedy na vlastní nebezpečí, jest též vůči úřadům za každou nehodu, nedopatření atd. zodpověden. B. má vrchní dohled.
Na základě této smlouvy provozoval A. stavbu, při níž dne 19. břez. 1903 zeď se sesula a více dělníků jednak usmrtila, jednak těžce neb lehce na těle poškodila. A. i B. uznání vedle jiných spolupachatelů právoplatně vinnými přečinem proti těles. bezpečnosti ve sm. §. 335. tr. z. a odsouzení jednak ku přiměřeným trestům, jednak ku solidárnímu placení útrat pohřebních, renty úrazové a pod. Všechny tyto platy vykonal A. sám a domáhá se žalobou po B. náhrady poměrné (ku počtu vinníků) části. Žalovaný B. zdráhá se náhradu tu poskytnouti, odvolávaje se na obsah smlouvy z 5. pros. 1902.
První soudce žalobu zamítl z těchto
důvodů:
Smlouvou z 5. pros. 1902 jest v souvislosti s ostatními důkazy prokázáno, že žalobce zavázal se majetkoprávně za všechny nehody, jež se snad při stavbě naskytnou. Smlouva ta vztahuje se též na stavbu, při níž shora uvedená nehoda se stala, a bylo proto žalobu zamítnouti.
Žalobce namítá, že smlouva ona odporuje živnostenským a stavebním zákonům, že byla učiněna na obcházení zákona a proto že jest neplatna. I když se připustí, že tato smlouva se stanoviska živnostenských a stavebních zákonů není bezzávadná, nemá přec okolnost ta vlivu na tento spor, obzvláště když jest přípustno přesunutí majetkoprávní zodpovědnosti se žalovaného na žalobce, a byl proto zamítnut návrh tohoto na opatření dobrozdání živnostenského úřadu.
Žalobce tvrdí dále, že neplatnost smlouvy té byla již autoritativně vyslovena, jelikož smlouva nebyla s to přivoditi osvobození žalovaného v řízení trestním. Toto dovozování jest, na náš případ použito, mylné, neboť zde jedná se o otázky čistě majetkoprávní; způsob, jakým byly v kritické smlouvě upraveny, neobsahuje nic nemožného aneb nedovoleného, nepříčí se žádnému absolutnímu zákonu, nesměřuje k obcházení zákona takového, aneb ku zmaření zákonných účelů (§ 878. obč. z.). Nepřípustnost jednotlivých ustanovení smlouvy není rovněž s to, aby platnost celé smlouvy zrušila (§ 882. obč. z.). Konečně namítá žalobce, že smlouvu z 5. pros. 1902 uzavřel jen na oko za tím účelem, aby tak nabyl oprávnění ku provozování staveb, že však neměl nikterak úmyslu, převzíti majetkoprávní zodpovědnost za možné nehody. Nehledě ani k tomu, je-li toto žalobcovo tvrzení pravdivé, není okolnost ona nikterak způsobilá, dotknouti se platnosti smlouvy. Jsouť případy, ve kterých přes nedostávající se vůli stran jednání platí, jelikož jeho existence mocí zákona jest fingována (§§ 876., 915. obč. z.). Sem spadá též případ mentální reservace; není to sice řečeno výslovně, ale dle zásad v obč. zák. nepopíratelně vyslovených (§§ 863., 37., 368. a j.) souditi lze na pravidlo, že vně nezjevný rozdíl mezi vůlí a projevem jejím bezúčinným jest.
Odvolací soud vyhověl žalobcovu odvolání a dal žalobní žádosti místa z těchto
důvodů:
Odvolání, podané žalobcem z rozsudku prvního soudce, jest pokládati za důvodné, neboť odvolací důvod, v platnost uvedený »nesprávného právního posouzení věci«, tu jest.
První soudce odkázal návrh žalobní, jelikož byl toho náhledu, že smlouva ze dne 5. pros. 1902, kterou žalobce na se vzal majetkoprávní závazek za všechny nehody, jež snad při stavbě se vyskytnou, nemá pražádného vlivu na přípustnost přesunutí majetkoprávních závazkův a tedy v tomto případě platna jest, jelikož se tu jedná jen o otázky práva majetkového a způsob, jakým tyto v dotyčné smlouvě byly upraveny, nic nemožného neb nedovoleného neobsahuje, žádnému absolutnímu zákonu neodporuje a k obcházení zákona, aneb maření jeho účelu nesměřuje.
Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Neboť dle §. 16. zákona ze dne 26. pros. 1893, č. 193. ř. z., jímž koncessované živnosti stavební upraveny byly, jest stavební živnostníky, uvedené v §. 1. cit. zák., kteří zneužívají svého oprávnění ku krytí nedovoleného provozování živnosti osob třetích, potrestati podle trestních předpisů živ. řádu. Krytí nedovoleného provozování živnosti osob třetích není tudíž dovoleno, ano ukládá se naň trest.
Žalovaný jest zednický mistr a patří mezi stavební živnostníky, uvedené v §. 1. cit. zák., kdežto žalobce, jenž stavbyvedoucím se nazývá, bez odporu mezi stavební živnostníky dle tohoto §. nepatří a není též oprávněn, prováděti stavby, uvedené v §§. 2. resp. 3. cit. zákona.
Z obsahu předložené smlouvy z 5. pros. 1902 a obzvláště z ustanovení této, že žalovaný obdrží odměnu za to, že bude míti při stavbách vrchní dozor, že bude podpisovati stavební plány a poskytovati žalobci onu zákonnou oporu, které jest potřebí ku převzetí a provedení staveb, jest zřejmo, že smlouva byla uzavřena ku krytí nedovoleného provozování živnosti žalobcem a že žalovaný svého oprávnění ku provozování stavební živnosti zneužil. Převzetí závazku žalobcem za všechny nehody, které snad při stavbě nastanou, není ovšem samo o sobě nic nedovoleného; avšak zkouší-li se, zda-li smlouva nějaká jest přípustná, nesmějí se jednotlivé body smlouvy té o sobě rozebírati; spíše jest posuzovati smlouvu jako celek vzhledem ku jejímu konečnému účelu. Konečným účelem pak úmluvy z 5. pros. 1902, bez něhož ani žalobce by neměl žádného právního zájmu na jejím splnění, jest krytí nedovoleného provozování žalobcovy živnosti žalovaným. Touto smlouvou mělo býti podporováno to, co zákonem jest zakázáno a mělo býti jednáno proti tendenci zákona.
Kdyby byl žalobce nepřevzal závazku za všechny nehody, které snad při stavbě nastanou, nebyla by — jak předvídati lze — smlouva vůbec k místu přišla. Z tohoto převzetí závazku za nehody měl míti žalovaný prospěch.
Dle cit. smlouvy měl na jedné straně převzíti žalobce placení peněžitého obnosu, při každé stavbě zvlášť domluveného, pak závazek za možné nehody, kdežto mu na druhé straně bylo jako vzájemné plnění slíbeno žalovaným krytí nedovoleného provozování živnosti. Tato plnění jsou navzájem na sobě závislá. Taková úmluva jest však, jak již bylo zjištěno, dle §. 16. zák. z 26. pros. 1903, č. 193. ř. z., zakázána a jest na ni trest ustanoven; jest tudíž též dle § 878. obč. z. nedovolena a neplatna.
Z těchto důvodů nelze při rozhodování tohoto sporu vzíti ohled na námitku žalovaného, že nemůže býti odsouzen ku náhradě zažalovaného obnosu proto, že žalobce vzal na se všechna nebezpečí, jež by snad následkem nehody při stavbách vzejíti mohla.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného místa nedal. V důvodech se praví:
Hledí-li dovolatel ve spise dovolacím vylíčiti a popsati smlouvu, uzavřenou dne 5. pros. 1902 se žalobcem, jako smlouvu společenskou, při níž měly obě strany býti súčastněny stejným podílem jak na kapitále, tak na osobní činnosti, odporuje to nejen obsahu písemné smlouvy, nýbrž i vlastnímu zodpovídání se žalovaného v řízení první stolice, dle kterého spočíval podnět k uzavření smlouvy v tom, že žalobce, jsa podnikatelem staveb a nejsa oprávněn, provozovati řemeslnické práce, byl nucen spojiti se uvedeným způsobem se stavitelem, aby se mohl legitimovati proti úřadům.
Z jakých důvodů uznal druhdy trestní soud žalovaného vinným přečinem dle §. 335. tr. z., nebylo zjištěno; nebyly také k processním spisům připojeny ani trestní spisy, ani trestní rozsudek. Není tudíž také jisto, že trestní soud uznával zmíněnou smlouvu za platnou. To by bylo ostatně úplně lhostejno, poněvadž by soud civilní nebyl vázán na právní posouzení smlouvy soudem trestním.
Nelze popírati, že ustanovení zákona ze dne 26. pros. 1893, č. 193. ř. z., o která tu jde, jsou povahy veřejnoprávní. Z toho však nelze vyvozovati důvodu pro platnost soukromoprávní úmluvy, která jest základem námitky dovolatelovy. Neboť jakmile zákon na určité smlouvy stanoví trest a je tudíž prohlašuje za nedovolené, jsou to vždy ohledy veřejnoprávní, které vyvolávají toto zasahování moci státní do volného disposičního práva obyvatelů státu. Poněvadž pak v případě tomto cit. smlouva z 5. pros. 1902 a vzájemné dávky v ní umluvené nepřipouštějí jiného výkladu, než že se jimi mělo uskutečniti zakrytí neoprávněného provozování žalobcovy živnosti, nač § 16. cit. zák. stanoví trest a což jest tudíž nedovoleno, byla smlouva ta soudem odvolacím vším právem vedle §. 878. obč. zák. prohlášena za neplatnou.
(Rozh. z 17. října 1906, č. 12596.)
Soud. adj. Skřipský.

Citace:

Smlouva zednického mistra s osobou,. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1908, svazek/ročník 17, číslo/sešit 2, s. 98-101.