Rušení držby uzavřením vodovodu.

A. prodal B-ovi svůj dům v T., vymíniv si v něm byt ještě na 2 leta ode dne smlouvy za roční nájemné. V předsíni domu nalézal se kohoutek od městského vodovodu, z něhož A. po smlouvě pro své potřeby nerušeně vodu bral až do 27. ledna 1908, kdy B. kohoutek od vodovodu odkroutiti a tento zaletovati dal.
Proti žalobě A-ově na rušenou držbu namítal B., že A. dluží jemu vodní poplatek již za více měsíců a že tudíž uzavřením vodovodu chtěl pouze bránit se proti tomu, aby poplatek tento za A. nemusel i na dále městu odvádět.
I. stolice žalobě vyhověla, majíc za to, že A. jako nájemce bytu měl též právo na obyčejné používání vodovodu, byť i ve smlouvě o tom ničeho nestálo (§§ 1110., 1094. a 1047. ob. z. obč.), an B., žádaje po A. poplatek vodní, sám toto právo uznal.
II. stolice (zem. soud brněnský) žalobu zamítla.
Důvody:
Voda ve vodovodu uzavřená jest dle § 4., lit. c, zák. vod. soukromým vlastnictvím toho, jemuž dotyčná půda náleží, tudíž v případě tomto obce až po dům žalovaného, v tomto pak vlastnictvím tohoto.
Jako všude, kde obecní vodovody trvají, i zde poskytuje obec majitelům domů vodu úplatně (t. zv. vodní poplatek), kdežto domácí, povolují-li svým nájemcům spoluužívání vodovodu, připadající na ně podíl vodního poplatku sami si od nich vybírají, jakožto náhradu jim přímo předepsané vodní ceny.
Obec dle toho prodává vodu majitelům domu, tito prodávají ji opět svým nájemníkům.
Trvá tudíž jednak mezi obcí a majiteli domů, jednak mezi těmito a jich nájemníky poměr smluvní, na kterýž zákonné předpoklady a ustanovení o smlouvě kupní resp. dodací úplně se hodí, takže o právu na pobírání vody mluviti se může toliko s podmínkou § 1062., odst. 2. ob. z. obč. totiž, že nájemce připadající na něho vodní poplatek domácímu řádně platí. Právě tak, jako obec domácímu pánu, může i tento nájemníku vodu zastaviti, neplatí-li tento vodního poplatku.
Leč i řádné zapravování vodního poplatku může zakládati mezi majitelem domu a nájemníkem poměr pouze obligační, kterýž oprávňoval by žalobu na dodržení smlouvy, nikoliv ale žalobu pro rušenou držbu. Právní povaha poměru tohoto tím dokonce se nemění, že voda nemá platiti se při každém jednotlivém upotřebení vodovodu a též ne dle míry skutečné spotřeby, nýbrž v určitých obdobích a paušálně. Též vzhledem na ceny jiného zboží ohromná láce vody neruší její povahy jakožto věci v obchodu se nalézající. Směrodatnou jest pouze úplatnost pobírání resp. spotřeby vody.
Prodavatel nemůže — vyjímaje několik druhů koncessovaných živností — ku prodeji svého zboží býti nucen, tudíž ani obec resp. majitel domu ku prodeji vody z vodovodu. Následkem toho nemůže též pro nájemníka faktickým pobíráním vody vzniknouti držba práva na ni, poněvadž pobírání vody vždy jen za plat, tudíž nikdy jakožto právo vykonáváno býti nemůže (§ 312. posl. věta a §§ 313.—316. ob. z. obč.).
Právo na pobírání vody mohlo by tudíž pro nájemníka založeno býti jedině smlouvou. Však ani tohoto právního důvodu žalobce v případu tomto tvrditi nemůže.
Neboť kupní smlouva, o kterou se žaloba, jakož i naříkaný rozsudek opírají, o pobírání vody se nezmiňuje, ač veškerá užívací práva prodatele jakožto nájemce některých místností v domě dopodrobna vypočítává. Názor I. soudce, jakoby právo ku pobírání vody, na které žalobce nárok si činí, plynulo z nájemní smlouvy samé, není tudíž správným. Nepatří-li ale právo ku pobírání vody ku smluvním nájemním právům žalobcovým, pak nelze práva toho odvozovati ani z pojmu a rozsahu »obvyklého užívání«. Již sama okolnost, že výtok vodovodu nenalézá se v bytu žalobcem najatém, nýbrž v předsíni, vylučuje, že by vodovod musel považován býti za příslušenství najatého předmětu. Neníť to dokonce prakticky nemyslitelným, že by majitel domu dal si zříditi vodovod jen pro svou vlastní potřebu. Ostatně může příslušenstvím najatého předmětu býti jen to, z čeho dle úmluvy činže platiti se má, kdežto v případě tomto v činži za byt činže za vodu obsažena není, nýbrž zvláště zapravovati se měla. Že by se to rozumělo samo sebou, že vodovod jest v případě tomto příslušenstvím žalobcova bytu, lze tím méně připustiti, ana ve dvoře téhož domu nalézá se pumpa a v bezprostřední blízkosti domu veřejná kašna a poněvadž též ani se netvrdí, že by v T. pobírání vody z městského vodovodu a dokonce z výtoků v domě upravených bylo všeobecným neb dokonce obligátním. Není tudíž správným názor prvního soudce, jakoby používání vodovodu ve společném průjezdu se nalézajícího všem obyvatelům domu a dokonce rovnou měrou příslušelo; poslední tím méně, an poplatek vodní, tudíž i množství spotřebitelné vody aspoň v zásadě řídí se, jakž notoricky známo, výší činže za byt. Ani nájemník nesmí svého práva rozšiřovati; nepřísluší jemu dokonce, jak I. soudce za to má, právo na spoluužívání vodovodu již tenkráte, »nebyl-li ujednán opak«, nýbrž příslušelo by mu naopak jen tenkráte, bylo-li do smlouvy nájemní výslovně pojato. Obdoba s velkoměsty, kde smlouvou nájemní implicite uzavírá se již i smlouva ohledně práva na pobírání vody, nehodila by se asi na domy v T. Jest ale v případě tomto vyloučena proto, že ve velkoměstech nájemní činží zapravuje se pospolu též poplatek za právo ku pobírání vody, kdežto zde neměl poplatek vodní zapravován býti s měsíční činží, nýbrž v půlročních lhůtách zvlášť.
Není-li ale pouze do předsíně sahající vodovod příslušenstvím žalobcova bytu, a nebylo-li právo na spoluužívání jeho žalobci kupní resp. nájemní smlouvou propůjčeno, mohl by uplatňovati toto zdánlivé právo na spoluužívání toliko ze zvláštní smlouvy, kteréž však žalobce ani netvrdí.
Že žalovaný, předpokládaje patrně, že žalobce poplatek vodní jemu později zapraví, používání vodovodu žalobci po smlouvě nájemní i po upomenutí na zaplacení jeho dále trpěl, z toho dokonce ještě nevzešlo žalobci právo na nerušitelné spoluužívání vodovodu i bez placení poplatku vodního. Pouhá ochota nebo sečkání záplaty (zde poplatku vodního) nemůže nikdy založiti právní držby, jakouž žaloba pro rušenou držbu předpokládá.
Domácí pán může, předpokládaje, že to poměr jeho k podnikateli vodovodu připouští a že ku svým nájemníkům nepřevzal opačného závazku, odebírání vody z vodovodu kdykoliv zastaviti. Používá proto též jen svého práva, uzavře-li výtok vodovodu. Neboť opatření na vlastní půdě a ve vlastním domě nemohou obsahovati rušení v držbě, to ani oproti nájemníku, pokud tím nedotýkám se práv tomuto ze smlouvy nájemní vzcházejících.
Jinak by se to arciť mělo, kdyby majitel domu uzavřel vodovod, patřící k bytu, jehož nájemce platí poplatek vodní přímo podnikateli vodovodu; neboť v případu takovém vykonává držbu věcnou k dotyčnému výtoku nikoliv domácí pán, nýbrž nájemce sám, jenž též nalézá se v přímém obligačním poměru k podnikateli vodovodu, kdežto domácí pán za něho ani platiti ani ručiti nepotřebuje.
V případě tomto však žalobce odebírá vodu teprve z druhé ruky a jelikož žalovaný nepřevzal povinnost, jemu ji dodávati bezplatně, ani na dluh, byl dle § 1062. ob. z. obč. oprávněn, udělati dosavadnímu dávání na úvěr konec způsobem, jaký za vhodný považoval, jejž nad to žalobci dopisem týden napřed ohlásil.
Nejvyšší soud obnovil usnesení stolice I.
Důvody:
Pro rozhodnutí tohoto sporu jsou jen zjištění první stolice směrodatnými a jelikož dle těchto žalobce základem smlouvy v domě žalovaného byt v nájmu má a ode dne smlouvy, jak nepopřeno, až do poslední doby nerušeně vodovodu ve společném domě se nalézajícího užíval, měla I. stolice právem za to, že byl žalobce uzavřením vodovodu, kteréž žalovaný, jak doznává, nařídil, ve svém z nájemní smlouvy plynoucím právu k pobírání vody rušen. Že pak zde jde o právo ze smlouvy nájemní plynoucí, vychází již z povahy věci; rozumí se samo sebou, že žalobce vodu z vodovodu ve společné předsíni se nalézajícího pobíral jen jako nájemce, při čemž na tom nezáleží, platil-li za používání vodovodu zvláštní poplatek čili nic.
Jest dále pro rozhodnutí tohoto sporu pro rušenou držbu též naprosto lhostejným, nalézá-li se ve smlouvě výslovné ustanovení ohledně používání vodovodu čili nic; rozhodujícím jest toliko, že žalobce jako nájemce pobírání vody dosud vykonával, aniž by mu v tom bylo překáženo bývalo, že se tudíž v držbě práva k pobírání vody nalézal.
(Rozh. z 14. dubna 1908, č. j. (R. III. 100/8.)/1.)
J. B.

Citace:

Rušení držby uzavřením vodovodu.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1908, svazek/ročník 17, číslo/sešit 3, s. 136-139.