Obnova problému přirozeného práva v soudobé literatuře právovědné a sociologické.

I.
Povlovným rozkladem a zánikem druhdy tak znamenitých, ba světovládných theorií přirozeného práva a výbojným postupem historické, srovnávací, positivisticko-sociologické a dogmatické methody k samovládě v studiu práva positivního, zprvu soukromého a později též i veřejného, vyznačuje se právovědný vývoj uplynulého století. Úspěch vítězného tažení proti přirozenému právu byl také poslední dobou v táboře odpůrců jeho často vynášen. Poněkud předčasný ovšem byl nekrolog O. Gierke-ův v rektorátním proslovu z r. 1882: »Boj proti přirozenému právu náleží minulosti. Co z něho přežilo údery mečem historické Školy, jest jen stín jeho někdejší hrdé moci. Jeho nejvyšší principy jsou pro vážnou vědu a pro rozvážnou praxi navždy vyvráceny.«1 Později octl se Gierke sám, k svému nemalému překvapení, jakožto pěstitel aspoň »stydlivého« práva přirozeného na indexu jeho nesmiřitelného kritika a odpůrce K. Bergbohma2 kterýž v úmyslu »vybrati celé hnízdo práva přirozeného najednou« podnikl s obdivuhodnou znalostí příslušné literatury dosud nejostřejší a nejbezohlednější útok na veškeré zjevné i anonymní theorie práva přirozeného, t. j. vůbec jakéhosi práva odlišného od práva positivního, činícího však nárok, by bylo přímo neb nepřímo měřítkem života právního a sice zrovna po způsobu práva, a čerpaného po stránce methody ze subjektivních přesvědčení místo z objektivních prostředků poznání práva skutečného.3 Přesvědčen pak jsa, že se mu podařilo odvěký dualism práva přirozeného a práva positivního z vědy pro všechnu budoucnost odkliditi, tvrdí Bergbohm k závěrku svého nad jiné důkladného spisu: »Přirozené právo jest tudíž z praktického i theoretického stanoviska odsouzeno a ježto nelze ho v žádné otázce v žádném oboru práva potřebovati, musí se ho naprosto vzdáti každá forma právovědy — každá naň vynaložená duševní práce jest bláhové promarněna.« 4
Však ani tento úporný a důsledný protivník přirozeného práva neušel přísnému soudu ještě důslednějšího historismu. Bylť E. Neukampem obviněn z názorů přirozenoprávních, pokud jde o theorii pramenů práva, 5 v níž Neukamp shledává vlastní jádro filosofie práva přirozeného a hlavní slabinu dosavadního historicko- positivního směru, a v níž zejména požaduje provedení hypothesy evoluční.6 »Užití principu vývoje« — dokládá — v »oboru práva poskytlo nám již nyní theoreticky a prakticky stejně důležitý výsledek, by objasněna byla úplná neudržitelnost každého učení přirozenoprávního. Myšlenka vývoje a přirozeného práva jsou právě navzájem naprosto neslučitelný. Přišlo-li učení o přirozeném právu již dávno skoro obecně do zlé pověsti, . . . přec straší ještě dnes tak četné přirozenoprávní názory brzy v tom brzy v onom rouše ve všech oborech práva, takže již proto bylo nutno, pochodní vývojového principu ozářiti jich skrýše, by byly ze všech úkrytů svých vyhoštěny«.7
V dalším postupu této úvahy ukáže se, zdali těmito a podobnými tvrzeními bylo proneseno v problému přirozeného práva vůbec již poslední slovo.8Mohlo by tomu tak býti nanejvýš jen pokud jde o onu historickou formu apriorních theorií přirozeného neb rozumového práva, kteréž po reformaci náboženské v 17. stol. převládají v právní a státní filosofii a vrcholí na rozhraní století 18. a 19. u kolébky novodobého práva ústavního (francouzských »Déclarations des droits de l’homme et du citoyen« a severoamerických »Declarations of rights, of independence«), jakož i obsáhlých moderních kodifikací práva soukromého (Code civil, pruského Landrechtu a rakouského obecného zák. občanského). 9 Přes všelikou rozmanitost konstrukcí pojímáno jest v oněch filosofických soustavách právo přirozené jakožto právo na lidském stanovení nezávislé, prostým rozumováním seznatelné, z jistých apriorních, samozřejmých principů přirozenosti lidské a z přirozené povahy věcí methodou deduktivní odvoditelné, absolutní, nezměnitelné, všeobecně, t j. pro všechny časy, všechna místa a všechny národy platné, v protivě k právu positivnímu v různých dobách, u různých národů různým způsobem dle měnlivých konkrétních potřeb a poměrů stanovenému. Povahou svou jest právo přirozené právem dokonalým, vyšším, právo positivní právem méně cenným, nedokonalým, nižším, takže v případě neshody náleží přednost, v případě nedostatku positivní normy aspoň subsidiární platnost právu přirozenému.10 Nezřídka přednost práva přirozeného před positivním i ve smyslu historickém bývala pojímána.
Historická právověda, posílená později methodou srovnávací a theoriemi positivistické evoluční sociologie dovozovala zprvu sice nesměle, pak ale stále rozhodněji, že takového přirozeného práva nebylo a není, že předmětem všeho studia práva jest a může býti toliko právo positivní, kteréž jako ostatní jevy sociální a zároveň s celým řádem sociálním jest výsledkem postupného příčinného vývoje, že dogmatický výklad platného (positivního) práva opírati se musí o empirické, historické probádání jeho dějin.11 Kritickým záporem theorií přirozeného práva nebyla ovšem ještě věc vyřízena. Podávalyť ony logicky ucelený, jednotný názor předem o základních, obecných otázkách všeho práva, o jeho pojmu (principu, ideové podstatě), o prvotných příčinách jeho vzniku (pramenech), o důvodu jeho závaznosti, o jeho měřítku mravním a poměru k spravedlnosti, o jeho bližších, vzdálenějších i posledních účelech ve společnosti lidské a ve světě vůbec, používajíce pak nabytých takto »principů« všeobecných k deduktivnímu soustavnému výkladu právních institucí a pravidel skutečnému životu blíže stojících. I když historický positivism a dogmatická právověda odmítaly řešení t. zv. metafysických problémů o posledních příčinách a účelech práva ve světě a odkazovaly zároveň právně-politické (zákonodárné) stanovisko z oboru vlastní právovědy,12 musely přec v celé řadě všeobecných a základních otázek o právu a státu nahraditi přirozenoprávní konstrukce novým, vědecky uspokojivým vyřešením methodou historickou a dogmatickou a usilovati o vybudování souborné, všeobecné, všem oborům práva společné theorie práva (všeobecné právovědy, theorie základních pojmů, základních principu právních, filosofie práva positivního), kteráž by zaujala místo neplodné a nepotřebné filosofie přirozeného neb rozumového práva.13 Tato positivní práce historické a dogmatické právovědy postupovala ovšem mnohem volněji než negativní kritika a nedospěla vlastně ještě ani dodnes k jednotným, obecně uznávaným výsledkům,14 čehož příčiny leží jednak v setrvačnosti starších učení filosofických, jednak v ohromném, novým zákonodárstvím i vědeckou prací samou neobyčejně stále ještě vzrůstajícím rozsahu vědecké látky práva platného i historického, jednak v rozptýlenosti velmi specialisovaného podrobného studia a konečně v obtížích methodických a v jisté vnitřní desorientaci, kteráž vzešla mnohostí vědných organisací a stanovisk, značným pokrokem t. zv. státověd a sociálných věd, positivistické a evoluční sociologie a věd pro výklad sociálních jevů základních, psychologie a biologie.15
Přes všelikou dosavadní různost mínění o všeobecných otázkách lze však přec mluviti o jistém převládajícím základním názoru o právu a státu, tvořícím kromě methody jakýsi společný »fundus instructus« historicko-dogmatické všeobecné právovědy, najmě v literatuře pokročilých mocných a sebevědomých států Německa a Anglie.16 Po názoru tom jest (positivní) právo souborem norem státem daných a státem vynutitelných pro zevní poměry lidí (jednotlivců i společenských svazků); jest příkazem vůle státu, jakožto nejvyšší nucené jednoty lidské, zvláštní suverénní osobnosti kollektivní. Zákon (příkaz státní vůle) jest výhradným neb aspoň nejvyšším pramenem všeho objektivního práva a tím též všech práv subjektivních; v suverénní moci státu má právo poslední důvod své závaznosti; závaznost práva z jiných pramenů (obyčeje, praxe, vědy) vzcházejícího, jakož i právotvornou působnost jiných sociálních jednot lidských sluší odvozovati z uznání zákonem. Veškeré právo jest tudíž státní, t. j. státem tvořené neb dopuštěné.
Pojem práva i jeho tvůrce státu, založeny jsou takto předem na pojmu moci a užitečnosti sociální. Na mravnosti, hledící více k vnitřní stránce lidského konání, k hodnotě smýšlení, není právo závislé, ač v podstatných kusech má býti s positivní mravností v souhlasu. Hlavním měřítkem práva a hýblem jeho vývoje jsou různé interessy individuální a sociální.
Provedení těchto principů sdělaných předem pro obor práva soukromého, v právu veřejném, náraží ovšem na nemalé obtíže. Odmítá-li se učení o základních individuálních subjektivních právech přirozených, jak srovnati s pojmem suverénní moci a vůle státní, jakožto výhradného pramene všeho práva, závaznost a vynutitelnost norem práva veřejného, zvláště zákonů ústavních a státních smluv, jak zdůvodniti positivní i negativní právní povinnosti státu? Princip sebezavazování, sebeobmezování (autolimitace) státu ve své vůli, konstruovaný k zdůvodnění práva veřejného v době nejnovější (Jellinek, Laband a j.) jakožto princip důsledně ze suverénního sebeurčování státu odvoditelný, není vyřešením ani obecně uznaným, aniž logických odporů prostým.
V souvislosti s touto všeobecnou theorií o právu a státu vedena jest dogmatická právověda při výkladu platného práva názorem namnoze též uzákoněným, že soustava positivního práva v dané době a v daném státě jest jednotný a úplný celek pravidel, jichž smysl, obsah, odpory lze přiměřenými logickými postupy a konstrukcemi za pomoci historické a srovnávací methody výhradně z vlastních principů této soustavy, z ducha zákona vyložiti, a jichž mezery — pokud vůbec o takých možno mluviti — týmiž prostředky třeba doplniti. Kritika platného práva, právně-politické, zákonodárné úvahy o právu de lege ferenda z jakýchkoliv hledisk spadají mimo obor právní dogmatiky, kteráž nemá úkonů právotvorných.17
Stejnými zásadami říditi se jest též v provádění práva, v praktickém užití jeho v životě sociálním. Soudní praxe nemá nikdy rázu právotvorného, ježto applikuje vždy pouze normy již existující a platné, byť i často složitými logickými postupy zjevné. V zájmu bezpečnosti právní a ochrany proti libovůli za správného šetření rozdělení úkonů státní moci a její orgánů jest právotvorným činitelem toliko zákonodárce, nikoliv orgány právo provádějící, aniž věda.
II.
Mohlo by se zdáti, že ani v rámci právě naznačené všeobecné historicko-dogmatické theorie, ani mimo něj není vůbec více místa pro problém práva přirozeného. A přec potkáváme se v soudobé právovědě a sociologii s opětnými pokusy uplatniti vědecky tento starý pojem v nových, nynějšímu stavu vědy positivního práva přiměřených formách.
Nemáme při tom na mysli známou reakci uvnitř historické školy samé, kteráž pojíc se k směrodatným názorům Jheringovým, Od druhé polovice minulého století pod heslem »skrze historickou školu za historickou školu« 18 obrací se proti upřílišněnému formalismu, proti čisté technickým konstrukcím pojmů a dedukcím z právních principů bez ohledu na »ducha práva« na různých stupních jeho vývoje, bez ohledu na praktické účele jeho v životě a požaduje větší sblížení vědy a praxe s větší právotvornou působností obou.19 Rovněž dalek jest pojmu přirozeného práva teleologický názor o právu ve smyslu Jheringově, dle něhož všechno právo jest prostředkem k ochraně interessů individuálních a sociálních, účel tvůrcem všeho práva, práva subjektivní právně chráněnými zájmy. Pohybujeť se tato sociálně-politická, převahou utilitaristická theorie na methodologické půdě historické školy a trvá na principu kausality právních jevů; účel má zde význam psychologické příčiny (motivu) vzniku práva.20
Neřadíme také mezi pokusy obnovy pojmu práva přirozeného důsledné trvání při něm v katolické ethice a filosofii právní na základech thomistické filosofie scholastické,21 aniž právně-filosofické směry buď pokračující v tradicích přiměřeně zmodernisovaných starších učení, neb smiřující eklekticky neb syntheticky různé methody a názory právovědné a filosofické z doby starší a novější, neb udržující v reakci proti samovládě historismu a evoluční sociologie spojení s všeobecnou filosofií, s theorií poznání a hájící možnost vědecké soustavy ideálního práva, kteréž jakožto měřítko požaduje svého provedení v právu positivním.22Objevujíť se namnoze theorie takové vždy, kdy za rozkladu a odporu názoru starších nové vědecké směry zápasí o existenci a vítězství. Svědčí však i tato literatura neméně než nejnovější objektivní a polemického rázu prostší studie o dějinách a sociologickém významu přirozeno- právních theorií ve vývoji právním, sociálním a státním o tom, že zájem o problém práva přirozeného neutuchl.1)
Hlavním podnětem k revisi problému tohoto jest odvěká snaha po pokroku, po zdokonalování práva vědomou činností lidskou. Běžné historické a dogmatické právovědě vytýká se — a to namnoze i ve vlastním táboře — nedostatek tvořivosti, ježto omezeny jsouce methodami svými na výklad
1) Srv. m. j. E. Landsberg, Geschichte der deutschen Rechtswissenschaft, München-Leipzig, 1898 (pokračování díla Stintzingova, obsahující úplné dějiny přirozeného práva v Německu až po Kanta, srv. Sborník, r. I., 1901, str. 159 násl.); Dr. H. Rehm, Allgemeines Staatsrecht, §§ 53—65; Geschichte der Staatsrechtswissenschaft (v Marquardsenově Handb. d. öff. R.), Freiburg- Leipzig, 1896; G. Jellinek, l. c. v kар. 12., str. 302 násl., 178 násl., 296 násl., 453 násl., 468 násl, et passim ; G. Laviosa, La filosofia scientifica del diritto in Inghilterra de Bacone a Hume, P. I , Torino, 1897; V. Rivalla, Diritto naturale e positivo, Bologna 1898; G. Carle, l. c., lib. III., str. 199 násl., 235 násl. ; D. G. Ritschie, Natural rights, Löndon, 1898; Bryce, l. с., vol. II., essay XI., XII.; W. Graham, English political philosophy from Hobbes to Maine, London, 1899, chap. I.; W. A. Dunning, A history of political theories ancient and medieval, New-York, 1902; W. W. Willoughby, An Examination of the nature of the State, New-York, 1896, chap. V.; H. Michel, L’idée de l État. Essai critique sur l’histoire des théories sociales et politiques en France depuis la révolution, Paris, 1896 ; . М. Коркуновъ, История философ!» права, 3. vyd., Petrohrad, 1903 (str. 9—338, 350—401). U nás v příležitostné diskussi více politického rázu o programu strany lidové hájil stanovisko běžné historické a dogmatické theorie proti pojmu přirozeného práva B. Vacek, Ku programu práva přirozeného, v Osvětě, 1900, č. 8 a 9. toho, co bylo a jest právem, nejsou vůbec s to vědecky stanoviti, co jest správným měřítkem positivního, historického a platného práva, aniž řešiti uspokojivě otázku, co by mělo vlastně býti právem.23 Otázka tato není vyřízena historicko-sociologickým výkladem příčinné zákonnosti právního vývoje a právního řádu, jeho souvislosti s ostatními jevy sociálního života, kterýžto výklad umožňuje sice jistý pro vědu i praxi právotvornou cenný, ba nezbytný předzvěd aspoň pravděpodobného budoucího vývoje platného práva, nepodává však tím ještě žádného pevného ideálního měřítka pro jeho hodnotu, žádných určitých cílů a zásad pro tvoření práva, dějícího se přec hlavně lidským myšlením a vůlí a nikoliv snad jen působením různých zevních činitelů (sil), jako vývoj přírodní. Neustálá adaptace obsahu positivních právních pravidel často po staletí platných ve směru obecných lidských ideálů celý vývoj sociální ovládajících, zajímala a zajímati bude vždy tvořivého ducha lidského vedle všestranného jiného výkladu práva.
Rovněž není shora položená otázka vyřešena soustavou všeobecných pojmů a principů právních, k nimž dospívá všeobecná právověda methodou dogmaticko-popisnou. Jsouť a zůstávajíť konstrukce a theorie tyto napořád jen nejvšeobecnějšími výrazy toho, co jest právem, čili určitého dočasného právního řádu a mění se se změnami právní soustavy, neposkytujíce jinak samy o sobě žádného měřítka po stránce objektivní sociální hodnoty, po stránce účelnosti této positivní soustavy.
Již z formulování problému jest zřejmo, že nejde tu více o nějaké apriorní, nezměnitelné, libovolnou subjektivní spekulací vymyšlené, od inferiorního práva positivního odlišné a nad tímto se vznášející přirozené právo 17. a 18. století, nýbrž o jisté zásadní, více politické (teleologické) než theoretické (výkladné) pojímání positivního práva jakožto prostředku k uskutečnění jistých rozumných cílů v sociálním vývoji lidském a odtud odvozených normativních zásad, o právo přirozené — podržíme-li již tento výraz — s měnlivým obsahem, stanovením positivním více méně uplatněné a tudíž jako právo positivní a s tímto zároveň historicky se vyvíjející a tytéž podstatné znaky (všeobecnosti, vynutitelnosti) nesoucí. Vylučuje-li právní dogmatika studium práva po této stránce ze svého oboru, nelze proti tomu potud ničehož namítati, pokud její vlastní podstatný úkol jest jiný. Upírá-li se pak zásadám a ideálním typům (principům), k nimž ono studium práva positivního dospívá, název práva a vyhražuje-li se týž toliko normám dle právě platného práva určitým způsobem stanoveným a v tomto smyslu positivním, získána jsou tím sice přesnější vědecká odlišení těchto různých hledisk na právo a zamezeny četné spory a nedorozumění z jich směšování vzcházející — ač sotva asi tak brzo vymizí zakořenělé užívání výrazu »práva« v obojím smyslu z vědy i ze života — avšak problém sám trvá, ježto zásady ony skutečně existují a jsou vědecky odůvodněny tak, jako dogmatické principy práva positivního.
Než nestačí dovoditi toliko existenci a vědeckou oprávněnost theorie práva přirozeného ve smyslu uvedeném. Nemá-li theorie tato založena býti na sypké půdě subjektivních názorů, na odvolávání se ku zásadám přirozené spravedlnosti, k mravnímu přesvědčení, k právnímu citu, k ideám práva, dobra, obecného blaha bez přesně vymezeného určitého obsahu, třeba jest vytknouti též její pevnou vědeckou methodu, ukázati kriticky, hodí-li se tu methody historického, sociologického výkladu práva, založené na pomyslu příčinnosti neb methoda jiná, zvláštní, pomyslu účelnosti odpovídající, kteráž by pak, ježto právo jest jedním z jevů sociálních, platila též pro studium všech těchto jevů vůbec. Takto ovšem vybíhá řešení problému práva přirozeného nakonec na filosofické pole kritiky lidského poznání.
Problém účelnosti práva, neb toho, co by mělo býti právem dle ideálního jeho typu, čili zkrátka problém přirozeného práva, ať již pod tímto neb jiným jménem, naskytá se všude a vždy tam, kde jde o vědomé tvoření práva. Předem tudíž v zákonodárné praxi a vědě (v právní politice), o čemž nebude snad pochybnosti. Spornější jest věc, pokud jde o obor provádění práva vůbec, zvláště o soudní praxi a o vědu positivního práva, ježto, jak shora bylo uvedeno, dle běžného dogmatického, namnoze uzákoněného názoru právotvorná činnost vyhrazena jest zákonodárci, státu. Faktický právní život ovšem neodpovídá této legální theorii, kteráž nemůže zameziti, aby právo netvořilo se též jiným způsobem třeba zákonem neuznávaným, tudíž nepřímým, obyčejem, soudní praxí a právovědou. Nejednou bylo k tomu poukázáno, že vlastně v každém rozhodnutí soudním, formulujícím v mezích všeobecných právních norem konkrétní pravidlo pro jednotlivý případ, při čemž soudci hleděti jest k potřebám skutečného sociálního života, za dlouhodobé platnosti příslušných norem právních nezřídka podstatně se měnícím, aby nalezl také skutečně »správné« právo, jeví se též již jakýsi právotvorný úkon. Podobně obsahují neodvolatelná rozhodnutí nejvyšších instancí soudních v sobě často mnohem více než prostý výklad platného práva,24 ač dle zásady odlišení různých úkonů státní moci nemají ani významu výkladu authentického.25 Nechce-li však běžný názor uznávati v takovýchto úkonech soudní praxe nic právotvorného, nelze přec žádnou fikcí naprosté, uzavřené úplnosti soustavy práva positivního odčiniti fakt, že ani sebe dokonalejší právní řád není prost skutečných mezer, t. j. skutečných nedostatků positivní normy.26 Zde jest soudci formulovati nepopiratelně nové pravidlo právní, tvořiti právo, byť by se i dle běžné legální theorie interpretační za to mělo, že formálně jest to jen konstatování a výklad normy již před tím existující. Nesrovnatelný odpor mezi skutečnou povahou úkonu soudcovského v těchto případech a jeho právní kvalifikací jest právě pramenem největších obtíží a sporů v nauce o užití analogie a výkladu ex ratione juris.27 Ústavní neodvislosť soudce a tendence moderního zákonodárství rozšířiti jeho volnost v interpretaci positivního práva 28 nejen zvyšují tyto obtíže, nýbrž dodávají tím větší důležitosti otázce: jak a odkud čerpat i, z jakých zásad a jakou methodou odvoditi jest pravidlo právní k správnému řešení v případech takových, aby nezáviselo na libovůli, neb na čistě subjektivní nahodilé spekulaci soudce? 29 Zde otvírá se pole pro uplatnění pojmu přirozeného práva ve vědě i při praktickém provádění práva v životě sociálním na prospěch jeho organického vývoje.
Jiného rázu, bez přímých tendencí praktických jsou soudobé theorie přirozeného práva, s nimiž potkáváme se v sociologii právní, ethické i všeobecné. Směřují jednak kritickým rozborem proti čistě dogmatickým právnickým všeobecným konstrukcím v právovědě, stavíce proti nim sociologický výklad práva a státu, jednak sledují sociologickou funkci idey práva přirozeného ve vývoji právním a sociálním vůbec, její psychické a fysické základy v přirozenosti lidské.
K některým typickým, takto všeobecně charakterisovaným moderním theoriím přirozeného práva budiž aspoň stručně v následujícím blíže přihlédnuto. III.
Ve shora již uvedeném, zejména Jheringovými názory nemálo proniknutém, směrodatném díle o methodě interpretace a o pramenech soukromého práva positivního, kteréž ve francouzské právovědě vzbudilo nevšední rozruch, Fr. Geny (Dijon)30 kritickým rozborem běžné interpretační theorie dospívá k závěrku, že i za nynějších kodifikací sluší vzdáti se nesprávného a pro pokrok právní škodlivého názoru, jakoby v zákoně byl úplný a dostatečný pramen řešení právnických, a že soustava abstraktních pojmů a čistě logických konstrukcí může poskytnouti vědeckému bádání toliko nástroj pro ona řešení, nemající o sobě objektivní hodnoty a nejsoucí s to vystihnouti rozumný a praktický účel právních institucí v životě sociálním.31 Jádro spisu Geny-ova záleží však v positivním zpracování methody právnické interpretace na základě důkladné revise theorie pramenů práva, jimiž, dle jeho přesvědčivého náhledu, i nyní kromě zákona jsou též právní obyčej a »volné vědecké bádání« (libre recherche scientifique), kdežto úkony právní praxe (tradition, autorité, précédents, Juristenrecht, Gerichtsgebrauch), mající více sílu historickou a psychologickou rázu individuálního a subjektivního, jsou jen pramenem druhotným, nepřímým (práva obyčejového). 32
Nás zde zajímá hlavně »libre recherche scientifique« jakožto pramen práva, z něhož — jak Geny dovozuje — přímo čerpati jest v theoretickém i v praktickém výkladu práva tam, kde ostatní prameny (zákon a obyčej) neposkytují dostatečného vodítka.33 Předmětem právotvorného »volného vědeckého bádání« má býti vystižení plodných principů, nutných k celkovému správnému funkcionování právního řádu, plynoucích z přirozené povahy věcí (»la nature des choses positive«). V určité době a společnosti jsou všecky stránky (jevy) sociálního života ve vzájemných přirozených poměrech, pro něž existuje jistá úprava, kteráž za daného stavu mravnosti, mravu, politické, hospodářské a náboženské organisace jest nejužitečnější a vzhledem k principům absolutní spravedlnosti poměrně nejspravedlivější. Kombinací a vzájemnou kontrolou principů spravedlnosti a užitečnosti lze ve vědě i v praxi dojíti k uskutečnění rovnováhy interessò a za užití správné methody vytříbí se právo, jakožto synthesa pochodící z přirozené povahy věcí. Jedná se tudíž »o sdělání, vědeckou cestou, jakéhosi obecného práva, všeobecného povahou, subsidiárního úkonem, kteréž doplňuje mezery formálních pramenů a řídí celý pohyb právního života.« 34K tomu cíli jest předem vyšetřiti základy spravedlnosti v přirozenosti lidské a obrátiti se pak též ke všem vědám duchovým a sociálním (k sociologii, všeobecné filosofii, kollektivní psychologii, ethice, národnímu hospodářství, historii, statistice, srovnávací právovědě, státovědě), usnadňujícím znalost ústrojí a běžných potřeb společnosti.
Geny jest si plně vědom výtky, že svými vývody vrací se namnoze k překonaným theoriím přirozeného práva, hájí však přes všecky námitky historické a sociologické školy německé a anglické objektivní hodnotu pojmu absolutní spravedlnosti v lidském rozumu a mravním vědomí, záležejícího v rozumových nezměnitelných principech na rozdíl od materielních a měnlivých jevů »přirozené povahy věcí«.35 Principy ony, jichž stanovení Geny ponechává filosofii právní, nejsou tožny s dogmatickými principy positivního práva; slouží při výkladu práva toliko za nejvšeobecnější východní účelové vodítko, pomocí jehož za pozorování sociálních fakt a přirozené povahy věcí formulovati jest postupně zásady méně všeobecné a tyto konečně applikovati konkrétně na jednotlivé instituce a poměry právního života. Jest tedy přirozené právo, nezměnitelné a všeobecné ve svých principech formálních, jehož obsah mění se však dle dočasného sociálního prostředí. Geny, jenž hledá méně jakési ideální právo, jako spíše vědecké zásady pro užití práva positivního, jest přesvědčen, že jedině takovýmto pojímáním práva a takto rozšířenou methodou výkladnou může právověda dostáti svému poslání v životě právním a v pokroku práva.36 Myšlenky, které Geny více příležitostně a jen v hrubých rysech naznačil, zpracoval prof. R. Stammler (Halle), stoupenec novokantovského směru, v soustavnou theorii t. zv. »správného práva« (das richtige Recht). Ohlásil svůj názor více méně zřetelně již v starší kritické studii o methodě historické theorie právní,37 dovodiv přesvědčivým způsobem, že methoda tato se nepokusila o řešení, ano že není vůbec s to řešiti dvě všeobecné otázky: zda to, co jest právo, mělo by též býti právem a jak jest možno, by z porušení práva faktickou mocí (revolucí, válkou, oktrojováním) právo opět vzniklo. Stammler také rozhodně popírá, že historická škola vůbec vyvrátila vědecky otázku přirozeného práva, záležející podstatně v tom, co sluší a lze a priori, seznáním rozumovým pokládati za měřítko a účel všeho práva; dle náhledu jeho třeba vzdáti se mínění, jakoby historická škola methodou svou mohla ve všem všudy poskytnouti právovědě dostatečný filosofický základ.38
V pozdějším známém díle39, věnovaném předem kritickému rozboru t. zv. historického materialismu (Marxova), jakožto typického filosofického názoru, kterýž pokusil se bez výsledku vyložiti sociální jevy přírodovědeckou, na principu příčinné zákonnosti spočívající methodou, podal Stammler zároveň základní rysy theorie právních a hospodářských jevů, jakožto jevů sociálních, ano veškeré sociální filosofie, zbudované na principu účelnosti, či zvláštní (od kausální odlišné) zákonnosti účelů a prostředků (sociální teleologie, sociální idealismus). Tuto theorii o sociálním ideálu a její methodu provedl pak zvlášť pro obor práva v nejnovějším obsáhlém spise svém o »správném právu«, ukázav zároveň její užití v praktickém životě právním.40
Sociální život jest dle Stammlera celek vzájemných poměrů lidí upravený pravidly (najmě právními) lidmi stanovenými. Pravidla tato jsou formou společnosti; obsahem sociálního života naproti tomu jsou jevy hospodářské. Právní a hospodářský řád nejsou tudíž věcně různé jevy, nýbrž různé stránky jednoho a téhož předmětu jen abstrakcí odlišné (monismus sociálního života).41 Vzájemný poměr obou nesluší pojímati ani kausálně, ani sukcessivně (geneticky neb historicky, jak to činí na př. historický materialism), nýbrž logicky ve smyslu současné podmíněnosti. Kdežto ale právo, jakožto forma, hodí se k samostatnému vědeckému zpracování, jest theorie hospodářských jevů, jakožto obsahu (látky) sociálního života, podmíněna právním řádem.
Formální úprava sociálního života jest dvojího druhu: normami právními a t. zv. konvencionálními (mrav, zvyklost).42 Kdežto právo uplatňuje se jakožto donucující příkaz bez ohledu na souhlas a uznání členů společnosti, platí konvencionální normy toliko následkem jich svolení, nemajíce proto záruky trvalosti a existujíce jen pokud to právo připouští, jako normy nižšího řádu. Právo jest »významem svým za neporušitelnou platící úprava lidského spolužití«43, lišíc se od rozkazů libovolné moci tím, že jím chce a má býti vázán též ten, kdo právní pravidlo dává. Donucovací povahou svou může pouze právo (nikoliv konvencionální pravidlo) býti prostředkem k obecně platné zákonnosti všeho sociálního života.
V pojmu této zákonnosti sociální shledává Stammler základní problém sociální vědy. Jest nezbytně jiného druhu než zákonnost jevů přírodních ve smyslu kausálním, ježto kladení účelů a volba prostředků jest něco zcela jiného než seznávání příčin a následků.44 V životě sociálním, v součinnosti lidské jedná se vždy o otázku jistých prostředků k jistým účelům; »sociální dějiny jsou dějiny účelů.«45 »Sociální dění jest co do obsahu svého tehdy zákonné, je-li pravým prostředkem k odůvodněnému účelu.«46 Pojmu zákonnosti v tomto smyslu lze přímo užíti toliko pro formální úpravu společnosti, t. j. v právním řádu, nikoliv pro upravený obsah, čili pro jevy hospodářské. Z tohoto hlediska značí nám pak právo »prostředek ve službách lidských účelů, prostředek k správnému způsobu součinnosti, směřující k úkoji potřeb«.47
Kde však nalézti měřítko pro takovou úpravu obsahu pravidel právních, aby byla správnou dle principu sociální zákonnosti ? Které jest ono nejvyšší jednotné hledisko, bezpodmíněný cíl, platný pro všecky myslitelné účele zvláštní? Dle Stammlera jest to »společenství lidí svobodné vůle« (Gemeinschaft frei wollender Menschen) čili myšlenka (idea) společenství, »v němž každý bere objektivně oprávněné účele jiných za své; takové úpravy soubytu a součinnosti, s níž každý právu podrobený souhlasiti musí, pokud se rozhodne jsa prost pouze subjektivních žádostí«. 48
Co jest »správné právo«? Otázku tuto přikazuje Stammler theoretické vědě právní (filosofii práva) na rozdíl od právní techniky (historické, dogmatické právovědy). Tato zabývá se poznáním historicky daného práva, ona se táže, je-li toto právo »správný prostředek k správnému účelu«, srovnává-li se co do obsahu svého za daných zvláštních poměrů se sociálním ideálem práva vůbec, při čemž otázka jeho vzniku nepadá na váhu. Obě vědy liší se od sebe methodou, nikoliv předmětem; není dualismu v právu ; »správné právo« není žádné ideální vymyšlené právo, nýbrž positivní, »stanovené právo zvláštního druhu«.49 Každé positivní pravidlo právní jest vzhledem k donucovací povaze právního řádu, jakožto nutné podmínce zákonného utváření sociálního života, »pokusem donucení ku správnosti« (Zwangsversuch zum Richtigen);50 má býti správným, ale může býti též někdy méně správným, ano i nesprávným.
Pojem správného práva jest důležit nejen při tvoření nového práva v zákonodárství, ale i v oboru praktického provádění práva (v soudnictví, ve veřejné správě), zvláště soukromého a veřejného processuálního (nikoliv ale trestního). Positivní právní řády obsahují množství výrazů a pojmů, kteréž vesměs svésti lze k jednotnému pojmu správného práva.51
Měřítko správného práva neleží mimo právo. Nelze ho vzíti z mravnosti,52 kteráž, majíc jinak tutéž zákonnost jako právo, tentýž obsah (látku) a tentýž cíl, 53 směřuje k zdokonalení (hodnotě) individuálního vnitřního smýšlení a vůle, kdežto právo upravuje zevní jednání sociální. Rovněž nelze činiti měřítkem správného práva přirozenost lidskou po příkladu přirozenoprávních theorií 18. stol., aniž přirozený právní cit, právní přesvědčení národa, neurčité obecné mínění lidu, stavovskou mravnost, subjektivní uvážení soudce a t. p. 54 Všeobecná platnost, účelová (a contr. kausální) zákonnost positivního práva mylně bývá také hledána v subjektivním blahu a štěstí členů společnosti, neb v obecném blahu. »Obsah normy jednaní jest správný, odpovídá-li za daných poměrů myšlence sociálního ideálu«, jímž jest právě »společenství lidí svobodné vůle«.55 Pomocí této idey lze sestrojiti obecně platnou methodu pro užití idey správného práva v zákonodárství a v praxi, t. j. odvoditi jisté omezující zásady pro volnost lidskou v uskutečňování právních poměrů, zpracovati tyto zásady v představy vzorných institucí právních a postoupiti takto na konec k řešení jednotlivých případů dle správného práva. 56
Příbuznost theorie »správného práva« s theoriemi přirozeného práva Stammler otevřeně přiznává. 57 Za vědecky nemožné pokládá ovšem učení o přirozeném právu ve smyslu kodexu ideálního práva s nezměnitelným, bezpodmínečně platným obsahem vedle měnlivého práva positivního. »Není žádné právní normy, kteráž by co do obsahu a priori platila.«58 Jest však možno uvažovati o právu, jakým by mělo býti a stanoviti obecně platnou a formální methodu k takovému zpracování měnlivého obsahu empiricky podmíněných pravidel právních, aby stal se »správným«. Zkrátka jest myslitelno »přirozené právo s měnlivým obsahem«, pod nímž Stammler rozumí »ta pravidla právní, kteráž za poměrů empiricky podmíněných obsahují theoreticky správné právo; kteráž samozřejmě pouze z tohoto důvodu nemají ještě positivní platnost, nýbrž obrací se k pramenům práva jakožto tvůrcům práva positivního s požadavkem, aby provedly změnu práva platného.«59 Poměr tohoto práva přirozeného k positivnímu nesluší pojímati geneticky, t. j. právo positivní za právo historické, stanovené, a právo přirozené za právo z rozumu bez zkušenosti, bez lidského stanovení pochodící, nýbrž soustavně. Přirozené právo jest potom věcně odůvodněné právo co do obsahu a ideální vzor co do platnosti; platí jakožto měřítko, kdežto positivní právo platí jakožto donucovací norma. Theorie tohoto přirozeného práva stojí na půdě positivního práva nejinak, než jeho historický a dogmatický výklad.60
IV.
Jako historická právověda tak i evoluční sociologie, vykládající organickou povahu společnosti a historický vývoj jevů sociálních, důsledně měla by zastávati pojímání práva jakožto útvaru měnlivých skutečných poměrů společenských a odmítati absolutní, nezměnitelné, apriorní právo přirozené. Překvapilo tudíž nemálo, že sám jeden ze zakladatelů organické evoluční sociologie, Herb. Špencer dospěl k theorii přirozenoprávní, založené na apriorním poznání, vycházející od formule Kantově maximě koexistence velice podobné, a upomínající namnoze na argumentace někdejších theorií o společenské smlouvě. 61 Podobně jako vůbec mravnost (ethiku) liší Spencer též spravedlnost v absolutní a relativní. Absolutní idea spravedlnosti náleží poslednímu, ideálnímu stavu sociálnímu, uskutečněna jsouc v našich stavech přechodních jen částečně, relativně; apriorní princip její jest: »každý člověk jest svoboden jednati dle své vůle, pokud jen neporušuje stejnou svobodu žádného jiného člověka.« 62 Spencer zazlívá politickému a ethickému empirismu (utilitarismu), že vedle induktivních všeobecných pravd a posteriori zkušeností jednotlivce nabytých nechce připustiti též samozřejmé axiomy, principy apriorní, kteréž snášejí se s theorií evoluční a jsou vlastně výsledkem sukcessivních zkušeností nesčetných individuí.63 Z principu absolutní spravedlnosti, poskytujícího zároveň měřítko povinností státu, mezí jeho zasahání v individuální svobodu, odvozuje pak zásady zvláštní pro jednotlivé kategorie sociální činnosti lidské, formule pro celou řadu individuálních přirozených práv, kteráž nepocházejí z psaného (právního) zákona, nýbrž z přirozených nutností, z podmínek života sociálního a dodávají zákonu právnímu teprv jeho autority.64 Celý Spencerův theoretický induktivní výklad sociálního vývoje: postup od organisace statusové k organisaci smluvní, od militaristického typu společnosti k industriálnímu, ubývání pravidel donucovacích, nucené součinnosti a vzrůst svobody, volné součinnosti, nasvědčuje zřejmě tendenci vývoje tohoto k uskutečnění absolutní idey spravedlnosti, práv přirozených. Kdykoliv a kdekoliv byly a jsou sociální instituce v rozporu s přirozeností lidskou, tvořily a tvoří se ve společnosti síly (snahy) směřující k jich změně. V postupu od nedokonalého stavu relativní spravedlnosti v positivním právu k uskutečnění požadavků absolutní spravedlnosti (přirozeného práva) záleží sociální pokrok.65 Spencerův přirozenoprávní názor, vycházející od pojmu subjektivních individuálních práv přirozených a souvisící úzce s jeho politickým ideálem individuálního liberalismu (administrativního nihilismu) stojí v konečných výsledcích svých celkem dosti blízko přirozenoprávním theoriím ze sklonku 18. a začátku 19. století; pro značné odchýlení se od organického pojímání společnosti a státu, od induktivního evolucionismu nedošel také ani ve všeobecné sociologii, ani v sociologické právovědě toho souhlasu, z jakého se těší ostatní jeho učení.66 Za to spíše vrací se některé moderní theorie sociologické po příkladu Spencerově opět k pojímání společnosti, státu a práva jakožto smluvní (konsensuální, konvencionální) organisace, upomínajíce více méně na někdejší přirozeno- právní theorie o společenské smlouvě.67
S původnějším a právnicky pozoruhodnějším, soustavným pokusem obnovy pojmu přirozeného práva potkáváme se v nedávno vyšlém díle prof. L. Diguit-a (Bordeaux) o státu, objektivním právu a positivním zákoně.68 S neobyčejným talentem výkladným a s pronikavou důsledností hledá tu autor nový, více skutečnosti odpovídající sociologický základ pro theorii veřejného práva jednak naproti přirozenoprávním učením o domnělých subjektivních, individuálních, před státem a proti němu existujících práv přirozených, o domnělé sociální smlouvě k založení společnosti a státu, jednak naproti dogmatickým konstrukcím státu, jakožto skutečné neb právnické suverénní osobnosti, jejíž vůle jest tvůrcem všeho práva, rozšířeným zvláště v německé vědě státoprávní (Seydel, Sarwey, Zorn, Gierke, Gerber, Preuss, Jellinek, Laband a j.). Reální skutečností v organisaci sociální a statní jsou individua a jich vědomí jednak stejných, společných, jednak různých potřeb, jež lze ukojiti jen společenstvím života, po případě výměnou služeb a statků. Toť fakt t. zv. sociální solidarity,69 v prvém případě následkem podobnosti potřeb (solidaritě par similitudes), v druhém následkem dělení práce (solidarité par division du travail). S rostoucí individualisací roste zároveň obojí solidarita sociální; ve vývoji této záleží vývoj různých forem společností lidských.
Vědomí solidarity sociální obojího druhu ukládá každému jednotlivci pravidlo, by nepodnikalo ničeho proti ní a by spolupůsobilo dle svých sil a schopností zvláštních k jejímu uskutečnění. Toto pravidlo, kteréž není abstraktní ideál, nýbrž skutečný fakt jako vědomí solidarity samo, jest sociální, ježto existuje jen pro lidi ve společnosti žijící, a tvoří předpoklad existence společnosti; jest zároveň individuální, an platí jen individuím, nikoliv celým skupinám neb koliektivním svazkům. Jest stálé, nezměnitelné v principu, dáno jsouc faktem společnosti, podstatně měnlivé ve svém konkrétním užití, ve svém obsahu dle skutečných poměrů sociálního života; jest všeobecné, ježto vnucuje se všem stejně a bez rozdílu, držitelům mocí i poddaným, vládnoucím i ovládaným.
Není to kategorický imperativ Kantův, aniž mravní pravidlo učení utilitaristických neb hedonistických; nemáť v sobě měřítka pro mravní hodnotu lidských jednání, nýbrž určuje toliko jich hodnotu sociální. Není také zákonem ve smyslu přírodních zákonů kausálních, nýbrž zákonem účelovým, zákonem lidmi vědomě kladených účelů pro lidské jednání.70Jest pravidlem objektivního práva, kteréž vnucuje se lidem prostě následkem fakta, že žijí a nemohou jinak žíti než ve společnosti. Opatřeno jsouc takto samo o sobě sankcí sociální, nepotřebuje ku své kvalifikaci objektivně-právní organisovaného donucení zevní autoritou, státem, jak vykládá běžná historicko-dogmatická nauka (Hegel, Jhering, Laband, Jellinek a j.); existovalo a existuje bez ohledu na stát, jakmile a kdekoliv žijí lidé ve společnosti a bude existovati, pokud tomu tak bude. Pojem objektivního práva jest tudíž nezávislý na pojmu státu; jest dřívější a vyšší; stát zákonodárce jsa sám pravidlu objektivního práva, před ním a nad ním existujícího, podroben, toto jen konstatuje a zajišťuje mu poslušnost prostředky mocenskými. Založeno na solidárnosti účelů sociálních a individuálních nabývá objektivní pravidlo právní svého prvního výrazu ve vědomí lidí, výrazu dokonalejšího v obyčeji, v positivním zákoně a svého uskutečnění v materielním donucení státním. Věcí právní vědy jest, by stanovila princip objektivního práva, právní techniky, by formulovala pravidla jeho a opatřila je praktickou sankcí.71
Objektivním právem dané možnosti oprávnění (pouvoir juridique objectif) a povinností (devoir juridique objectif) bez ohledu na subjekty tvoří řád práva objektivního, záležející ve faktu existence jisté solidarity závazné pro všechny členy dané společnosti. T. zv. subjektivní právo, jest dle Diguit-a toliko stav, v němž nalézá se jisté individuum volící jistý účel solidaritě sociální přiměřený. Vůle taková, její zevní projev v jednání jest právní, t. j. odpovídá objektivnímu právu a jest podmínkou objektivního oprávnění neb povinnosti; odporuje-li solidaritě, nemá hodnoty právní.72
Stát — dovozuje Diguit — jest fakt differenciace mocných a slabých, vládnoucích a ovládaných individuí na určitém území; vůle státu záleží ve vůli vládnoucích, držitelů moci. Tito vlastně nemají více objektivního práva než ovládání, aniž jakousi vyšší vůli, nýbrž podléhají stejně, negativně i positivně pravidlu objektivního práva, ukládajícímu jim, by moc, kterouž disponují, organisovali a užívali k uskutečnění solidarity sociální; jinakž bylo by tu zase jen faktické násilí. Stát jest tudíž faktická moc upravená a omezená právem, moc ve službách objektivního práva, z něhož odvoditi lze všecky povinnosti státu i jeho oprávnění intervenční. Domnělé subjektivní právo suverennity státu jest přežitek absolutní monarchie; existuje jen jako faktická moc nejsilnějších.73 Správní (administrativní) jest každý akt vůle vládnoucích, kterýž tvoří subjektivní situaci právní; kdežto ale právní akty vůle ostatních členů společnosti potřebují ku své sankci vyžádaného na držitelích státní moci donucení, mohou tito svou právní vůli sami vlastními prostředky vynutiti. Soudnictví záleží v aktech vládnoucích, jimiž tito konstatují subjektivní situaci právní, prohlašujíce zároveň svou vůli, by se uskutečnila a dávajíce pro to k disposici po případě prostředky donucovací. Zákonodárství pak jest akt vládnoucích, kterýmž tito konstatují pravidlo práva objektivního ve formě positivního zákona. Znaky positivního zákona musí tudíž býti tytéž jako objektivního pravidla právního, t. j. všeobecnost a platnost (závaznost) pro vládnoucí a ovládané a sice ne proto, že jest to rozkaz vládnoucích, nýbrž proto, že stanoví pravidlo práva objektivního. Konečně netvoří positivní zákon eo ipso práva subjektivní, nýbrž toliko objektivní oprávnění a povinnosti. Kromě normy práva objektivního obsahuje positivní zákon opatření k zabezpečení jeho provedení (t. zv. partie constructive), kteréž jest rozkazem platícím orgánům vlády (nikoliv jednotlivcům). Opatření tato nenáleží k podstatným znakům positivního zákona; tímto jsou i prostá prohlášení principů právních bez sankce (srv. deklarace lidských práv). Ovšem že nesmí prostředky provedení práva zajišťující, jichž volba a úprava jest věcí politického umění (právnické techniky) dle daných poměrů, odporovati právu objektivnímu.
Jest zřejmo, že Diguit-ova theorie objektivního práva příčí se zásadně běžným dogmatickým theoriím o právu a státu. Založena jest na reálních skutečnostech: individuích, jich vědomí solidarity sociální, jich skupení na základě tohoto vědomí, differenciaci faktické moci ve státě, sociálním pravidlu, či objektivním právu vížícím držitele moci i ovládané. Vše ostatní jsou dle Diguit-a právnické dogmatické fikce a hypothesy, sloužící k legitimování užívání moci: kollektivní právní osobnost, vůle, suverennita státu, zákonné právo jakožto rozkaz státní vůle, sebevázání státu k výkladu a odůvodnění nutných omezení suverénní státní moci.74 Objektivní právo, o jehož pojem nám tu hlavně jde, odlišeno jest sice výslovně od ideálního práva někdejších učení přirozeno- právních75; podobá se však velice přirozenému právu s měnlivým obsahem dle théorie Stammlerovy a Geny-ovy. Jest v stálém vývoji dle měnících se v různých dobách a zemích forem sociální solidarity, existuje ale jako fakt před státem, před organisací donucení, před stanovením ve formě obyčeje neb positivního zákona ano i před tím, než lidé si ho byli vědomi.76 Kdežto Stammler spatřuje v positivním právu sociálnímu ideálu odpovídající »pokus donucení k správnosti«, kterýž nevylučuje též právo méně správné, neb nesprávné, jest dle Diguita positivní právo v úplné shodě se sociálním pravidlem práva objektivního, což předpokládalo by dokonalou ideální společnost, jakáž sotva existuje.
Výběr typických soudobých theorií přirozeného práva77 chceme zakončiti stručnou zmínkou o výkladné studii francouzského sociologa-právníka R. de La Grasserie, ο sociologické funkci přirozeného práva.78 Grasserie má za to, že běžný protiklad práva přirozeného a positivního není dosti případný, an postrádá určitého logického dělítka, přesných hranic; právo může býti zároveň positivní a přirozené. Podstatným znakem práva přirozeného jest spíše jeho neumělost, kdežto právo positivní, pokud není zároveň přirozené, jest podstatné umělé. Všecko právo (i přirozené) má závaznost, sankci zevní, na rozdíl od mravnosti, působící pro foro interno bez zevní sankce. Při právu přirozeném zůstavena jest tato zevní sankce počinu individuí, při positivním vyhrazena jest společnosti, při smíšeném (positivním, spolu přirozeném) oběma zároveň. Má tudíž právo přirozené zároveň ráz práva individualistického, právo positivní ráz práva societaristického a tento rozdíl zračí se také napořád v dějinách právních.
Různost obojího práva jeví se ale též po stránce pramenů. Přirozená práva vznikají z fakt (nahodilých neb vůlí jednotlivců privodených) bez intervence, bez souhlasu společnosti; právo positivní založeno jest naproti tomu na konsensu sociálním. Konečně hledí právo přirozené více k vnitřní duševní stránce lidských jednání (k bona fides), positivní jen k zevním faktům. Grasserie probírá pak různé možné kombinace a přechodní tvary přirozeného a positivního (umělého) práva v právních řádech79 a sleduje tento dualism, (vystupující buď ve formě rovnoběžných institucí neb různých stránek téže instituce) ve vývoji právním, v němž jeví se zprvu převaha práva přirozeného, individualistického, pak ale postupem stále více právo umělé, formalistické, a na konec v novějším zákonodárství opět pronikáni soustavy práva positivního, umělého, zdokonaleným právem přirozeným. Zvlášť zajímavým způsobem doložen jest parallelismus onen vývojem práva římského a anglického; méně znatelným jest v právu německém a francouzském. Přežitky staršího práva přirozeného objevují se za vlády práva positivního zejména v mezerách positivní soustavy a v různých formách obcházení zákonů.
Všecko právo všeobecnější, společnější platí za přirozenější (srv. jus gentium, obchodní právo). Činitelé práva přirozeného jsou zvláště rozšíření styků s cizími národy, obchod, uvědomění společných potřeb, seznávání jiných organisací sociálních, cizích zákonodárství (srovnávací právo a snahy po unifikaci práva), studium společnosti lidské vyhledávající stálé základy sociálního života a konečně vývoj individualismu. Nejširší obor má právo přirozené v právu veřejném, ústavním a v právu mezinárodním.
Grasserie porovnává vývoj práva přirozeného a positivního umělého s dvěma znenáhla se sbíhajícími čarami. Právo přirozené povoláno jest nahraditi jednou čistě umělé právo positivní. Třeba jest všecko právo zrevidovati vědomou a vědeckou činností dle měřítka práva přirozeného a usilovati o to, aby právo přirozené stalo se positivním. V té příčině zejména v právu ústavním a mezinárodním zbývá mnoho práce. Toť budoucnost práva přirozeného; »vymýtí úplně právo Čistě formalistické, kteréž svého času nebylo bez užitku, ježto zjednávalo pořádek mocí, kteráž zprvu jedině byla spůsobilá k vládnutí, jejíž přežívání příliš prodloužené však stalo se škodlivým; nezničí právo positivní, neboť prakticky jest právo, nemající sankce, bez ceny, stane se však samo právem positivním ; jinými slovy, jediné právo, které bude vládnouti, bude právo přirozené, právo individualistické, sociálně sankcionované«.80
V.
Není účelem této stručné úvahy srovnati mezi sebou a kriticky probrati názory právě uvedené, aniž podniknouti nějakou obranu přirozenoprávní školy. Sledujíce však soudobé myšlenkové proudění v právovědě, ve vědách sociálních a ve filosofii, nemůžeme přejíti bez povšimnutí theorie, kteréž majíce tak vážné původce a nepopiratelnou hodnotu vědeckou, ujímají se znovu zlopověstného a za mrtva prohlášeného pojmu přirozeného práva.
Pojem tento náleží k nejstarším a nejplodnějším ve filosofii i v právovědě; dějiny jeho od doby Sokratovy, Aristotelovy a Platonovy až po naše dny jsou slavné. V mnohonásobném slovním významu, v mnohotvárných časových a místních formách plnily theorie přirozeného práva ve vývoji sociálním, v pokroku právního života a lidské vzdělanosti důležité úkony.81 Starověká antithese přirozeného a positivního práva v Řecku najmě v oboru ethickém a náboženském, v Římě pak v oboru právním, překonává předem kmenové předsudky a plemenné různosti, usnadňujíc sociální a politický pokrok na širších základech ethnických, v duchu více všelidském. Římsko-stoické jus naturale ve spojení s ideami: jus gentium a aequitas jest v dovedných rukou praetorů a právníků právně-filosofický ideál, sloužící ku postupné přeměně starého kmenového práva, k vytvoření obdivuhodné právní soustavy světového významu. Není to nějaké quasihistorické právo prvotního stavu lidstva, nýbrž právo positivní různým národům společné (jus gentium); není prostředkem individuálního subjektivismu k rozkladu а k radikálnímu převratu právního řádu, nýbrž silou volně tvořivou a oživující.
Ve středověku zejména vlivem učení křesťanského nabývá pojem práva přirozeného opět rázu více ethického a náboženského (theologického). Scholastická filosofie učinila z něho právní ideál z rozumu a vůle boží plynoucí, lidskému rozumu zjevený, na stanovení lidském nezávislý, vedle a nad positivním právem jakožto skutečné, absolutní, věčné a dokonalé právo existující. O přirozené právo opíral se papež i císař ve velikém historickém sporu o nadvládu, z něho dovozována byla omezování libovůle a povinnosti vladařů i závaznost a platnost positivního práva.
Po reformaci stává se přirozené právo, podobně jako protestantism ve věcech náboženských, bojovnou ideou ve věcech světských proti autoritám církve a bible, Aristotela i Justiniana, proti positivním institucím. Slouží k řešení velikých politických otázek o původu, důvodu a oprávněných subjektech autority a moci veřejné, o právu ovládání i odporu. Rozšířeno theoriemi o přirozeném stavu a o společenské smlouvě vyvinuje se v rozkladnou sílu, v učení revoluční, ženoucí ve jménu přirozených práv svobody, rovnosti a bratrství k převratu politickému. Zároveň ale osvědčuje neobyčejnou tvořivost v stanovení základních principů novodobého práva ústavního, ve vývoji práva mezinárodního, nabádá k velikým kodifikacím práva soukromého, trestního a processuálního na pevnině evropské, oživuje opravující a doplňující soustavu práva slušného (equity) v Anglii a poskytuje právovědě soustavné ethické a metafysické zdůvodnění všeobecných právních pojmů. Přes všechnu mnohotvárnost svou měly theorie přirozeného práva vždy více méně ráz učení kritických, skepsi a rozumování nad víru v autority stavějících, opravných, politických, účelových, praktické ideály sociální de lege ferenda kladoucích, subjektivistických, individualistických, liberálních, duchu kosmopolitickému, všelidskému hovících, svou subjektivností a abstrakcí od konkrétních jevů sociálního života nejrůznějšího užití připouštějících. Legitimovaly odpor proti autoritám neuznávaným, proti utlačování slabších silnějšími, proti zneužívání moci třídami vládnoucími, proti udržování institucí, kteréž se přežily a příčily formou, složitou umělostí neb obsahem ideální spravedlnosti a novým interessům sociálním; usnadňovaly takto pokrok od toho, co bylo a existuje, к tomu, co by mělo býti právem, připravovaly postupné, opravné změny positivního práva.82
Vysvětlení více než dvoutisíciletých dějin pojmu přirozeného práva a jeho sociologického významu sluší hledati v jistých základních, stálých tendencích duševní přirozenosti lidské 83 ; vysvětlení jeho různých method a formulování v různých dobách a na různých místech, jakož i jeho zvláštních časových funkcí v životě právním a sociálním kromě toho ve zvláštních poměrech doby, v níž se vyskytují. Z tohoto stanoviska sluší posuzovati též pokusy obnovy theorie přirozeného práva v době naší. Historická škola právní a sociologická právověda mohly sice vyvrátiti nehistorické konstrukce dějin společnosti, vzniku práva a státu v přirozenoprávních soustavách 18. století, kteréž v domnění, že netřeba ani historicko empirické, aniž dogmatické znalosti práva positivního, vydávaly se za všeobecně platné a nezměnitelné právo ve formě i v obsahu. Proto však nebyla ještě potřena na vždy též základní myšlenka přirozeného práva vůbec, kteráž dána jsouc důležitou praktickou potřebou, trvalou tradicí ducha lidského, přizpůsobuje se stále prostředí nových poměrů sociálních a nových method vědeckých. »Idea práva přirozeného — píše případně Grasserie 84— se svou opposicí naproti právu positivnímu, se svou převahou nad tímto, nutné měřítko, kteréž ona poskytuje k posouzení tohoto, vnikla do myšlení lidského a zapustila tam hluboké kořeny, nejen v rozumu a vůli, nýbrž i v citu; má též své nedobytné místo v právní sociologii a hraje důležitou úlohu ve vývoji sociálním. Nechává-li nás právo positivní a pouze pouze positivní, užitečné a utilitární chladnými a není-li jinak závazno leč z donucení neb ze strachu, má právo přirozené ten dar, že nás vzrušuje a že nám zůstává sympathickým i když rozhoduje proti nám za daných okolností jest lidské a sociální zároveň.«
Lidstvo mělo vždy jisté více méně jasné, populární i vědecké idey o tom, co by mělo býti právem, víru v spravedlnost a přesvědčení, že má býti spravedlností tato vždy více a lépe uskutečněna. Není-li vědomí ideí v nynějších časech tak živé jako v 18. století, jest to následek hlavně novodobé ústavní zákonodárné organisace, při jejíž řádném funkcionování potřebné opravy a změny positivního práva jsou snazší. Vědomé udržování institucí jen z důvodu toho, že existují, sotva kdo dnes ještě bude hájiti; sociálním vývojem podmíněná potřeba jich oprav, změn, doplňování a zdokonalování, trvá však napořád a bude trvati dojista i v celé další budoucnosti společností lidských.
Kritika nynější historické a dogmatické právovědy zabíhá příliš daleko v úsilí potlačiti úplně nejen jméno ale i samu myšlenku práva přirozeného. Správně ukázala vrátkost učení o absolutní, nezměnitelné, věčné a všeobecné platnosti práva tohoto, jak pojímáno bylo právníky a filosofy 18. století; jest však na omylu, domnívá-li se, že dogmatický čili čistě právnický, formální výklad, soustavné třídění a definování všeobecných pojmů a principů positivní, platné soustavy právní nahražuje již také řešení reálních problémů, historického kausálního vývoje a účelnosti práva; ano upadá sama do téže chyby, kterouž vytýká filosofii přirozeného práva, přičítá-li všeobecným principům a pojmům dočasně platného (positivního) práva objektivní, absolutní platnost.
V pokusech obnovy přirozeného práva pod tím či oním jménem, jeví se jednak reakce proti jednostranné převaze historické a dogmatické methody v právovědě 19. století, jednak obrana významu ideální spravedlnosti naproti principům moci a sociální utility v moderních zákonodárstvích, větší samostatnosti práva naproti všemohoucnosti státní vůle, jednak snaha po vědeckém zpracování a formulování vývoji a pokroku sociálního života odpovídajícího sociálního ideálu, kterýž usiluje o uplatnění v positivním právu i v jeho praxi. Kromě příčin ležících v běžném stavu vědeckých směrů a method vyvolává problém přirozeného práva stále více a více cítěná potřeba revise starších kodifikací neb sdělání větších kodifikací nových, jakož i patrná tendence za rozšířením volnosti a samostatnosti soudní praxe a konečně skoro všeobecný úpadek a málomocnost zákonodárných sborů, jimž v soudobém státě právotvorná činnost jest vyhražena.
Nejnovější theorie přirozeného práva neodmítají a nepodceňují výsledky historické, dogmatické a sociologické právovědy, aniž potřebu a oprávněnost jich method, nýbrž staví se samy rovněž na půdu positivního práva. Dualismus obojího práva sice podržují, nikoli však ve smyslu dvojí kategorie věcně různých jevů, jako spíše ve smyslu různých stránek jednoho a téhož předmětu, t. j. skutečného positivního práva. Idea či pojem přirozeného práva, usilujícího o to, státi se positivním v zákonodárství i v praxi, není nic transcendentního, nýbrž jako právo positivní a zároveň s tímto přirozený historický útvar, výsledek sociálního vývoje lidstva. »Diritto ideale che corre in tempo« nazval druhdy trefně již Vico takto nyní pojímané »právo přirozené s měnlivým obsahem«. Účelové, právně-politické (přirozeno-právní) theorie a historický, sociologický, neb dogmatický výklad positivního práva nevylučují, ale také nenahražují se navzájem; jsou věcně i methodologicky odůvodněny vedle sebe jakožto různá samostatná vědecká hlediska na právo positivní, jakožto různé obory právovědného bádání, v určitém logickém pořadu se předpokládající a doplňující; přesným odlišováním jich ve vědě i v praxi bylo by uspořeno valně urputných a vleklých sporů o všeobecné základní otázky práva.85
Obnova problému přirozeného práva v době naší, za nadvlády názorů historické, evoluční sociologické a dogmatické právovědy jest zajisté jev pozoruhodný, svědčící o nevšední životní síle a plodnosti pojmu tohoto. Budoucnost ukáže, jde-li tu jen o ojedinělé theorie neb o širší nový myšlenkový směr v právovědě, o jakousi novou fasi v dějinách učení přirozeno-právních. »Kdož může říci, že idea tak stará, v sobě jednoduchá, avšak mnohotvárná, idea s tak měnlivými dějinami a tak širokým oborem působnosti, nemá snad před sebou dráhu vyhraženou jí v dlouhé budoucnosti ležící ještě před pokolením lidským?« Aspoň tuto otázku, kterouž badatel jistě nepředpojatý, znamenitý souvěký historik a právník anglický J. Bryce končí svou duchaplnou studii o starším přirozeném právu,86 můžeme k závěrku naší úvahy snad položiti proti naprostým záporům nesmiřitelných odpůrců přirozeno- právních theorií v německé právovědě, od kterýchž jsme shora vyšli.
Prof. dr. Josef Trakal.

O. Gierke, Naturrecht und deutsches Recht, Frankfurt a. M., 1883.
K. Bergbohm, Jurisprudenz und Rechtsphilosophie, I. Bd., Leipzig, 1892, str. 297, pozn. 29.
Pod takto formulovaný povšechný pojem přirozeného práva Bergbohm (l. с., str. 140 násl.) subsumuje kriticky všecky theorie práva toho starší i nejnovější (l. c., str. 148—354) a dovozuje, že většina právních filosofů i dogmatiků historické školy — i tací, kteří dokonce proti přirozenému právu brojí — jest nakažena přirozenoprávním »jedem«.
Bergbohm, l. с, str 479.
Dr. E. Neukamp, Einleitung in eine Entwicklungsgeschichte des Rechts, Berlin, 1895, str. 28, 29. Srv. Bergbohm, l. c., str. 548, pozn 12. Při té příležitosti řadí Neukamp též Bierlinga (Juristische Principienlehre, Freiburg- Leipzig, 1894) mezi stoupence práva přirozeného, ježto (l. c., str. 3) hájí »částečnou nezměnitelnost« práva.
Neukamp, l. c. dovozuje, že třeba jest zvláště též nauku o pramenech práva očistiti od přirozenoprávních základů a vybudovati nejen dějiny právního vývoje, ale i právní politiku, čili tu část právovědy, která zabývá se otázkami tvoření práva nového a kterouž právní dogmatika dosud bezdůvodně z oboru právovědy vylučuje, výhradně na studiu práva positivního, nikoliv na důvodech spekulativních.
Neukamp, l. c., str. 40.
K odpůrcům přirozeného práva nejostřejší tóniny v novější literatuře náleží m. j. též E. Bekker: Aus den Grenzmarken der geschichtlichen Rechtswissenschaft (Ztschft. f. Savigny-Stiftung f. Rechtsgesch. Roman. Abth. 1885, str. 86 násl.); Über den Streit der historischen und der philosophischen Rechtsschule, Heidelberg, 1886; Ernst und Scherz über unsere Wissenschaft, Leipzig, 1892, str. 130 násl., et passim. Ale i Bekker, jak Stammler (Über die Methode der geschichtlichen Rechtstheorie, Halle, 1889) dobře (ve srovnání s Grotiem) připomíná, připouští právo přirozené aspoň ve dvou směrech: v tom, co jest společné všem právním řádům různých dob a národů a v tom, co lze jakožto nutné dovoditi z obecné přirozenosti lidské.
O filosofických theoriích přirozeného práva 17. a 18. století u nás pojednal dr. J. Trakal: Hlavní směry novější právní a státní filosofie, Praha, 1885, část I., str. 1—66; srv. též téhož článek: Právo v »Ottově Slovníku naučném«, II, 5.
Tak z kodifikací novodobých za vlivu filosofie přirozeného práva sdělaných výslovně stanoví § 7. rakouského ob. zák. obč. (»přirozené zásady právní«).
Srv. Trakal, l. c., str. 69 násl., 114 násl.
Srv. o této nechuti historické právovědy k řešení otázek právně- politických a zákonodárných Neukamp, l. c., str. 42 násl. Pojímalať historická škola od počátku zákonodárství více za jakousi redakci a konstatování existujícího již práva v přesvědčení národním volně se tvořícího, než za předmět spůsobilý k vědeckému zpracování methodou zkusnou a induktivnou a domnívala se napořád, že otázka, co by mělo býti právem, může býti řešena jen methodou apriorní, kterouž zároveň s přirozeným právem odmítala.
Přehled německé literatury z oboru historicko-dogmatické všeobecné právovědy (Jhering, Merkel, Bierling, Binding, Laband, Thon, Jellinek, O. Bülow, Zitelmann, Dahn, Windscheid, G. Meyer, Eisele, Gierke, Stoerk, Loening, Brie, Zorn, Kohler, Gareis, Rümelin, Liszt, Schmoller a j.) podává Bergbohm, l. c., str. 28, pozn. Ke kritickému posouzení jich srv. m. j. J. Vanni, La funzione pratica della filosofia del diritto, Bologna, 1894; Ig. Petrone, La fase recentissima della filosofia del diritto in Germania, Pisa, 1895 A. Groppali, Il problema del fondamento intrinseco della filosofia del diritto nel positivismo moderno, Verona-Padova, 1902. — Samostatně, avšak v podobném smyslu vyvinula se v anglo-americké literatuře vlivem J. Austinovy t. zv. analytické theorie právní na pevnině méně známá všeobecná právověda (general jurisprudence, science of law), odmítající rovněž přirozenoprávní theorie a klonící se po stránce filosofické spíše k empirickému a evolučnímu utilitarismu (Th. E. Holland, W. Markby, Sh. Amos, E. C. Clark, J. M. Lightwood, V. E. Hearn, Fr. Pollock a j.). Srv. Bergbohm, l. c., str. 12 násl., 332 násl.; Trakal, l. c., str. 111 násl. Stručný přehled analytické (dogmatické) právovědy: J. Austin, La philosophie du droit positif (trad. G. Henry), Paris, 1894. K porovnání anglické a německé školy srv. Lightwood, The nature of positive law, London, 1883, chapt. XII., XIII. Poměr analytické právovědy k historické a srovnávací právovědě anglické, pojící se ku geniálním pracím H. S. Maine-a (Bryce, Jenks, Muirhead, Maitland, Lee a j.) jest kriticky živě přetřásán (srv. Fr. Pollock, Oxford lectures, London, 1890, I., The methods of jurisprudence, str. 1 násl., též 147 násl.; týž, Essays in jurisprudence and ethics, London, 1882, I., The nature of jurisprudence, str. 1. násl.; H. S. Maine, Early history of institutions, London, 1880, str. 342 násl. ; J. Bryce, Studies in history and jurisprudence, Oxford, 1901, vol. II., essay XII. : The methods of legal science).
Srv. o nepřehledné rozháranosti všeobecných názorů Bergbohm, l. c., str. 30 násl. »Není na konec celá naše všeobecná theorie práva, jak tu nyní stojí, dům z karet?« str. 356. V témž smyslu Stammler, l. с., str. 34.
V italské literatuře v poslední době píše se mnoho o krisi v právovědě a ve filosofii práva. Srv. m. j. J. Vanni, Il problema della filosofia del diritto, Verona, 1890; S. Fragapane, Obietto e limiti della filosofia del diritto, Roma, I. 1897, II. 1899; G. Carle, La filosofia del diritto nello stato moderno, Torino, 1903, str. 387 násl. Podobně pokud jde o státovědu a právo veřejné: M. Deslandres, La crise de la science politique et le problème de la méthode, Paris, 1902 (srv. Trakal ve Sborníku r. III., 1903, str. 288 násl.). O poměru t. zv. státověd k právovědám a sociálním vědám, srv. G. v. Mayr, Begriff und Gliederung der Staatswissenschaften, Tübingen, 1901 (Trakal, tamtéž, str. 290 násl.); G. Jellinek, Das Recht des modernen Staates. I. Allgemeine Staatslehre, Berlin, 1900, 1.—4. kар.
Soustavné povšechné zpracování těchto základních theorií podává m. j. : A. Merkel, Elemente der allgemeinen Rechtslehre v Gesammelte Abhandlungen aus dem Gebiet der allg. Rechtslehre und des Strafrechtes, Strassburg, 1899, II. sv., str. 577 násl. (původně »Philosophische Einleitung in die Rechtswissenschaft« v Holtzendorffově Encyklopädie der Rechtswissenschaft, 5. vyd., 1889); k tomu srv.: Über das Verhältnis der Rechtsphilosophie zur positiven Rechtswissenschaft und zum allgem. Teil derselben (tamtéž, str. 291 násl.); Juristische Encyclopädie, 2. Aufl., Berlin, 1900. — V anglické literatuře: T. E. Holland, Elements of jurisprudence, 8. ed., Oxford, 1896; W. Markby, Elements of law, 5. ed., Oxford, 1896; nejnověji H. E. Smith; Studies in juridical law, Chicago, 1902; J. W. Salmond, Jurisprudence, or the theory of the law, London, 1902. — V ruské literatuře II. М. КоркуновЪу Лекщи no общей Teopin права, 2. vyd., Petrohrad, 1894 (ve franc, vyd. Cours de théorie générale du droit, trad. J. Tchernoff, Paris, 1903). — Ve francouzské literatuře E. Picard, Le droit pur. Permanences juridiques abstraites, Bruxelles, 1899 (srv. Trakal ve Sborníku, r. III. 1903, str. 286 násl.) ; E. Roguin, La règle de droit, Lausanne, 1889. — Z bohaté literatury veřejného (státního) práva m. j. zvl. G. Jellinek, l. с., zvl. 1.—8, 11., 12. a 14. kap. (srv. však jisté modifikace dřívějších názorů spisov, str. 302 násl); Dr. H. Rehm, Allgemeine Staatslehre (Marquardsens Handb. d. öff. R.), Freiburg- Leipzig, 1899, zvl. §§ 4—48.; Dr. P. Laband, Das Staatsrecht des deutschen Reiches, 4. vyd. ve 4 svazcích, Tübingen-Leipzig, 1901 (srv. zvl. všeobecné úvody a poznámky sv. I. а II.).; M. v. Seydel, Vorträge aus dem allgemeinen Staatsrecht, München, 1903; J, W. Burgess, Political science and comparative constitutional law, Boston, 1900 (zvl. vol. I, str. 1—89); A. V. Dicey, Introduction to the study of the law of the constitution, 6. ed., London, 1902; Dr. J. Pražák, Rakouské právo ústavní, I., 2. vyd., Praha, 1900, str. I—LVI (Základní rysy všeob. práva státního); O úkolech vědy práva veřejného (řeč), Praha, 1902.
K orientaci o nynějším stavu theorií právovědného dogmatického výkladu (interpretace) v evropské (zvláště německé a švédské) literatuře dobré přehledy: Dr. С A. Reuterskiöld, Über Rechtsauslegung (Separatabdr. aus Upsala Universitäts Arsskrift), Leipzig, 1899; F. Geny, Méthode d’interprétation et sources en droit privé positif, Paris, 1899, I. et II. partie. K těm srv. dále: P. Eltzbacher, Über Rechtsbegriffe, Berlin, 1899; Dr. Th. Sternberg, Allgemeine Rechtslehre (Sammlung Göschen 169, 170), Leipzig, 1904, I. Teil, str. 128 násl. ; Dr. K. G. Wurzel, Das juristische Denken, Wien, 1904, zvl. str. 13 násl.; A. Delarue, Esquisse de la méthode du droit (Thèse), Paris, 1901. Ze starších: S Muromtzeff, Was heisst Rechtsdogmatik (a. d. russ v. K. Esmarch), Prag, 1885.
Prioritu tohoto hesla hájí si Dr. A. Sturm, Revision der gemeinrechtlichen Lehre vom Gewohnheitsrecht, Leipzig, 1900, str. 125. Ve spise tomto shrnuta jest všecka dosavadní nauka o právu obyčejovém; spisov, jako ve svých pracích dřívějších o pramenech práva důsledně dovozuje proti běžnému učení nezávislost vzniku a tvoření se práva od všemohoucnosti státu- zákonodárce.
O úkolech tvůrčí dogmatické interpretace positivního práva v duchu Jheringovy theorie účelnosti : S. Muromtzeff, l. c., str. 25 násl. Proti tomu srv. Dr. S. Pachmann, Über die gegenwärtige Bewegung in der Rechtswissenschaft, Berlin, 1882, str. 32 násl., 40 násl., 61 násl., kterýžto spisek svědčí zároveň o zmatcích a sporech, jež theorie Jheringovy v právovědě spôsobilý. Nový vědecký ruch v otázce rozšíření praktické právotvorné působnosti soudní praxe podnítila v poslední době zejména kodifikace německého občanského práva. Srv. m. j. O. Bülow, Heitere und ernste Betrachtungen über die Rechtswissenschaft, 2. vyd., Leipzig, 1901, zvl. 4. Brief.; Dr. K. G. Wurzel, l. c.
O významu názorů Jheringových : M. Aquiléra, L’idée du droit en Allemagne depuis Kant jusqu’à nos jours, Paris, 1894, str. 227 násl.; С. Bouglé, Les sciences sociales en Allemagne, Paris, 1896; L. Tanon, L’évolution du droit et la conscience sociale, Paris, 1900, chap. IV.; Petrone, l. с., str. 46 násl.; A. Merkel, Rudolph Jhering (Gesammelte Abhandlungen aus. d. Gebiet d. allg. Rechtslehre und des Strafrechtes, II. Teil, str. 733 násl.); Trakal, l. с., str. 116 násl.
Srv. m. j. V. Cathrein, Recht, Naturrecht und positives Recht, Freiburg i. B., 1901 (Trakal ve Sborníku, r. III., 1902, str. 105 násl); Dr. J. Haring, Der Rechts- und Gesetzesbegriff in der katholischen Ethik und modernen Jurisprudenz, Graz, 1899; Fr. Vigliarolo, La filosofia del diritto in rapporto alla sociologia, all’encyclopedia ed aldiritto universale, Napoli, 1902; La filosofia del diritto e i principii ideali del diritto, 2 vol., Napoli, 1902 ; Dr. E. Kadeřávek, Zákon přirozený základem zákonodárství lidského, Praha, 1896 (stručná parafrase Cathreina).
Evropská literatura novější tohoto druhu (do r. 1892) celkem vyčerpána jest u Bergbohma, l. c., zvl. str. 242—354. V Německu pokračují v starších tradicích někteří právníci a filosové (Bierling, Schlossmann, Dahn, Thon, Schuppe, Wundt), najmě směru novokantovského. — Ve Francii podobně na př. A. Boistel, Cours de philosophie du droit (2 vol.), Paris 1899 (srv. Trakal, ve Sborníku, r. I., 1901, str. 162 násl.), Fouillée aj. — Velmi plodný jest eklekticismus idealisticko-positivistický pojící se k tradicím Vico-vým, Rosmini-ovým, Ardigo-vým v literatuře italské. Srv. m. j.: Ig. Petrone, l. с., a La storia interna ed il problema presente della filosofia del diritto, Modena, 1898; D. Anzilotti, La filosofia del diritto e la sociologia, Firenze, 1892; G. Cimbali, Le scienze morali e politiche, il loro metodo ed i loro risultati, Roma, 1893; La morale ed il diritto, Roma, 1898; Diritto del più forte, Roma, 3. ed., 1902 ; Saggi di filosofia sociale e giuridica, Roma, 1903; В Brugi, Introduzione enciclopedica alle scienze giuridiche e sociali, 3. ed, Firenze, 1898; Filomusi-Guelfi, Enciclopedia giuridica, 4. ed., Napoli, 1901;, V. Lilla, Manuale del diritto, Milano, 1903 ; Ic. Vanni, l. с , dále La teoria della conoscenza come induzione sociologica e l’esigenza critica del positivismo (Rivista italiana di sociologia, r. V., 1901, str. 549 nasl.) ; Il diritto nella totalità dei suoi rapporti e la ricerca oggettiva (tamtéž r. IV., 1900, str. 1 násl.); V. Miceli, La giustizia e il diritto nei loro caratteri differenziali (tamtéž, r. VI., 1902, str. 165 násl.); V. Tangorra, Scienza positiva e scienza ideale in sociologia (tamtéž, r. I., str. 190 násl.) ; M. Siotto-Pintòr, Brevi cenni intorno ai problemi fondamentali della filosofia giuridica, Torino, 1896; Nel 70 anniversario di Roberto Ardigò (souborné památné dílo), Torino, 1898; G. Marchesini, La crisi del positivismo e il problema filosofico, Torino, 1898; G. Dallari, Dei nuovi fondamenti della filosofia del diritto, Modena, 1896; L’esigenza del positivismo critico per lo studio filosofico del diritto, Torino, 1903 ; G. D'Aguanno, Lo spiritualismo e il positivismo nella filosofia giuridica contemporanea (Rivista di storia e filosofia del diritto, Palermo, r. I., str. 25 násl., 91 násl.); G. Carle, l. c. Srv. též shora pozn. 1., str. 46. — V Anglii, kdež: analytická a historická škola převládají, drží se theorie přirozeného práva spoře ve skotské škole J. Lorimer-ově (Institutes of Law, Edinburgh, 2. ed., 1872) v duchu Krauseovy filosofie: W. G. Miller, Lectures on the philosophy of Law, London, 1884; The Data of Jurisprudence, Edinburgh, 1903 (srv. zvl. chap. I., VI.). Filosofickému idealismu německému blíží se však též : Th. H. Green, Lectures on the principles of political obligation, London, 1901; B. Bosanquet, The philosophical theory of the state, London, 1899. Ve španělské literatuře právně-filosofické jeví se posud převahou vlivy Krause-Ahrensova učení o přirozeném právu ; srv. A. Posada, Literatura y problemas de la sociologia, Madrid, 1902, str. 160 násl. (Trakal ve Sborníku, III., 1903, str. 279 násl.).
Srv. Stammler l. c., str. 10 násl. Pro obor práva veřejného stýská si na nedostatek tvořivosti védy Deslandres, l. c., chap. I. a shledává hlavní příčinu toho v nedostatcích jednostranných method historické, dogmatické, sociologické, srovnávací.
Srv. Reuterskiöld, l. c., str. 83.
Srv. §§ 8 a 12 rak. ob. zák. obč.
O zdánlivých a skutečných mezerách positivního práva nejnověj: E. Zitelmann, Lücken im Recht (Rektoratsrede), Leipzig, 1903. Není mezer v právu, pokud jisté poměry nejsou sice upraveny zákonem, avšak jinými prameny právními (zákonem ovšem uznávanými), rovněž pokud zákon úpravu poměrů v jistém oboru pokládá za zbytečnou (Bergbohmův t. zv. »rechtsleerer Raum«, l. с., str. 372 násl.). Jsou však životní poměry, které zákon zatím neupravuje, an je pokládá za nezralé a přenechává to praxi podporované vědou, případy, kde jest nedostatek právních (nejen zákonných) norem vůbec (tak zvláště v oboru t. zv. mezinárodního práva soukromého), neb nedostatek sankce ano i nedostatek soudnictví vůbec (tak zejména v právu veřejném a mezinárodním). Avšak i v těchto případech tvoření nového práva sluší dle Zitelmanna za to míti, že soudce konstatuje jen positivní právo. Srv. l. с., str. 8 násl., 25 násl., 42, pozn. 14, 45, pozn. 18.
Srv. Zitelmann, l. c. ; Dr. E. Ehrlich, Über Lücken im Recht (Jurist. Blätter, XVII. 1888, No. 38); Freie Rechtsfindung und freie Rechtswissenschaft, Leipzig, 1903; Reuterskiöld, l. c., str. 36 násl., 70 násl.; Geny, l. с., str. 264 násl., 494 násl.; Sternberg, l. с., I. str. 131 násl.; Wurzel, l. с., str. 23 násl.
Odkaz § 7 rak. ob. zák. obč. k »přirozeným zásadám právním«, t. j. k někdejšímu přirozenému neb rozumovému právu jest sice dle běžného názoru obsoletním, poskytuje však soudci široké pole volné působnosti. Francouzský Code civil rovněž nevylučuje pôsobnosť takovou (jak Geny, l. c., obšírně dovodil) a nový německý zákonník občanský neobsahuje o analogii vůbec závazného ustanovení. Švýcarský návrh občanského zákona ukládá soudci, aby v případech mezer vynesl rozsudek dle pravidla, kteréž by jako zákonodárce stanovil. Srv. Ehrlich, l. с., Freie Rechtsfindung, str. 23 násl.
»Přicházíme tu k centrálním bodům oboru právnického; poměr mezi právem a soudcem, mezi zákonem a právem, mezi donucením a volností, mezi positivním a přirozeným právem stává se zde problémem.« Tak Zitelmann (l. c. str. 6, 7), jenž však otázku, jak a odkud vyplniti mezery v právu, sám dále nerozvádí.
Fr. Geny, Méthode d’interpretation et sources en droit privé positif, Paris, 1899. Dílo toto, kteréž znamenitý civilista francouzský R. Saleilles v předmluvě k němu sepsané nazývá »livre magistral«, a kteréž vyniká obsáhlou znalostí příslušné literatury i svou právnickou vědeckou hodnotou, došlo dosud mimo Francii málo povšimnuti. Ač omezuje se předem na obor práva soukromého a hledí hlavně k názorům ve francouzské právovědě a praxi běžným, nepostrádá přec zájmu všeobecného.
Geny, l. с., I. II. partie, str. 15—175.
Geny, l. с., III. partie, str. 177—579.
Geny, l. c., str. 457 násl.
Geny, l. c., str. 470 násl. Jheringův pojem účele a princip užitečnosti dle názoru Geny-ova nestačí sám o sobě bez principu spravedlnosti k stanovení tohoto obecného práva.
Geny, l. c., 473 násl.
Názory Geny ovy přijaty byly sympathicky v právovědeckých kruzích francouzských soustředěných v »Société de législation comparée« a kolem »Revue trimestrielle de droit civil« (red. A. Esmein, R. Saleilles, Ch. Massigli, A. Wahl). V článku : École historique et droit naturel après quelques ouvrages récents (cit. Revue, r. I., str. 80 násl.), R. Saleilles projevuje v příčině théorie Geny-ovy, Stammlerovy a j. p. některé obavy před nebezpečím subjektivismu v posuzování principů spravedlnosti zvláště v praxi soudní (srv. str. 101 násl.) a má za potřebné, by idey přirozeného práva měly, pokud možno, také jistou zevní objektivnost v dějinách vývoje sociálního. Takové objektivnosti nejlépe nabyly by methodami srovnávacího zákonodárství, jichž cílem jest právě »společné právo vzdělaného lidstva«, t. j. jednotný soubor společných principů s měnlivou zvláštní adaptací konkrétní v každém jednotlivém právním řádu. Ed. Lambert: La fonction du droit civil comparé, I., Paris, 1903 (obsáhlý úvodní svazek о 927 str. k většímu dílu, v němž pojednává o pojmu srovnávacího práva soukromého) míní, že sociální vědy, na které Geny odkazuje při právotvorném volném vědeckém bádání, jsou dosud nedokonalé a že názory Geny-ovy hodí se spíše za základ theorie legislativní než výkladu positivního práva (l. c. str. 34 násl.). Za bezpečnější a plodnější prostředek k usnadnění pokroku práva při zachování jeho stálosti pokládá Lambert »droit civil comparé« (srv. l. с., str. 44 násl.), ne ale v uvedeném smyslu Saleilles-ově jakožto přirozeného práva sice měnlivého, ale přec všeobecného (srv. l. c., str. 918 násl.). Ideální kodex pro všecka zákonodárství lidská jest vidinou. Lambert připouští však konstrukci vzorných ideálních kodexů pro určitá zákonodárství, určité země, přihlédajících co možná k »nature des choses positive«, takže by »každá sociální skupina měla své přirozené právo, a to ve věčném vývoji — formu práva přirozeného, kteráž existuje nepopiratelně, kteráž však nezjevuje se nám snad tak rychle a zvláště ne tak úplně, jak toho předpokládají asi spisovatelé, navrhující, by buď částečně neb vůbec byla substituována positivnímu zákonodárství z lidského ustanovení« (str. 871 násl. — V německé literatuře hájí samostatně názory podobné Geny ovým prof. dr. E. Ehrlich. Über Lücken im Recht v Jurist. Blätter r. 1888; Die stillschweigende Willenserklärung, Berlin 1893; Das zwingende und nicht zwingende Recht im bürgerl. Gesetzbuch f. d. deutsche Reich, Jena, 1899; zvláště: Freie Rechtsfindung und freie Rechtswissenschaft, Leipzig, 1903. Kdežto ale Geny přikazuje právotvorný úkol předem volné vědě, klade Ehrlich hlavní váhu na vědomou tvůrčí činnost soudce a dovozuje, že nalézání práva dle běžné theorie interpretační není o nic bezpečnější než volné (freie Rechtsfindung), směřující k »správnému« právu ve smyslu Stammlerově na základě vědeckém. — Reuterskiöld, l. c., str. 49 násl. neuznává sice nějakého přirozeného práva nezměnitelného, avšak pokládá za faktický původní pramen všeho práva »všeobecné právní vědomí« národa v určité době, t. j. vědomí jistých zásad rozumné slušnosti, spravedlnosti a relativní užitečnosti, spůsob a prostředky výkladu práva z tohoto pramene blíže nerozváděje (srv. str. 88 násl., 90 násl.).
R. Stammler, Über die Methode der geschichtlichen Rechtstheorie, Halle, 1889.
Stammler, l. c., str. 60.
Stammler, Wirtschaft und Recht nach der materialistischen Geschichtsauffassung, Leipzig, 1896.
Stammler, Die Lehre von dem richtigen Rechte, Berlin, 1902. Stručnou tresť názorů svých uveřejnil Stammler v VIII. ročnici Geheovy nadace, 6. seš. : Die Gesetzmässigkeit in Rechtsordnung und Volkswirtschaft, Dresden, 1902.
Srv. Wirtschaft u. Recht, str. 165 násl., 324 násl.; Lehre v. d. richtigen Rechte, str. 228 násl., 239 násl.
Srv. Wirtschaft u. Recht, §§ 22—24; Lehre v. d. richtigen Rechte, str. 234 násl.
Wirtschaft und Recht, str. 498.
Srv. Wirtschaft u. Recht, 4. Buch, Sociale Teleologie, str. 349 násl.; Lehre v. d. richtigen Rechte, II. Buch, str. 171 násl. Účel není snad jen psychologická příčina (názor Jheringův, proti němuž srv. Lehre v. d. richtigen Rechte, str. 600 násl.), nýbrž »představa předmětu, jenž má býti uskutečněn« v mezích možnosti, jehož uskutečnitelnost nelze však seznati bezpečně na základě kausality. Pojímáme-li zákonnosť ve smyslu základní jednoty vůbec, záleží zákonnosť sociální v tom, co nutně má býti (Sollen) a týká se lidské vůle. Zákonnosti účelů i zákonnosti příčin, po případě jich různých method bylo vždy v dějinách sociálních zároveň vedle sebe užíváno.
Die Gesetzmässigkeit etc., str. 16.
Tamtéž, str. 17.
Wirtschaft und Recht, str. 401.
Wirtschaft und Recht, str. 575.
Srv. Lehre v. d. richtigen Rechte, Eröffnung, I. Buch, 1 Abschn.
Tamtéž, str. 29.
Např. : bonum, aequum, bona fides, aequitas, jus naturale, boni mores, humanitas, justa causa, arbitrium boni viri, důvěra (Treu und Glauben) zneužívání, přiměřenost, závažný důvod, rozumné uvážení případu, slušnost, slušné uvážení, dobrý mrav a t. p. V zákonodárství: vyrovnávací spravedlnost, slušné přidělení, oprávněné požadavky, mravní povinnosti, sociální ethika, obecné dobro, veřejný pořádek, sociální nutnost a t. p. Srv. Lehre v. d. richtigen Rechte, str. 39 násl., a III. Buch, Praxis des richtigen Rechtes, str. 311—598.
Tamtéž, str. 52 násl.
Proto potřebuje správné právo ku svému dokonalému uskutečnění mravovědu a naopak (srv. tamtéž, str. 87, 90).
Srv. tamtéž, I. Buch, 3—5. Abschn.
Lehre v. d. richtigen Rechte, II. Buch, Methode des richtigen Rechtes, str. 171 násl. Srv. též Wirtschaft u. Recht, § 100 (proti theorii utility). Rovněž ovšem zavrhuje Stammler přírodovědecký názor práva silnějšího, práva — moci; srv. Wirtschaft u. Recht str. 331 násl.; § 86 — 91.
Probrav logické postupy této methody, ukazuje Stammler (l. с. III. Buch str. 311—598: Praxis des richtigen Rechtes) podrobněji její užití v praktickém výkladu positivního práva, zvi. nového něm. obč. zák.
Srv. Wirtschaft und Recht, str. 170 násl.; Lehre v. d. richtigen Rechte, str. 93 násl.
Wirtschaft u. Recht, str. 184.
Wirtschaft und Recht, str. 185.
Z četných kritických posudků Stammlerových názorů v různých směrech uvádíme: Bergbohm, l. c., str. 141, pozn. 15 (celkem slabý); Simmel ve Schmollerově Jahrbuch f. Gesetzg., Verw. u. Volkswirtsch. XX, 1896, str. 575 násl.; P. Barth, Die Philosophie der Geschichte als Sociologie, I., Leipzig, 1897, str. 256, pozn. 1, 314 násl., 351, pozn. 1. et passim; Fr. Simiand v Durkheimově Année sociologique, I., 1896—1897, str. 488 násl.; Petrone, l. с. La fase recentissima etc., str. 241 násl. ; Neukamp, l. с., 45 násl. ; A. Sturm, l. с., str. 143 násl. ; 181 násl. Dr. K. Diehl, Die Lehre vom richtigen Rechte (Beilage zur Münchener Allgem. Zeitung. 1903, No, 111. O významu teleologické methody Stammlerovy pro sociální vědy a dějezpyt: Dr. N. E. Biermann, W. Wundt und die Logik der Socialwissenschaft (Conrads Jahrb. III. F. 25. I. 1903); Das Telos in der Sozialwissenschaft (Beilage zur Münchener Allg. Zeitung, 1903, No 59); Zur Methodenlehre der historischen und sozialen Wissenschaften (tamtéž, 1903, No. 143); Sozialphilosophische Propädeutik (tamtéž, 1904, No. 51). Srv. též O. Josek, Sociální dění a jeho zákonnost, ve Sborníku, r. IV., 1903 — 1904, str. 106.
Máme před rukama francouzská vydání: H. Spencer, Justice, trad. M. E. Castelot, Paris, 1893 zvl. chap. V.—XXIX.; Les bases de la morale évolutioniste, 2. éd., Paris, 1881, zvl. chap. XV., XVI.; Principes de sociologie, trad. Cazelles, Paris, t. III, 1883, 5, partie, Institutions politiques; L’individu contre l’État, trad. J. Gerschel, Paris, 1885, zvl, str. 130 násl.; Essais de morale, de science et d’esthétique, II., Essais de Politique, trad. Burdeau, 2. éd., Paris, 1885; Problèmes de morale et de sociologie, trad. de Varigny, Paris, 1894, str. 1—109.
Spencer, Justice, str 52. O samostatném nalezení této formule a její rozdílu od Kantovy, maximy koexistence: »jednej tak, aby užívání tvé svobody shodlo se svobodou každého dle obecného zákona« srv. l. c., Appendice A., str. 309 násl. U Kanta vyjádřena jest více stránka negativní, u Spencera positivní.
Spencer, Justice, chap. VII.
Spencer, Justice, chap. VIII.—XXII. Tak právo fysické integrity, svobody, pohybu, užívání přirozených prostředí, hmotného i nehmotného vlastnictví, darování a pořizování, svobody smluvní, svobody práce, svobody víry a kultu, svobody slova a tisku a j.
Spencer, Justice, chap. XXIII.—XXIX.
Srv. k ocenění významu Spencerovy přirozenoprávní theorie m. j.: G. Cimbali, Saggi di filosofia sociale e giuridica, Roma, 1903, str. 85 násl., 43 násl., 109 násl.; D. Anzilotti, La scuola del diritto naturale nella filosofia giuridica contemporanea, Firenze, 1892; Rivalta, l. c., str. 414 násl.; Ritschie., l. c., str. 45 násl., 141 násl., et passim ; Pollock, Essays, ess. XIII.
Srv. o těch: G. Dallari, Le nuove dottrine contrattualiste intorno allo stato, al diritto e alla società, Modena, 1903 (jenž čítá sem kromě Spencera zvl. theorie Fouillée-ovy, De Greef-ovy a Bierlingovy); S. Fragapane, Contrattualismo e sociologia contemporanea, Bologna, 1892; srv. též téhož autora: Il problema delle origini del diritto, Roma 1896 ; Obietto e limiti della filosofia del diritto, Roma, 1897—1899, 2 sv.
L. Diguit, L’État, le droit objectif et la loi positive, Paris, 1901.
K tomuto plodnému sociologickému pojmu srv. H. Marion, Solidarité morale. Paris, 1880; L. Bourgeois, Solidarité, Paris, 1896; Tanon, l. c., L’évolution du droit, str. 120 násl.; zvláště pak E. Durkheim, De la division du travail, 2. éd., Paris, 1902, o jehož názory se Diguit (l. с. chap. I.) hlavně opírá
Nikoliv ve smyslu Stammlerově, nýbrž spíše Jheringově; srv. Diguit, l. c., str. 18, 81 násl., 164, 170.
Diguit, l. c., chap. II.; též Introduction, str. 9 násl.
Diguit, l. с., chap. III.
Diguit, l. с, chap. IV., V.
Ostrou polemiku Diguit-ovu proti běžným dogmatickým veřejno-právním theoriím německým a další provedení jeho názoru v II. svazku Etudes de droit public: L’État, les gouvernants et les agents (Paris, 1903) nelze tuto blíže sledovati. Srv. k této stránce jeho spisu referát (řk) ve Sborníku, IV 1903—4, str. 356 násl.
Srv. Diguit, l. c., chap. III. § 1, 2.
Srv. Diguit, l. c., str. 114, 422, 466, 522 et passim.
D. G. Ritschie, v cit. spise: Natural rights (London, 1895) podává sice více historický výklad a kritiku politických a ethických pojmů přirozených práv v novodobých ústavách (francouzské a severoamerické), přiznává se však sám (srv. chap. V. a chap. XIV.) k theorii evolučního sociálního utilitarismu, (na rozdíl od individualistického utilitarismu Benthamova) sociální užitečnosti, jakožto měřítka práv přirozených, či toho, co má býti. Sociální užitečnost lze zjistiti nejen rozumováním, vnuknutím jednotlivce, nýbrž též historickou zkušeností; k vystižení přirozeného práva třeba vyvolati předem představu ideální společnosti, a toho co jest sociálně užitečné nejen v přítomnosti ale i v budoucnosti, pokud možno ve vztahu k celému lidstvu; ideál tento vyvíjí se postupem výchovy lidského pokolení. — Z pozoruhodnějších menších všeobecných úvah o pojmu přirozeného práva v moderním smyslu buďtež ještě uvedeny: Jodl, Über das Wesen des Naturrechts und seine Bedeutung in der Gegenwart (Jurist. Vierteljahresschrift, Prag, 1893, str. 1 násl.; L. v. Sovigny, Naturrechtsproblem und die Methode seiner Lösung ve Schmollerovè Jahrb. f. Gesetzg., Verw. u. Volksw., r. 1901, str. 407 násl. (srv. O. Josek ve Sborníku r. II., 1902 str. 132 násl.); A. Falchi, Diritto naturale ed equità v Rivista di filosofia e scienze affini, 1903, str. 150—172 (srv. Rivista italiana di sociologia, r. VII., 1903, str. 688 násl.).
R. de La Grasserie, De la fonction sociologique du droit dit naturel (v Annales de l’Institut de sociologie, t. IX., 1902, str. 183—281.
Grasserie, l. c., str. 200 násl. Na př.: adopce, vydržení, promlčení a t. p. jsou instituce práva positivního umělého; legitimace per subsequens matrimonium, přísaha náležejí právu positivnímu a přirozenému, otcovská filiace (ať uznávaná neb neuznávaná) právu přirozenému.
Grasserie, l. c., str. 281.
Srv. o dogmatické a historické mnohovýznamnosti a mnohotvárnosti pojmu přirozeného práva dobré úvahy: Ritschie, l. c., chapt. I.—V.; J. Bryce, l. c., vol. II., essay XI.
Zvláštní jest, že moderní socialism, ač jest rovněž učením reformním, politickým, dovolává se velmi zřídka práva přirozeného, nahlížeje asi, že umělá jeho ideální soustava právní sotva může zváti se přirozenou. Srv. Bryce, l. с., str. 170.
K psychologickému výkladu theorií přirozeného práva srv. V Miceli Studi di psicologia del diritto. I. Le basi psicologiche del diritto, Perugia, 1903, zvl. cap. II.—VI.; Jellinek, l. c., str. 320 násl.
Grasserie, l. c., str. 184.
Srv. Trakal, O studiu práva a historismu v právovědě (přednáška) v Právnických Rozhledech, r. V. 1904, č. 8 a 9; články »Právní věda« a »Právo« v Ottově Slovníku naučném.
J. Bryce, l. с., str. 171.

Citace:

Obnova problému přirozeného práva v soudobé literatuře přírodovědné a sociologické. Pocta podaná českou fakultou právnickou panu dr. Ant. rytíři Randovi k sedmdesátým narozeninám dne 8. července 1904. Praha: Bursík a Kohout, 1904, s. 11-47.