O příčinném spojení v právu soukromém.

I. Neúspěch všech pokusů o stanovení rozdílu mezi »pravou« příčinou (jedinečnou) a »pouhou« podmínkou vedl ve filosofii k tomu, že příčinou nazván souhrn všech podmínek,1 v německé t. zv. panující theorii práva trestního2 pak k tomu, že každá z podmínek má stejný nárok býti nazvánu příčinou. Na stanovisku posléz uvedeném stotožňuje se tedy materiálně příčina s podmínkou a záleží jen na účelu zkoumání, tedy na vnějším formálním momentu, kterou z podmínek jakožto »příčinu« označujeme; činíme to totiž dle obyčejné mluvy u té, na jejíž spojení s výsledkem klademe zvláštní váhu a protože právníku, zejména v oboru práva trestního, hlavně záleží na konstatování nějakého činu lidského mezi podmínkami, vytkne důležitost podmínky, záležející v činu lidském, tím, že nazve ji příčinou.3
Ve velké většině případů práva trestního, v níž mimo kausální nexus vyhledává se i zavinění, může stačiti řečená theorie panující, protože požadavkem viny, obsahujícím při nejmenším předvídatelnost výsledku (ne-li skutečné předvídání), dán jest korrektiv, jenž obmezuje s dostatek kruh případů skutečné zodpovědnosti. Theorie ta musila však nutně selhati tam, kde nevyhledává se viny, kde stačí pouhý nexus kausální. Tak tomu jest při t. zv. deliktech výsledkem kvalifikovaných, totiž takových, které pro těžší výsledek přísněji se trestají, aniž by bylo třeba, aby vina (předvídatelnost subjektivní) na tento těžší výsledek se byla vztahovala (na př. § 126 tr. z. 2. a 3. věta). Kdyby se v těchto případech požadoval k odůvodnění zodpovědnosti jen poměr podmínky mezi činem a přitěžujícím výsledkem, vedlo by to k důsledkům krutým, nepřijatelným. Na příklad: Znásilněná, byvši ve své věci jako svědkyně volána k soudu, zahynula na cestě železniční nehodou aneb zemřela na nemoc, kterou se nakazila v okresním městě, kde právě panuje epidemie. Jest jisto, že čin pachatelův jest podmínkou její smrti, ona by jinak v tu dobu k soudu nebyla jela; pravíme-li tedy v takovém případě, že buď vůbec tu není nexus kausální, aneb že jest přetržen, aneb že není postačitelný, příliš vzdálený, nepřímý, vnější, zcela singulární a podobně, chceme tím vyjádřiti, že tu nám pouhý poměr podmínky nestačí, že vyhledáváme kausální spojení jiné, bližší, lépe zdůvodněné. Pro tento spůsob kausálního spojení, stojící mezi přihlížením pouze k jedné podmínce a konkrétní kausalitou, totiž přihlížením ke všem podmínkám, ustálil se v německé literatuře právnické název: adaequatní kausální spojení.4
V právu soukromém nevyhledává se k zodpovědnosti z deliktu nikdy, aby vina na všechny následky, které skutečně z něho povstaly, se vztahovala, každý delikt civilní může tedy býti výsledkem kvalifikován čili všechny delikty civilní jsou delikty výsledkovými ve smyslu práva trestního. Mimo to jest v právu soukromém značná řada případů, v nichž vůbec viny se nevyhledává, kde obmezení zodpovědnosti požadavkem viny tedy odpadá. Proto v právu soukromém neobmezené přijetí theorie, že každá podmínka rovná se již celé příčině, vedlo by ve větším ještě množství případů k důsledkům nesrovnávajícím se s právním citem naším. Odvolávání se na cit právní a tedy jaksi na »přirozené zásady právní« (srv. § 7 obč. z. in fine) jest tu tím přípustnější, protože pravidla různých zákonodárství o nexu kausálním, jsou-li vůbec nějaká, jsou kusá a užívají výrazů všeobecných, obojetných.
Dříve však, nežli přistoupíme k podstatě rozdílů mezi plným konkrétním kausálním nexem, adaequatním kausálním nexem, poměrem podmínky a nespůsobením vůbec, třeba jest promluviti o tom, mezi kterými skutečnostmi ony poměry mají se zjistiti.
II. Ve dvou směrech hlavně rozeznává se civilní delikt a quasielikt (čímž označuju spůsobení škody bez viny) od činu trestního.
Sankce civilní, povinnost k náhradě, nastává jen tehdy, když škoda skutečně byla spůsobena; trestní právo stihá i pokus. Čin lidský sebe nebezpečnější a doprovázený sebe větší zlomyslností jest civilně vždy jen eventuálně závazný, totiž pod podmínkou suspensivní, že škoda z něho povstane.5 Občanské právo pohlíží na delikty docela střízlivě; možno říci, že ze stanoviska práva občanského jest dovoleno střílet kamkoli a na kohokoli, jen když se netrefí.
Druhý rozdíl, na který chci poukázati, jest, že právo trestní stihá jedině vlastní činy (a opomenutí) toho, jejž trestá, kdežto dle práva civilního jest možno i ručení za osoby jiné, za zvířata i věci neživé. Ovšem aktivita těchto faktorů jest též jen událostí eventuálně zavazující, totiž pod podmínkou, že škoda povstane.
Eventuálně zavazující událost (ať jest v ní zúčastněn zavázaný sám, ať osoba jiná, zvíře neb věc, za které ručí) jest prvním členem kausální řady, kterou stopujeme. Dále časově na zad postupovati nemáme důvodu; při čemž podotknouti sluší, že jde-li o spůsobení škody jiným faktorem než ručící osobou samou, spojení mezi touto a oním nemusí býti kausální, nýbrž může býti čistě právní poměr na př. vztah vlastnický, rodinný. Na příklad ručení za zvířata může býti upraveno tím spůsobem, že rozhoduje opomenutí řádného dohledu aneb že rozhoduje prostě poměr vlastnický; v druhém případě marně bychom hledali kausální nexus mezi osobou ručící a skutkem zvířete.6
Od eventuálně zavazující události postupujeme nyní dále do předu, nejdříve k nutnému jejímu doplnění, k »první škodě«, která ji činí definitivně zavazující událostí. Mezi touto škodou a eventuálně zavazující událostí musí býti příčinné spojení. Hození kamenem směrem k oknu jest eventuálně zavazující událostí, rozbití okna, je-li s ní v příčinném spojení, jest škodou7 doplňující ji na událost definitivně zavazující.
Spůsobený takto nepříznivý stav může býti podmínkou dalších škod; na příklad ve svrchu uvedeném případě mohou povstati další škody tím, že rozbitým oknem vnikl vítr, déšť, zloděj atd. Rozeznáváme tedy eventuálně zavazující událost, první škodu doplňující ji na definitivně zavazující událost a škody další.8 Těmito dalšími škodami dána jest obdoba s delikty výsledkovými práva trestního.
III. Ať jde o kausální spojení eventuálně zavazující události s první škodou aneb o spojení mezi touto a dalšími škodami, vždy počne zkoumání kausálního nexu tím, že zkouší se, zda-li událost, jejíž kausalita se zkoumá, jest alespoň podmínkou nastalé škody.
Již název podmínka čili úplněji conditio sine qua non podává nám methodu zkoumací. — Zkoumáme, zda-li výsledek by se byl »bez toho« dostavil čili přesněji řečeno, srovnáváme průběh fak- tický s průběhem myšleným bez oné události, jejíž kvalitu jako podmínky chceme zjistiti a hledáme, zdali v tomto myšleném průběhu by týž výsledek se byl neobjevil.9
Dvojí obtíže vyskytují se při tomto postupu:
1. Jedny vznikají tím, že máme co činiti se stavem myšleným.
a) Vědy přírodní zkoumajíce poměr podmínky, činí to tím spůsobem, že oba stavy (s onou podmínkou a bez oné podmínky) experimentálně ve skutečnost uvádějí. My v takovém výhodném postavení nejsme, nám obecně není možno verifikovati výsledek, jaký by nastal, kdybychom podmínku vynechali, v úkazech sociálních (a zejmena v materii deliktů) nelze experimentovati. Kdežto tedy přírodovědecké srovnávání stojí jaksi pevně na dvou nohou, může naše srovnávání opříti se pevně jen o jeden skutečně nastalý stav, druhý člen srovnání jest fantasma.
b) Ale nejenom v úsudku, jaký by asi byl průběh za jinak myšlených podmínek, vězí neurčitost, nám mnohdy není ani jasno, jak konstruovati podmínky myšleného průběhu.10 Zdálo by se nejjednodušším, vynechati prostě v myšlénkách podmínku, jejíž kausalitu zkoumáme; ale shledáme často, že jsme nuceni na místě vynechané podmínky mysliti si něco jiného, že mnohdy není lze nechati ve skutečnosti takové vacuum. Zejmena jest tomu tak, ptáme-li se nejenom, zda-li jisté antecedens v celku bylo podmínkou, nýbrž i, zda-li jistá kvalifikace jeho byla podmínkou výsledku nás zajímajícího. Pravíme-li, že dům se sřítil, protože stavitel dal špatný material, nechceme tím říci, že by se nebyl sřítil, kdyby vůbec žádný material nebyl býval dán; neporovnáváme tedy stav skutečný se stavem, že by dům vůbec nebyl býval stavěn (tu by ovšem též se nebyl sřítil), nýbrž se stavem myšleným, že by byl býval stavěn z dobrého materiálu. Podobně v případě, když kočí neopatrně jel a vůz se převrhl, neporovnáváme skutečný stav se stavem, kdyby kočí vůbec nebyl jel, nýbrž se stavem, že by byl jel opatrně. Jsme tedy v obou případech nuceni mysliti na místě vynechané podmínky něco positivního jiného, co však, jsouc pouze myšleno, různého utváření jest schopno.
Ale ani tento postup nemůžeme bezvýminečně zachovávati; někdy jsme nuceni, skutečně odmysliti si celou činnost, nejen závadnou její kvalifikaci, jejíž kausalitu vlastně zkoumáme. Pokud někdo proto vyhrál, že hrál falešně, nejsme při hře poněkud složitější sto zjistiti ; my nemůžeme ani tvrditi, že by při poctivé hře byl též nevyhrál. Přičítáme-li tu celou výhru na vrub falešné hře abstrahujeme od hraní vůbec čili činíme skutečně úsudek, zcela analogický tomu, jenž svrchu se nám zdál směšným, totiž, že by byl dům nespadl, kdyby vůbec nebyl býval stavěn.
c) Ještě na jednu věc, týkající se myšleného průběhu, s nímž skutečný průběh srovnáváme, sluší upozorniti. V některých ustanoveních zákona připouští se protidůkaz, že by i bez oné okolnosti, na kterou odpůrce výsledek svádí, škoda byla nastala (na př. § 1311 obč. zák. i. f.). Protidůkazem takovým může někdy vyvráceno býti vůbec tvrzení poměru podmínky (kausálního spojení), anebo může býti dolíčeno, že z jiné podmínky (příčiny) nezávislé na tvrzené podmínce by byla škoda rovněž nastala. Případy nebude někdy ani možno ani nutno roztříditi dle těchto kategorií. Na příklad: Zemětřesením sřítí se dům, vlastník zjistí ze ssutin, že byl stavěn ze špatného materiálu a žaluje stavitele o náhradu pro sesutí;11 stavitel se může v tomto sporu brániti protidůkazem, že by dům byl následkem zemětřesení spadl, i kdyby byl býval stavěn z dobrého materialu. V případech takovýchto činí panující mínění jiný praktičtější rozdíl, než svrchu uvedený theoretický; rozeznává se, zda-li by škoda i jinak byla »jistě« vznikla anebo zda-li by »snad« i jinak byla nastala.12 K tomu sluší podotknouti, že absolutní jistota právě proto, že jde o stav pouze myšlený, nebude moci býti nikdy podána, že vždy půjde jen o větší neb menší stupeň pravděpodobnosti při dohadování, jaký průběh by byl jinak nastal; ovšem stupeň ten bude pro praktickou potřebu mnohdy rovnati se skutečné jistotě, tak tomu bude, dokáže-li stavitel v případě svrchu uvedeném, že následkem onoho zemětřesení i jiné stavby zvláště pevné (třeba fortifikace), které byly nablízku, také se sřítily.13
2. I když se nám podařilo, konstruovati jinak myšlený stav a zjistiti výsledek průběhu bez oné podmínky (jejíž kausalitu zkoumáme) vznikají další obtíže tím, že není nám vždy jasno, zda-li myšlený takto výsledek jest různý od skutečného neb zda-li jej máme považovati ještě za týž výsledek. Mezi dva extremní případy, že by zrovna týž výsledek byl nastal a že by výsledek ten naprosto nebyl nastal, vsunují se nám útvary přechodní. Vzniká to tím, že neptáme se obecně, zda-li by byl nastal týž účinek se všemi jednotlivými konkrétními podrobnostmi, nýbrž že předmětem naší otázky bývá výsledek sevšeobecnělý, generalisovaný.14 My obecně neptáme se, zda by se bez oné podmínky věc byla rozbila zrovna též na sedm kusů, zda by tyto kusy měly stejný tvar lom atd., my ptáme se prostě, zda-li by se byla též rozbila. Může se pak ukázati, že bez oné podmínky byla by se sice též poškodila, ale jinak, méně, snad nepatrně atd, a budeme na rozpacích, zda-li nazvati to máme ještě »týmž« výsledkem a zda-li tedy onu podmínku (vlastně: ono antecedens) máme považovati za relevantní t. j. za podmínku. V některých, zvláště Šťastných, případech budeme tu moci dokonce stanovití, v jaké míře jednotlivé podmínky ke škodlivému výsledku přispěly15 a vyhověti takto spravedlivému požadavku vyslovenému v § 1302 větě 1, § 1304 příp. 1 obč. z., ale ve většině případů nebude to možno a zejmena vyloučeno to jest, když výsledek jest naprosto nedělitelný. Jde-li na příklad o to, zda smrt člověka přivoděna byla falešným neb nepečlivým ošetřováním, podáním jiného léku a pod. a zjistí-li se, že by bez oné skutečnosti (tedy »beztoho«) smrt byla také nastala, ale o minutu, o pět minut, o hodinu, o měsíc později, tu patrně záviseti bude na délce posléz uvedené doby (tedy na kriteriu fluxním), zda budeme považovati nepečlivé ošetřování atd. ještě za relevantní.
IV. Podařilo-li se nám přes všechny obtíže zjistiti, že antecedens nás zajímající jest podmínkou, zjistili jsme jen jednu složku příčiny ve smyslu filosofickém, skládající se ze všech podmínek. Ostatních podmínek bylo rovněž třeba, aby výsledek nastal. Jak stavíme se k těmto ostatním podmínkám? Dosud považovali jsme jednoduše za dáno, že zrovna místně a časově se tak seskupily, že výsledek nastal. My však v obecném životě nezůstáváme při tom státi, nýbrž my hodnotíme toto seskupení, tvrdíce buďto, že jest obvyklé, že se dalo očekávati anebo že jest to seskupení nahodilé, singulární, které nedalo se čekat, s nímž nelze počítati a pod. Na tomto hodnocení spočívá i rozdíl mezi t. zv. adaequatním (přiměřeným) spůsobením a spůsobením nahodilým.16 Každé hodnocení předpokládá měřítko, dle něhož se hodnotí. Co jest zde tímto měřítkem? Nic jiného než pravidelnost sukcesse a používajíce tohoto měřítka jsme úplně za jedno se základní myšlenkou veškerého kausálního myšlení vůbec. »Alles was geschieht, setzt etwas voraus, worauf es nach einer Regel folgt«, jest zásada sukcesse dle zákona kausality Kantem formulovaná.17 Přírodní věda vyhledává vztahy, jichž pravidelnost jest bezvýminečná, kdy jest tu nutnost; daří se jí to, protože může podmínky dostatečně isolovati, jak již svrchu bylo podotčeno. V jevech společenských není vsak možno ani konstatování všech podmínek ani isolování jich; podmínka nás zajímající (čin lidský atd.) je prostě vržena mezi různé podmínky jiné do ruchu životního, jenž jde dále a stále nové podmínky v místní a časový kontakt s dřívějšími uvádí. Tu nemůžeme hledati pravidelnost bezvýminečnou, nýbrž spokojiti se musíme větším neb menším stupněm pravděpodobnosti, dané podmínkou nás zajímající.
Při soudu, zda-li nějaká podmínka pravidelně má v zápětí účinek, který v konkrétním případě skutečně nastal, nepřihlížíme ke všem jednotlivostem konkrétního případu, nýbrž nahražujeme komplex podmínek ostatních (mimo podmínku nás zajímající) schematem (generalisovaným případem), pod které subsumovati lze mnoho případů. My jinak řečeno srovnáváme případ konkrétní s jinými »podobnými« případy; dle toho, v kolika z nich by výsledek též nastal, posuzujeme stupeň pravděpodobnosti a tedy i pravidelnosti, a dle tohoto stupně ceníme význam oné podmínky. To jest základní myšlenka nauky o t. zv. adaequatním kausálním spojení.18
Obtíže, s kterými při tomto hodnocení podmínky se shledáváme, jsou z řečeného postupu již zjevny. 1. Předně půjde о to, jak sluší sestrojiti ony »podobné« případy, čili co jest totéž, jak sluší sestrojiti z konkrétního případu případ všeobecný, jehož jedním uskutečněním právě konkrétní případ jest. Konstrukce ta bude tedy záležeti v generalisování konkrétního případu.
a) Co se výsledku týče, generalisujeme výsledek tak, jak se již stalo při zkoumání poměru podmínky, totiž dle právní relevantnosti. O obtížích sem spadajících stala se již svrchu zmínka sub III. 2.
b) Z podmínek konkrétního případu přejímáme do případu generalisovaného podmínku, jejíž (pravidelnou) kausalitu zkoumáme, nezměněně, ostatní komplex konkrétních podmínek pak generalisujeme. Postup náš jest tu tedy opačný než při zkoumání poměru podmínky. Tam ponechávali jsme veškeré ostatní podmínky nezměněny mimo podmínku nás zajímající, zde naopak ostatní podmínky měníme, ponechávajíce podmínku nás zajímající.19
Půjde zde tedy o to, můžeme-li stanovití pevná pravidla, dle kterých generalisace komplexu ostatních podmínek se provádí. Bohužel tomu tak není a veškeré pokusy o určení takových pravidel selhaly.
α) Sám první, jenž formuloval přesně, oč při otázce adaequatního spojení kausálního běží, Kries pokusil se o stanovení pravidel generalisačních.20 On chce přejati do generalisovaného případu veškeré okolnosti konkrétního případu, o kterých pachatel věděl a jen ostatní generalisuje. Proti tomu lze namítati, že možno užiti návodu toho jen tehdy, jde-li vůbec o nějaký čin lidský, v právu soukromém nemůže tedy všeobecně platiti již proto, že zavazující událost není vždy činem zavázaného; mimo to lze onoho návodu užiti jen při jednáních úmyslných, protože při činech kulposních právě rozhodují okolnosti, které pachatel na mysli neměl, ale míti měl. Obě tyto vady vysvětlují se tím, že Kries (jenž ostatně vůbec není právníkem) na mysli měl jen právo trestní, kde jde jen o činy a z těch zase v první řadě o činy dolosní. Závažnější námitka než tyto je však, že vybrání okolností dle vědomí pachatelova jest nahodilé, libovolné, neshoduje se s požadavkem, že generalisace má míti právě obecný (objektivní) význam. Není odůvodněno, aby generalisace předsevzata byla ze stanoviska jednotlivce, který snad o okolnostech špatně jest zpraven aneb případ do kategorie, do které dle obecných názorů patří, nevřazuje; není odůvodněno, aby detaily, singularity byly do generalisovaného případu jen proto převzaty, že je pachatel znal. Důvod, proč Kries tak činí, jest ten, že zachovati chce výraz »adaequatní spůsobení« pro všechny ty případy i atypické, v nichž dolus atypický průběh v sobě zahrnoval. Očividně směšují se tu však dvě neslučitelné věci a opouští se vlastní základ, že adaequatní spojení má býti spojení pravidelné, mající obecný význam. Atypický průběh není právě adaequatní a je-li výsledek pachatelem vypočten, stačí nám poměr podmínky a nevyhledáváme adaequatního (pravidelného) spojení.21
β) M. Rümelin, pokračuje v bádání Kriesově, dobře nahlédl, že posuzování případu ze subjektivního hlediska pachatelova není případné, sám však, hledě věc napraviti, ještě více vzdálil se od základní myšlenky adaequatní kausality. Dle jeho stanoviska t. zv. objektivní dodatečné prognosy sluší položiti za základ (t. j. pojati do generalisovaného případu) všechno, co v době činu (zavazující události) již tu bylo, ať to mohlo býti poznáno jakkoli ; předpokládá se tedy, co pachateli bylo známo nebo musilo býti známo, mimo to však též, co jinak bylo známo neb stalo se známým na př. okolnosti odhalené teprve dalším průběhem ale již existující v době činu, jakož i veškeré vědění lidstva zakládající se na zkušenosti; abstrahuje se od toho, co lidskému poznání jest nepřístupno.22 Tímto spůsobem ovšem vyhnul se libovolnému výběru okolností dle nahodilé vědomosti pachatelovy, ale vykoupil tuto opravu tím, že vzdal se výběru vůbec; neboť to, co takto Rümelin v době zavazující události klade úsudku o pravděpodobnosti za základ, je konkrétní případ se všemi podrobnostmi jen poznatelnými; není to prostě generalisace, nýbrž největší, nám možná, individualisace. Správně lze říci jen, že to, co Rümelin nám podává, jest toliko material, z něhož vybrati lze součástky generalisovaného případu, ale nepodává nám nejmenšího návodu, jak výběr ten má se díti.
Jede-li lehce raněný přes most k lékaři, most se sřítí a raněný se utopí, jest smrt dle zásady Rümelinem přijaté adaequatně způsobena tehdy, když most v době poranění byl již na spadnutí, neadaequatně čili nahodile tehdy, když se jím teprve později stal. Rümelin sám nahlíží, že tento rozdíl jest nepřijatelný, proto zavádí jakožto obmezení své zásady zvláštní »modifikaci slušnosti«,23 dle které od obecně poznatelných (ale pachateli neznámých a jemu nepoznatelných), v době činu již existujících, okolností i tehdy se abstrahuje, když s nimi poškozený následkem zavazující události uveden byl pouze v místní a časový vztah a ony okolnosti leží mimo všechnu vypočítatelnost.24 Přitom míní, že této modifikace slušnosti jen v případech nejřidších (überaus selten) bude třeba užiti. Na proti tomu je pravda: že tato modifikace není pouhá modifikace slušnosti, tedy cizí principu adaequatní kausality, nýbrž naopak plyne direktně z principu a jest vlastně jen jiné formulování principu samého (pravidelnosti, vypočítatelnosti) a že neplatí jen v nejřidších neb řidkých případech nýbrž vždy, kdy jde o otázku adaequatní kausality. Je to prostě návrat k základní myšlence, která byla opuštěna přihlížením ke všem okolnostem, jakkoli ať ex ante neb ex post poznatelným. Je-li někdo v Pardubicích kousnut psem a jede-li na to do Pasteurova ústavu do Paříže a v Paříži je zabit známou taškou, je přece naprosto nesmyslno, chtíti rozeznávati, zda-li taška už v době kousnutí byla uvolněna čili nic a připisovat to jen zvlášťní výminečné modifikaci slušnosti (tedy contra rationem)j že se zde konsequence z domněle adaequatního spůsobení nečiní. Pravda jest jen, že již předem nikdo do generalisovaného případu pardubického stav pařížských střech nepřijme. Že pak oné »modifikace« (protože právě jest principem samým) dlužno užiti vždy (nejen v nejřidších případech) plyne z toho, že při jakékoli podmínce jest to vždy časový a prostorový vztah, který ji podmínkou t. j. součástkou příčiny činí. »Modifikace slušnosti« nemůže tedy znamenati nic jiného, než, že v každém případě sluší nepřihlížeti k okolnostem, které jsou mimo veškeru vypočítatelnost, ať jsou současny se zavazující událostí nebo pozdější. V příčině pozdějších25 Rümelin sám poukazuje jen na veškeru zkušenost lidskou a na jiných místech jmenuje výslovně z nich pouze ty, s jichž pozdějším vstoupením dle obecné lidské zkušenosti lze ještě počítati, totéž však musí již principielně platiti i o okolnostech současných.26 Hlavní váha leží tedy jen na tom, zda-li s některými okolnostmi lze obecně počítati, ty mají býti pojaty do generalisovaného případu. Jaké však to okolnosti jsou, které takto mají býti vybrány z případu konkrétního a jak ostatní mají býti generalisovány, to právě hledáme.27 γ) Jisto jest, že abstrahovati nemůžeme od skutečně existujících všeobecných poměrů lidské společnosti, od panujících zařízení, pravidel právních i morálních; nesmíme však uzavírati se zcela ani před pomyšlením na jednání odporující pravidlům posléz řečeným, i s možností zločinu nutno počítati;28 zkrátka jest třeba sgeneralisovati případ dle »pravidla života« skutečného.
Bližší způsob generalisace někdy jest dán ustanovením zákona o eventuálně zavazující události. V označení nějaké události jakožto eventuálně závazné bývá totiž obsažen již vztah k nutnému jejímu doplňku, k první škodě. Tento, zákonem samým určený neb předpokládaný, vztah, jest pak naším vodítkem při generalisaci. Příklady lépe vysvětlí, co tím jest myšleno.
Jednání proti policejnímu předpisu jest eventuálně zavazující událostí. Zákonodárce, vydávaje policejní předpis, sám konstruoval generalisovaný případ (mnoho podobných případů), v němž zapovězené jednání zdálo se mu býti v jistém směru nebezpečným t. j. spůsobilým spůsobiti relativně často jisté škody. Povstala-li nyní následkem jednání proti předpisu policejnímu skutečně škoda, bude škoda tato (dle mínění zákonodárcova) adaequatně spůsobena tehdy, když případ se dá subsumovati pod případ zákonodárcem samým generalisovaný čili když, jak se praví, uskutečnilo se specifické nebezpečí, jemuž policejní předpis měl čeliti.
Provozováni železnice jest po případě samo sebou (i bez viny) událostí eventuálně zavazující. Otázka, jde-li o nehodu v provozování29, jest identická s otázkou byla-li škoda adaequatně spůsobena provozováním železnice, anebo s otázkou, verifikovalo-li se v konkrétním případě specifické nebezpečí dané provozováním železnice. Směr generalisace jest tu tedy dán již výrazem »provozování«.
Při jednáních zaviněných, jež tvoří rovněž eventuálně zavazující události, jest vztah k první škodě dán požadavkem viny. Generalisace děje se tu tím způsobem, že do generalisovaného případu přibírají se z konkrétního případu všechny ty okolnosti, na které by průměrný rozumný člověk (diligens pater familias) byl vzal zřetel a abstrahuje se od těch, na které by i tento vzor nebyl hleděl. V příčině první škody z jednání zaviněných kryje se tedy (dle pojetí zde zastávaného) skutečně spůsobení adaequatní se spůsobením zaviněným. Zaviněné spůsobení jest jen species adaequatního spůsobení.30 Obecný karakter adaequatního spůsobení zachován jest tu tím, že výběr okolností do generalisovaného případu děje se ze stanoviska normálního člověka, nikoli ze subjektivního stanoviska pachatelova.31
V jiných případech kausálního nexu, tedy zejmena ve všech případech kausálního nexu mezi první škodou a škodami dalšími, nemáme dánu žádnou speciální direktivu pro generalisaci konkrétního případu a jsme vrženi zpět na všeobecná uvažování.
Mimo skutečně existující všeobecné poměry lidské společnosti, od nichž, jak již řečeno, abstrahovati se nedá, musíme pojati do generalisovaného případu ty okolnosti konkrétního případu, které nejeví se nám jako pouhá singularita tohoto případu; posuzovati pak, zda-li nějaká okolnost jest singularitou, možno jen dle všeobecné zkušenosti. Zda-li okolnosti ty byly současny32 se zavazující událostí čili pozdější, na tom nezáleží. Podotknouti však sluší, že mimo střízlivou úvahu o obvyklosti neb neobvyklosti, o pravidelnosti neb singularitě vliv svůj uplatňují tu i úvahy rázu jiného, úvahy o tom, co by mělo a nemělo býti. My vzpíráme se totiž uznávati to za obvyklé, co by dle našich názorů nemělo býti.33 Delikty osob třetích jen v řídkých případech budou se nám proto zdáti v pravidelném průběhu věci,34 zavinění osoby poškozené samy téměř nikdy.35
2. Podařilo-li se nám skonstruovati z případu konkrétního případ obecný, čekají nás při dalším postupu myšlení ještě dvojí obtíže.
a) Předně jde o to, vyšetřiti stupeň pravděpodobnosti,36 s kterou za okolností naznačených generalisovaným případem lze čekati výsledek, rovněž generálně označený. I zde nemožnost experimentování jest velice na závadu. Statistická zjištění někdy napomáhali budou úsudku,37 většinou však odkázáni jsme na pouhé dohadování, spočívající v tom, že myslíme si mnoho podobných (pod konstruované schema se hodících) případů opakováno a že posuzujeme, v kolika asi z nich (po případě jen zda často neb zřídka), by nastal výsledek, jenž v konkrétním případě se byl objevil.
b) V podobných, přesně nikdy nerozřešitelných nesnázích jsme pak dále, máme-li stanoviti, kterým stupněm pravděpodobnosti má přestávati nahodilé a začínati adaequatní spůsobení. Rozdíly tyto infinitesimálně do sebe přecházejí. Jisto jest jen jednak, že zcela minimální stupeň pravděpodobnosti nebudeme považovati za dostatečný k adaequatnímu spůsobení,38 jednak, že stupeň pravděpodobnosti vyžadovaný nebude vždy stejný a záviseti bude na příklad též na obecném hodnocení statku, který byl poškozen. Čím cennější tento statek se nám totiž zdá, s tím menším stupněm pravděpodobnosti poškození (s tím menším stupněm »nebezpečí«) se spokojíme, abychom uznalí spůsobení za adaequatní. Máme-li již na mysli určitou hranici v stupních pravděpodobnosti (od kterého počítáme již spůsobení adaequatní), ulehčíme si tím ovšem značně úlohu vytčenou sub a) totiž vyšetřiti stupeň pravděpodobnosti výsledku za generalisovaných podmínek, protože pak stačí vyšetřiti, zda-li tento stupeň pravděpodobnosti spadá pod či nad onu hranici.
V. Při zkoumání kausality v právu, můžeme tedy v jednotlivém případu dojiti ku trojímu výsledku: buďto shledáme, že antecedens, jež nás zajímá tím, že na ně škodlivou událost hodláme svésti, nebylo ani podmínkou, že tedy není vůbec v žádné kausální souvislosti, anebo shledáme, že antecedens bylo jednou z podmínek, bez kteréž škodlivá událost nebyla by se udála, že tedy jest v kausální souvislosti s výsledkem a v tomto případě zase rozeznáváme, zda-li souvislost ta je nahodilá, singulární, pouze tomuto konkrétnímu případu vlastní aneb zda-li jest obvyklá, odpovídající pravidlu života, adaequatní. Ač obecná mluva není v té věci důslednou, přece lze přibližně říci, že pro poměr inadaequatní, nahodilé, singulární podmínky užívá se spíše výrazu: »dáti podnět, příležitost« (occasionem praebere, veranlassen) než »spůsobiti« (causam dare, verursachen) a že výraz tento reservuje se obecně spojení adaequatnímu,39 tak že z tohoto stanoviska při pouze nahodilém spojení s podmínkou někdy i »kausální« spojení vůbec se popírá.
Stanoviska, která jednotlivá zákonodárství zaujímají k tomuto rozdílu, jsou různá.
Právo římské dle panujícího mínění vyhledává pouze poměr podmínky.40 Proti krutým důsledkům této theorie hledají spisovatelé útěchu v tom, že při spojení příliš vzdáleném nebude možno podati důkaz.41 Theorii tu (vzniknuvší patrně z reakce na nedosti odůvodněná rozeznávání starší) nutno však zajisté obmeziti v ten smysl, že vztahuje se jen na škody další, kdežto kausální souvislost mezi eventuálně zavazující událostí a první škodou musí býti nutně adaequatní ve smyslu svrchu vyloženém. Neboť v římském právu vyhledává se, s nepatrnými výjimkami, vždy vina a tato požadavek adaequantního nexu v sobě zahrnuje; co se pak výjimek dotýče, jsou obsaženy buďto v policejních předpisech (actio de effusis vel dejectis) neb v předpisech týkajících se provozování jisté živnosti (caupones, nautae, stabularli) a předpisy tyto samy poukazují již na určitý spůsob generalisace. 42 Nedosti na tom, jest i mínění, že v římském právu vždy jen za adaequatně spůsobenou škodu sluší ručiti. 43 Jsou tedy tři různá mínění: Dle jednoho stačí vždy poměr podmínky; dle druhého jest vždy třeba adaequatního spůsobení; dle třetího (středního) jest pro vztah mezi eventuálně zavazující událostí a první škodou třeba spojení adaequatního, pro vztah mezi první škodou (definitivně zavazující událostí) a dalšími škodami stačí poměr podmínky. Pro každé se uvádějí doklady z pramenů.
V právu francouzském a italském panující mínění činí rozdíly, jde-li o následky nesplnění obligace anebo o následky deliktu (a quasideliktu), v prvním případě pak ještě, jde-li o úmysl neb o pouhé zavinění.44 Jde-li o kulposní nesplnění obligace, ručí se dle čl. 1150 franc. code civ. (= 1228 ital. cod. civ.) jen za následky předvídané neb předvídatelné, jde-li o dolosní nesplnění dle čl. násl., také ještě za následky bezprostřední a přímé (suite immédiate et directe); v případě deliktu (a quasideliktu) odpovídá naproti tomu ručící mimo to i za následky nepřímé a eventuální, protože prý čl. 1382 fr. с. c., 1151 it. с. с. závaznost neobmezují, jak se stalo v článcích svrchu uvedených. Dle toho stačí při deliktu, ať dolosním ať kulposním (a při quasideliktu) poměr podmínky, náhled, jenž, spočívaje jen na argumentu a contrario, ovšem rovněž není bez vážných námitek. V pruském landrechtu nalézá se zajímavé rozdělení následků jednání; v I. díle 3. titulu jsou tato ustanovení: § 4. Folgen, die aus einer Handlung, an und für sich betrachtet, nach dem natür- lichen und gewöhnlichen Laufe der Dinge zu entstehen pflegen, heissen unmittelbar. — § 5: Mittelbar heissen diejenigen Folgen, die nur aus der Verbindung der Handlung mit einem ändern von derselben verschiedenen Ereignis, oder mit einer nicht gewöhnlichen Beschaffenheit entstanden sind. — To, co zde v § 4. nazývá se bezprostředními následky, jest to, co my nazýváme adaequatními, kdežto následky sprostředkované (nepřímé) jsou následky inadaequatní. Upozorniti sluší zejmena na to, že generalisace postihuje jak následující, tak i současné okolnosti (arg.: nicht gewöhnliche Beschaffenheit).45 Z řečeného rozdělení činí zákon praktické důsledky v tom smyslu, že pravidelně sluší ručiti i za nepřímé následky (tedy že pravidelně stačí poměr podmínky); pouze za přímé následky ručí se jen v případech nejnižšího stupně viny (culpa levissima) a v případě, když konkuruje zavinění poškozeného,46 tu tedy vyhledává se spojení adaequatního.
Kdežto v právech dosud uvedených převládá tendence, neobmezovati ručení na spojení adaequatní (alespoň pokud se »dalších« škod týče), právo anglické zásadně přihlíží jen k spojení adaequatnímu (jen tehdy, kdyby dolus vztahoval se na atypický průběh, přičítá se ovšem i tento, jak samo sebou se rozumí). Anglické právo sleduje tu paroemii: In jure non remota causa sed proxiina spectatur. Slovem remota nerozumí se však časově vzdálená, nýbrž naznačuje se tím neobvyklé spojení;47 angličtí právníci vidí příliš vzdálené následky v těch, které nejsou »natural and probable« — přirozené a pravděpodobné.48 Generalisace konkrétního případu za příčinou vypátrání pravděpodobnosti vztahuje se také na současné okolnosti;49 naproti tomu pozdější činy jiných lidí, daly-li se za takových okolností očekávati, nejsou adaequatnosti na závadu.50
Podobné stanovisko jako právo anglické, zdá se, že zaujímá právo ruské. Dle § 644 desáté knihy svodu ručí ten, jenž spáchal delikt, za veškerou škodu »bezprostředně« jeho činem spůsobenou, jde-li však o dolus, ručí dle §u násl. za veškeré »i vzdálenější« následky, na které dolus se vztahoval.
Rakouský občanský zákonník dopouští různý výklad. Sedes materiae jest druhá věta § 1311. Dle tohoto ustanovení zdá se býti jisto, že byla-li první škoda vinou již spůsobena,51 pachatel ručí i za další třeba nahodilé škody, tak že pro tyto další škody stačí poměr podmínky; co se však týče vztahu mezi eventuálně zavazující událostí a první škodou, vznikají pochybnosti, zda-li dle povahy věci52 máme požadovati tu adaequatní spojení anebo zda-li i tu, protože § 1311 zní zcela všeobecně, má stačiti škoda jakákoli, na kterou se tedy ani zavinění ani zápověď nevztahovaly. Na druhé straně jest dle § 1311 jen při pravých deliktech jisto, že pro další škody stačí poměr podmínky, na případy, kdy ručí se za škodu nezaviněnou, znění § 1311 se nevztahuje a volně tu jest požadovati i pro další škody adaequatní spojení.53 Praxis nejvyššího soudu nedbá těchto možných rozdílů a přes znění § 1311 vyžaduje obecně adaequatního spojení, kteréhož však z pravidla neuznává, vstoupilo-li později do kausálního průběhu jednání osoby třetí aneb poškozeného samého.54 Skutečně panuje mezi zněním zákona a praxí dosti značný rozpor a praxe sama není konsekventní, což vše pochází z nedosti jasného uvědomění si hledisek, ze kterých sluší otázku spojení kausalního posuzovati. I kdyby však při nové úpravě zákona snad jasnější direktivy soudu dány byly, nepřestanou pro nemožnost úplně přesného vymezení (jak svrchu sub III. a IV. vylíčeno) býti pravdou slova Randova, jež položil hned na počátek oddílu o kausální souvislosti v díle svém o náhradě škody: »V tom bodu volné ovšem i bedlivé uvažování všech skutečností bude vážnou povinností soudu,«
Prof. dr. Emanuel Tilsch.

Mill, System of Logic b. III., ch. V. s. 3: The cause of a phenomenon is the assemblage of its conditions, s. 4: The distinction of agent and patient illusory.
Buri, Causalität 1873 a Die Causalität und ihre strafrechtlichen Beziehungen 1885. Liszt., Lehrbuch des Deutschen Strafrechts § 29, II.
Srv. zejm. Hess, Causalzusammenhang 1895, Neue Thesen: Keine Ursache ohne Aufgabe 1900, Das Märchen vom Causalzusammenhang 1902, Radbruch, Die Lehre von der adaequaten Verursachung 1902, str. 5.
Výraz ten zavedl Kries: Über den Begriff der objectiven Möglichkeit 1888 (sep. otisk z V. J, S. f. wiss. Philos. XII.); míní tím patrně, že podmínka má býti výsledku »přiměřena« a naopak. V témže smyslu užil tohoto výrazu prý již Mill (dle Radbrucha str. 13: Mill’s Werke, übers, v. Gom-perz Bd. 3, S. 262; sám jsem ani v uvedeném překladě, ani v originale tam výrazu onoho nenašel). V starší literatuře filosofické užívalo se výrazu »causa adacquata« v jiném smyslu a to ve smyslu příčiny jedinečné, hlavní; srov. Spinoza Ethika kn. III. defin. 1: Causam adaequatam appello earn, cujus effectua potest dare et distincte per eandem percipi. Inadaequatam autem seu partialem illam voco, cujus effectus per ipsam solam intelligi nequit. Goclenius Lex. philos. 1613: Adacquata causa est (quam vulgo Scholastici vocant praecisam) qua posita ponitur per se effectus, qua ablata per se aufertur, quae satisfacit quaestioni propter quid, et in se omnium causarum remotarum vires includit. Haec etiam vocatur summa. Alias immediata et prima, quam- quam vox prima ambigua est...
Jednání, jež, když škoda z něho povstane, jest pro jednajícího závazným, nazývá se krátce: jednání na vlastní nebezpečí, Srv. Holmes: Common Law 1882, str. 79: All the rules that the law can lay down beforehand are rules for determining the conduct which will be followed by liability »if it is followed by harm«, — that is, the conduct which a man pursues »at his peril«. Ve slovech »jednání na vlastní nebezpečí« není ještě vysloven žádný princip, dle kterého by se snad řídila závaznost nějakého jednání, nýbrž jen jiný výraz pro tuto závaznost: jednání civilně závazné (= eventuálně závazné) jest totéž jako jednání na vlastní nebezpečí. Principem ovšem by bylo, kdyby se stanovilo, že jakékoli jednání děje se na nebezpečí jednajícího (srv. Tilsch, O problémech ručení za škodu nezaviněnou, v publikacích sjezdu 1904),
Nejasně v tomto směru Rümelin, Verwendung der Causalbegriffe 1900, str. 32, 65 násl. Tendence, vše zredukovati na čin lidský, jen v trestním právu jest oprávněna.
Výraz »škoda« potřebuje bližšího vysvětlení. Přesně vzato není škoda nic reálně bytujícího, co by mohlo býti spůsobeno; škoda jest jen pojem relační, znamená rozdíl mezi hodnotou, kterou jistý statek neb skupina statků má skutečně a myšlenou hodnotou, kterou by tento statek neb tato skupina statků byla měla, kdyby jistá událost se nebyla udála (neb se byla udála). Jen tato událost, událost škodící může býti »spůsobena«; ostatní pochod až ke »škodě« jest hodnocení a kalkulace. V příkladě svrchu uvedeném jest tedy rozbití okna vlastně škodící událostí, nazýváme li je prostě škodou, znamená to, že další myšlenkový postup (srovnávání hodnot dřívějšího a nynějšího stavu) předpokládáme již za učiněný nebo samozřejmý.
V rozeznávání různých stadií v civilním deliktu spisovatelé, vůbec o tom pojednávající, nejsou za jedno. Srv. k tomu Mommsen, Beitr. z. Oblig. R. 1855, II., str. 137 násl. Bar, Causalzusammenhang 1871, str. 137, Rümelin, str. 32, 65, Hass, Jhering’s Jahrb. 1897. XXXVII., str. 385.
Jest to methoda, nazvaná Millem: method of difference (Log, b. III., ch. VIII, s. 2.), jde tu o differenci mezi dvěma průběhy; zkoumá se, zdali difference v podmínkách přináší s sebou differenci v účinku. Naproti této methodě staví Mill: method of agreement, methodu souhlasu, kterou se experimentálně konstatuje, že, když několik průběhů vykazuje stejný účinek, ty podmínky, které rovněž jsou stejné, dlužno považovati za příčiny.
Srv. Kries str. 22.
Ne o správu. Příkladu toho užívá (při jiné příležitosti) Rümelin, str. 112.
Mommsen, str. 146: Der Umstand, dass der Schaden möglicherweise auch ohne die Dazwischenkunft der zum Ersätze verpflichtenden Thatsache eingetreten wäre, steht der Berücksichtigung desselben nicht entgegen; dagegen kann der Schaden nicht in Anrechnung gebracht werden, wenn es als gewiss vorliegt, dass derselbe auch sonst eingetreten wäre. Podobně i Randa, Náhrada škody 1899, str. 26.
Srv. Randa, který v pozn. 10. k místu citovanému svrchu ihned připojuje, že otázka kausálního nexu jest velmi choulostivá a na str. 25. poukazuje na blahodárný vliv volného uvažování důkazu ve věcech kausálního nexu.
Kries, str. 24, 38, 48, srv. Rümelin, str. 37, 112, A. Merkel, Lehrb. d. Strafr. 1889 str. 108 (§ 40).
Srv. Thyrén, Bemerkungen zu den crim. Causalitätstheorien 1894, str. 94 a násl. (k theorii Birkmeyerově).
Srv. svrchu pozn. 4.
Kritik d. r. Vern. vyd. I. str. 189 (Reci. vyd. str. 180).
Kries, str. 25: ... unterscheidet man noch, ob der Zusammenhang... ein zu verallgemeinender oder nur eine Eigenthümlichheit des vorliegenden Falles ist, ob das Moment... allgemein geeignet ist... einen Erfolg solcher Art hervorzubringen oder ob es nur in zufälliger Weise die Veranlassung desselben geworden ist; str. 27: Voraussetzung der ganzen Betrachtung ist daher auch, dass das ursächliche Moment ... zu einer ganzen Classe von Fällen ... hinzugedacht werden kann; str. 28: Es beruht daher ... die Unterscheidung der adaequaten und zufälligen Verursachung stets auf einer generalisierenden Betrachtung des Einzelfalls; str. 50: Dem gebildeten Rechtsgefühl ist die verallgemeinernde Betrachtung eigenthümlich, es verlangt, dass das schuldhafte Verhalten nach derjenigen Bedeutung beurtheilt werde, welche es allgemein im Zusammenhänge der socialen Erscheinungen besitzt, es verlangt die Prüfung, in welchen generellen ursächlichen Beziehungen dasselbe steht.
Kdežto tam užívali jsme methody differenční (porovnávali jsme průběh s onou podmínkou s průběhem bez oné podmínky), užíváme zde methody shody (zkoumáme, zda tatáž podmínka za různě pozměněných okolností bude míti týž výsledek); srv. svrchu pozn. 9.
Na uv. m. str. 53 násl.
Srv. Thon, Festrede 1894 str. 29: Die erfolggekrönte Berechnung des Thäters ergänzt in unseren Augen, was an der Annahme der Wahrscheinlichkeit und damit der Verursachung zunächst noch fehlt, auch in jenen Fällen, in denen wir uns scheuen würden, beim Fehlen jeder bösen Absicht noch von Verursachung zu sprechen.
Rümelin, str. 19: ... auf einen objectiven Standpunct stellen und alles zu Grunde zu legen, was zur Zeit der Handlung in irgendwie erkennbarer Weise schon vorlag. Es wird also allerdings vorausgesetzt, was dem Thäter bekannt war oder bekannt sein musste, ausserdem aber auch, was sonst bekannt war oder bekannt geworden ist, z. B. die durch den nachträglichen Verlauf aufgedeckten, aber zur Zeit der That schon vorliegenden Umstände, sowie das gesammte Erfahrungswissen der Menschheit. Abstrahiert wird von dem der menschlichen Erkenntnis Unzugänglichen. S Rümelinem souhlasí Prušák, Kriminelní noetika 1904, str. 95.
Na uv. m., str. 129, 130: »Billigkeitsmodification bei einer besonderen Gruppe von Fällen unter sonstiger Festhaltung der objectiv adaequaten Verursachung.«
Wird durch einen an sich haftungsbegründenden Vorgang der Verletzte lediglich in räumliche und zeitliche Beziehung gebracht zu einem später eintretenden Ereignis, so wird von ausser aller Berechnung liegenden auch dem Haftpflichtigen nicht bekannten oder erkennbaren Bedingungen dieses zweiten Ereignisses selbst dann abstrahiert, wenn dieselben zur Zeit des ersten Vorgangs schon Vorlagen.
Causalbegriffe, str. 47, Zufall im Recht, str. 47. V příčině velice choulostivého rozeznávání okolností současných a pozdějších srv. Radbruch, str. 41.
Na rozlišování okolností současných a pozdějších klade velkou váhu též Gabba, Contributo alla teorica del danno e del risarcimento in diritto civile (Giurisprudenza italiana 1899 č. I. s. IL, str. 641 násl.) str. 652: prima cosa. . . nettamente distinguere le consequenze necessarie dovute a concorso di cause 1 coesistenti col fatto dannoso 2 posteriori a questo fatto. Dle mého náhledu není rozlišování toto rozhodné, alespoň nikoli pro otázku adaequatního nexu kausalního; tu jde skutečně jen o pravidelnost, s kterou se okolnost ať současná ať pozdější v »podobných« případech vyskytuje, přesněji řečeno, zda-li patří k těm okolnostem, které právě podobnost případů spoluzakládají.
Nemohu proto souhlasiti s tvrzením Rümelinovým (str. 173), že jeho vývody rozeznávají se od Liepmannových (Einleitung ins Strafrecht 1900) který klade důraz na vypočítatelnost spojení, tím, že Rümelin hledí stanoviti basis pro soud o možnosti výsledku; tuto basis, kterou dle základní myšlenky adaequatního nexu může poskytnouti jen generalisovaný případ, Rümelin nám nepodává. Dodatečná objektivní prognosa poskytuje nám jen, ničím (leč přirozenými hranicemi naší nevědomosti) neobmezený material ke konstrukci generalisovaného případu.
Nechá-li na př. služka uklízející v přízemním pokoji ležeti na okně cenný předmět (hodinky) spůsobila ona ztrátu předmětu adaequatně, byl-li předmět někým z ulice ukraden. Sgeneralisujeme-li totiž tento případ, shledáme, že za takových okolností a za skutečně existujících poměrů nynější lidské společnosti pravidelně cenný předmět zmizí. Gabba, 1. с. považuje dokonce za »nutný« (necessario) následek odeslání nedoporučeného dopisu s penězi, že nedojde, protože prý je více než pravděpodobno (più che probabile), že nějaký úředník poštovní takový list si ponechá; dle mého náhledu tu možno mluviti nanejvýše o adaequatním následku.
»Betriebsunfall«, o pojmu tom srv. zejména Rosin, Das Recht der Arbeiterversicherung 1893 str. 273 (též Archiv f. öff. R. 1888 str. 291).
Výtka, že v pojmu adaequatního spůsobení směšuje se otázka kausálního nexu a otázka viny (Liszt, Radbruch) jest jen potud oprávněná, pokud jde právě o jednání zaviněná; v těchto zákonodárce spůsob generalisace, jehož má býti užito, předpisuje. Stanovení požadavku viny jest jen spůsob, kterýmž obmezuje se význam podmínky v ten smysl, že pojí se závaznost jen k takovým podmínkám, o nichž průměrný člověk by byl věděl, že pravděpodobně mají škodu v zápětí; tato pravděpodobnost může však odvozena býti jen ze skutečné (objektivní) pravidelnosti. V pravidelnosti spojení leží pak karakteristikon spojení adaequatního.
V příč. úmyslu srv. svrchu pozn. 21.
V příčině současných možno rozeznávati: jakost (vlastnosti, disposici) poškozeného statku a ostatní okolnosti. Ostatní okolnosti rozhodně podléhají generalisaci; při vlastnostech poškozeného statku může však zvláštní cena, kterou statku připisujeme, zabraňovati nám v abstrahování od konkrétního stavu; na př. v římském právu dle Labeonovy paroemie: aliud alii mortiferum esse solet« (p. 7, § 5 D. ad 1. Aq. 9, 2) zvláštní disposice tělesná nikdy nebyla považována za nahodilou (zajímavé jest tu též užití slova »solet«, kterýmž patrně hledí se zachovati ráz obvyklosti). Z novějšího práva: spor o to, zda v konkrétním případě na př. kýlu sluší klásti na vrub zvláštní disposici, anebo nehodě v provozování, záleží jen ve sporu o generalisaci konkrétního případu. Jde o to, pojmeme-li zvláštní disposici do generalisovaného případu, anebo abstrahujeme-li od ní jakožto od »zvláštnosti«.
Na tom založena jest theorie Barova, opírající se také o pravidelnost, ale neuznávající protiprávní události nikdy za pravidelné. Srv. Causalzus. str. 11, 17.
Naproti případu uvedenému v pozn. 28. postavme na př. případ fr. 52 pr. D. ad 1. Aq. 9. 2: Si ex plagis servus mortuus esset »neque id medici insciencia aut domini neglegentia accidisset« recte de iniuria occiso eo agitur а k tomu fr. 30 § 4 eod.: Si vulneratus fuerit servus non mortifere, neglegentia autem perierit, de vulnerato actio erit, non de occiso (Pernice Labeo II. str. 39). K této otázce srv. i: Helmer, Über den Begriff der fahr- lässigen Thäterschaft 1895, str. 52. (Jeho rozeznávání, zda-li jde o činy dolosní neb kulposní, jen pro trestní právo by mohlo míti význam,)
Mluví-li se v takových případech o přerušení kausálního nexu, nemíní se tím fakticky zrušení veškerého nexu kausálního, neboť poměr podmínky zůstává dřívější události zachován, nýbrž jen zrušení adaequatnosti (typičnosti) kausálního nexu.
Výrazu pravděpodobnost užívám tu vždy ve smyslu matematickém, objektivním. Jinak Kries, jenž užívá výrazu toho ve smyslu subjektivním, dávaje objektivnímu vztahu název: (objektivní) možnost. Mám za to, že dle obvyklého spůsobu mluvy výrazu »pravděpodobnost« právě spíše ve smyslu objektivním se užívá, než-li slova »možnost«; srv. Randa str. 25. p. 7
Srv. Kries str. *16, Radbruch str. 337. Že statistika pokouší se i o takové úkazy, které obyčejně řadí se nevypočitatelným, dokazuje na příklad spis Szalay-ův: Gesetzmässigkeit des Blitzschlags 1904, ke kterémuž připojena i mapa Uher, znázorňující zeměpisné rozvržení »smrtících« blesků (geographische Vertheilung der »tödtlichen« Blitzschläge), vykazující maxima, minima atd. Beil. z M. Allg.Zt. č. 41, r. 1904.
Kries str. 40, srv. Rümelin str. 50.
Srv. Randa str. 29 p. 15: »Veranlasst« není »verursacht«. Též výrazy: přímé a nepřímé následky (škody) s tímto rozdělením souvisejí, srv. Randa str. 28 dole; rovněž výrazy: vzdálené a blízké následky (srv. dále v textu).
Mommsen str. 143 násl., 296; srv. literaturu citovanou u Hasenöhrla Obl. R. 1892 I. str. 271 p. 32. který resumuje: . . . weil nach römischem Rechte alle die entfernten ebenso wie die unmittelbaren Folgen einer Handlung zum Interesse gehören und aller Schaden, welcher mit der beschädigenden Thatsache in einem näheren oder entfernteren Caüsalnexus steht, von dem hiezu Verpflicht ten zu ersetzen ist.
Mommsen, str. 296 . . . wie ich glaube, wird ... in der Praxis der Ausdruck indirectes Interesse gewöhnlich gebraucht, um einen Schaden zu bezeichnen, der in einer so entfernten Verbindung mit der zum Ersätze verpflichtenden Thatsache steht, dass der Causalnexus nicht »nachgewiesen« werden kann. Proti tomu srv. Bar, 144 p. 22.
Srv. svrchu IV. 1. b. γ. S tím srovnává se Bar Causalzus. str. 133: Wenngleich eine Einwirkung — die erste in der Reihe der verschiedenen sich an einander schliessenden Folgen (—první škoda) — nachgewiesen werden muss als die regelmässige (= adaequatni) Folge einer Handlung . . . . (soit) für die übrigen Folgen (= další škody) das Bedingungs- und nicht des eigentliche adaequatni) Caüsalitätsverhältnis massgebend . . .
Hass na uv. m. str. 421: Nach römischem Rechte besteht eine Haftverbindlichkeit eines Dritten für einen eingetretenen verirögensrechtlichen Nachtheil nur insoweit, als sich derselbe als die adacquate Folge des schuldhaften Verhaltens dieses Dritten darstellt.
Gabba na uv. m. str. 645 (tam další literatura).
Srv. svrchu pozn. 26 a 32. Pruský Landrecht nepřijímá tedy, jinak než Rümelin, všechny objektivně poznatelné současné okolnosti do generalisova ného případu.
Pr. L. R. T. 6. § 15 ; 3 §§ 22, 23. Förster-Eccius, Preuss. Privatrecht 1896 I. str. 543.
O poměru pouhé časové »vzdálenosti« k inadaequatnímu spojení viz Kries str. 52 p. 1. (im Allgemeinen sind die sehr entfernten Folgen nicht adaequat).
Pollock Law of Torts 1901 str. 29, 30, 35; Underhill Law of Torts 1900 str. 100: Where any special damages have naturally, arid in sequence; resulted trom the tort, they may be recovered, but not otherwise. The difficulty... is to determine what damages are the natural result, and what are too remote; Ratanlal a Dhirajlal, English and Indian Law of Torts 1903 str. 18 (natural and ordinary consequences). O americkém právu (Wharton) referuje Bar Ght. Zt. 1877 str. 61 násl ve stejném smyslu.
Pollock str, 46: Nonliability for consequences of unusual state of things ; abstrahuje se na př. od zvláště velkého mrazu, který spůsobil, že v konkrétním případě jistý čin (pouštění vody) měl škodlivé následky. Tedy také anglické právo nesleduje theorii Rümelinovu. Srv. pozn. 26, 32, 45.
Pollock str. 32. V exemplárním případě Scott versus Shepherd hodil Shepherd hořící rachejtli na tržiště, osoba, u níž spadla, ji odhodila dále, třetí osoba rovněž ji odhodila a v tomto letu zasáhla Scotta, praskla a vypálila mu oko. Odhazování bylo uznáno za přirozenou a pravděpodobnou konsekvenci a adaequatnost příčinného spojení mezi činem Shepherdovým a poraněním Scottovým uznána
Schoberlechner Zufall 1897 str. 114: Die Verantwortlichkeit für das Verschulden umfasst. . . zweifellos in allen Fällen auch die Haftung für jeden Zufall, welcher sich nicht ereignet hätte, wenn eine durch das Verschulden hervorgerufene »Wirkung« nicht zugleich Ursache oder eine von mehreren Ursachen für das zufällige Ereignis geworden wäre. Pro nesplnění obligace srv. s §em 1311 i §§ 965, 979.
Srv. svrchu sub. IV. 1. b. γ a pozn. 51.
Otázka by ovšem tu zase byla, jaký vliv má okolnost, že zákon, zavádějící v určitém případě ručení za škodu nezaviněnou, vinu finguje praesumptione juris et de jure.
Randa str. 26: »V případě č. 15283 (Gl -U ) neuznali soudové kausalní nexus mezi svedením, a škodou, která sebevraždou svedené dcery otci jí podporovanému spůsobena byla, ježto svedení o sobě dle pravděpodobnosti nemusilo míti a nemívá v zápětí sebevraždu.« Škoda tedy uznána za neadaequátní. — Rozh. č. 3389 Gl.-U.: Zřízenec kolektantův defraudoval 14 zl., kolektantu na to byla ředitelstvím loterním kolektura vzata pro nepořádek. Kolektant žaloval zřízence o náhradu činže nájemní. Nejvyšší soud žalobu zamítl, protože škoda není »přímým« následkem jednání žalovaného. — Srv. dále rozh. č. 3666, 5678, 9001 (jinak 8896), 9149, 9165 a rozhodnutí jež cituje Randa na str. 25, 26.

Citace:

O příčinném spojení v právu soukromém. Pocta podaná českou fakultou právnickou panu dr. Ant. rytíři Randovi k sedmdesátým narozeninám dne 8. července 1904. Praha: Bursík a Kohout, 1904, s. 287-308.