Císař Josef II. a správní centralism po stránce reální a territoriální.

Obrovský ten děj, jakým bylo u nás přetvoření mocnářství stavovskofederativního v moderní stát jednotný, byrokratickocentralistický, byl z velké části dílem postupného rozvoje zeměpanského správního ústrojí: ústředních Čili říšských úřadů po boku mocnáře společného. Počínajíc Ferdinandem I. jedna část správy při dvoře — zvláště obor vlastní moci zeměpanské, i souvislé společné zájmy všech zemí — byla již z vlastní výsosti mocnářovy zorganisována dle soustavy centrální, a nikoli více territoriální, dle skupin zemských, což pro tyto během času spůsobilo nepředvídané politické i právní následky. S touto správní centralisací zároveň po technické stránce souvisela soustava reální či ressortní, tak že nejvyšší úřady říšské dělily či specialisovaly se dále jen dle různých odborů neb odvětví (zejm. dle záležitostí zahraničných, komorních, vojenských), kdežto soustava territoriální agendy věcně různé shrnuje namnoze v rukou jediné instance nejvyšší. Avšak, nechať postupem 16. a 17. století jakkoli se vyvíjela správní soustava centrální a reální, nechať za vzrůstajícího absolutismu zeměpanského a za úpadku zřízení stavovskoústavního jakkoli vzrůstal zevní rozsah působnosti a autoritativní moc ústředních úřadů — přece vždy ještě trval territoriální princip vedlé centrálního: vedlé ústředních úřadů reálních trvaly dále zvláštní dvorské kanceláře, jakožto státní ministerstva dotyčných skupin zemských, kde také v nejvyšší, dvorské instanci byly pospolu spojeny různé obory: vnitřní politická správa a justice, rozlišované pouze pro foro interno.
Teprve doba Marie Terezie a cís. Josefa přivádí další stadium vnitrostátní centralisace. Zrušení české a rakouské kanceláře r. 1749 značí nové vítězství soustavy centrální nad territoriální; soustředění vztahuje se nyní na českou a rakouskou státní skupinu (nikoli na uherskou) i ve příčině vnitřní správy a justice. Při tom dle zásady reální odlučuje se justice od správy i zřizuje se nejvyšší soudní místo zemím těm společné, kde zásada territoriální udržuje se už jen interně (a ne veskrze) v trvání territoriálních senátů, českého a rakouského. Naproti tomu directorium in internis spojuje v sobě nejen správu politickou, ale též větší část agend finančních ; a pokud při něm řízení kollegiální (v senátech) ustupuje zčásti praesidiálnímu či byrokratickému, ukazuje se přece vnitřně potřeba zachovávati zvláštní territoriální referáty. Později soustava reální proniká také v tom, že správa finanční r. 1762 zase se odlučuje a specialisovanou dělbou roztřiďuje mezi několik finančních úřadů (dvor. komoru, bankodeputaci, gener. kasu a dvor. komoru účetní); naproti tomu ve správě politické ani opětovné naléhání Marie Terezie na odstranění territoriálních referátů a nahražení jich reálními (1762, 1768) nevede přece dále než k obmezování oněch. Ostatně v čele správy stojí od r. 1753 »král. český nejvyšší a arcivévodský rakouský prvý kancléř«; úřad jemu podřízený sluje od r. 1762 rovněž »král. českou a arcivév. rakouskou dvorskou kanceláří«, ano po správním připojení Haliče r. 1776, dokonce dělí se interně ve dva territoriální konsessy či senáty, rakouský a český (tento i pro Halič).1
Nebudiž zde po stránce právní blíže uvažováno, kterak ani terezínská správní centralisace juristicky ještě nikterak neznačila organisaci nějaké vskutku ústřední, nadřízené či vrchní moci státní (ve smyslu úplné koncentrace, absorpce nebo fuse státu českého a rakouského). Všaktě Marie Terezie panovala tu jen jako královna česká a arcivévodkyně rakouská, a samy officiální názvy kancléře a kanceláře formálně ukazovaly к tomu, že zde co do státoprávní podstaty byla jen unie dvou státních skupin, že tedy jeden politický úřad právnicky nebyl institucí vlastně centrální, jako spíše společnou celku dvojdílného, dualistického, jednotným projevem souřadného společenství správního, a ještě nikterak ne ústavního a úplného, vše vyčerpávajícího. Takové úvahy juristické však z druhé strany přece nestačí zakrýti velký politický fakt: administrativní centralisaci terezínskou, překonání dávné správní soustavy territoriální novými úřady reálně centrálními. Na tomto místě budiž dosti na připomenutí, že centralisace i decentralisace ovšem mohou míti svou stránku státoprávní (kdekoli dotýkají se státního karakteru celku resp. jednotlivých zemí, pokud tyto s porušením vlastní jednotnosti státu celkového tvoří aspoň t. zv. státní fragmenty); ony však mohou býti předmětem pozorování také pouze po stránce technické a politické resp. práva správního (zejména pokud jde o decentralisaci prostředkem samosprávy neb o vlastní decentralisaci administrativní). Úkolem naším pak má zde býti toliko podati příspěvek z dějin centralisace správní, hledíc zvláště k osobě císaře Josefa.
Právě císař Josef platí u nás za vrcholného představitele stát- ního centralismu. Nesluší arci zapomínati, že vlastní, základní organisátorkou v té příčině byla Marie Terezie; on byl pak spíše pokračovatelem a zvláště bezohledným hlasatelem uniformní centralisace: vztahoval ji už také na Uhry (hlavně prostředkem státní rady), absolutními reformami osvícenskými rozšiřoval ji na všeliké obory státního života; také zdůrazňoval jednotné provádění veškeré své politiky principem byrokratického neboli praesidiálního, ministerského řízení úřadů. V nejednom z těchto jeho směrů neklestil cestu on, již jeho matka byla předchůdkyní, a přec teprve jeho doba více slyne (podobně i na poli církevním t. zv. josefinism datuje se vlastně od Marie Terezie, ač teprve ke jménu synovu se víže). Než v některých věcech císař Josef šel přece svou vlastní cestou. Však dosti často ukazuje se, pokud jeho politika byla pro Rakousko novou, kterak v nejednom směru jeho náhledy tvořily právě protivu k náhledům Marie Terezie; a dle toho také potkává se s chválou i výtkami. Také byla jemu nejednou vyčtena nedůslednost v náhledech.
Tak ku př. Roscher, charakterisuje jeho soustavu jako příkrou, ale nevždy důslednou protivu soustavy Leopolda I., vytýká mu nedůslednosti ve příčině centralisace a germanisace, tolerance i humanity; zejména uvádí, že i tam, kde centralisace jest nejnutnější, při vojsku, mínil připustiti neznačnější výjimky.2 Rovněž tak bylo připomenuto, že císař Josef jednoho času pomýšlel přímo na jistou »federalistickou« vládní formu.3 Naposled ani nemáme v tomto panovníku spatřovati vrcholného představitele centralismu? snad náleží centralistický karakter jeho v některých ohledech překresliti? Či lze-li podobné odchylky nějak vysvětliti, tak že by domnělé nedůslednosti měly své zvláštní věcné důvody a snad i hlubší, soustavný základ?
Nikterak nelze pochybovati o tom, že císař Josef úsilně tíhl k jednotnému, jednostejnému a jednoduchému vedení svého mocnářství. Ale prostředky a cesty k témuž cíli mohly subjektivně zdáti se rozmanité, mohly dle poměrů doby a místa lišiti se. Vskutku, porovnáme-li blíže správní organisace terezínské a josefínské, snadně můžeme si povšimnouti, kterak císař Josef nepřál dělbě reální, podporuje na místě ní reální koncentraci i v nejvyšší instanci dvorské a tím více v úřadech zemských ; vycházeje totiž od úzké konnexe různých odborů, chtěl je spojovati v jediném úřadě, neli jinak, aspoň zevně prostředkem téhož vrchního chefa (praesidiálně), aby se dosáhlo kratšího a rychlejšího jednotného řízení. S touto tendencí pak snášela se do jisté míry zase jiná: koncentrace reálná částečně křížila se s dekoncentrací territoriální — zásada territoriální dělby zase bezděky vystupovala ze svého pozadí. Je to vskutku pozoruhodnou známkou císaře Josefa, že míval zvláštní zřetel ke všem territoriálním jednotkám, zvláště k zemím, ale i ke krajům a okresům. V souvislosti s ministeriálním či byrokratickým řízením úřadů chtěl, aby každý chef odpovídal za veškeru správu svého territoria; podlé toho měla také býti zařízena všeliká kontrola: šlo tedy posléze o referenty a visitátory zemské při úřadě dvorském, o referenty a visitátory krajské při guberniu; i sám kraj měl děliti se dle visitačních či objížďkových okresů mezi krajské komisaře.
A tak nebude konečně divno, jestliže císař v souvislosti s reálnou koncentrací a soustavou byrokratickou — dospíval někdy k důsledkům nesrovnalým s centralismem territoriálním. Jest věru zajímavo, kterak takový centralista, jako císař Josef II., opětně netajil se přesvědčením o přirozené různosti zemí českých od rakouských a těchto od uherských, a kterak dokonce na počátku své vlády r. 1781 čistě ze správních důvodů zamýšlel zříditi zase tři dvorské kanceláře, českou, rakouskou a uherskou, vedle jistého společného ministerstva financí. A jakkoli záměru toho neprovedl, přece z druhé strany nepřipustil výhradného panství soustavy reálné, jakožto tuze jednostranné; aspoň ve vnitřním zařízení úřadů hleděl zásadu territoriální kombinovati se zásadou centrální a reální: důsledkem soustavy byrokratické sice nezavedl při dvorské instanci zvláštní territoriální departementy nebo senáty (jak za Marie Terezie byl sám požadoval), ale zařídil tam territoriální referáty soustavně, jakožto pravidlo, tak že referáty reální, jež Marie Terezie chtěla míti pravidlem, staly se spíše výjimkou. Vzhledem ke všemu tomu nebude přec od místa, jestliže pokusíme se náhledy císaře Josefa ve příčině koncentrace reálné i territoriálné (při dvoře a z části i v zemích) poněkud blíže sledovati, pokud zprávy o nich jsou nám po ruce.
I. Přihlédněme nejprve k projevům z doby, kdy ještě panovala Marie Terezie; tak také seznáme, kterak se názory císařovy časem vytvářely.
1. Císař Josef poprvé vyložil své náhledy o vládní soustavě v nedatovaném pamětním spise, t. zv. Rêveries, když jsa ještě princem už dostatečně seznámil se se zařízením ústředních úřadů i také státní rady, kteréž účastnil se od května r. 1761.4 Hned tenkráte prohlásil se rozhodně pro osvícenský absolutism, přeje sobě zavésti, jak to sám nazýval, »despotisme lié«.5 Také již dával namnoze přednost byrokratickému čili ministeriálnímu řízení úřadů před dikasteriálním čili kollegiálním, a zároveň požadoval větší koncentraci správní z části po stránce věcné, z části také territoriální. Jediná, byť jen prostřední hlava je prý spůsobilejší říditi státní stroj, než 10 hlav výborných, mají-li jednati ve všem jednosvorně. Na ten čas toliko záležitosti zahraničné mohou ještě býti vedeny zvláště, zůstávajíce v rukou jediné poctivé a ducha- plné hlavy (státního kancléře hr. Kounice). Avšak všechny ostatní záležitosti — politické i soudní, finanční i vojenské, a to celého mocnářství, žádné země nevyjímajíc — nutno soustřediti ve státní radě; veškerý stroj státní pak má vésti jediná rozhodující hlava, podporovaná touto státní radou, již nutno o dva členy rozmnožiti. Takto po stránce territoriální také uherská kancelář má podávati své zprávy státní radě; neméně dlužno tam předkládati záležitosti zemí italských a nizozemských, jež do té doby byly spravovány kanceláří státní (zahraničnou). Co do úřadů postavených pod státní radou, možno prý toliko dvorskou vojenskou radu a nejvyšší soudní místo pokládati za dobře opatřené; proto také působnost státní rady nemá se vztahovati na běžné záležitosti vojenské a soudní. Naproti tomu prý nelze schvalovati dělbu či třídění správy finanční ve 3 dvorských úřadech, naopak potřebí ji soustřediti v úřadě jediném, jehož vedení mělo by se svěřiti Rudolfu hr. Chotkovi (tehdejšímu nejv. kancléři). Pro »země«, totiž české a rakouské, pak může postačiti jediná dvorská kancelář; kdyby stačiti nechtěla, lze ji přeměniti; řízení této dvorské kanceláře české a rakouské — la chancellerie d’Autriche et de Bohème — náleželo by svěřiti Karlu Bedřichu hr. Hatzfeldovi (tehda předsedovi kreditní a bankovní deputace i direkce státní kasy). Takto »au lieu de separer les choses, il faut les unir«, pak bude lze zmenšiti počet úřadů i úředníků, a správa bude vedena jednoduše a jednotně.
2. Podobné náhledy, jako v Rêveries, vyslovil cís. Josef i ve druhém pamětním spise z prosince 1765, kdy již po smrti svého otce byl formálně spoluvládcem své matky.6 Zde však shledáváme též odchylky a novoty. Vychází se opět se stanoviska, že vnitřní správa státní nemá býti svěřena 12 ministrům a státním radům, nýbrž muži jedinému, tak jak tomu jest v záležitostech zahraničných. Státní rada přestaniž býti, čím byla posud, totiž sborem poradným, dohlížejícím k české a rakouské kanceláři а k financím (nehledícím k justici a vojenství); spíše buďtež konány schůze poradné pouze se chefy rozličných departementů, kdežto státní radové mějtež vlastně za úkol, aby jako důvěrníci panovníka spolu s tímto bděli nad přesným plněním nové soustavy, dohlíželi, zdali rozličné departementy vůbec plní své povinnosti; za týmž účelem také mocnář sám musí konati cesty po zemích. Dále prý nutno pozměniti především správu finanční (a sice jinak, než byla za- řízena r. 1762, a jinak, než chtěly Rêveries): budiž zřízeno jedno »direktorium« (jako r. 1749), takže se k úřadu politickému přivtělí dvorská komora i správa fondů bankálních, kdežto zvláštní ministr financí pečuj hlavně o státní i zemský úvěr, o finanční a národohospodářskou politiku (zvláště commerciale); dvorská komora účetní budiž ve službách každého »departementu«, kdežto kontrolu nového účetnictví zastane státní rada.
V tomto plánu z r. 1765 vystupuje již před oči částečná odchylka od dělby reální: část správy finanční má spojiti se s politickou, a vedle toho liší se část jiná, kteráž má zůstati odloučena a patrně býti vedena společně a jednotně netoliko pro země české a rakouské, nýbrž i pro Uhry, tedy pro celé mocnářství. V souvislosti ukazuje se u cís. Josefa již také jistý zřetel k zemím, a zvláště názor, že některé země mocnářství tvoří vespolek zvláštní skupiny či oddíly příbuzné neb podobné, tak že by se mohly administrativně spojiti pod těmiže zemskými chefy, a tak počet zemí a zemských chefů zmenšiti. V pamětním spise z r. 1765 zamýšlí se soustřediti všechny země pod 8 chefy, tak že by v zemích českých byli dva, v rakouských a uherských po třech; jeden byl by pro Čechy, druhý pro Moravu se Slezskem, třetí pro »země rakouské«, čtvrtý pro Přímoří (s Goricí), pátý pro Tyrolsko s předními zeměmi, šestý pro Uhry, sedmý pro Sedmihradsko a osmý pro všechny vojenské hranice. Nepochybně spůsobily to asi zkušenosti z cest, které Josef od r. 1764 konal po jednotlivých zemích (v Čechách byl již r. 1764 a 1766), kde právě přesvědčil se o mnohých nedostatcích a nepořádcích — že naproti běžnému odborovému centralismu vídeňskému akcentoval zvláště potřebu, dbáti territoriálních rozdílů, a následovně také jistou měrou povznésti postavení chefů zemských, i hleděti pod nimi soustřediti záležitosti zemské všech oborů. Vytýkát’ v memoiru z r. 1765, že česká a rakouská dvorní kancelář potahuje k sobě záležitosti, které by mohly zastati úřady v zemích (la chancellerie d’Autriche et de Bohème ... tire tout à soi, sans laisser agir les départements dans les pays). Chtěje zmenšiti obšírné zpravodajství ze zemí, navrhuje, aby chefové zemští na začátku každého roku přicházeli do Vídně s celoročními zprávami a s opravnými návrhy všech oborů, jak ve příčině justice, tak i politické a finanční správy i vojenství, kteréž návrhy by se prozkoumaly za panovníkovy přítomnosti dvorskými úřady i státní radou; provádění přenechalo by se zase chefům bez překážek a nežádalo by se zpráv leda po půl létě, také uprázdněná místa úřednická obsazovala by se vždy po osobní koncertaci se chefem zemským.7 Pamětní spis Josefův z r. 1765 potkal se s odporem státního kancléře Kounice, jenž zvláštním spisem z 18. ún. 1766 nemeškal hájiti tehdejšího zřízení úřadů jakožto zdravého základu. Obzvláště bránil každé podstatné změně svého vlastního díla, státní rady; vůbec pak ukazuje k velikým pokrokům správní organisace naproti době předterezínské, vykládal jednak zásluhy hr. Haugvice o sloučení obou kanceláří české a rakouské, o odloučení správy a justice (1749), jednak zase dalšími zkušenostmi prokázanou potřebu odloučení správy finanční od politické, pročež právě Haugvicovo politické i finanční direktorium musilo se zrušiti (1762).8 Při takovém stanovisku státního kancléře nebylo divu, že memoire císařův neměl přímých účinků; toliko přispěl k deliberacím, jež se konaly r. 1768 a 1769 ve dvorských úřadech i ve státní radě.9
3. R. 1771 však cís. Josef novým důrazem hleděl proniknouti se svými náhledy a požadavky; učinil tak již na jaře t. r. a ještě silněji na podzim: došlo proto i k většímu sporu s jeho matkou, až zase na konec ustoupil. Celkem došlo jen ke změnám osobním, nikoli organisačním. Tak zejména velká nouze v Čechách r. 1770—1 vedla k tomu, že v červnu 1771 hrabě Hatzfeld dostal úřad nejvyššího kancléře (spolu předsedy kommerční rady), při čem zároveň podržel praesidium dvorské komory a bankovní deputace. Takto nastalo aspoň částečné praesidiální spojení správy politické i finanční, které zajisté hovělo přání cís. Josefa z r. 1765; zůstalo však náběhem bez trvalého výsledku, jelikož přestalo zase v prosinci téhož roku.10 Zatím cís. Josef rozhodl se, osobně na místě poznati poměry v Moravě, Slezsku a v Čechách (v říj. 1771), a své zkušenosti složil v rozsáhlých spisech pamětních, zvláště v t. zv. »druhém oddělení své relace o cestě«, datovaném z Prahy dne 8. list. 1771. A tu opět nacházíme výklady o potřebě soustředění správy při dvoře i v zemích spůsobem, který odpovídal starším i také novým náhledům císařovým.11
V druhém oddělení své relace naléhá především na vyvolení jedné osobnosti, která by požívajíc neobmezené důvěry panovnice, a obeznalá jsouc ve správě politické i ve vojenství, financích a záležitostech zahraničných, dirigovala »státní radu, chefy a ministry, úřady dvorské a skrze ně země ve všech částech«, tak aby potlačila všeliké vzájemné dišputy a intriky. Až bude vyvolena, pak teprve bude na čase přistoupiti k reformám i v nejvyšších úřadech. Císař však také zařízení v zemích pokládá za »vitios, ja so unmöglich, als wie, wann man einen Hauffen Feldmarschalls u. Generalität commandirte, ohne zu wissen, aus wie vielen Regimentern die Armée bestehen könnte«; tu je nutno stavěti znova od základů, a zvláště postarati se o správní dohled už zdola, nikoli jen ze středu, ode dvora, jako dosud. Rovněž potřebí ve správě zemské většího soustředění: zemskému chefovi má býti podřízeno publicopoliticum, commerciale, camerale i bancale (zvláštní komerční konsessy náleží zrušiti, bankalního administratora podříditi).12 S tím musí dále souviseti nové zařízení krajských úřadů a zavedení vrchních ředitelů či dozorců nad kraji (ve čtvrtích).13
Nová koncentrace správy měla spočívati na základech co nejširších; mělať vycházeti od myšlénky většího sjednocení sociálního a politického vůbec: od úzkého spojení či sepjetí různých stavů, zejmena byrokracie, vojska i kleru, ano též od »nejužšího sbratření všech zemí«, tak aby spojenými silami pracovalo se konformně ke všeobecnému dobru státu celého. Proto k řešení všeobecných záležitostí zemských náleželo (pod presidiem navrženého prvního chefa) konati ve Vídni dle potřeby všeobecnou zemskou konferenci, které by se súčastnili chefové všech dvorských úřadů do zemských záležitostí zasahujících (spolu s jedním z nejspůsobilejších radů, dle okolností i se zástupci vojenskými nebo finančními); tať by na základě instruování ze zemí podávala panovnici přednesení společné. Za tím účelem měli každému zemskému guberniu býti přidáni do rady tři neodvislí přísedící z jiných zemí: t. zv. deputovaní zemští, od stavů zvolení, panovnicí potvrzení, kteříž podávali by zprávy dikasteriím svých zemí, po příp. i přímo dopisovali kancelářím Vídeňským — za účelem vzájemné informace i povzbuzení společného zájmu a jednotnějšího ducha mezi všemi »spolubratry«; zároveň byli by dobrou kontrolou zemských úřadů, zvláště když příště nutno, svěřiti jim větší moc než dosud. Při tom císař vycházel vlastně ze tří zemských skupin: české, rakouské a uherské, arci vlastně dvojdílně, pokaždé se dvěma zemskými vládami, tak že deputovaný jednoho oddílu zastupoval by zároveň záležitosti druhého oddílu téže skupiny. Dle toho při Pražském guberniu měl býti jeden rada z uherského consilium locumtenentiale střídavě s guberniem sedmihradským za obě ta území, podobně jeden přísedící z Rakous nebo Vnitrorakouska, třetí z Moravy se Slezskem. V Uhrách měl býti jeden deputovaný z Čech nebo Moravy (pro záležitosti obou těch zemí), druhý z Rakous nebo Vnitrorakouska, třetí ze Sedmihradska. Podobně vice versa mělo býti v zemích ostatních; toliko ve Vídni nebylo toho potřebí, jelikož tu byly všechny dvorské úřady. Zařízení takové mohlo prý se sice zdáti z běžného hlediska nepraktickým, bylo však nutným k vysokému ideálnímu cíli vzájemné assimilace celého mocnářství, onoho »nejužšího sbratření všech království a zemí«.14
Návrhy, které cís. Josef činil ve druhé části své české relace, vzbudily vážnou nevoli Marie Terezie; avšak nedorozumění tenkráte vzniklé vyrovnáno konečně couvnutím synovým. Tento ku konci r. 1771 ustoupil od požadavku, aby všechny části mocnářství a všechny vnitřní obory byly soustředěny pod jedním chefem, a prozatím spokojil se v celku jmenováním nových členů státní rady a nových dvor. chefů, doufaje, že i takto podaří se, jednotněji přidržovati všechny země, stavy a úřady ke společné činnosti pro dobro obecné, že pak především půjde o nová zařízení v zemích. A tak v pros. r. 1771 hr. Hatzfeld stal se »prvým dirigujícím ministrem vnitra« v čele státní rady jako vlastního ústředí, kdežto řízení české a rakouské dvor. kanceláře bylo svěřeno hr. Blümegenovi, řízení pak dvor. komory, bankodeputace i dvor. rady kommerční Leop. hr. Kolovratovi.15
4. Avšak očekávání císařovo bylo sklamáno; k reformám nedocházelo. Proto již r. 1772 zase velmi trpce stěžoval si ke svému bratru Leopoldovi na vleklost poměrův in internis. Na jaře r. 1773 na vyzvání panovnice sice zase státní kancléř Kounic podal rozsáhlý spis o »zlepšení systému in internis«, kdež prý shrnul zvláště všeliké opravné náhledy císařovy; tento sám však valně nesouhlasil, a zejména obracel se proti státní radě, kterou přál si přeměniti ve skutečný vládní kabinet, mimo to i proti samostatnosti státní kanceláře.16 Protož posléze uchopil se věcí s důrazem znova, a podal Marii Terezii zase vlastní pamětní spis o vadách státní správy ze dne 27. dubna 1773. Vystoupil zde s rozsáhlým plánem nové vládní organisace, a pro případ, že by přece nebyl přijat, aspoň s návrhy na reformu státní rady. Pohříchu doslovné znění tohoto zvláště zajímavého spisu císařova není nám posud známo.17 Císař Josef vytýkal, že státní záležitosti vyřizují se jen dílem ze státní rady, dílem však z tajného kabinetu nebo skrze dvorní dámy, dílem ze státní kanceláře (vedle zahraničných také záležitosti Milánska a Nizozemí). Proto třeba přeměniti státní radu ve skutečný kabinet, ve kterém by pod vedením korregenta nebo dirigujícího státního ministra všechny záležitosti mocnářství, vnitřní i vnější (pokud jde o věci podstatné), byly soustředěny. Jde-li o nové zákony neb organisace, mohou k poradám tohoto kabinetu také chefové ústředních úřadů býti přivoláváni. Justice zůstávej odloučena od správy. Avšak ostatní vnitřní záležitosti, politické i finanční, buďtež pro země německé i české spojeny v jediném dvorském úřadě: v nejvyšší dvorské kanceláři, — té pak sluší přiděliti též kamerální, montanistické a komerční záležitosti Uher a Sedmihradska, tak že dvor. kanceláře uherská a sedmihradská agend finančních míti nebudou. Nejv. dvorská kancelář pak nechať se rozdělí na tři sekce (senáty): jedna ze sekcí obstarávej finanční, úvěrní a pokladní záležitosti pro země české, rakouské i uherské společně, jedna převezmiž politické záležitosti české a jedna politické záležitosti rakouské. Úkolem nejvyššího kancléře bude hlavně pečovati o souvislost všech záležitostí; schůze plenární bude svolávati toliko při důležitých otázkách zákonodárných a organisačních, obzvláště pak bude k tomu používati výročního shromáždění všech chefů zemských, když se svými ročními zprávami do Vídně se dostaví.
Tyto požadavky cís. Josefa z r. 1773 již zřejmě ukazují, kterak se tu mísí a prostupují nebo kříží koncentrační snahy reální a territorialní. Proti zásadě dělby reální správa finanční má zase spojiti se s politickou v jediném úřadě, byť i ve zvláštní sekci. Při tom sice míní se soustřediti veškera finanční správa bez ohledu na rozdíly territoriální (i pro země uherské); avšak spojení se správou politickou je posud možno toliko částečně, — tu právě zase zásada territoriální přichází k platnosti, a sice netoliko tak, že pro politické záležitosti zemí uherských nutno zachovati kanceláře zvláštní, ale že i pro země české a rakouské zřizují se dvě zvláštní sekce či senáty (po boku všeobecné sekce finanční, uvnitř téže nejv. dvorské kanceláře). Hledíme-li k tomu, že dvorská kancelář česká a rakouská tehda žádných territoriálních sekcí neměla, ano že i její territoriální referáty se obmezovaly a dle možnosti reálními nahražovaly, nemůžeme nijak než souditi, že císař Josef (snad důsledkem svých cest po zemích) nabyl jasného náhledu o rozdílech mezi zeměmi českými a rakouskými, a že z přesvědčení pokládal za vhodné, aby v politických záležitostech, aspoň jistou měrou, ve vnitřní organisaci společného úřadu, opuštěna byla tuhá reální soustava resp. territoriální koncentrace terezínská, nechtějící dosti dbáti rozdílu obou skupin zemských. Důvody státoprávní sotva lze při tom císaři podkládati, ovšem ale úvahy o politické a administrativní vhodnosti a prospěšnosti. Takéť oba territoriální senáty nikterak neměly v podstatě brániti jednostejnosti zákonů a zařízení, jelikož takovéto otázky byly by náležely do plenární schůze celého úřadu a ke koncertaci všech chefů zemských.18
S novým zařízením správy dvorské měla dle pamětního spisu cís. Josefa z r. 1773 souviseti též oprava správy zemské a krajské; i tu zamýšlel jistou koncentraci různých odborů a zase jistou interní territoriální dělbu. Působnost úřadů zemských vztahuje se taktéž na finance. Chefové jejich mějte vliv i v justici, ač jen obmezený na sdílení dvorských příkazů a na zrychlení chodu řízení; naproti tomu přestaňte býti předsedy zemských stavů (tito mají si své orgány sami voliti a své jmění a příjmy svobodně spravovati, toliko s výhradou guberniálního schválení věcí kreditních a ročních rozpočtů). Co do svého vnitřního zařízení úřady zemské mějtež vedle referentů reálních také referenty territoriální, především pro vrchní úřady krajské (čtvrtní), neboť potřebí, aby větší země jako Uhry a Čechy byly rozděleny na větší územky s instancemi prostředními mezi správou krajskou a zemskou, zvláště aby pilně dohlížely ku krajským úřadům. Territoriální referenti zemského úřadu mají zároveň své obvody objížděti a tamnější úřady visitovati, podobně jako i sami krajští hejtmané musí své kraje objížděti. K tomu budiž vůbec povzneseno postavení zemských úřadů a zvláště moc jejich chefů; tak tito mějtež neobmezené právo jmenovati, trestati a propouštěti úřadníky jim podřízené, s výhradou stížnosti proti trestům disciplinárním, a rovněž nebudiž obmezována jejich působnost ve věcech, ve kterých jsou dostatečné instrukce a normálie; zvláštní zprávy do Vídně (mimo týdenní protokoly) buďte jen mimořádně podávány. Za to zemští chefové nebo jejich zástupci přicházejte s výroční zprávou (zvláště na základě úředních visitací) osobně ke všeobecnému shromáždění ve Vídni.19
Avšak ani tento soustavný plán císařův nedošel provedení. Státní rada byla sice r. 1773 vyzvána podati širší zdání o vládní soustavě, avšak aniž by císařův spis všem členům byl sdělen.20 Po delším průtahu také státní kancléř Kounic, jemuž obsah onoho spisu byl znám, musil vysloviti se, i požádal dne 7. pros. o své propuštění: zejména těžce nesl, že by i státní kancelář měla býti podřízena nejvyššímu kabinetnímu ministru, jakož také zbavena býti záležitostí Lombardska a Nizozemska, podobně jako jí právě bylo odňato vedení záležitostí nově nabyté Haliče. Avšak i císař Josef se své strany dne 9. pros. r. 1773 žádal býti sproštěn spoluvlády. Marie Terezie však odepřela přijmouti tyto resignace, a podařilo se císaře i státního kancléře zase smířiti. Konečný výsledek jednání pak byl zase ten, že Marie Terezie nesouhlasila se zřízením vládního kabinetu, a že byla zachována státní rada, avšak řízení její bylo nově upraveno statutem z 12. květ. r. 1774. Jiné opravné snahy vlekly se zase dále.21
Avšak ještě v jednom směru, pokud šlo o zařizování Haliče, přišly přece k platnosti náhledy cís. Josefa. Kdežto Marie Terezie klonila se k tomu, aby nově nabyté království bylo přiděleno koruně Uherské, císař Josef, jen úsilovně staral se o assimilaci Haliče se zeměmi českými, provedl také připojení její k ostatním »německým« zemím dědičným: protož po krátkém trvání byla zrušena dvor. kancelář haličská, a politické agendy její svěřeny koncem dubna r. 1776 česko rakouské dvorské kanceláři. Název této se proto ještě nezměnil. Avšak co do vnitřního zařízení cís. list z 27. dubna t. r. rozdělil ji na dva territoriální senáty: jeden měl obstarávati záležitosti zemí českých a Haliče, druhý pak zemí rakouských a temešvárského banátu. V čele každého z nich měl býti kancléř a oba státi pod nejvyšším kancléřem; prvý senát nazýván také prostě senátem neb konsessem českým (podobně jako též soudní záležitosti haličské přicházely do českého senátu nejvyššího soudního místa). A tak plán císařův z r. 1773, zříditi zvláštní territoriální senáty pro země české a rakouské, přece nepřímo se uskutečnil.22
II. Když císař Josef II. po smrti své matky sám vládu nastoupil, celé ústrojí státní musilo znenáhla přijímati na sebe tu podobu, jakou kázaly jeho náhledy. Ovšem musíme se na tomto místě zříci soustavného líčení celé jeho soustavy. Obmezíme se toliko na vlastní thema, na otázku správní centralisace neb decentralisace územní i předmětné; a tu pojednáme především blíže o panovníkově velikém plánu z r. 1781, jak jej oznámil státní radě dne 26. března t. r.23
1. Císař Josef mínil dle tohoto vlastního listu svého zavésti takovou státní soustavu, jaká by odpovídala poměrům vlasti a lidu, a jaká by znovu vznítila všeobecného »ducha národního«, t. j. všeobecný státní patriotism, kterýž zájmy zeměpána a poddaných pokládá za jedno a hledí jen k dobru obecnému. K tomu cíli je právě nutno koncentrovati jak úřady dvorské, tak také hlavní úřady zemské.
Dvorská místa buďte čtyři, totiž tři kanceláře: česká, rakouská a uherská a vedle nich společný ministr finanční. Každá z těch kanceláří zahrnuj v sobě justici, i politickou a finanční správu své skupiny, jelikož všechny tyto záležitosti podstatně spolu souvisí. Česká kancelář, pod nejvyšším kancléřem, mějž dva departementy s vicepraesidenty; jedním departementem budiž český senát nejv. soudního místa, druhý obstarávej pospolu správu politickou i finanční pomocí potřebného počtu radů politických jakož i kamerálních a bankálních. Podobně i rakouská kancelář pod svým prvým kancléřem mějž dvě oddělení pod 2 vicekancléři nebo vicepraesidenty, a jedním budiž rakouský senát nejv. soudního místa. Kancelář sedmihradská budiž spojena s uherskou pod direkcí uher. kancléře; této kanceláři rovněž se přidá camerale, ne však justice, jelikož tato dle ústavy uherské náleží tabuli septemvirální; protož jeden ze 2 vicepraesidentů bude na starosti míti politické a finanční věci uherské, druhý sedmihradské (tu tedy budou 2 departementy territoriální). Konečně finanční ministr měj pro všechny tři zemské skupiny vedení kas (se zvl. direktorem), státního úvěru, dohled ke všem účtárnám (jež bude říditi zvláštní vicepraesident), péči o státní rozpočty a jistou kontrolu finanční správy, tak aby výdaje se nemnožily a příjmy neklesaly; také mince i hornictví mohly by se mu v poslední instanci podříditi. Jako uprostřed budou čtyři ministři, Čtyři dvorská místa, tak nechať v zemích je 8 zemských chefů »jako ministrů«, 8 zemských »vlád« (Regierungen). Pod českou kanceláří nechať stojí tři vlády: pro Čechy, pro Moravu (které se přivtělí Slezsko) a pro Halič; pod rakouskou rovněž tři: Vídeňská (pro Rakousy n. a p. E.), Hradecká (pro Štýrsko, Korutany, Krajinu, Goricij, Inšprucká (i pro země Přední), mimo to však také gouvernement v Terstu zůstávej přímo podřízen kanceláři; pod kanceláří uherskou nechať jest jednak locumtenentiální rada Uherská, jednak t. zv. gubernium Sedmihradské. Každá zemská vláda měj rovněž dva departementy, jeden pro justici pod appellačním praesidentem, arci podřízeným vrchnímu dohledu chefa či ministra zemského; druhý, politický a finanční (i montanistický), měj rovněž svého vládního vicepraesidenta. Tak i palatinovi neb locumtenentovi budou přidáni judex curiae a vicepraesident, sedmihradskému gubernátoru vicegubernátor a vicepraesident; arci též uherská komora resp. sedmihradský thesaurariát přivtělí se jednotnému úřadu zemskému. — V souvislosti s tímto soustředěním »hlavních míst zemských« náleží konečně uvážiti srovnalé soustředění zemských stavů: zda-li totiž ti stavové, kteří budou příště pod touže zemskou vládou (zejména v zemích německo-rakouských), rovněž nespojí se raději v jediné corpus statuum; jinak nemůže v každé z nich býti zvláštního zemského hejtmanství, ani departementu, leda jedině první soudní instance šlechtická.
Tento nový plán správní soustavy dvorské i zemské, jak jej nastínil cís. vlastní list z 26. břez. 1781, potkal se ve státní radě s mnohými námitkami. Celek našel ještě většinou příznivý ohlas u svob. pánů Löhra a Kressla, nesouhlas u svob. pána Geblera a hraběte Hatzfelda; k těmto pak připojil se též kníže Kounic. Výsledkem všeho jednání pak byla poznámka na aktu, že »zůstává prozatím in suspenso až do dalšího nejv. opatření.« Vskutku šlo později jen o provedení některých částí plánu, nikoli celku; protož nebude od místa, přihlédnouti právě k jednotlivostem. Především jde tu o otázku, pokud pro nejvyšší instanci sluší provésti zevnější reální koncentraci, a to tak, že by vůbec přestalo odlučování správy politické a finanční (vyjímajíc obor společného ministra financí), kdežto reální dělba by se zachovala aspoň interně pro justici. K tomu pak pojí se přímo souvislá otázka decentralisace territoriální, pokud by totiž jediný úřad všeodborový stěží stačil obe- jmouti zároveň všechny zemské skupiny. 24
Proti zamýšlenému spojování justice s ostatními odvětvími vystoupil zvláště Gebler, jelikož ona ve všech státech se odlučuje, a spojení její se nedoporučuje, protože u politických úředníků potkává se s malou chutí, a naopak zase formální juristé ke správě se dosti nehodí; věcná souvislost že se neukazuje, než při právním zákonodárství, jež arci sahá do politicum. Proto přál si raději zachovati nejv. soudní místo, ačkoli v dalším svém zdání počítal přece také s event. zřízením zvláštních soudních senátů při české a rakouské kanceláři. Naproti tomu Löhr šel vstříc přání císařovu, prohlašuje spojení nejv. soudního místa s kancelářemi za velmi užitečné, arciť s podmínkou, že zůstanou při nich zvláštní soudní departementy, se zvláštními rady, řádnými radními schůzemi a kollegialními deliberacemi; chef úřadu může ovšem také těchto radů dle svého zdání užívati ve věcech politických a finančních, neboť někdy zasahují do justice. Rovněž Kressl žádal toliko trvání zvláštních senátů, tak aby soudní vicepraesident konal zvláštní schůze (dikasteriální), též aby soudní radové byli bráni vždy z jednotlivých dotyčných zemí; v případě, že záležitost zasahá do politického neb finančního oboru, chef dvor. úřadu dá ji projednati v plenu nebo s přibráním několika radů z druhého senátu, i také naopak, tak že vezme se korreferent z druhého oboru. Naproti tomu zase hrabě Hatzfeld daval vůbec přednost dělbě reální před territoriální, jak níže seznáme. Císař pak vskutku upustil od svého záměru, i zůstalo při samostatné organisaci nejvyššího soudu, kterou potom nebylo hnuto, až na krátko za cís. Františka (1797—1802).
Něco lepšího ohlasu docházela myšlénka císařova, spojití správu finanční s politickou; odpor zdvihal se především proti dělbě finanční správy od kas a úvěru (pod zvláštním fin. ministrem), jakož také proti tomu, aby byly uherské kanceláři přiděleny agendy finanční, které až do té doby podléhaly vrchnímu vedení centralistickému.
Co se napřed posledního týče, odpor stupňoval se také tím, že císař zamýšlel provésti při uherské kanceláři zároveň koncentraci territoriální, tak aby jí byla podřízena politická i finanční správa Sedmihradska. V té příčině sice Kressl pokládal spojení kanceláře sedmihradské s uherskou za možné, jelikož zvláštní vicekancléř bude dostatečnou zárukou pro Sedmihradsko, i také toho, v čem toto již přiblížilo se zřízení zemí rakouských; spíše že takto Sedmihradsko bude naopak moci podávati ještě příklad Uhrám. Naproti tomu Löhr mínil, že takové spojení vzbudilo by u zvláštních sedmihradských národů veliké vzrušení a nedůvěru; Gebler měl je vůbec za nemožné, pokud u uherské šlechty bude duch aristokraticko-republikánský; spíše bylo by lze sedmihradskou kancelář spojiti prozatímně s rakouskou na tak dlouho, dokud v Uhrách nedojde ke »šťastné revoluci« poměrů. Také Hatzfeld a Kounic byli proti přivtělení Sedmihradska pod správu uherskou. Nad to Gebler, byť i jinače přál spojení správy finanční s politickou, přece rozhodně odpíral tomu, aby uherské kanceláři bylo vůbec jaké camerale svěřeno, jelikož by tu nabyla převahy »hungarische principia« na ujmu celku mocnářství; proto žádal, aby společný finanční ministr podržel přímý vliv na camerale uherské i sedmihradské. Totéž žádal Kressl, rovněž Hatzfeld a Kounic shledávali povážlivým, svěřiti cameralia uherské kanceláři.25
Ostatně spojiti camerale a politicum pokládal Löhr za dobré v zájmu pravé jejich shody, pokud se zachovají jisté kautely jednostejnosti správy komorní se strany tří kanceláří, zvláště uherské. Avšak bancale vyžaduje prý zvláštního zřetele; proto cokoli se přímo týče banky, vedeno budiž finančním ministrem, jenž má také míti jméno bankopraesidenta. Podobně sluší zachovati i nynější departement montanistický beze změny pod vrchní mocí fin. ministra. Také nynější komoru účetní doporučuje se připojiti toliko tak, že by správce účtáren byl vlastně neodvislým od fin. ministra, že by však, pokud jde o kontrolu úřadů administrativních, nemohl jednati bez jeho vědomí, tak že by tento přece zachoval si vliv na nezmenšování příjmů a nezvyšování výdajů.26 Jako Löhr, tak i Gebler uznával úzký svazek správy finanční a politické, jež musí sobě pomáhati; avšak dle zkušeností od r. 1762 zrazoval oddělení fin. správy od kas a kreditu. Přednost dával zřízení spojeného politického a finančního místa pro všechny dědičné země »německé« na ten spůsob, že by přednosta jeho privative zastával i kasy a kredit. Kdyžby však česká a rakouská kancelář přece převzaly zemské finance, aspoň některé fin. větve, vztahující se na celek (jako sůl a tabák, pošta a mýta), musily by, rovněž tak jako camerale uherské, bezprostředně býti podřízeny ministru finančnímu; neméně i montanisticum nutno pod ním zachovati soustředěné ve zvláštním departementu jako dosud, toliko obmeziti široký rozsah jeho působnosti; rozdíl však mezi camerale a bancale prý může přestati. Jiné stanovisko než Gebler, zaujal hr. Hatzfeld, jenž zrazoval od převrácení tehdejší dělby reální. Zvláště připomínal proti zrušení dvor. komory, že obstarává též cameralia říše Německé (mincí, činže a p., tak že místo samo sluje »cís., také cís. král.« dvor. komorou a předseda je také mocnářovi zavázán přísahou jakožto hlavě říše). Rovněž i zrušení dvorského místa bankovního bylo by škodlivo úvěru nejen banky samé, ale vůbec; nutno tu zachovati zvláštní důchody, i bankopresidenta, byť jistou měrou odvislého. Hr. Hatzfeld sám byl před několika lety navrhl, aby k ukrácení řízení českorakouská kancelář, dvorská komora a banco byly postaveny pod vedení jediného ministra; takové shrnutí věcí by většinou postačilo, avšak tehda prý císař sám návrhu toho neschválil. Se své strany zase kníže Kounic, kterýž odpíral zvláště odloučení finanční správy od kas a kreditu (pod fin. ministrem), učinil zmínku, že za příkladem vrchního direktoria v Prusku, doporučovalo by se zříditi jediné dvorské místo pro internum dědičných zemí »německých«, snad i Sedmihradska, a zároveň pro camerale Uher. Pod jedním dirigujícím ministrem zařídilo by se několik departementů; on sám pečoval by o záležitosti nejdůležitější a ty, jež zasahají do agendy více departementů (ve zvláštní »jointe« z nich).
Jaké stanovisko který člen státní rady zaujímal ve příčině koncentrace neb dělby reální, takové celkem byly i jeho náhledy o dělbě territoriální. Löhr, jenž přál spojení justice a financí se správou politickou, pokládal rozdělení českorakouské kanceláře ve dvě, každou se dvěma departementy, za nutný důsledek toho, když její agendy rozmnoží se jinými záležitostmi. Kressl přímo prohlásil, že administrativní dělba zemí českých, rakouských a uherských jest odůvodněna přírodou a požadavky vládní chytrosti; že rozdílná národnost, rozdílný genius lidu, poloha a přirozená, násilím nezměnitelná zřízení vyžadují jiných vládních a správních spůsobů, jakož v Evropě není podobné veliké monarchie, ponenáhlu tak různě složené ze zemí se zvláštními ústavami, ačkoliv ony v celku různým spůsobem přispívají přece k dobru obecnému a v nejvyšší vládě jednosvorně celek tvoří. Proto jmenovitě neviděl žádné překážky proti zamýšlenému zřízení české kanceláře, o dvou senátech; také doporučoval, aby při aperturách dvorní radové byli bráni vždy z dotyčných zemí (podlé tří zemských míst). Toliko v uherských zemích, jak jsme viděli, mělo camerale zůstati pod společným ministrem finančním (pouze v zemské instanci mohlo i tam spojiti se s politicum, nikoliv i při dvoře).27
Jiné stanovisko zaujímal Gebler, jenž, jak již naznačeno, sice vyslovil se pro samostatný nejvyšší soud a pro spojené politické i finanční místo pro dědičné země »německé«; nicméně zdrželivě pojednával také zvláště o kanceláři české, tak aby po příp. měla zvláštní senát soudní, kdežto politicum, camerale i bancale, pokud by bylo potřebí porady kollegiální, vyřizovalo by se v senátu jediném, a jinak brevi manu; mimo to některé finanční větve zůstaly by pod fin. ministrem, jakož pokud jde o sůl a tabák nelze dobře děliti země české od rakouských a naopak.28 S přímým soustavným odporem potkala se territoriální decentralisace teprv u hraběte Hatzfelda. Vycházeje z toho, že ve velikém mocnářství není možno, judicialia, publica a cameralia spojiti v jednom úřadě nebo pod jedním chefem, porovnával všeliké přednosti i vady dvojí možné soustavy, totiž navržené dělby dle zemí (skupin zemských) a stávající dělby dle předmětů; shledával pak mnohem značnější vady při první, a tudíž zrazoval panovníka, aby neprováděl svého záměru, zříditi 3 kanceláře a společného fin. ministra.
Dle dosavadního zřízení veškerá politická správa »německých« zemí (včítajíc i commerciale) je prý soustředěna v jediném úřadě, kterýž má známost všech zemí a pečuje o stejné blaho jich všech, nikoliv o jednotlivé Části, nýbrž o celek, proto také panovníkovi podává zdání přiměřená, přihlížející k povaze věcí v celku; právě tak i ve správě finanční se každý důchod vede v celku bez překážek, a pokud je nutné dorozumění se správou politickou, je činiti toliko s jedním úřadem, znajícím všecky země dědičné. Vadou jest ovšem, že kdekoli mohou vzniknouti právní otázky a rozepře, zákonodárství není možno beze slyšení politického a soudního místa resp. i finančního (což jsou jen případy řídké), pak že vznikají nesčetné »psanice« mezi kanceláří a správou finanční, když jde o výdaje komerční, zařízení finanční a tarifní, i ve příčině samé manipulace důchodů. Naproti tomu při soustavě territoriální zákonodárství bylo by možno bez spolupůsobení jiného úřadu, cameralia požívala by podpory politické správy jak u dvora, tak i v zemích, nařízení politická a finanční by se navzájem nekřížila; »psanice« byly by jistě menší. Avšak tyto přednosti objevují se toliko, když přihlíží se toliko k jedné zemské skupině a pomíjí se ostatek mocnářství: — jde-li však o to, aby »české a německé« dědičné země, pokud to ústava jejich dopouští, byly spravovány dle týchž zásad, aby ve financích byla stejnost zachována, aby manipulace jedné země nepřekážela druhé a ve příčině zřízení komerčního nepadla jedna druhé za oběť, jinými slovy: jdeli o blaho mocnářství celého, — pak soustava zemských skupin přinesla by značné nedostatky po stránce zákonodárné i správní, a velice by rozmnožila úřední dopisování. Kanceláře měly by zvláštní zálibu pro své země, z čehož by vyplývaly nekonečné spory a dorozumívání, jakož i rozhodování dvora. Zákonodárství in publicis, commercialibus et in judicialibus mělo by býti všeobecné, а k tomu bylo by nutné dorozumění kanceláří; vůbec kdekoli záležitosti dotýkají se zemí »německých a českých«, byla by nutná zdání dvou kanceláří, i opětná (tak jako když to té doby činí kanceláře Českorakouská a uherská); obecná zařízení finanční, která dosud vyžadovala spolupůsobení správy finanční a kanceláře, příště týkala by se dvou kanceláří a finančního ministra, jenž musí míti spoludohled. Mimo to hr. Hatzfeld dovolával se vlastních zkušeností, jak nekonečně vzrostly by »psanice« z oddělení fin. správy od kas (pod fin. ministrem), jakož i z rozdělené vrchní direkce ve příčině mýt, pošty, tabáku a soli; také montanisticum mělo prozatím zůstati beze změny.29
Z těchto výkladů hr. Hatzfelda, s nimiž kníže Kounic prostě souhlasil, lze seznati, že hlavní osu v jednání tvořil záměr panovníkův »soustřediti místa dvorská« podlé soustavy territoriální, dle zemských skupin. Teprv v druhé řadě stála tehdáž otázka »soustředění hlavních míst zemských« a po příp. i zemských stavů. Löhr vytýkal toliko velikou rozsáhlost obvodů tří »zemských vlád« pod kanceláří rakouskou.30 Co do stavů pak mínil, že prve ještě potřebí zdání této kanceláře hledíc ke speciálním okolnostem jedné nebo druhé zemské ústavy. Gebler doporučoval spojení Slezska s Moravou, také souhlasil se 3 »místodržitelstvy« ve Vídni, v Hradci a v Inšpruku. Naproti tomu nepokládal za možné spojiti stavy zemí Předních (kteří tvořili 3 corpora se zvl. kreditní soustavou) s tyrolskými; připomínal, že spojení stavův obojích Rakous, jakož i spojení stavů vnitrorakouských bylo již r. 1762 zamýšleno, že bude nesnadné, ačkoli snad přece možné; posléze že by praesident fori nobilium v každé zemi mohl konečně pod titulem zemského hejtmana zároveň zastávati praesidium zemských stavů, aniž by tím soustava politických míst zemských byla rušena. Kressl úpravu »zemských míst« pokládal prostě za důsledek nového zařízení úřadů dvorských; výslovně schvaloval spojení Slezska s Moravou a co do otázky stavů souhlasil s náhledy Geblerovými. Hatzfeld prohlásil se pro administrativní připojení Slezska k Moravě, také pro spojení Korutanska, Krajiny a Goricka; o možnosti spojiti obojí Rakousy, pak Štýrsko s ostatním Vnitrorakouskem vyžadoval si zdání kanceláře, kdežto bylo prý za nutné uznáno, země Přední odděliti od Tyrolska; o soustředění zemských stavů ani zvláště se nevyslovil.
2. Veliký plán císařův z března 1781, o jehož projednání ve státní radě jsme tuto blíže referovali, v celku svém nebyl proveden: především, jak se podobá, státní radě podařilo se císaře odraditi od myšlénky tří kanceláří pro 3 zemské skupiny, jmenovitě od obnovení české dvorské kanceláře. Avšak v některých částech císař Josef provedl své úmysly přese všeliký odpor státní rady a dvorských úřadů. Shrňmež zde stručně výsledky nové organisace, aniž bychom všechno jednání o panovníkových záměrech zevrubně sledovali.
Zásadu territoriální zachoval císař Josef jako zevnější vodítko pouze pro země uherské. Ano, on bezděky ještě sesílil administrativní dualism mocnářství (začínající v zárodku už za Marie Terezie r. 1749), jelikož správu koruny uherské právě úplně scentralisoval, tím že v srpnu r. 1782 kancelář sedmihradskou přivtělil k uherské, a že této »uhersko sedmihradské« dvor. kanceláři dle své snahy po reální koncentraci zároveň přidělil uherské i sedmihradské agendy finanční — vše to proti jednomyslnému zdání státní rady. Zásada centrální podržela vrch toliko na nejvyšším vrcholi: v tajném kabinetu, jejž si císař zařídil, a ve státní radě, jejíž působnost zejména od r. 1785 také na Uhry se vztahovala (podobně i ve dvor. komoře účetní od r. 1782). I tak ovšem zůstala možná centralistická, uniformní politika císařova naproti zemím uherským. Z druhé strany zůstalo při správním spojení zemí českých a rakouských pod týmž dvorským úřadem: tu zásada territoriální zachovávala se toliko interně, ano právě utvrdila se soustavným zařízením zemských referátů, — při současném zavedení koncentrace reální, totiž při sloučení správy politické i finanční v jediném místě dvorském (vereinigte Hofstelle).
Nejv. rozhodnutím z 10. října 1782 totiž císař Josef utvořil »spojenou českorakouskou dvorskou kancelář, dvor. komoru a bankovní deputaci«, jež potom obyčejně nazývána jen spojenou českorakouskou dvor. kanceláří. Na sekce nebo senáty se vůbec nedělila (důsledkem soustavy byrokratické, nepřející řízení kollegiálnímu); avšak mezi 14 dvorními rady bylo 6 zemských referentů, dva pro země české, tak že jeden zastával publico-politica, cameralia et contributionalia Čech, druhý pak Moravy a Slezska. Třetí zemský referát byl pro Halič, čtvrtý pro Rakousy n. a p. E., pátý pro země vnitrorakouské i Terst, šestý pro Tyrolsko a země Přední. Při tom všechny záležitosti, které nebyly přiděleny výslovně některému referátu předmětovému, náležely do referátu zemského; dle toho pak také náleželo pokud možná zaříditi referáty při úřadech zemských.31
Zvláštním spůsobem císař Josef původně mínil kombinovati soustavu zemských referátů se zřízením stavovským, nepochybně pouze následkem své záliby pro koncentraci reální, jež vedla jej konečně i k užšímu spojení správy stavovské se zeměpanskou. Byltě ve svých »Grundsätze zur Ländereinrichtung« z 24. ledna r. 1782 vyslovil úmysl, aby při spojeném dvorském úřadě zřídilo se 6 zemských referentů (dva z Českých zemí, 1 z Haliče, 3 ze zemí rakouských), jež by stavové dotyčných zemí, v 6 těles spojení, na 3 leta navrhovali a panovník by buď si vybral nově navrženého nebo dřívějšího potvrdil. Avšak podobnému zařízení opřela se státní rada s úspěchem. Svob. pán Löhr první dovodil, že jmenování zemských referentů při dvorském místě má zůstati výhradně v moci zeměpánově, beze stavovského vlivu. Gebler domníval se, že císař nepochybně směřuje k tomu, aby stavové navrhovali toliko některého radu zemského úřadu, aby se tak stalo teprve při aperturách, jelikož jinak ti dvorní radové, kteří zemské referáty vedou k nejv. spokojenosti, musili by se podrobiti nové volbě stavovské, a někteří musili by k tomu prve nabýti inkolátu. Také vůbec pokládal stavovskou volbu a restauraci již tříletou za povážlivé; ukazoval k odvislosti od stavů a souvislému zmenšení vážnosti: žíti z milosti sobě rovných přináší s sebou jisté ponížení, i jest to pro muže cti předností neocenitelnou, když jest vyvolen svým suverénem a jen jím může z důležitých příčin býti propuštěn. S míněním Geblerovým pak souhlasili také Kressl a Hatzfeld. A tak císař patrně dal se přesvědčiti, že dvorskému místu nutno zachovati nesmíšenou povahu orgánu zeměpanského; v nejv. rozhodnutí z 1. března 1782 již pomlčel o praesentaci zemských referentů od stavů.32 Jako jistý ohlas připadá nám zase požadavek desiderií stavů českých z r. 1790, aby český zemský referát při dvorské kanceláři, jakožto úřad k zemi příslušný, byl vyhražen Čechům v zemi usedlým (zemským obyvatelům), čemuž však Leopold II. rovněž nevyhověl. Ostatně může nám býti s podivením, kterak sněm Český dne 1. září 1790 zachoval se k připomenutí Leopolda hr. Claryho (tehda druhého praesidenta justičního), zdali by stavové neměli přímo žádati »eine eigene böhmische Hofkanzlei, die ohnedies constitutionsmässig ist«: — bylot’ »conclusum negative, weilen ohne dies der oberste Kanzler ein böhmischer Cavalier ist«.33
V souvislosti s novou organisací správy dvorské šlo též o nové zařízení v zemích. Císaři běželo především o větší koncentraci territoriální, totiž o spojení menších zemí ve větší skupiny, pod jednu politickou i justiční správu zemskou, a po případě i jako jedno stavovské těleso. Nebudiž na tomto místě běh veškerého jednání blíže stopován. Postačí zde připomenuti, že císař ještě v říjnu 1781 držel se původního plánu (z 26. března), že má býti pouze šest gubernií a šest appellačního soudů, a dle toho také Šest stavovských sněmů.34 Potom ustoupil sic od spojování stavů samých.35 Ale v zásadách pro zařízení zemí z 24. ledna 1782 předepsal aspoň přivtělení stavovských zemských výborů resp. starších ke guberniím, tak aby při těchto po zrušení oněch trvali pouze stavovští zástupci (deputovaní neb repraesentanti). I tu zprvu mínil, aby právě oni byli krajskými referenty (jako i při dvoře chtěl míti zemské referenty stavovské), ustoupil však od toho; později toliko připustil, že vedlé zastávání agend stavovských mohly jim referáty krajské býti svěřovány.36 Konečně na místě šesti zřídil přece osm gubernií, tak že ještě Rakousům n. E. a Přímoří dostalo se po jednom guberniu, kdežto appellačních soudů bylo zřízeno toliko pět, a teprve za Leopolda ještě šestý, což srovnávalo se s původním plánem cís. Josefa z března 1781.37
Vedlé správního seskupení zemí pokročila zároveň koncentrace reální tak, že gubernia dle organisace josefínské z r. 1783 — 4 soustředila v sobě netoliko politickou správu zemskou (i kommerční a policejní), ale též agendy stavovské a všechnu správu finanční, také bankální, montanistickou a domaniální. Také vnitřní jednota a moc těchto úřadů získala umístěním ve vlastních úředních budovách, odstraněním četných vedlejších komisí, pokrokem soustavy byrokratické, zjednodušením řízení a rozšířením úřední příslušnosti, což vše bylo podporováno také novou úpravou správy krajské.38
Avšak při všech těchto snahách možno v interní organisaci znamenati také jisté zření k zásadě territoriální: jak jsme již zpředu připomenuli, stát josefínský vycházel vůbec ze soustavy territoriálních visitací resp. referátů, — aby právě na základě takovéto kontroly mohl požadovati ústřední ministeriální odpovědnost každého úředního chefa (resp. též territoriálního referenta) za veškeru Činnost podřízených úředníků a za celkový stav správy v dotyčném správním obvodu. Císař Josef, jenž prve za Marie Terezie byl v l. 1771, 1773 a 1777 požadoval zvláštní vrchní krajské dozorce, dal později přednost zařízení krajských referátů při guberniu, a jakmile sám uchopil se vlády, již v nejv. listě z 31. ledna 1781 a dvorním dekretu z 31. břez, t. r. přikazoval úřední visitace se strany úřadu dvorského, zemského i krajského, a častěji je připomínal. Při vydání nové manipulační instrukce pro krajské úřady dal dvor. dekretem z 12. ledna 1787 pravidelné občasné visitace prohlásiti za podstatnou součástku veškeré správy: za jediný bezpečný prostředek, kterým lze krajské a jiné podřízené úřady udržeti ve stálé pozornosti, docíliti jednostejné manipulace a vůbec správné služby, jakož také zjednati si jistoty o průběhu záležitostí a soustavných zařízení, o stavu krajů i blahu celých provincií. Proto prý krajští komisaři musí své okresy objížděti dvakráte a krajští hejtmané jednou za rok, krajští referenti své 2 nebo 3 kraje jednou ve dvou letech a zemský chef celou provincií jednou ve třech letech; i má každý visitátor za svůj obvod zvláště odpovídati. Zároveň bylo nařízeno zmenšiti při guberniích počet referátů předmětových: vyjímajíc předměty, jež nevyhnutetně žádají zvláštního referátu pro celou zemi, buď za příčinou nutné souvislosti nebo za příčinou prvního zavedení a systematisování, všechny jiné záležitosti náleželo při- děliti referátům krajským. Vzorem k tomu byly namnoze řády obvyklé v Čechách již ze starší doby.39 —
Přestáváme na těchto výkladech, jež postačí ukázati, kterak centralisační snahy císaře Josefa II. měly své různé stránky, kterak se v nich křížily a splétaly zásady reálné a territoriální koncentrace resp. dělby. Jestliže r. 1781 připadl na »federalistickou vládní formu«, zajisté nebylo to nedůsledným, okamžitým nápadem, nýbrž nutno záměr takový vysvětliti si v souvislosti se staršími náhledy císařovými, vůbec s jeho zvláštní zálibou pro reální koncentraci, jež zase bezděky mohla jej skláněti k territoriální dekoncentraci, i s jistým zvláštním zřetelem, jejž měl vždy ke každé territoriální jednotce jako správnímu celku.
Mnohé ze správních řádů cís. Josefa dědilo se po něm zase dále. Za cís. Leopolda II. a Františka otázka reální koncentrace při nejvyšší instanci dlouho nedala pokoje, tak že po nové dělbě došlo zase ke spojování správy finanční, ano i justice se správou politickou, až konečně obory tyto od r. 1802 zůstaly trvale odloučeny. Úřední visitace zachovávaly se však celkem dále, rovněž tak jistý zřetel k zásadě territoriální v interním ústrojí úřadů.40 Naproti tomu, přirovnáme-li k době josefínské správní řády nynější, nemůže nám ujíti téměř úplné vítězství zásady centrální a reální, jakoby moderní správa státní ve vyšších instancích k zásadě territoriální žádného ohledu míti neměla. Ale jestliže i takový centralista, jakým císař Josef II. bez odporu byl, z ohledů pouze správních pomýšlel na zvlášní úřady, departementy neb aspoň referáty territoriální, — zdaliž bezděky nepřipadne nám na mysl, není-li dnešní důsledné provádění jediného principu trochu jednostranné, nevězí-li v něm také kus časové mody?
Moderní nauka také hlásala kdysi jedině zásadu individuální (ministeriálni či byrokratickou) naproti starší kollegiální, domnívajíc se, že ve správě státní jest nutně vyžadována centrálním hierarchickým postavením a ústavní odpovědností ministrů. A přece dnes již nepochybujeme o tom, že soustava kollegiální v moderním státě svou měrou je rovněž nezbytná, zvláště pro právní kontrolu správy veřejné, tak že pak zejména správní soudnictví zatlačuje ministerskou odpovědnost, kteréž druhdy přikládala se váha největší. Neméně dnes víme, že i moderní stát normálně jest učlánkován, je tudíž nutně decentralisován, a to jednak ve vlastním správním organismu, jednak také prostředkem oprávněných územních korporací, anebo zvláště povolaných občanů-laiků, kteří takto ve veřejné správě také přivádějí ku platnosti zájmy a potřeby místní, sociální a národní. Není centralisace bez souvislé decentralisace: zásada centrální moderně zase již se křižuje a obmezuje všelikým spůsobem, (a to netoliko správním soudnictvím a samosprávou, ale) už vůbec samou institucí pořadí instancí, k níž pojí se zásada formální právoplatnosti správních rozhodnutí (rei judicatae) ve věcech dotýkajících se právních zájmů stran, i zásada rozhodování konečného po případě již v první nebo druhé instanci. Rovněž tak vzrůstá počet záležitostí, ve kterých uznává se potřeba toho, aby několik správních ressortů spolupůsobilo.
A tak snad možno souditi, že bude zase ještě za vhodné a potřebné uznáváno, aby také se zásadou reální, nyní tak jednostranně a téměř výhradně panující, aspoň se vnitřním zařízení vyšších úřadů byla jistou měrou kombinována zásada territoriální, čímž by se poněkud překlenul příkrý přechod i tajný rozpor mezi čistě reálním zařízením úřadů vyšších a territoriálním instancí nižších. Obnovení jistých referátů territoriálních zjednávalo by vyšším úřadům (co do úředních subjektů) přehled veškeré činnosti a celé osobní povahy podřízených úředníků určitého správního obvodu, tudíž také (po stránce objektivní) celkový přehled správy téhož obvodu, žádoucí obecnou znalost potřeb místních, i možnost pečovati soustavněji o dobro toho kterého územku, pokud tvoří konkrétní, individuální celek, se svými zvláštnými zájmy a poměry. Výhradná soustava reální či ressortní toho neposkytuje; obecný dohled na territoriální celky, i větší (jež v samosprávě jsou zvláštními korporacemi) tříští se jí v rukou celé řady referentů ressortních. Snad i v pouhém zájmu správním — nehledíc ani k samosprávě а k otázce decentralisace státoprávní — sluší zase větší důraz položiti na zásadu territoriální podobně jako činil sám císař Josef. Zbytky některé najdou se ovšem i nyní v rozdělení referátů ministerstva vnitra, ale možno je vytvořiti dále. Takto by také nejedné jazykové potřebě obyvatelstva dalo se snáze vyhověti, ačli by se nedávala přednost tomu, aby sekce nebo referáty téhož vyššího úřadu zařizovaly se přímo se zřetelem k jazykům resp. národnostem. Po případě mohl by s tím souviseti také další rozvoj instituce ministrů-krajanů, o níž nelze se zde šířiti.
Bohuš Rieger.
Dodatek 1. (k pozn. 14). Výňatek z »Relation von Ihro Mayt. des Kaysers Reyse durch Mähren, Schlesien und Böheim; Änderte Abtheilung; Prag, 8 Nov. 1771:«
12mo Wie ich auf einer Seiten die Verbindung aller unterschiedlichen Departemens unter sich sowohl in Centro als in denen Vierteln und Creyssen vor unentbehrlich halte, so muss ich das nemliche für die Vereinigung und mehrere Verbindung der unterschiedlichen Ständen erinneren, wann nicht allen civil-Beamten, so bald sie in wirklichen kays. Eid und Pflichten stehen, die nemlichen Vorrechte, wie denen Militar officieren und Geistlichen gegeben werden, nemlich, dass sie bey Hof und überall erscheinen könnten, seye es durch einen ihnen nach Maass zu gebenden Militar-Rang oder nur Erklärung selber Vorrechten, so wird allzeit die engere Verknüpfung aller Ständen un- vollkommen seyn, diese allein wird alle Leute dem Staat zu dienen, und in selben Dienst sich durch Verdienste zu erhalten anfrischen, wozu ich noch, wann man das Werk recht vollkommen haben wollte, in denen höheren civil-Graden auch die Weiber darunter verstehen müste, und überhaupt in allen Euer Majestät Stiftern und Cammerern-Proben nichts anderes als die Vaters Folge hinfüro anzuführen wären, wodurch die gemeinschaftliche Heyrathen vieler armen Freülen Glück und die Stände neuerdings untereinander mehrer verbunden würden; endlichen wie ich hier von denen unterschiedlichen Stellen und im Land befindlichen Ständen Meldung gemacht habe, und ich aus deren Vereinigung und gemeinschaftlicher Bewerckstelligung die Abstellung aller bis Dato durch einseitige und particular-Interesse meistens geleitete uebel ausgeschlagene Gebahrungen beschuldige — ja selbe als das einzige Mittel, eine jede Provintz so viel möglich glücklich zu machen, u. nach ihrem wahren Besten zu leiten und am geschwindesten dazu zu gelangen einsehe, so wäre dennoch für das Beste des Ganzen Staats und Erhaltung nicht genug vorgesorgt, wann nicht dessen Königreiche und Provinzen untereinander auf die nemliche Art vollkommen mitsammen verbrüdert, und in allen ihren Handlungen nicht auf ihr einziges, sondern auf aller Bestes seheten — ja öfters das ihnen augenblicklich nutzbare wegen den allgemeinen Vortheile aufopferten, so schwer als dieses scheinet, so nothwendig ist es dennoch; vis unita fortior: ist ein allerseits erkannter Satz, welcher keiner Auslegung bedarf, unsere Monarchie ist gross, weitschüchtig, von unterschiedlichen Ländern zusammen gesetzt, wann alle vereinigter mit wahrem Herzen u. Willen sich die Hände bieteten, so sehe ich noch die glückseligste Folge vor mir, und ich verzweifle nicht, dass, wann man ernstlich will, und steif darauf haltet, man dazu gelangen könne.
Diese wären die Vorbereitungs Mittel zu diesem grossen Werke zu gelangen. Ichtheile Euer Mt Länder in Oesterreich, Inner Oesterreich, Böhmen, Mähren mit Schlesien, Ungarn mit Croatien, und endlich Siebenbürgen ein. Zu Wienn müssten alle in das allgemeine einschlagende Sachen so oft als es Noth wäre, bey der von allen Chefs deren Hof Stellen, welche in Länder Sachen Einfluss haben, samt einem ihrer geschicktesten Räthen zu haltenden allgemeinen Lands-Conferenz vorgenommen werden, in selber die Materien, welche schon aus denen Länderen instruirter kämen, gut eingenommen, untersucht — ja in einen zu machenden gemeinschaftlichen Vortrag samt zu ergehenden Expeditionen Euer Majestät vorgelegt würden, welche nachhero auch in Staats Rath entschieden werden könnten, zu eben dieser Conferenz wäre auch nach Umständen das Militare oder Camerale zu ziehen, praesidiren müste bey selber der von Euer Majestät zu benennede und von mir vorgeschlagene erste Chef, wann in dieser Conferenz nach dem wahren Sinn gearbeitet, und aufrichtigst zum allgemeinen Besten ohne particular Interesse oder kurzsichtigen Absichten gearbeitet wurde, so konnten um Vieles die Expeditionen beschleiniget werden, und was das beste wäre, fielen solche durchgetends wenigstens conform aus, aber dieses wäre nicht genug und allzuweitläuftig in Kleinigkeiten; also zu noch mehrerer Verknüpfung dieses bey mir bestehenden Hauptgegenstands — ja zu noch mehrerer brüderlichen Lieb Erweckung aller Ständen unter sich glaubete unentbehrlich, dass einem jeden Land drey unterschied iche von Ständen vorgeschlagene und von Euer Majestät gut geheissene so zu sagen Deputirte wären, welche ihre Auskünften gebeten, und die wahren Absichten deren Landes Stellen in einem jeden Land besser einnehmen, und ihren Dicasteriis vorstelleten — ja auch directe in gewissen Fällen mit denen Canzleyen in Wien correspondirten; um mich klarer auszudrucken, so wäre zum Gubernio von Prag ein geschickter Ungarischer Rath von dem Locumtenential Consilio vorzuschlagen, wechselweise mit dem Siebenbürgischen Gubernio, welcher dieser beeden Provinzen Angelegenheiten und Correspondenz und Notas in allen nur möglichen Fällen, seye es in Politico, Commerciali oder Camerali, zu besorgen hätte — ja an selbe alle Wünsche und Verlangen nach reiffer Debatirung zukommen. Hesse und einzuleiten hätte; desgleichen wäre in Böhmen einer aus Mähren, welcher Mähren und Schlesien in allen Angelegenheiten zu vertretten hätte — ja alle Notas, so von einer LandesStelle zu der anderen lauffeten zu empfangen, vorzutragen und mit seinen Obern zu correspondiren hätte, dannenhero die hiesige Landes Stelle und keine sich directe mehr an die andere verwendete, aber durch diese Angestellte so zu sagen Sachwaltere alles vorgienge; desgleichen hätte Oesterreich oder Inner Oesterreich einen zu benennen, welcher aller dieser Länder Sachen und Communicata in Prag vertrettete, also vice versa in Mähren würde ein Böhm, ein Ungar oder Siebenbürger, ein Oesterreicher oder Inner Oesterreicher angestellet, in Ungarn beym Locumtenential Consilio ein Oesterreicher oder Inner Oesterreicher, ein Böhm, oder Mährer welcher diese beyde zu versehen hätte, und ein Siebenbürger angestellet, in Siebenbürgen ein Böhm, oder ein Mährer, ein Oesterreicher oder Inner Oesterreicher und ein Ungar, in Inner Oesterreich aber endlich ein Böhm oder ein Mährer, ein Siebenbürger oder ein Ungar, und ein Oesterreicher angestellet; In Wien wo die HofStellen alle sind, brauchete es keine.
So complicirt, so unnütz — ja so lächerlich als in dem ersten Augenblick vielleicht diese allerseits anzustellende Sachwaltere Vorkommen werden, so nutzbar, so nothwendig — ja so unentbehrlich kommen Sie mir, zu Erhaltung meines Hauptzwecks vor, nemlich zu engester Verbrüderung aller Erbländer u. zu gemeinschaftlicher Arbeit, um zu deren allerseitiger Wohlfahrt zu gelangen; Die Länder haben gar keinen Begriff von der Verfassung und von denen Umständen ihrer Mitbrüder, In Böhmen bildet man sich Ungarn ganz anderst, und in Ungarn Böhmen völlig unterschieden ein, als es ist.
Dieses Etablissement wird vor allen die Schreibereyen verkürzen, die Länder verhinderen Projekte über die anderen zu machen, welche in Gleichhaltung ihrer Verfassung, so sie gar nicht kennen, noch Hände, noch Füsse haben, der in Böhmen établirte Ungar wird vor selbe Wohlfahrt einen gewissen Hang nehmen, und in Gleichförmigkeit seiner Wünsche an seine Stelle, nemlich das Locumtenential Consilium berichten, der Böhm wird wiederum in Ungarn desgleichen gegen seine Stelle schreiben, und nicht allzeit Ungarn als den, die Monarchie auffressenden Theil, wie anjetzo die meisten Länder mit scheelen Augen ansehen, sich vorbilden, sondern beede Theile werden sich gemeinschaftliche Vortheile zu verschaffen trachten, und so wird durch ihr allerseitiges vereinigtes Interesse mehr Einigkeit u. Verknüpfung entstehen; Sie werden, ohne Zuthun Euer Majestät Befehls, sich gemeinschaftlich vielleicht aushelfen, und erleichteren; Es können daraus meines wenigen Erachtens die besten und erwmnschlichsten Folgen entstehen. Diese Länder Deputirte oder Bevollmächtigte wären Independent von dem Landes Gubernio, müssten aber in dem Rath beysitzen, und die Sachen, so innen von ihren Stellen geschickt wurden, vortragen, was wäre das nicht für eine Controle für alle Länder-Stellen und Capi, welchen ich um so viel mehrere Authorität einzuraumen gedächte, da diese drey Fremden, welche von ihnen nicht abhiengen, ihren Rathen dennoch beysitzten, und ihre Gebahrungen mit einsähen, wie viele unterschiedliche Leute formirte dieses nicht? was für ein Vortheil entstünde nicht daraus, dass Böhmen, Mährer, und Oesterreicher die Ungarische und Siebenburgische Lands-Verfassung, diese aber wieder jene von Böhmen und Mähren kennen lernten, dazu aber wären lauter geschickte und Hofnungsvolle Subjecta auszuwählen, aus ihren Relationen, so sie in wichtigen Fällen, und wann man es von ihnen verlangte, directe nacher Wienn abstatteten, konnte desto leichter die Länder Conferenz und desto sicherer die Sachen beurtheilen, da die Ungarische Canzley selbst aus allen Ländern Berichte, die Böhmische aber aus Ungarn und Siebenbürgen die eigene Umstände wüste.
Dodatek 2. (k pozn. 23). Cís. vlastní list z 26. března 1781 pod názvem: Betrachtungen:
Die Vervielfachung deren Geschäften, die unnütze und so häufige innerliche Correspondenz von einer Stelle zu der ändern, die Nothwendigkeit die mehreste wichtige Behandlungen mit zwo-auch drey-Stellen, die mit einander so enge verbunden sind, zu concertiren, der Unterschied der Absichten, jener deren Principien, und dann endlich jener deren Personen, und die Beschwerlichkeit so viele und mehrere richtig auf das allgemeine Beste denken zu machen, veranlasset: dass eine Vereinfachung, sowohl in Geschäften, die mitsamen enge verbunden sind, als auch die Verminderung durch die Auswahl der geschiktesten Personen veranlasset zu werden höchst nöthig scheinet.
So wahr als es ist in Thesi, dass ein jedes Staats System, wann es wohl geleitet, die leute gut ausgewählet, u. mit Ernst und Gnaden jederman zur Arbeit angehalten und gereitzet werde, gut seyn kan, so bleibt doch in hypothesi richtig, dass man jenes vorzüglich auswählen muss, welches man der Menschlichkeit und denen Weltlaüften und der Laage und denen Umständen seines Vatterlands u. Inwohnern am angemessensten findet.
Gantz sicher sind viele Gebrechen, die jederman, der in Geschäften zu thun gehabt hat, gefühlet, und hier zu erneueren nur unnütz wäre. Die Mitteln scheinen mir folgende zu seyn, nemlich:
a) die Concentrirung deren Hofstellen,
b) jene deren Hauptländerstellen, damit alle in sich im engen Zusammenhang stehende Objecte vereiniget, die Hofstellen vom Landesfürsten leichter übersehen und geleitet, diese wieder ihre länder-chefs besser führen und ihnen nachsehen können, dann der National-geist, so schier gänzlich erloschen, erwekr, und dem allgemeinen der Esprit beygebracht werde, dass des Landesfürsten und des Unterthans interesse nur eines, und auf des einen Erhaltung, des ändern Bedarf, so wie vice versa auf des Landesfürsten Bedarf die Beysteuerung des Unterthans allein gerichtet seyn könne und solle.
In Folge dessen, da ich weitere Ursachen hier anzuführen für unnütz finde, entwerfe Ich hier diese kurtze Gedanken: hinführo bestünden alle Hofstellen in centro aus folgenden: einer Böhmischen Kanzley,
einer oesterreichischen Kanzley,
einer Hungarischen Kanzley, und
einem Finanzminister.
Alle drey erstere vereinigten in sich die drey in einem Staat so weesentlich mitsamen verknüpfte gegenstände, nemlich: die Justiz, publicopolitica, und cameralia, und der Finanzminister hätte nur die Leitung aller Cassen, die richtige Einbringung der durch alle Rubriken bestirnten Einkünften, die creditsoperationen, und die Übersehung aller concentrirten Buchhaltereyen. Also
1° die Böhmische Kanzley würde zusammengesezt aus dem Böhmischen Senat von der obristen Justizstelle pro Revisorio, aus denen nöthigen Räthen pro pubüco-politicis, und Bancal- und Kameral-räthen, die zur administration der Kameral-gefällen, Maüten, Pachtungen und zu administrirung der Domainen nöthig wären, ein vice Praesident wäre pro Justitiali, und ein anderer pro publico-politico und Camerali vereinigter nöthig, und der obriste Kanzler leitete beede Departements nach besten Wissen, und nach denen erhaltenden Verordnungen und Grundsätzen.
2° Die Oesterreichische Kanzley würde eben auf die nemliche Art, von dem oesterreichischen Senat der obristen Justizstelle, und den nöthigen Räthen in publico-politicis, vom Bancali und Camerali besetzet, welche das nemliche besorgten, und zween vice-Kanzlers, oder vice-Praesidenten würden ihnen ebenfalls beygegeben und der erste Kanzler leitete das ganze.
3tio Die Hungarische Kanzley: Da die Verfassung von Hungarn die Justiz-Revision, so in der Septemviraltatel bestehet, nicht zu verändern, noch ausser landes zu ziehen verstattet, so werden derselben nur die hungarische cameralia mit den nöthigen Rathen beygegeben, und die Sibenbürgische Kanzley unter der Direction des Hungarischen Kanzlers vereiniget, welcher ebenfals zween vice-Praesidenten, einen für Siebenbürgen, und den ändern für das Hungarische hätte.
4to Der Finanz-Minister hätte unter seiner, einen vice-Praesidenten zur Direction aller Buchhaltereyen, dann einen Cassa-Director für die Manipulation aller Cassen, Zahlämtern, Pensionen etc. und nach dem alljährlich mit wohlbedacht zu machenden praeliminar-System, so wohl von aller Einnahm alss allen Ausgaaben hätte er keine andere influenz in die Administration, als dass nichts veranlasset werden könnte, was die Einnahm verminderen und nichts was die Ausgabe vermehren würde ohne seinem Wissen und erhaltener Begnehmigung des Landes Fürsten.
Auf diese Art glaubte Ich, dass alle in sich jetzo getrennte Theile hiemit vereiniget, ein allgemeinerer Esprit beygebracht, Schreibereyen und personale sich verminderen, und das gute ehender befördert, und sicherer beybehalten würde.
Um aber auch in dieser Folge weiters zu gehen, so hätten folgende Länder Stellen hinfüro zu bestehen, nämlich: 1° Unter der Böhmischen Kanzley, unter dem Namen Regierung, so allen Länder Stellen als ein deutsches Wort beygeleget würde, war die Böhmische, die Mährische, die Gallitzische,
Mit der Mährischen würde der kleine Antheil Schlesien gänzlich vereinigt. Zu diesen dreyen würde zu einer Jeden ein Landes Chef als ministre bestimmt, und da in selben Jedem zugleich schon die angetragene Appellationen bestunden, so würde diesem Minister die Ramerai Gefälls und Domainen administration samt den publico politicis und dann die Oberaufsicht über das Justitz-Departement vollkommen anvertrauet, welcher unter sich einen Appellations-Praesidenten und einen Regierungs-Praesidenten pro cameralibus et publico politicis hätte.
2° Die Oesterreichische Kanzley hätte auf die nämliche Art 3 Regierungen unter sich, nämlich die Wienner, so Oesterreich ob- und unter der Ennss in sich fassete, die Grätzer, so Steyermark, Kärnten, Krain, Görz und Gradisca in sich hielte, die Insprugger, so Tyrol und Vorder Oesterreich besorgte; das Gouvernement von Trieste bliebe allein immediat in Correspondenz unter der Kanzley. Allda würden diese 3 Minister auf die nämliche Art alle politica et cameralia in sich samt der Oberaufsicht über die appellationen vereinigen, und eben soviele Vice- und appellations Praesidenten wie die anderen unter sich haben.
3tio Die Hungarische Kanzley hätte nach ihrer VerfaLsung das Locumtenential Consilium und das sogenannte Gubernium in 7bürgen unter sich, unter dem Palatino oder Locumtenente als Chef des Locumtenential Consilii würde auch die hungarische Kammer vereiniget, und unter dem Gubernatore in Siebenbürgen das Thesauriat. Zu beeden, nämlich: zum Camerali ein Vice Praesident und beym Locumtenent in Hungarn ein Judex curiae und in Siebenbürgen ein Vice-Gubernator angestellet;
Auf diese Art wäre die ganze obere Manipulation der Monarchie vereinfachet, und käme alles auf die Auswahl von 4 einsichtigen und arbeitsamen Ministers in Centro und auf 8 Chefs in den Ländern an.
NB. Das Münz und Bergweesen Departement behielte nur hier eine Münz- Direction unter dem Finanz-Minister und die Ämter und Kammergrafen in den Ländern würden in Siebenbürgen dem Thesauriat, in Hungarn zur hungarischen Kammer, in Böhmen zu der Domainen Direction, in Oesterreich und Steyermark den Ramerai Administratoribus untergeben, und zugetheilet, und nach ihren Bergmännischen Gesätzen blos behandlet, bis auf das, was das Münzweesen und dessen Bestimmung wäre, welches bloss von dem Finanz Minister als in das ganze einschlagend abzuhängen hätte.
Die unterschiedliche Stände, so anjetzo unter einer Regierung zusammengezogen würden: da wäre nur in Überlegung zu nehmen, ob sie nicht mitsammen ein Corpus statuum lieber ausmachen wollten, oder ob man sie annoch separirt führen sollte? dieses betrift nämlich: ob die Oberoesterreicher sich mit den Niederoesterreicher vereinigten, die Kärntnerische, die Krainerische, die Görzische mit den Steyerischen, und die Vorderoesterreicherische mit der Tyrolerischen? da in allen diesen Provinzen die Landes Hauptmannschaften und alle Departements gänzlich zu cessiren hätten, bis auf eine erste Instantiam nobilium, so in einem Jeden verbliebe.
Wenn richtige Grundsätze bestimmet und nicht in selben gewankt wird; so sollte man glauben, dass auf diese Art allerdings wohl auszukommen seyn werde. Ich hab sie hier nur im kurzen roh entworfen, und erwarte darüber der Staats Räthern und Ministern so einsichtsvolle als aufrichtige Meynung.

Srov. naše Zřízení krajské II,, str. 298 sl.
Roscher, Gesch. der Nationaloekonomik in Deutschland, str 625 až 633; mimo jiné uvádí, že cís. Josef ve spise »Rêveries« chtěl vojenství provincialisovati tou měrou, aby každá země své vojsko sama rekrutovala a vydržovala: »toutes les troupes deviendraient autant de troupes nationales« (Arneth, Correspondenz I., 5; III., 355).
Wolf u. Zwiedineck, Österreich unter Maria Theresia, Josef II. und Leopold II., str. 269.
Premier Memoire de S. M. l’Empereur sur le sistème politique: Rêveries, v aktech státní rady, konvolut I/II. ad n. 76 ai 1772. Tento pamětní spis byl poslán s billetem Marie Terezie snad Kounicovi zároveň s druhou částí relace cís. Josefa o jeho české cestě r. 1771, při čemž panovnice podotýká, že jí byl podán před šesti neb více lety. Arneth (Gesch. M. Th. VII., 199) vročil tento billet omylem do r. 1765, i kladl pak sepsání francouzského spisu Josefova asi do té doby, kdy týž sepsal stať z 3. dubna r. 1761 proti zamýšlené redukci vojska (ib. VII., 65—9, kdež obsah memoiru není vesměs dostatečně podán). Hock (Oest. Staatsrath, 23, pozn.) pokládal »rêveries« za první část pamětního spisu Josefova z pros. 1765, co rovněž přijati nelze, jelikož tehda Josef svých »rêveries« už se sříkal. Z obsahu samého lze souditi toliko, že Rêveries nebyly sepsány před r. 1762, poněvadž teprve zač. toho roku byly v život uvedeny tři dvorské úřady finanční, o nichž je tam řeč.
Josef požaduje zde »le pouvoir absolu de pouvoir faire tout le bien à l’Etat«. Není prý možno, aby stát byl šťastným a suverén aby vykonal veliká díla, bude-li vládní moc obmezována »par des regies, des statuts et des serments, que les Païs croyent etre leur Palladium et qui sensement considérés, ne tournent qu’à leur desavantage ... Dieu me garde de vouloir enfreindre les serments, qu’on a faits, mais je suis d’avis, qu’il faut tacher de convertir les Païs et leur faire sentir, combien le despotisme lié, comme je suppose, leur est utile. Pour cela, je croirois de faire un accord avec les Païs, en leur demandant pour 10 ans le pleinpouvoir de faire tout pour leur bien, sans les consulter«. Moci takto nabyté dlužno pak použiti především proti vrchnostem a podrobiti je berním stejným, jako nesou poddaní (nutno prý: abaisser et apauvrir les grands; le gros de la nation est preferable a cette partie, atd.).
Denkschrift des Kais. Joseph über der Zustand der oest. Mon., vydána Arnethem: Maria Theresia u. Joseph II. Ihre Correspondenz ос, III., str. 335—361. K tomu sr. Arneth, Gesch. M. Th., VII., 188—194, též Hock, Staatsrath, 21—23.
Pour couper court à toutes ces énormes correspondances, qui viennent des pays, j’établirais que tous les commencements d’année les chefs de chaque pays, nommément un de Bohème, un de Moravie avec la Silésie, un des pays d’Autriche, un du Littorale avec la Gorice, un autre du Tyrol avec les pays antérieurs, un d’Hongrie, un de Transylvanie et enfin un de tous les Grenzen, les chefs, dis je, de tous ces pays, qui seraient l’un du civil et un autre du militaire, devraient venir à la capitale y porter un rapport exact de tout ce qui se serait passé dans toutes les rubriques l’année passée, comment les ordres donnés avaient été exécutés, et comment et en quoi ils croieraient qu’on pourrait cette année-ci perfectionner et améliorer les arrangements déjà pris, et en faire des nouveaux, tant en fait de justice et politique que finances et militaires (1. c., p. 347). Kdyby všech 8 zemských chefů přišlo současně, mohla by tím dikasteria Vídeňská býti popletena; proto každý z 8 zemských chefů musil by svůj politický rok začínati jiného měsíce (p. 348). Ostatně ukazuje se tu již v zárodku pozdější záliba cís. Josefa, aby také chefové vojenští měli jistý parallelní a event. kontrolní vliv ve správě civilní.
Beer, Denkschriften des Fürsten Wenzel Kaunitz-Rittberg, v Arch, f. öst. Gesch. 48, str. 98—158; sr. Arneth u. m., VII. 199. Zejména trval na vyloučení správních chefů ze státní rady jakožto sboru speciálně poradného; jen dle okolností připouštěl konání společných komisí státních radů s nimi. Dobrou je prý každoroční visitace zemí ministrem neb jiným komisařem vyššího pořadí; naproti tomu nedůvěřoval ústním informacím zemských chefů při dvoře, a jen před zavedením nových zařízení neb reform jevilo se mu prospěšným, povolati je ke dvoru. Proti sloučení financí s politickou správou uváděl hlavně to, že týž úřad nemůže vhodně pečovati o dva protivné úkoly zároveň, totiž o polehčení břemen poplatnictva v zemích a o rozmnožení státních důchodů. — O soustavě reální psal (p. 127): Il en a résulté la Classification générale des affaires en Publiques, Politiques, de Justice, de la Guerre, de Finances et de Commerce. Au lieu donc que ci-devant les Chancelleries de Boheme et d’Autriche étoient séparées, et que chacune d’elles avoit séparément ses affaires publiques et poi tiques ainsi que ses affaires de justice à gouverner, on laissa subsister à la vérité les Noms et la Séparation apparente de ces deux Départements, sous un même Chef cependant, mais on statua en même temps que la Chancellerie de Boheme et d’Autriche seroit divisée à l’avenir en deux especes de senat différent, dont ľun ne traiteroit uniquement que les affaires publiques de tous les païs héréditaires en Allemagne... Le Tribunal Supreme de Justice ne fut établi qu’à titre de Juge supreme en dernier ressort.
V. Hock u. m 24; v pam. spisu z 18. srpna 1766 naléhal Josef na ulehčení státní radě, Arneth IX., 295.
Cís. Josef v pam. spisu z 13. dub. 1771 vytýkal, že řízení vnitřních záležitostí státních spočívalo v poctivých sice, ale »přece jediných« rukou hr. Blümegena ve státní radě; v nedatovaném pam. spisu pak naléhal na vyhledání muže obeznalého ve všech větvích správy, ano i ve vojenství a v záležitostech zahraničných, který dirigoval by státní radu i všechny úřady a ministry ve Vídni i v provinciích (Arneth, IX., 296—7). Marie Teresie nesouhlasila; co do změny osob povolila jen potud, že činnost dvorské kanceláře (za těžké choroby Chotkovy) i Českého gubernia (za 80letého nejv. purkr. Kolovrata) ukazovaly se naproti neúrodě a nouzi v Čechách nedostatečnými; sr. naše Zříz. Kraj. II., 309—311.
Celá relace nachází se v aktech státní rady, konvol. l./I. ad n. 76 ai 1772. Srov. Arneth, X., 46—59.
Správa zemská charakterisuje se takto: »In einem jeden Land ist die politische Einrichtung, das Militar-Commando, die geistliche Obrigkeiten, die Bancal-administration, das Justitzweesen und die mehrestens noch Separirte und independente Commercial-Consesse; alle diese schaffen und verhandeln für sich und mehrestens gegeneinander aus particular und einsichtigen Absichten, ein jeder glaubt vieles gewonnen zu haben, wann er den anderen übervortheilet und rühmet sich davon bei seinen Obern zu Wienn, welche auch auf die nämliche Art allda zu Werck gehen; Wer leidet? Der Unterthan und Euer Majestät und die welche sich so einsichtig bei ihren Stellen hervorthun, werden noch darüber belobt, avancirt und belohnet: Also wären sie meines Erachtens, wie ich es in dem Centro und bey der allerhöchsten Person zu concentriren für unentbehrlich halte, auch in denen Ländern nach Möglichkeit zu vereinigen.« — O vtělení zvláštních orgánů komerčních a policejních do obecné správy politické srov. též Zříz. Kraj. II., str. 234 sl. a j.
V. Zřízení krajské II., 370 sl.; tamže vyložen císařův plán rovnoběžné soustavy dvojích orgánů, politických i vojenských. O vojenské kontrole správy civilní jedná též Arneth, u. m. X., 51.
Arneth nepodal bližšího výkladu této zajímavé části cestovní relace císařovy (také mluví X, 56 nepřesně o sbratření všech »rakouských zemí dědičných«); proto v dodatku k této stati připojujeme celé znění dotyčného odstavce. — Jako reminiscence tohoto plánu připadá rozhodnutí cís. Josefa z dubna 1788, že k »vyrovnání mezi zeměmi« ve příčině pozemkové berně navzájem lze užíti volených zemských důvěrníků, tak aby haličský byl poslán do Čech, moravský do Vnitrorakouska, český do Rakous p. E. a p. (Hock, Staatsrath 172).
Arneth, Correspondenz I., 350 sl.; Gesch. IX., 298 sl., X., 58. Hock u. m. 25 sl. V listu z 27. list. 1771 naléhal císař ostatně na to, aby dvorská komerční rada byla připojena ke dvor. komoře (podobně i kasy, dluhy, mince), kdežto dvor. kanceláři chtěl vrátiti contributionale, jež dříve mívala, i také odevzdati jí záležitosti studijní, policejní a státohospodářské, jež počaly se odlišovati. Když hr. Hatzfeld s některými záměry císařovými nesouhlasil, tento v listu ze 7. pros. opět couval. Hatzfeld měl tenkráte ve státní radě míti vrchní direkci i ve příčině zemí uherských, — ale k předstávce jeho byly tyto konečně z působnosti státní rady zase vypuštěny.
V přednáškách státní kanceláře najde se spis kancléřův ze 14. dub. 1773 (o 240 str.) s billetem cís. Josefa z 20. dub. 1773 i s připojenými reflexemi tohoto (tyto nesluší mísiti se zvláštním spisem císařovým, jak činí Arneth, IX., 309); k tomu srov. list císařův k bratru Leopoldovi z 22. dub. 1773, Corresp. II., 67.
Arneth, Gesch. IX., 309 sl. spisu tohoto pominul, jako by ho nebylo, ačkoli přece zavdal podnět k tomu, že v prosinci r. 1773 jak kancléř Kounic, tak i spoluvládce císař Josef podávali Marii Terezii svoji resignaci. Ve dvor. a stát. archivu spis nedal se najíti; nachází se sice ve starých aktech cís. kabinetní kanceláře, ale nebyl nám nijak přístupným. Známo tedy pouze tolik, co uvedl Hock, Oest. Staatsrath, str. 29—32, kdež také vyložena jsou jednání, jež následovala.
O státoprávních náhledech cís. Josefa srov. náš článek: »Císař Josef II. a český trůn«, v Osvětě 1897.
Vedlé kanceláří měla se zachovati také zvláštní komora účetní, jež měla by zároveň úkol generálního fiskalátu a nejvyššího advokáta poddaných; předseda její měl se účastniti výročních shromáždění chefů zemských. Také při guberniích a vrchních úřadech (čtvrtních) nutno míti advokáty poddanské. O správě krajské a čtvrtní srov. Zřízení krajské, II., 12, 373.
Hock, u. m. 32 sl. Blümegen mimo jiné chválil starou dělbu záležitostí na tré: na správu politickou, finanční a justici; kumulaci v direktoriu (Haugvicovu) pokládal za přílišnou. Kressl mínil, že nesluší usilovati o přílišnou uniformitu správy, spíše že jest hleděti k rozdílům polohy a podnebí, povahy zemí a národů. Hatzfeld, jemuž cís. spis byl znám, přál si in internis jediný nejvyšší úřad pod nejvyšším kancléřem, jenž by byl zároveň předsedou dvorské komory.
Hock, u. m. 36—41; Arneth IX., 311—321.
Billet k hr. Blümegenovi z 27. dub. 1776 (s vlastnoručními opravami cís. Josefa) v aktech stát. rady r. 1776 č. 1101; tu praví se: »Weilen jedoch nach dieser Vereinigung die Geschäfte bey der Böheim. Oen Canzley von einem allzuweiten Umfang wären, als dass Sie nach der dermaligen Verfassung in einem pleno verhandelt, und nach Erfordernuss übersehen werden könnten; — So ist zugleich meine Willensmeynung, die Canzley unter seinem Praesidio künftig in zwey Senate zu theilen, deren einer die agenda von Böheim, Mähren, Schlesien und Gallitien, der zweyte hingegen jene der sämmtlich. Oesterreich.en lande, Tyroll, von Triest und den Bannat zu verhandlen haben wird... Da jeder dieser 2 Senaten wöchentlich zweymale die Sessionen abzuhalten haben wird, so stehet einem jeweiligen Obersten Canzler frey, bei einem oder dem anderen das praesidium zu führen, so wie Ihm auch Vorbehalten bleibet über wichtigere Gegenstände, oder Anliegenheiten, die in das allgemeine sämmtlicher länder einschlagen, das plenum beeder Senaten oder einige rathe nur aus beeden unter seinem Praesidio zu versammeln.« Srovn. Kraj. zřízení II., 311—2, 12; Osvěta 1888, str. 602 (о assimilaci Haliče se zeměmi českými, zvláště s Moravou); Arneth, Gesch. X., 93 sl. — Co do Temešvárska, cís. Josef r. 1768 chtěl tam zavěsti zřízení moravská a podříditi je české a rak. dvorské kanceláři (Arneth, X., 123) ; v list. r. 1771 chtěl je podříditi bankodeputaci. R. 1778 bylo vsak přivtěleno k Uhrám.
Doslovné znění cís. vlastního listu z 26. března 1781 není posud tištěno, protož připojili jsme je v dodatku 2. ke svému pojednání. Ostatně sr. Hock-Bidermann, Oest. Staatsrath, 112 sl. — O soustavě josefínské lze srov. naše: Dílo centralismu v 18. století, III., (v Osvětě 1888, str. 596 sl.), a částky Zřízení krajského v Čechách, II. (1893).
Vše najde se v aktech státní rady k r. 1781 čís. 695 (v c. a kr. dom., dvor. a státním archivu). Löhr podal své zdání už 28. března, Gebier dne 31. t. m., Kressl dne 1. dubna, Hatzfeld dne 2. t. m., Kounic sine dato.
Gebler připomínal, že králové uherští mívali v camerale volnější ruku; komora Prešpurská bývala podřízenou a teprve r. 1741 povýšena na dvorskou, ale finanční ministr přece podržel nejvyšší vedení prostředkem král. reskriptů, montanisticum pak vůbec nebylo komoře té podřízeno. Tak jako u Prešpurské komory dlouho býval některý německý rada jako důvěrník, tak také dala by se odvislost uherského camerale zase sesíliti tím, že by u dvorské komory němečtí radové přednášeli hungarica. — Sedmihradská kancelář dvůr nic nestála, ježto úhrada děla se ex fundo provinciali. V Sedmihradsku pracovalo se již také na kontribuční soustavě podlé vzoru »německých« zemí dědičných.
Pro správu komorní byly již nařízeny jednostejné zásady; kdyžby příště šlo o všeobecné opatření, bylo by nutné společné dorozumění, aby nejvyšší předpisy zůstaly srovnalé. S druhé strany tehdáž nedostávalo se potřebné shody mezi správou finanční a politickou, což vedlo k převelké korrespondenci mezi nimi. — Kressl mnoho o financích se nešířil, ježto nepřipisoval si větší znalosti v tom oboru.
František Kressl svob. pán z Qualtenberku pocházel z Čech, kde také byl dříve radou gubernia; srovn. o něm Zřízení krajské, II., str. 358, pozn. 22. Hock-Bidermann výkladů Kresslových pominuli mlčením.
Hock-Bidermann (str. 114) dávají rozuměti, že Gebler označil rozloučení českorakouské kanceláře jako škodlivé, jako rozpadnutí »jednoty velkou císařovnou tak namáhavě dokonané«, co však s akty se nesrovnává.
Tyto výklady byly hr. Hatzfeldem podány tak, že vypočetl v 7 bodech přednosti a ve 3 bodech vady soustavy reální, naproti tomu ve 3 bodech přednosti a v 7 bodech vady soustavy territoriální.
Kdežto císař Josef chtěl pro zemské instance zavésti název »Regierungen« jakožto slovo německé, Gebler navrhl název »Statthaltereien« vzhledem k tomu, že to bylo obvyklým v Uhrách, Čechách, a jistou měrou i v Sedmihradsku, a že také ve Lvově, Brně, Hradci a Inšpruku byla gubernia, což prý značilo totéž. Hr. Hatzfeld rovněž připomenul, že název »Regierung« vyskytal se pouze v Rakousích, kde zeměpán sídlil.
Srov. Zřízení krajské, II., 313 sled. V registratuře vedl se pro české země jediný departement českomoravskoslezský.
V. akta státní rady r. 1782 č. 241; sedmý bod císařových zásad z 24. ledna 1782 zněl: »Die Hofstelle bekäme ebenfalls länderweis Referenten, näml. 1 Böhmischen, 1 Mährischen mit Schlesien, 1 Gallizischen, 1 Oberu. Unter-Österreich., 1 Inner-Österreichischen u. 1 Tyrolischen mit den Vorlanden, welche ebenfalls alle 3 Jahre von denen Ständen eines jeden hier vereinigten Landes vorgeschlagen, vom Landesfürsten aber ein neuer entweder ausgewählet, oder ein alter bestätigt wurde; jedoch blieben die extra Referaten mit diesen nicht vermischt.« — Kressl také připomenul, bude-li řízení záležitostí náležitě zdola skráceno, že by jeden referent mohl zastávati Cechy, Moravu a Slezsko, »da die Verfassung fast völlig einerlei ist«.
Zřízení krajské II., 315; sněmovní diarium z archivu kapitoly Praž., opis v archivu zemském.
Po koncertaci českorakouské dv. kanceláře, dvor. komory a komise kompilační z 18. září rozhodl císař dne 14. října 1781: Um die Sache in dem ganzen richtig und unverhehlt zu greifen, so muss das justitiale samt dem politico vereinigter veranlasset werden, die Eintheilung der gesamten böhmisch-gallitzisch-oesterreichischen Landen in 6 gubernia erfordert auch dass nur 6 appellationen und desgleichen 6 fora nobilia nur errichtet werden, da aber diese zugleich in locis der landtaffel seyn müssen, so scheinet nöthig zu werden, dass auch die stände in gemässheit um ein corpus auszumachen zusammengezogen werden, ohne doch ihr catastrum und ihre belegungsart abzuändern, also zwar dass die Schlesischen mit den Mähr., die Oesterreich, ob der Ens mit denen oesterreich. unter der Ens, die steyer., krainer., Görtz u. Gradiscaischen mitsamen unter dem Namen Inneroesterreich. Stände, die Tyrol u. Vorderoesterreich, desgleichen vereinigt werden, die landtaffeln zusammengebracht, die Versammlungsoerter bestimmet, nemlich in Mähren Ollmütz, in Oesterreich Wien, in J. Ö Klagenfurt, und in Tyrol Insprugg... (akta stát. rady 1781 č. 2289).
Dle vlastního listu z 4. listop. 1781 corpora statuum mohla zůstati nesloučena; rovněž odpadlo spojovaní justice se správou, zůstalo však při spojení správy politické a finanční. Vyjímajíc Prahu, Brno a Lvov, pak Vídeň mělo zastupování zeměpána na sněmích býti svěřeno předsedům fori nobiliuro (stát. r. 1781 č. 2684, 1782 č. 156; Hock-Bidermann u. m., str. 115).
Grundsätze zur Ländereinrichtung (stát. r. 1782 Č. 241) ad 2: »Die Landesstelle muss hinfüro mit dem ständ. Verordneten-Collegio, so wie es in der Person des Landeschefs ist, und sein soll, auch mit den Individuis vollkommen vereinigt werden, also wären z. E. in Böhmen 4 Verordnete oder Ausschuss beim Gubernio zu bestellen, wovon ein jeder das Referat über 4 Kreise führete, und alle Jahre diese 4 Kreise zu bereisen und eine Hauptrelation darüber abzustatten schuldig wäre, welche in einem jeden Kreise gemeinschaftlich mit dem das Werbbezirks Commando führenden Regiments-Commandanten verrichtet wurde; diese Bereisungen müssen so eingeleitet werden, dass, wann einer abwesend wäre, solcher von den 3 ändern supplirei werden könnte. Dem Landeschef stehet völlig frei, diese in 4 Vierteln in Böhmen getheilte Referaten nach Umständen zu verwechseln.« ad 4. »Die übrigen Räthe u. Referenten bei den Landesstellen wurden nach dem Bedarf der besondern Geschäften, als in Publico ecclesiasticis, Studiensachen und dergleichen in der Anzahl von höchstens 2 o. 3 annoch angestellt, u. das nur in den grossen Guberniis in Böhmen.« V nejv. rozhodnutí z 1. bř. r. 1782 (po projednání ve státní radě) již došlo k některým modifikacím k dalším pak při postupné organisaci zemské správy dle jednotlivých zemí; dalších výkladů zde podávati nelze; srovn. Zříz. kraj. II., 337 sl., 403, 407; Osvěta 1888, str. 604 sl. Hock-Bidermann, str. 116.
Gubernia byla v Praze, Brně a Lvově; pak v rak. zemích pět: ve Vídni, v Linci, v Štyr. Hradci, v Terstu a v Inšpruku; v těchto zemích byly soudy appellační jen ve Vídni a v Celovci, později též v Inšpruku.
V. Zřízení krajské, II., 344 sl. ; Osvěta 1888, str. 604 sl.
V. Zřízení kraj. II., 367, 394, 397, 405 sl.
O změnách nejv. úřadů srv. Ústavní dějiny Rakouska (z Ottova Slov. nauč.), str. 19, 24 Zvláště zachovávala se instituce zemských referátů při dvorském místě (resp. senátů při nejv. soudu). Při politickofinančním direktoriu z r. 1792 byly dokonce 2 senáty, jeden pro země rakouské a zároveň pro cameralia Uher a Sedmihradska, a druhý pro země české a Halič; vnitřní departement státního a konferenčního ministerstva z r. 1801 měl jednoho státního a konfer. radu pro země české a Halič, jednoho pro Uhry.

Citace:

Obchodní závod a práva ku statkům nehmotným. Pocta podaná českou fakultou právnickou panu dr. Ant. rytíři Randovi k sedmdesátým narozeninám dne 8. července 1904. Praha: Bursík a Kohout, 1904, s. 339-362.