K výkladu § 235. odst. 3. c. ř. s. Mandátní poměr za účelem procesním nelze platně zjistiti důkazem svědeckým, nýbrž dlužno poměr ten soudu prokázati písemně. (§ 30. c. ř. s.)

Dle žaloby a jednacího protokolu vystupovala A. M., žádajíc zaplacení 194 K za odebrané zboží, nejprve jako žalobkyně vlastním jménem, a udělila dru. R. plnou moc k rozepři. Námitky žalované M. P. ji přiměly k tomu, aby svým zástupcem prohlásila, že nyní nezamýšlí již v rozepři pokračovati vlastním jménem, nýbrž jako zmocněnec svého manžela J. M. k válečné službě povolaného, a dle toho změnila žádání žalobní. Dr. R. neprohlásil, že snad zamýšlí v rozepři vstoupiti jako negotirum gestor J. M. a že by byl ochoten předložití J. M. vystavenou plnou moc, jež by jej opravňovala k vedení rozepře.
Prvý soudce přes námitky žalované připustil žalobkyní navrhovanou změnu žaloby. — 132 —
Na stížnost žalované změnil rekursní sond naříkané usnesení v ten rozum, že nepřipustil navrženou změnu žaloby, nařídil okr. soudu v B., aby o původní žalobě dále jednal a současně uznal rekursní soud žalobkyni za povinnu nahraditi žalované útraty rekursu z těchto
důvodů:
Žalovaná právem stěžuje si do usnesení naříkaného, jímž byla připuštěna změna žaloby shora uvedená. Byť i správné bylo, že v případě tomto se jedná o změnu žaloby v subjektivním smyslu a že změna ta nebude míti v zápětí ztížení nebo prodloužení sporného řízení (§ 235. odst. 3. c. ř. s.), přece nelze změnu tu připustiti. Žalobkyně měla by nyní na dále vystupovati ve sporu tomto jako zmocněnec manžela A. M., k čemuž však dle ustanovení § 29. c. ř. s. jsou oprávněny toliko svéprávné osoby mužského pohlaví, neboť se jedná o předmět sporu vyšší 100 K. Jelikož pak připuštěním změny by nastala kollise s ustanovením § 29. c. ř. s., jež by se nikterak nedala odstraniti, nelze ani považovati podmínky změny žaloby za dány.
Dovolacímu rekursu žalobkyně nejvyšší soud nevyhověl z těchto
důvodů:
Je-li stížnost A. M-ově do usnesení rekursního soudu odůvodněna, o tom možno rozhodnouti toliko na základě prohlášení a návrhů, jež byly předmětem jednání v prvé stolici. Dlužno to podotknouti proto, poněvadž výklady dovolacího rekursu se vždy nekryjí se spisy prvé stolice.
Dle spisů jedná se o procesní poměr ten, že A. M-ová chce jako zmocněnec zastupovati svého manžela, který by měl převzíti úlohu žalobce (§§ 26., 29. a 33. c. ř. s), následkem čehož by pak však Dru. R. musila připadnouti úloha substituta A. M.
Žalovaná se ohradila proti změně procesní situace a to právem.
Možno již pochybovati o tom, zda soud vůbec na základě ustanovení § 235. odst. 3. c. ř. s. může připustiti tak zvanou subjektivní změnu žaloby, to jest změnu osoby žalobce, který není právním nástupcem, aniž odpůrce s tím souhlasí. Budiž v tomto směru poukázáno toliko na analogii § 19. odst. 2. c. ř. s., jakož i na okolnost, že vstoupením nového žalobce v rozepři na místě žalobce vystupujícího žalovaný v případě, že by zvítězil, by mohl býti ohrožen, pokud se jedná o vymáhání jeho procesního nákladu. Avšak nehledě k tomu, jest úmyslu A. M., jak již zemský soud případně uvedl, na překážku její pohlaví (§ 29. odst. 1. c. ř. s.). Avšak i další názor dovolací stížnosti není správný, že by osoba, jíž odevzdána byla správa obchodu a jež obzvláště také byla zmocněna, — 133 —
aby vedla rozepře, nemusila, žalujíc za svého mandanta, prokázán toto své zmocnění písemně, nýbrž že by prý bylo možno mandátní poměr za účelem procesním platně zjistiti také důkazem svědeckým. Takový postup byl by naprosto nepřípustný. Je sice správné, že smlouvy o splnomocnění možno uzavříti také ústně (§ 1005. obč. z.); avšak zásada ta v oboru vedení rozepří došla změny v ten rozum, že osoba, která na základě smlouvy o splnomocnění vstupuje do řízení za procesní stranu, musí tento právní poměr soudu prokázati písemně (§ 30. c. ř. s.). V poměru mezi mandantem a mandatářem jest a zůstává udělená plná moc platnou a závaznou také bez listiny; uplatňuje-li se však plná moc v rozepři, pak vyžaduje volné nerušené pokračování v rozepři a zabezpečení procesního odpůrce dalšího opatření, kterýmžto zřetelům mělo býti právě uvedeným předpisem vyhověno.
Avšak i kdyby byl Dr. R. v prvé stolici prohlásil, že jest ochoten J. M., povolaného k válečné službě, přímo zastupovati, je zřejmo, že kdyby již bylo vůbec možno opatřiti procesní plnou moc, opatření její by bylo spojeno s obtížemi a ztrátou času. Poněvadž však na druhé straně možno přece řízení o původní žalobě pokládati za zralé k rozhodnutí, není tu, když žalovaná tomu odporuje, také v § 235. odst. 3. c. ř. s. stanoveného předpokladu pro žádání A. M. za připuštění změny žaloby a rekursní soud právem zamítl toto žádání.
Konečně budiž ještě podotčeno, že A. M., pokládá-li vedení rozepře proti žalované M. P. za nutné, je ponecháno na vůli, aby postupovala dále dle návodů, jež ve prospěch osob sloužících u vojska dává výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 19. srpna 1914, věst. č. 63.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 1915, R III 6/15 / 1.) —rcn—

Citace:

K výkladu § 235. odst. 3. c. ř. s.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 3, s. 149-151.