I když uvalen na peněžní ústav dozor obchodní, muže majitel konta část své pohledávky oproti ústavu dlužníku ústavu odstoupili a takto přivoditi kompensaci pohledávek obou posledních.

Žalobce dluhoval žalovanému »Záložnímu úvěrnímu ústavu« 193 K 20 h a byl upomínán o zaplacení tohoto obnosu. Zároveň příslušela žalobci pohledávka ze mzdy proti J. K-, prve zmíněný obnos převyšující, J. Kměl však u expositury žalovaného v Ch. z běžného účtu pohledávku, obnos 193 K 20 h rovněž převyšující. K částečnému vyrovnání mezdní pohledávky žalobcovy proti J. K. postoupil tento žalobci svou pohledávku proti žalovanému až do výše 193 K 20 h a vyrozuměl o tom dopisem ze dne 28. října 1914 exposituru žalovaného v Ch. s podotknutím, že má býti z jeho pohledávky odepsán obnos 193 K 20 h a že má býti připsán žalobci k dobru. Žalovaný ústav obdržel posléze uvedený dopis, odmítl však žádost žalobce, aby mu bylo dáno potvrzení, že ohledně závazku zaplatili obnos 193 K 20 h zadost učinil. Žalobce navrhoval proto ve sporu, aby bylo uznáno, že žalovaný jest povinen vydati mu písemné vysvědčení o tom, že dluh jeho (žalobcův) v obnose 193 K 20 h byl žalovanému záložnímu úvěrnímu ústavu vyrovnán.
Okresní soud rozsudkem ze dne 15. ledna 1915, č. j. C II 552/14 / 5 žalobě vyhověl. — 256 —
Krajský soud však rozsudkem ze dne 13. března 1915, č. j. Bc I 12/15 / 11 prosbu žalobní zamítl
z důvodů:
Poněvadž v době před 28. říjnem 1914 byl nad Obchodováním žalovaného ústavu obchodní dozor ve smyslu císařského nařízení ze dne 17. září 1914 č. 247 ř. z. zaveden, nemohl dle §u 6. téhož cís. nař. J. K. k vymožení svého pohledávání dosíci práva uspokojovacího, na věcech žalovanému patřících, a nemohl na nich nabýti ani soudcovského práva zástavního. Kdyby však byl žalovaný záložní úvěrní ústav žádané odepsání obnosu 193 K 20 h provedl a připsal obnos ten k dobru žalobci, tehdy by takovým způsobem ve skutečnosti ohledně obnosu 193 K 20 h J. K. z jeho pohledávky přes 400 K obnášející byl uspokojen, poněvadž by se tím zaplatil jeho dluh v téže výši, který měl u něho žalobce požadovati. Tím by však byl zmařen účel cit. cis. nař., dle něhož (§ 8.) se má přebytek obrátiti k uspokojení věřitelů dle zásad konkursního řádu. Postup takový by byl na úkor věřitelů žalovaného ústavu, kteří stejnoměrně mají býti uspokojeni. Uvedeným postupem pohledávky mohl nabýti žalobce jen těch práv, která J. K-ovi příslušela (§ 1398. obč. zák.). Uspokojení na věcech žalovanému patřících ve smyslu §u 6. cit. nař. ale J. Kdosíci nemohl. Dle §u 1438. obč. zák. mohou vzájemné pohledávky za předpokladů v témž §u uvedených kompensovány býti, avšak k tomu jest potřebí srovnalé vůle stran a prohlášení ke kompensaci směřujícího. Toho zde však nebylo. Kompensace ta by v případě tomto vzhledem na předpis cit. cis. nař. přípustnou nebyla. Žalobní nárok není oprávněn.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudce
z důvodů:
. . . Poněvadž se cesse uskutečňuje, dohodli-li se cedent a cessionář o podstatných odstavcích postupní smlouvy, aniž k tomu třeba svolení dlužníkova (§ 1392. ob. z. obč.), čímž přechází příslušná pohledávka ze jmění cedentova do jmění cessionářova a stává se proti dlužníkovi účinnou okamžikem, kdy byl o provedeném postupu vyrozuměn, nabyl žalobce pravoplatně proti žalovanému pohledávky, kteráž mu byla J. K-em postoupena. Tomu nepřekážela, jak má mylně za to odvolací stolice, okolnost, že nad obchodováním žalovaného byl zaveden dozor. Císařské nařízení o zavedení dozoru nad obchodováním náleží k přechodným hospodářským opatřením, učiněným za příčinou přítomné války, týkajícím se podniků, kteréž »se ocitly v platebních obtížích, poněvadž nemají k disposici potřebných peněžních prostředků k uspokojení věřitelů jednak následkem nastalého váznutí obchodu a dopravy, jednak následkem všeobecného poshovění« (viz zprávy ministerstva — 257 —
spravedlnosti, věstník částka XXV.). »Poněvadž by dle platných předpisů neschopnost takovýchto podniků k placení měla za následek vyhlášení konkursu« (viz jak shora), byla vytvořena instituce dozoru nad obchodováním, jejíž účelem jest — dle toho, byl-li dozor zaveden v zájmu dlužníka či v zájmu věřitele — »pomoci dlužníkovi z přítomné obtížné situace a odvrátili ohrožení věřitelstva« (viz jak shora). Vyhovujíc oběma těmto účelům, obsahuje také císařské nařízení příslušná opatření, která omezují jak práva dlužníkova ohledně vedení obchodu (§ 5.), tak také stanoví meze pro zasáhnutí věřitelů do jmění dlužníkova (§ 6.).
Dle výslovného předpisu §u 6. tohoto nařízení nemůže věřitel osoby, nacházející se pod obchodním dozorem, pro svou pohledávku ani žádati za vyhlášení konkursu, ani nabýti »soudcovského« práva zástavního, aneb »práva na uspokojení«. Poněvadž toto ustanovení vypočítává omezení práv věřitelů taxativně, může věřitel svou pohledávkou jinak libovolně nakládati, tudíž ji také postoupiti, při čemž může nástupce nábýti postoupené pohledávky pouze s týmiž omezeními.
Císařské nařízení o zavedení dozoru nad obchodováním má za účel umožniti dlužníkovi, kterýž se ocitl následkem hospodářských poměrů, povstalých během války, v platebních obtížích, další vedení obchodního podniku (§ 6. na zač.). Jest jisto, že k obyčejnému provozování obchodu žalovaného, jako finančního ústavu, náleží také otvírání běžných účtů, na kteréž ústav přijímá a poukazuje na rozkaz svých klientů platy, pročež byl také žalovaný povinen splniti příkaz J. K-ka ze dne 28. října 1914, kterýž žádal pouze za knihovní převedení části své pohledávky na žalobce, a tudíž odepsali obnos 193 K 20 h v účtu J. K-ka a připsali jej k dobru na účtu žalobcově. Jak vyplývá z hořejšího vylíčení, vstoupil žalobce vedle svého dlužnického poměru také do věřitelského poměru k žalovanému, oba poměry měly za předmět peněžní pohledávku v obnosu 193 K 20 h. Obě pohledávky, jak pohledávka žalovaného proti žalobci, tak také pohledávka žalobce, jako cessionáře J. K-ka, proti žalovanému byly dne 28. října 1914 již splatný, neboť první pohledávka byla již jako splatná upomenuta a druhá byla pohledávkou z běžného účtu, obě byly pravé a stejného druhu, pročež jest vyhověno ustanovením §§ 1438. a 1440. ob. z. obč.; povstalo tudíž »vzájemné zrušení závazků obou sporných stran« (§ 1438. ob. z. obč.) a to ipso iure (»o sobě«) již od toho okamžiku, kdy obě pohledávky, jako ke kompensaci způsobilé, stály proti sobě, k čemuž však »souhlasné« vůle »obou« stran, stojících ve vzájemném dlužním poměru, vůbec nebylo třeba.
Na kompensaci shora zmíněných vzájemných pohledávek obou sporných stran nemělo vyhlášení dozoru nad obchodováním žalovaného žádného účinku, neboť mimo ustanovení, obsažená v §u 6. — 258 —
a 8. na konci zmíněného nařízení, neobsahuje toto nařízení, vedle ustanovení upravujících vedení obchodu, jakož i jednání dlužníka, dozorčí osoby a soudu, žádných předpisů, kteréž by se dotýkaly poměru třetích osob k dlužníku, nad jehož obchodováním byl zaveden dozor. Zvláště nelze v tomto nařízení, jak odpovídá přechodné jeho povaze a v protivě ke konkursnímu a vyrovnacímu řádu (viz §§ 19. a násl. citovaného zákona), nalézti materiálně právních ustanovení o omezení kompensace, pročež dlužno kompensaci posuzovati dle jedině rozhodných pro ni zásad obecného zákona občanského. K tomu budiž podotknuto, že také předpisu §u 8. na konci, kterýžto předpis ukládá osobě stojící pod obchodním dozorem, za povinnost, aby se určitým způsobem zachovala, což však platí pouze ve vnitřním poměru, nelze užiti na kompensaci, neboť tento předpis, jako vůbec celé nařízení o zavedení dozoru nad obchodováním, má za předmět v protivě ku konkursnímu řádu, kterýž se vztahuje na jmění samo, pouze přebytek příjmů obchodu stojícího pod obchodním dozorem, a pohledávku nelze započítati do příjmů, nýbrž do jmění samotného. Poněvadž tudíž dlužno pokládati dluh žalobcův u žalovaného od okamžiku, kdy obdržel pravoplatně cessí od J. K-ka oproti žalovanému shora zmíněnou pohledávku, za zaniklý, byl také žalovaný dle §u 1426. ob. z. obč. povinen vydati o tom žalobci kvitanci.
Zamítl-li tudíž odvolací soud, změniv rozsudek prvního soudu žalobní prosbě vyhovující, žalobní žádost, jest stižen naříkaný rozsudek právním omylem ve smyslu č. 4. §u 503. c. ř. s., pročež bylo nutno dovolání vyhověti, rozsudek druhé stolice změniti a opět obnoviti rozsudek prvního soudu.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 11. května 1915, c. j. Rv II 272/15 / 1.) —i—

Citace:

I když uvalen na peněžní ústav dozor obchodní, může majitel konta část své pohledávky oproti ústavu dlužníku ústavu odstoupiti a takto přivoditi kompensaci pohledávek obou posledních.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 6, s. 273-276.