Při pasivních sporech pozůstalosti jsou zákonnými zástupci jejími pouze všichni přihlášení dědici. Řízení provedené jen proti některým z nich, jest zmatečné. O nedostatek pasivní legitimace ke sporu zde neběží. K otázce zavinění ve smyslu § 51. c. s. ř.

Žaloba pozůstalostního věřitele (a spoludědice) proti pozůstalosti zastoupené jen jedním z přihlášených dědiců byla zamítnuta ve všech instancích.
Z důvodů I. instance:
Kdyby tento názor, že žalovanou pozůstalost může zastupovati jen jeden z přihlášených dědiců, byl správný, mohlo by se státi, že by po případě mohla býti odsouzena pozůstalost k zaplacení zažalovaného — 119 —
obnosu, který by jen jeden ev. někteří uznali, kdežto ostatní popřeli. Tak zejména i v tomto případě by mohl též žalobce říditi žalobu proti A. F-ové, která žalobní nárok nepopřela, tato monamířiti žalobu proti A. F-ové, která žalobní nárok nepopřela, tato mohla by se nechuti kontumacovat neb žalobní nárok uznali a pozůstalost by musila tuto pohledávku zaplatiti, ačkoliv K. a J. nárok jeho neuznávají.
Z toho vyplývá, že žalovaná pozůstalost musí býti zastoupena všemi dědici, kteří k pozůstalosti se přihlásili. Ovšem může před odevzdáním pozůstalosti jen jeden dědic jménem této žalován býti, ale jen osobně!
Žalobní petit na odsouzení pozůstalosti . . . ku zaplacení jest neodůvodněný, jelikož pozůstalost musí býti zastoupena všemi dědici, totiž v tomto případě i žalobcem a A. F-ovou, ač tito nároku žalobního nepopírají.
Neuznaly-li J. a K. přihlášené pohledávky žalobcovy, tedy muže žalobce jen tyto 2 jako přihlášené dědice osobně zažalovati na uznání, že jeho pohledávka po právu trvá, aby tudíž do pasiv pozůstalostního jmění pojata byla, nikoli však, aby pozůstalost ku zaplacení tohoto obnosu odsouzena byla.
Proto jest žalobní žádost proti pozůstalosti po . . . zastoupené dědičkou J. J. neoprávněna a musí žaloba pro nedostatek pasivní legitimace zamítnuta býti . . .
Z důvodů II. instance: Žalobce . . . pokládá vzhledem na ustanovení §§ 550. II. věta, 820. a 821. obč. zák. za správný názor, že podle zásady solidarity representuje jeden z dědiců celou pozůstalost stejně tak jako všichni vespolek a že teprve po odevzdání pozůstalosti nastává jiný poměr zaručení stran dluhů zůstavitelových.
Naproti tomu zástupce žalované správně na to poukázal, že dotčená místa zákonná obsahují ustanovení, do jaké míry jednotlivý dědic ručí, že jeden dědic nemůže disponovati celou pozůstalostí a jenom taková disposice celou pozůstalostí že jest předpokladem oprávněnosti také pozůstalost zastupovati. Nemůže-li jednotlivec sám o celku disponovati, nemůže ho také zastupovati. Vybrav sobě žalobce jednoho spoludědice za zákonitého zástupce žalované pozůstalosti, učinil tím o své újmě opatření celku, t. j. všech dědiců se týkající, avšak úkon jednoho dědice nemůže ostatních vázati a jim na škodu býti. Odvolává-li se žalobce na příslušná ustanovení §§ 155.—157. c. ř., není to případným, poněvadž se v nich jedná o právním nástupci strany během sporu zemřelé a ne o tom, kdo jest oprávněn pozůstalost žalovanou zastupovati.
V té příčině dlužno však přihlížeti k předpisu § 547. obč. zák., z něhož plyne, že v takových případech, když tu jest více přihlášených dědiců, nepředstavují zůstavitele toliko jednotliví neb dokonce jeden z nich. alebrž že ho představují všichni vespolek, jelikož jenom všichni dohromady v ohledu majetkoprávním osobnost zůstavitele — 120 —
zastupovati mohou, an každý jednotlivý se stává nástupcem zůstaví tele do jeho jmění vzhledem na jistý ideální díl pozůstalosti. Tomu nevadí § 550. obč. zák., který, jak už zmíněno, toliko stanoví, do jaké míry více dědiců před odevzdáním pozůstalosti a po něm oproti nárokům na pozůstalost činěným ručiti má.
V daném případě 2 dědičky vůbec neuznaly zažalované pohledávky za dluh pozůstalosti a třetí dědička se nevyjádřila, a již vzhledem na to nelze uznati. že stačilo pozůstalost k rukoum toliko jedné dědičky J. J. jako representantky celé pozůstalosti žalovati.
Tato dědička pozůstalosti sama nezastupuje a mohla toliko pro svou osobu jako dědička na uznání oné pohledávky žalována býti, jak to ostatně již soud I. stolice ve svých důvodech stavu věci a zákonu úplně odpovídajících vyložil.
Dle toho jest přítomná žaloba, podaná toliko proti jedné ze čtyř přihlášených dědiček, ač tato není povolána sama o sobě celou pozůstalost zastupovati, ohledně této, t. j, J. J., pochybenou.
Nejvyšší soud k dovolání žalobcovu zrušil rozsudky soudu nižších i s celým řízením, které jim předcházelo, jako zmatečné, žalobu zamítl a uložil žalobci náhradu nákladů všech 3 instancí s tímto odůvodněním:
Pozůstalost neujatou dlužno podle ustanovení § 547. obč. zák. považovati za osobu právnickou, pokud nedošlo k odevzdání a má ji zastupovati, nebyl-li zřízen opatrovník pozůstalostní, přihlásivší se dědic. Dle § 550. obč. z. pokládá se více dědiců ohledně jich společného dědického práva za osobu jedinou. Z toho plyne, že toto společenství nemůže býti rozlučováno také při zastupování pozůstalosti a že toliko všichni spoludědicové dohromady jsou povoláni pozůstalost neujatou zastupovati.
Neprávem odvolává se žalobce pro svůj náhled ... na II. větu § 550. obč. zák., dle níž spoludědicové v této vlastnosti ručí před odevzdáním všichni za jednoho a jeden za všechny. Ježto spoludědicové v této době vůbec nejsou z dluhů pozůstalosti právi, má toto, zákonné ustanovení toliko ten smysl, že věřitelé pozůstalostní před odevzdáním mohou se držeti celé dědické podstaty, bez ohledu na podíly dědické.
Pochybený jest poukaz na ustanovení §§ 155. až 157. c. s. ř., jelikož tato zákonná místa — nehledě k tomu, že zahrnují také stadium po odevzdání, — stanoví předvolání právních nástupců, tedy všech, a jelikož usnesení dle § 156. I. c. s. ř. také tenkrát, nedostaví-li se žádný z nich, má zníti v ten smysl, že se prohlásí, že se v řízení s právními nástupci zemřelé strany pokračuje.
Výjimečný případ konečně, že jeden neb několik spoludědiců jest zároveň věřiteli pozůstalostními a nemohou proto sebe samých žalovati, není způsobilý, aby zvrátil pravidlo.
Jelikož pak v případě přítomném žaloba byla podána proti pozůstalosti po A. K-ové, k této pozůstalosti se přihlásily mimo žalobce — 121 —
J. J-ová, A. F-ová a A. K-ová, v žalobě však jest uvedena toliko prvjmenovaná a také pouze tato spor vedla, nebyla žalovaná pozůstalost zastoupena svými zákonnými zástupci. Spoludědičky dosud nepřibrané prohlásily, že vedení sporu neschvalují, a jest tedy celé řízení stiženo důvodem zmatečnosti dle § 477. č. 5. c. s. ř., jehož dlužno dbáti z moci úřední a který má podle § 510. II. a 478. I. c. s. ř. za následek, že bylo nutno rozsudky soudů nižších i s celým řízením zrušiti a žalobu odmítnouti.
Jelikož žalobci podle obsahu žaloby bylo povědomo, že J. J. není dědičkou jedinou a jelikož tato před soudem procesním uplatňovala nedostatek svého oprávnění pozůstalost sama zastupovati, dlužno přičítati toliko zavinění žalobcovu, že přes daný důvod zmatečnosti bylo řízení zahájeno a v něm pokračováno; slušelo mu proto podle § 51. II. c. s. ř. uložiti, aby nahradil útraty všech tří stolic a sice nikoliv žalované pozůstalosti, jelikož tato nebyla zastoupena, nýbrž J. J-ové, která byla nucena spor vésti. Při tom dlužno podotknouti že žalobce nelze považovati za legitimována, aby proti své vlastní žalobě uplatňoval dovolací důvod dle § 503. č. 1. c. s. ř.
(Rozh. nejv. s. z 23./XII. 14, č. j. Rv III 376.)
Skřipský.
Pozn. zasílatele: Toto rozhodnutí zavdává v mnohém ohledu podnět k pochybnostem.
Prozatím budiž ponechána stranou vlastní sporná otázka právní, tímto rozhodnutím rozřešená, zda totiž povolán jest zastupovati pozůstalost při pasivních jejich sporech s pozůstalostními věřiteli pouze jeden z přihlášených dědiců, či musí-li ji zastupovati dědici všichni. Budiž se dotčeno otázek jiných.
1. První instance vyslovila názor, že před odevzdáním pozůstalosti může býti žalován také jen jeden dědic v zastoupení (»jménem«) pozůstalosti, ale jen osobně. Odvolací instance shledala názor ten správným a nejvyšší soud přešel tento bod mlčením. Proti tomuto názoru jest uvésti, že jak v teorii (Krasnopolski-Kafka, Erbrecht str. 39) tak i praxi (na př. rozh. nejv. s. z 10. VI. 1914, R VI 45; Zentr. Bl. 1914 str. 718; z 25. II. 1914, Rv II 1445/13; Z. Bl. 1914 č. 201; z 11. II. 13, Rv II 1137/12; Práv. 1913 str. 318; z 23. I. 1912, Rv II 52; Práv. 1913 str. 789 a m. j.) jest konsekventně hájeno mínění, že před odevzdáním pozůstalosti nelze pro pozůstalostní dluh dědice žalovati ani tehdy, když se přihlásil bezvýminečně. — Ve větě, jak ji formulovala I. instance, jest odpor. Je-li dědic žalován »jménem« pozůstalosti, pak není žalován osobně.
2. Všechny instance vyslovily názor, že jednotlivé přihlášené dědice lze žalovati jen na uznání, že pohledávka po právu pozůstává, aby tudíž byla pojata do pozůstalostních pasiv. Tento názor hájí nejv. soud i v jiných rozhodnutích. (Srov. na př. rozh. z 27./5. 1914, Rv II 638/14, uveřejněné v tomto čísle Zpráv.) V daném přípádě — 122 —
žádná z instancí neuvádí pro názor ten důvody. Tento názor jest tu tedy projeven jen mimochodem. Správnost jeho není však nepochybná. Názor ten rozděluje určitý nárok proti pozůstalosti na nároky dva: nárok na zjištění jeho existence (a uznání ho dědici) a nárok na zaplacení. Pro první jsou prý legitimováni pasivně jen ti dědici (odkazovnici), kteří jej popřeli; pro druhý pozůstalost. Toto rozeznávání různých stránek jednoho a téhož nároku jest správné. Ale proč má býti různá pasivní legitimace, nelze nahlédnouti. Určením existence nároku odpadne zpravidla další spor o zaplacení, leč by splatnost sama se stala spornou. Vítězný rozsudek určovací, vymožený proti jednomu ze spoludědiců, bude tedy míti v zápětí, že z pozůstalosti bude dluh zaplacen.
Nejvyšší soud jest toho mínění (rozh. z 27./5. 1914), že určovací žalobní nárok vzniká teprve v tom okamžiku, kdy dědici jeho existenci poprou. Proti tomu jest namítnouti, že materiálně jest nárok určovací dán již se vznikem vlastního nároku na uspokojení sama; popření jest jen podnětem k žalobě. Důsledky určovacího rozsudku nenastávají nikdy v osobě neb jmění popírajícího dědice, nýbrž vždy jen v pozůstalostním jmění samotném.
Nejvyšší soud má dále za to, že určovací žaloba o stav inventáře jest pouze odstraněním překážky stavící se v cestu formálnímu projednání pozůstalosti. Ten význam určovací žaloba ta skutečně má. Ale ona má také význam další, hmotný. Vlastníku, jenž žaluje o vyloučení určité věci z pozůstalostních aktiv, pozůstalostnímu věřiteli, jenž se domáhá určení existence své pohledávky, pramálo na tom záleží, kdy a jak se pozůstalost projedná. On nabýti chce zase své věci, domoci se uspokojení své pohledávky. Tento hmotný účinek na pozůstalost žaloba určovací nutně má v zápětí, dotýká se tedy, byť i jen prostředně, vždy pozůstalosti samé. Konečný cíl určovací žaloby, resp. její věcný účinek kryje se tedy úplně s cílem žaloby o plnění (vydání věci, zaplacení pohledávky). Tomu není na závadu okolnost, že určovací žaloba nezjednává vykonatelný titul. Právě proto směřuje k dosažení cíle jen nepřímo, prostředečně.
Pasivně legitimován ke sporu může býti pouze subjekt, v němž závazek vznikl.
Nejvyšší soud se domnívá, že závazek vzniká teprve v osobě dědicově proto, že on popírá existenci nároku, resp. pohledávky.
Při tom však přehlíží úplně, že tak dědic nečiní vlastním jménem, nýbrž jen jako dědic, tedy jen jako representant pozůstalosti (§ 547. obč. zák., § 145. nesp. říz.). Při osobách žijících jest samozřejmo, že jak nárok určovací, tak nárok na splnění může směřovati vždy jen proti jednomu a témuž subjektu zavázanému. Není žádného důvodu pro domnění, že při pozůstalosti jest tomu jinak. — 123 —
3. Nejvyšší soud pokládá hereditas jaceus za právnickou osobu. Tento názor jest již překonán. (Srov. na př. Krasnopolski-Kafka, Ost. Erbrecht, v. Anders, Grundriß des Erbr. a j.).
4. Je-li pozůstalostním věřitelem spoludědic, měl by žalovati pozůstalost zastoupenou též jím samým. Poněvadž to nemožno, nezbývá, než buď žalovati jen ostatní přihlášené dědice, aneb zříditi mu opatrovníka. Pro každého opatrovníka jest hlavní zásadou, aby hájil zájmy osoby, pro níž opatrovníkem byl ustanoven. V daném případě musí opatrovník hájiti zájmy opačné, t. j. musí se snažiti zdolati nárok osoby, jejímž jest opatrovníkem. V rozh. z 6. VIII. 1912, Rv V 1767; Z. Bl. 1912 str. 855 bylo vysloveno, že stačí žalovati ostatní spoludědice.
5. Pravou vzácností jest výrok vyššího soudu o otázce zavinění a důsledkem toho o povinnosti k náhradě nákladů sporu. Civilnímu právu našemu jest znám jeden pojem zavinění, jak ho definují § 1294. obč. zák. resp. § 1297. téhož zák. pokud jde o nedopatření. Zavinění jest dáno, vzejde-li z určitého objektivního, vnějšího konání (opomenutí) lidského jistý škodný výsledek, jejž konající oním konáním přivoditi chtěl (úmysl, dolus), aneb jehož přivodění se nevyvaroval, ačkoliv tak při náležité píli a pozornosti učiniti měl a mohl. Při tom se předpokládají u konajícího »obyčejné schopnosti.«
V daném případě jest objektivním konáním jmenování zástupcem pozůstalosti jen jednoho přihlášeného dědice místo dědiců všech; škodným výsledkem jest zrušení řízení. Zavinění by tu bylo 1. kdyby žalobce tento výsledek byl chtěl přivoditi (úmyslnost); to jest patrně vyloučeno; 2. aneb kdyby mu mohla býti učiněna výtka, že nevynaložil náležitou pozornost, aby výsledek ten překazil.
O nedostatku náležité pozornosti mohla by býti v daném případě řeč jen tehdy, kdyby zákonem bylo jasně předepsáno, že pozůstalost zastupovati mohou jen všichni přihlášení dědici a kdyby judikatura nejv. soudu byla jednotná a důsledná; žádná z těchto podmínek není dána. Zákon jest nejasný a judikatura nejv. soudu až do poslední doby kolísala nadobro. Obojí prokázal jsem ve svém pojednání; »Poznámky k § 550. obč. zák.«, otištěném v minulém roč. těchto »Zpráv«. Právě v posledních letech však rozhodoval nejvyšší soud spornou onu otázku v ten smysl, že i jeden jen dědic přihlášený pozůstalost zastupovati může (viz rozh. ta v mém cit. pojednání). I nejsvědomitější advokát mohl tedy spoléhati, že judikatura bude nyní konečně důslednou. Nestalo-li se tak, pak nelze činiti výtku straně, jež judikaturu pilně sleduje, nýbrž jen judikatuře.
Nejvyšší soud spatřuje zavinění žalobcovo v tom, že mu podle obsahu žaloby bylo povědomo, že J. J. není dědičkou jedinou, že přes to jen ji ke sporu vzal a v něm přes její příslušnou námitku pokračoval. Všechna tato konání jsou objektivní, vnější úkony žalobcovy. Jejich uvedení nestačí k odůvodnění zavinění. Spokojuje-li — 124 —
se nejvyšší soud výpočtem konání těch, pak zaměňuje prostě škodný výsledek s objektivním konáním.
Aby odůvodnění zavinění bylo úplné, musilo by zníti: Žalobce podal žalobu proti pozůstalosti, zastoupené jen jedním dědicem, ač věděl, že jest tu dědiců více a pokračoval ve sporu, ač byl namítnut nedostatek pasivní legitimace (jen tato námitka byla činěna, nikoliv nedostatek zákonného zastoupení žalované; jen z tohoto, nikoliv z onoho důvodu bylo řízení zrušeno) a ačkoliv věděl neb při náležité pozornosti (k zákonu a judikatuře) věděti měl, že toto jeho konání musí míti v zápětí zrušení řízení. Tyto poslední dvě věty v odůvodnění rozhodnutí schází; nemohly tam býtipojaty, poněvadž by neodpovídaly pravdě. Odůvodnění onoho bodu rozhodnutí není proto správné a neodpovídá předpisu § 51. I. c. s. ř.
Nelze se snad domnívati, že zavinění dle tohoto předpisu jest jiné povahy, než zavinění dle obč. zák. Nejvyšší soud sám v rozh. z 23. VI. 1914 R II 604; Ger. Hal. 1914 str. 734, Zent. Blatt 1914 str. 1052 stojí na stanovisku, že zavinění ona jsou téže povahy.
Kdyby byl žalobce jako zástupce pozůstalosti uvedl všechny přihlášené dědice, vydával se nebezpečí, že mu nejvyšší soud, stoje na dosud hájeném stanovisku, že stačí dědic jeden, škrtne všechny větší útraty, způsobené přibráním ostatních dědiců ke sporu.
6. V daném případě nejvyšší soud, než rozhodnutí vydal, nařídil, aby byli ostatní spoludědici slyšeni o tom, zda ve spor vstupují; teprve po záporném jejich prohlášení vydal rozsudek. V rozhodnutí z 29. března 1913, R I 582; Zen. Blatt 1914 č. 91 projevil však názor, že tento postup nestačí a není ho potřeba, nýbrž že nutno dáti potřebné příkazy žalobci (§ 6., 7. c. s. ř.).
7. Žaloba byla v daném případě zamítnuta, ačkoliv ona sama zmatečna nebyla, ani nešlo o nedostatek pasivní legitimace, ani o nepříslušnost soudu. Bylo proto zrušiti jen řízení o žalobě provedené a tuto vrátiti I. instanci s příkazem, aby zavedla řízení dle § 6. c. s. ř., neboť jde o vadu odstranitelnou.
8. Vlastní sporné otázky, tímto rozhodnutím rozřešené, nechci se dále dotýkati. Dovoluji si laskavého čtenáře odkázati na svoje shora cit. pojednání. Pouze zmínky zasluhuje význam, jaký II. instance přikládá II. větě § 550. obč. zák. Praví, že tento předpis toliko stanoví, do jaké míry více dědiců před odevzdáním pozůstalosti a po něm oproti nárokům na pozůstalost činěným ručiti má. S výkladem doslovně stejným operují již i rozhodnutí nejv. soudu. Výrazu »ručiti« použito patrně ve stejném smyslu, jako »práv«, »zavázán«, »povinen« býti. Znamenal by tedy tento výklad, že dědicové jsou osobně zavázáni před odevzdáním pozůstalosti a to solidárně. Tento právní názor však II. instance v celém svém ostatním odůvodnění houževnatě potírá V teorii až na nepatrné výjimky — 125 —
(Hasenöhrl, v. Anders) i v praxi zastává se názor, že před odevzdáním pozůstalosti jest tu jen tato jako zavázaný, jako dlužník. nikoliv však nějaký závazek dědicův, a nejvyšší soud konstantně a správně žaloby proti dědicům během řízení pozůstalostního z pozůstalostních dluhů zamítá. Viz na př. rozh. cit. shora pod č. 1.
Dotyčná věta důvodů jest tedy v rozporu nejen s ostatním obsahem důvodů, nýbrž i s rozhodnutím samým.
9. Vítati jest od dosavadní praxe odchylné a zcela správně rozhodnutí nejv. soudu, že v této sporné otázce nejde o aktivní neb pasivní legitimaci ke sporu, nýbrž o otázku zákonného zastoupení pozůstalosti ve sporu.

Citace:

Při pasivních sporech pozůstalostí jsou zákonnými zástupci jejími pouze všichni přihlášení dědici.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 3, s. 136-143.