Ochrana práv požívacích ke kmenovému jmění obce.

Dne 21. dubna 1899 usnesli se »Sokol« a 2 jiné spolky v M. na tom, že požádají obec M. o propůjčení části bahniska na Cikánce, pokud kterýkoli ze tří spolků bude trvati, pod podmínkou, že spolky upraví si bahnisko svým nákladem. Písemnou i ústní žádost spolků vyřídil obecní výbor v tom smyslu, že ponechal výletní místo uvedeným spolkům pod podmínkou, že si je spolky upraví svým nákladem a vydají obci, kdyby ho obec nezbytně potřebovala k stavbě.
Dle toho usnesení upravily 3 spolky bahnisko na výletiště a bezplatně používaly ho k zábavám i výletům. V r. 1913 nový starosta žádal uvedené spolky, aby dovolily nově založené kat. jednotě »Orel« na zmíněném výletišti cvičiti. Dne 26. května 1914 k návrhu starostovu nečinil ob. výbor v M. zásadně námitek proti přenechání výletiště spolku »Orel«, nýbrž poukázal delegáty »Orla«, aby se dohodli o podmínkách užívání s dosavadními spolky.
Když nedošlo k dohodě, usnesl se obecní výbor v M. dne 16. června 1914 na tom, že »výletní místo na Cikánce ponechává si obec k neomezenému s ním nakládání. Každý spolek, který by chtěl výletiště užiti, jest povinen obecní představenstvo o povolení to 48 hodin předem požádati a předem obcí určený poplatek do obecní pokladny uložiti.« O tom byli dosavadní uživatelé uvědoměni písemně, načež podali na obec žalobu pro rušenou držbu.
Okresní soud vyhověl žalobě, uznav, že tímto usnesením porušila Obec pokojnou držbu užívacích práv k výletišti příslušící 3 spolkům v M., a to z těchto
důvodů:
Držba práva jeví se dle Randy jako skutkový výkon obsahu určitého práva. Dlužno tedy zkoumati, byly-li žalující spolky usnesením obecního výboru ve výkonu svého práva porušeny.
Slyšenými svědky bylo prokázáno, že žalobci užívali bezplatně, svobodně, bez výprosy od obce sporného výletiště. Zákazem z 16. června 1914 bylo toto právo žalujícím spolkům naprosto odňato, neboť spolkům bylo nadále žádati o povolení obce a platiti — 88 —
za používání poplatek obci, čehož před tím nebylo. Usnesení obce z 26. května 1914 nepadá na váhu, ježto nebylo konečným rozhodnutím, nýbrž vyslovením zásady, že se ničeho proti užívání stran obce nenamítá.
Námitky žalované obce, že usnesení obecního výboru z r. 1899 nebylo zemským výborem schváleno, že používání se týká kmenového jmění obce, jsou irrelevantní, ježto dle § 457. c. ř. s. při žalobě o rušenou držbu se řízení obmezuje na zjištění skutkových okolností poslední držby a porušení její, s vyloučením jednání o titulu držby. Dle výpovědi svědku nabyl soudce přesvědčení, že výletiště bylo propůjčeno žalujícím 3 spolkům na dobu jejich trvání ve smyslu jejich žádosti, čímž dlužno doplniti kusý zápis obecního výboru z r. 1899, ač jest tato otázka podružnou. Neboť pouze rozbor a důkaz nepravé držby (§ 1464. obč. z.) nebyl by vyloučen při tomto sporu. Avšak držbě žalujících spolků nelze upříti pravosti vzhledem k shora vytčeným a zjištěným okolnostem.
Na rekurs žalované obce změnila II. instance konečné usnesení prvého soudu, zamítnuvši žalobu z těchto
důvodů:
Propůjčení pozemků »na Cikánce« stalo se bez schválení zemského výboru. Propůjčení na trvalou dobu jest dle §§ 97., 101. a 103. a čl. V. mor. zem. zákona ze dne 15. března 1864 č. 4 zem. z. pro obec nezávazné, neúplné a jest proto každou chvíli zrušitelné. Žalující spolky domáhají se držby užívacího práva, které jim však nenáleží, neboť nenabyly práva držby dle § 313. obč. ř. Dle tohoto zákonného ustanovení nabývá práva držby ten, kdo žádá po druhém, by z povinnosti něco konal, kteréž žádosti se vyhoví; dále, když někdo cizí věc za souhlasu majitele upotřebuje k vlastnímu prospěchu, konečně když někdo upustí od dalšího užívání věci na zákaz třetí osoby. Z těchto podmínek není žádná dána, neboť obec sama o sobě nemůže projeviti vůle pro trvalé obřemenění (§ 865. obč. z.). Bylo-li tedy žalobcům propůjčeno užívání pozemku »na Cikánce« mohlo se to platně státi jen na dobu dočasnou, tedy proti odvolání, protože není prokázán souhlas nebo schválení zemského výboru. Žalobcům byl tedy pozemek »na Cikánce« r. 1899 jen propůjčen ve smyslu § 974. obč. z. k všeobecnému užívání na základě výpravy (precarium), z níž nenabývají žalobci držby ve smyslu § 309. obč. z. a nemohou žádati ochrany držby, které nemají. Naopak dle § 344. a 345. obč. z. jest žalovaná obec oprávněna, všemožně se hájiti ve své držbě. Při tom jest lhostejno, považuje-li I. stolice za dokázáno, že výletiště bylo žalujícím spolkům propůjčeno trvale. I za těchto okolností nenabyli žalobci držby.
Nejvyšší soud dovolací stížnosti spolků vyhověl, obnoviv usnesení prvého soudu z těchto — 89 —
důvodů:
Jest nesporno, že žalobcové používali až do poslední doby bez odporu výletiště, a závazně zjištěno, že žalovaná obec připouštěla toto používání nikoli v cestě výprosy, nikoli na odvolání, nýbrž — až na výminku, jež toho času nepadá v úvahu — bez omezení.
Tím jsou dány předpoklady pro ochranu držby. Není tedy závažnou okolnost, že se jedná o trvalé zatížení obecního majetku a že tudíž zmíněné dovolení dle ustanovení obecního řádu, nebyvší schváleno zemským výborem, nemůže míti právního účinku. Nehledě vůbec ani k tomu, že pohřešované schválení ještě stále se může státi a mělo by zpětnou moc, spadá tato otázka v jedno s otázkou právoplatného titulu nabytí držby, pokud se týče řádnosti držby, a pojednávati o tom jest nepřípustno dle § 457. c. ř. s. v řízení o rušené držbě. Arci tam, kde k nabytí držby práva jest zapotřebí dle § 313. obč. z. jednání (plnění, dovolení) neb opomíjení vlastníka, tento jest však nezpůsobilý k právním činům, bude nutno požadovati, aby zákonný zástupce ona jednání neb opomenutí předsevzal, resp. při nich spolupůsobil. S tím nesmí se však zaměňovati případy, o nichž jest zvláštního schválení nebo zmocnění třeba k úplné právní účinnosti právních jednání; to se týká, jak uvedeno, právního titulu, a důsledkem povahy držby musí býti pro její existenci lhostejno, možno-li ono dovolení vžiti v odpor čili nic, postačí, vycházelo-li od orgánu oprávněného k zastupování.
Rekurs žalované obce hájil též stanovisko, že v usnesení obecního výboru ze dne 25. června 1914 vůbec nespočívá svémocné rušení, nemajíc jiného významu, než jako u fysických osob čistě vnitřní jev nějakého rozhodnutí. Rekurs přehlédl však, že dle žaloby a obsahu usnesení prvého soudu bylo rušení spatřováno nikoli snad pouze ve skutečnosti výborového usnesení, nýbrž také v jeho doručení žalobcům — a že v tom zračí se opravdový, proti žalobcům směřující zákaz, nelze pochybovati.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 9. září 1914 R III 324/14.) Kyas.

Citace:

Ochrana práce požívacích ke kmenovému jmění obce.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 2, s. 105-107.