Sluší nárok manželky na přikázání prozatímního výživného pokládati za záležitost spornou či nespornou? Lze se domáhati změny ve výši prozatímně určeného výživného před konečným vyřízením sporu o rozvod?

Nejvyšší soud změnil usnesení krajského soudu v N. J., zvyšující prozatímní výživné manželky vzhledem ku větším příjmům manžela, a obnovil usnesení okresního soudu v M. O., zamítající zvýšení z té příčiny, že se poměry majetkové manželovy podstatně nezlepšily.
Důvody:
T. V. bylo k její žádosti okresním soudem v M. O. právoplatnbným usnesením ze dne 18. dubna 1910, č. j. Nc I 50/10 / 5 přiřknuto proti — 309 —
jejímu manželu F. V. na základě oficiosního řízení výživné v obnose měsíčních 45 K (§ 91. obč. zák.). Manželství jmenovaných není soudně rozvedeno, manželé žili však již tehdy fakticky každý pro sebe. U krajského soudu v N. J. byla ovšem dne 8. dubna 1910 pod č. j. Cg I 111/10 / 1 podána F-em V-ým žaloba na rozvod manželství od stolu a lože z viny manželky, leč spor na to zahájený zůstal po žalobní odpovědi následkem souhlasného návrhu obou stran v klidu. Dne 14. dubna 1915 podala T. V. u okresního soudu v M. O. žádost, v níž navrhovala, aby vzhledem k nedostatečnosti výživného měsíčních 45 K, jakož i se zřetelem na zlepšené poměry výdělkové jejího manžela bylo tomuto uloženo, aby jí platil na výživu obnos 60 K měsíčně. Tato žádost, okresním soudem po výslechu F. V. zamítnutá, došla na stížnost T. V. příznivého vyřízení krajským soudem v N. J. Do usnesení tohoto krajského soudu stěžuje si nyní F. V. jednak pro zmatečnost, jednak z mentálních důvodů. Zmatečnost spatřuje v tom, že bylo předchozí stolicí o nároku manželky stěžovatele na výživu proti poslednímu rozhodnuto v nesporném řízení. Takovou otázku sluší prý řešili sporem a nikoli cestou oficiosní.
Než příslušné vývody dovolací stížnosti spočívají dílem na předpokladu spisům odporujícím, největším dílem však na nepochopení pravého stavu věci.
Rekursní soud nevyslovuje se v usnesení v odpor vzatém o existenci závazku ku poskytování výživného, nýbrž toliko o výši nároku pokládaného, pokud se důvodu týče, za existentní. První otázkou nesměly se zde nižší stolice vůbec zabývati, ježto bylo o ní pro tento případ právoplatně rozhodnuto již shora zmíněným usnesením ze dne 18. dubna 1910, Nc I 50/10 / 5, kterým za příčinou shora uvedeného, dosud však v klidu jsoucího sporu o rozvod byla alimentace prozatímně upravena. V podání, jež jest základem nynějšímu rozhodnutí, odkazuje se také předem výslovně na posléze zmíněné usnesení a teprve potom se žádá, aby příspěvky na výživné, vyměřené tehdy obnosem 45 K, byly zvýšeny na 60 K měsíčně. Obě nižší stolice — pochopivše správně pravý stav věcí a práva — a zvláště vzhledem na častěji citované usnesení omezily také svůj výrok na otázku případného zvýšení výživného. Při tom bylo právem pokračováno v cestě oficiosního řízení, ježto nynější prozatímní alimentace jest následkem posledně uvedeného pravoplatného usnesení odkázána na půdu nesporného řízení. Z toho však, že svým časem byl závazek ku poskytování výživného upraven prozatímně cestou nespornou, nelze nyní vzhledem ku právoplatnosti usnesení ze dne 18. dubna 1910, č. j. Nc I 50/10 / 2, se zřetelem na předpis §u 42., odst. 4. v souvislosti s odst. 2. a contr. jur. nor., vyvozovati žádného zmatku. Nebylo by zde proto vůbec ani nutno — 310 —
zaujímati zásadní stanovisko k otázce, sluší-li nárok manželky na prozatímní přikázání výživného pokládati za záležitost spornou či nespornou. Budiž tedy jen mimochodem podotčeno, že předmětem někdejšího rozhodnutí bylo jen právo manželky na výživu proti manželu, mající základ v §u 91. obč. zák. a obdobné s právními poměry, upravenými v §§ 142., 148., 1221. a 1231. obč. zák., a že při tom neběželo ani o otázku viny, ani o takové okolnosti, o nichž by se musilo napřed zavésti přímé důkazní řízení (§ 2. č. 7. cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208. ř. z.). Ve směru dosud na přetřes uvedeném není tudíž dovolací stížnost důvodnou.
Jest však potud odůvodněna, pokud směřuje proti zvýšení příspěvků kdysi přiřknutých.
V žádosti ze dne 29. března 1910 domáhala se M. V. u příležitosti shora zmíněného sporu o rozvod prozatímní alimentace, která jí byla pravoplatným usnesením ze dne 18. dubna 1910, Nc I 50/10 / 5, a to i pokud se týče výše, úplně dle její prosby poskytnuta. Tato prozatímní alimentace, na niž si, jak již uvedeno, M. V. také nyní činí nárok, zůstává již vzhledem ku svému účelu a ke své povaze ve svém plném rozsahu až do konečného vyřízení zahájeného, avšak následkem ujednaného klidu přerušeného sporu o rozvod v působnosti. M. V. musí tedy zůstaviti proti sobě v platnosti též prozatímní určení obnosů na výživu tak dlouho, až po případném konečném vyřízení sporu o rozvod budou alimentační poměry novým soudcovským rozhodnutím trvale upraveny.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 7. července 1915, č. j. R III 126/15 / 1.) —i—

Citace:

Sluší nárok manželky na přikázání prozatímního výživného pokládati za záležitost spornou či nespornou?. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 7, s. 326-328.