K výkladu § 443. a § 481. vš. obč. z.

V právní záležitosti žalobců manželů T. a A. P., majitelů domu v Z., proti žalovaným Anně O. a Marii S., majitelkám domu v Z., — 253 —
o osobování si služebnosti, nevyhověl odvolací soud ve věci samé odvolání žalobců do rozsudku c. k. okresního soudu v B.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení věci shledávají odvolatelé v tom, že první soudce proti výslovným ustanovením §§ 443 a 481. obč. zák. uznal služebnost čerpání vody a stezky přes parcelu čís. 857/4, vl. č. 3122 v Ž. ve prospěch žalovaných za existentní, ačkoliv není v knize pozemkové vtělena. Vývodům odvolání ve směru tomto uplatňovaným nelze však přiznati žádného oprávnění. Při actio negatoria — jíž přítomná žaloba jest — náleží straně žalující zpravidla ovšem jen důkaz jejího vlastnictví k věci (které zde jest nesporné) a důkaz rušebního činu. Obzvláště nelze žádati obyčejně od strany žalující žádného důkazu o tom, že její věc jest služebnosti prosta a že strana žalovaná nemá žádného práva k omezování vlastnictví, ale stačí, když strana žalující prokáže, že strana žalovaná služebnost vykonává, poněvadž v pravidelném pojmu vlastnictví jest již obsaženo neomezené oprávnění každého vyloučení, a jeví se proto výkon služebnosti zpravidla již jako její osobování.
V našem případě má se však věc jinak: Žalovaní dokázali svědectvím Aloisa V., že žalobci koupili od něho dům s břemenem služebnosti čerpání vody a stezky ve prospěch majitelů sousedního domu, poněvadž proti výslovné jeho podmínce, že dům se jim prodává jedině s tímto břemenem a že studně zřízena jest pro všechny čtyři domy, ničeho nenamítali, naopak souhlas svůj se služebností stezky přes svou parcelu projevili tím, že se ptali, kdo bude bránku zavírat. Tímže svědectvím, dále pak svědectvím Anny Ž. jest prokázáno, že žalobci od svého nastěhování do tohoto domu v srpnu 1913 až do nového roku 1914 nejen výkon služebnosti žalovaným trpěli, ba že též při více příležitostech vůči oběma svědkům výslovně doznali, že práva žalovaným neupírají. Na druhé straně jest prokázáno svědeckou výpovědí Aloise V. a informacemi Dra. Š. ze dne 17. března 1913 a 3. září 1913, že Alois V. svého času, když prodával dům čís. 77 Emilii B., při tom jako vlastník domu čís. 75, nyní žalobcům náležejícího, pro vlastnici domu čís. 77 výslovně zřídil služebnost čerpání vody a že potom Emilie B. dům s tímto právem manželům V., tito pak zase žalovaným odstoupili, takže posléz jmenované mají platný titul k držení služebnosti, kterou také až do podáni žaloby vykonávaly. Byly proto v držbě práva a mají tudíž dle ustanovení § 323. obč. zák. domněnku práva pro sebe; dle znění § 324. obč. zák. zrušuje pak domněnka platného titulu držby jakožto domněnka silnější právní domněnku svobody vlastnictví. Nemůže se proto říci, že by si žalované právo služebnosti — 254 —
byly osobovaly, to jest, že by služebnost byly vykonávaly bezprávně, a bylo za tohoto stavu věci na žalobcích, aby podali protidůkaz o svobodě svého vlastnictví od služebnosti, což však oni neučinili.
Protože tudíž bylo prokázáno, že žalobci výslovně převzali břemeno služebnosti při koupi domku a trpěli výkon její po delší dobu, nemohou se odvolávati na ustanovení §§ 443. a 481. obč. zák., kteréž chrání jen důvěru bonae fidei possessora v knihy veřejné.
Vzhledem k tomu dále, že žalobci vůči Anně Z., jež jako matka žalovaných na věci jistě zájem měla, opětovně služebnost uznali, nemohou uplatňovati ani nesprávné právní posouzení věci se zřetelem k § 887. obč. zák., zejména když tu ústní dohoda mezi Aloisem V. a žalobci uzavření písemné kupní smlouvy předcházela.
Rovněž tak nemůže býti proti naříkanému rozsudku vytčena námitka, že při zřízení služebnosti nebyl její obsah a rozsah dostatečně určen, neboť tím, že Alois V. oproti žalobcům prohlásil, že jest studně všem čtyřem domkům společná, a zařízením stezky ke studni bylo dostatečně naznačeno, jaká práva majitelé sousedního domu mají a jaký jest tudíž obsah služebnosti.
Není proto odvolání žalobců v žádném směru důvodným, pročež mu nebylo vyhověno.
Dovolání žalobců nejvyšší soud nevyhověl.
Důvody:
Rozsudek soudu odvolacího jest brán žalobci v odpor jen pro nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod č. 4 § 504. c. ř. s.).
Dlužno přižnuti, že důvody předchozí stolice nejsou zcela slučitelnými se zákonem.
Proti názoru odvolacího soudu jest na základě ustanovení §§ 443. a 481. všeob. obč. z. na tom trvati, že služebnosti knihovně nevtělené, třeba i zjevné, vůči knihovním nástupcům zřizovatelovým bez dalšího účinnými nejsou. Chybným bylo však i dovolávání se §§ 323. a 324. všeob. obč. z.; neboť v daném případě nejedná se o spor o držbu, nýbrž o to, zda žalovaní jsou s to, aby proti knihovně služebností prostému vlastnictví žalobců tvrdili právo, jež jest způsobilé přivoditi zamítnutí žaloby negatorní. — l omu však ovšem tak jest.
Jest zjištěno, že žalobci koupili svůj dům č. 1503 v Ž. od Aloise V. s výhradou služebnosti čerpání vody a stezky ve prospěch žalovaných a ještě jiných sousedních domů, zjištěno, že žalovaným tato výhrada byla známa, zjištěno, že se jedná o výkon práva, který v době, kdy žalobci svého domu nabyli, již byl zjevně znám, zjištěno dále, že žalobci téměř po půl roku trpěli bez závady — 255 —
výkon této služebnosti a vůči Aloisů VI. i Anně Z., bydlící u své dcery, druhé to žalované, opětovně se vyjádřili, že žalovaným práva toho neupírají. Všechny tyto skutečnosti nepřipouštějí žádného rozumného důvodu k pochybnosti o tom, že žalobci žalovaným sporné právo poskytli (§ 863. všeob. obč. zák.), tedy k nim stojí v přímém právním vztahu.
Jest zde však také ještě z jiného důvodu obligační právní poměr mezi spornými stranami. Neboť bylo zjištěno, že Alois V. žalobcům přikázal, aby trpěli služebnost ve prospěch žalovaných, bylo zjištěno, že oni tento příkaz bez námitky vzali na vědomí, kupní smlouvu pak uzavřeli, výkon služebnosti trpěli, a jak již svrchu bylo zmíněno, také vůči Aloisů V. uznali. Nemůže tudíž také býti pochybno, že žalobci přijali příkaz Aloise V., aby žalovaným poskytli jakýsi prospěch. Tím vzešlo žalovaným, kteří, jak zjištěno Aloisem V., o tom byli vyrozuměni, žalovatelné právo vůči těm, kteří příkaz obdrželi, jež samozřejmě lze uplatňovati také námitkou (§ 1019. všeob. obč. z.).
Proti věcnému právu žalobcův stojí tudíž nároky žalovaných, .jež se opírají o přímé obligační vztahy a žalobu podvracejí.
(Rozh. nejv. soudu ze dne 10. září 1914, R III 1358/14 / 1). A. K.

Citace:

K výkladu § 443. a § 481. vš. obč. z.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 6, s. 270-273.