Z judikatury nejv. správního soudu.

Péče o válečné poškozence. — Pojištění nemocenské a úrazové.
(Sděluje dr. J. Tučný.)
K § 25, odst. 2. zák. č. 39-1922 Sb. z. a n. Na důchod předků pro pěstouny padlého vojína není právního nároku. O důchodu předků pro pěstouny padlého vojína jedná odstavec druhý § 25 zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., jímž byla změněna a doplněna některá ustanovení zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců. Zmíněným ustanovením bylo ministerstvo sociální péče zmocněno, aby v dohodě s ministerstvem financí přiznalo i nevlastním rodičům, případně i pěstounům osoby uvedené v § 20, důchod předků, pokud jsou výdělku neschopni, bylo-li prokázáno, že osoba ta podstatně k jich výživě přispívala.
Již ze znění ustanovení § 25, odst. 2., jakož i ze srovnáni ustanovení toho s jinými předpisy, v nichž zákon č. 39 z r. 1922 přiznává nárok na důchod nebo na příplatek jako v §§ 8, ods. 1., 10, odst. 2., 11, odst. 2., 21, odst. 1. (nárok dítěte nemanželského a dítěte adoptovaného), nutno usuzovati, že zákonodárce zmocněním ministerstva sociální péče dává tomuto právo a možnost, aby podle svého volného uvážení a podle zvláštních okolností jednotlivého případu důchod přiznalo, jsou-li dány předpoklady v zákoně stanovené, že však zásadně právního nároku na důchod osobám v § 25, odst. 2., uvedeným nepřiznává. Tomu svědčí i ta okolnost, že zákon váže přiznání důchodu oněm osobám ještě na dohodu s ministerstvem financí. Není tedy ministerstvo sociální péče povinno osobám v § 25, odst. 2. cit. zákona jmenovaným důchod předků přiznati ani tenkráte, jsou-li dány předpoklady pro přiznání důchodu v zákoně vytknuté. Není-li však právního nároku na přiznání zmíněného důchodu, pak žalovaný úřad, zamítnuv přihlášku stěžovatelovu, neporušil žádného subjektivního práva stěžovatelů. (Nález Nejv. spr. soudu z 3. března 1926, č. 4230-26.)
K §§ 11, 13, odst. 1., č. 1, a 33 n. z. Plní-li zaměstnavatel sám svým zaměstnancům dávky způsobem a měrou v nemocenském zákoně předepsanou, není tím liberován od povinnosti své zaměstnance u okresní nem. pokladny místně příslušné pojistiti. Obligatorní pojištění podle § 13, odst. 1., č. 1 n. z., odpadá u okresní nem. pokladny jen tenkrát, je-li dotyčný zaměstnanec pojistné povinnosti podléhající pojištěn u některého z ostatních v § 11 n. z. taxativně vypočtených náhradních ústavů. Zaměstnanci pojištěním povinní stali se ex lege členy okresní nem. pokladny, místně příslušně a zaměstnavateli je podle § 33 n. z. hraditi po dobu tohoto členství nemocenské příspěvky. Nárok pokladny na tyto příspěvky nečiní zákon závislým na tom, aby pokladna tyto své členy fakticky podporovala, nemůže se proto zaměstnavatel
267 brániti proti tomuto požadavku pokladny námitkou, že okresní nem. pokladnu nestihá ani ručení, ani nějaké výlohy. (Nález Nejv. spr. soudu z 15. března 1926, č. 23559-25.)
Pohledávka zaměstnavatele, jež mu vznikla tím, že svým zaměstnancům poskytoval nemocenské podpory, k nimž podle nem. zák. byla povinna okresní nem. pokladna, je rázu soukromoprávního a lze ji uplatniti z některého titulu práva soukromého, na př. z § 1042 ob. z. obč., nikoli však z titulu práva veřejného, totiž ze zákona nemocenského, jenž neobsahuje žádného ustanovení, z něhož by se takový nárok vůči pokladně dal dovoditi (srovnej §§ 62, 64 a 65 a contr. n. z.). K rozhodování o takovéto kompensando uplatňované pohledávce zaměstnavatele proti okr. nem. pokladně nejsou úřady správní příslušny. Kompensací zanikají závazky v tom případě, střetne-li se pohledávka jedné strany s protipohledávkou strany druhé, jsou-li obě po právu a stejnorodé (arg. § 1438 ob. z. obč.). Pohledávka pokladny na zaplacení nemocenských příspěvků pojistných, zakládající se na § 33 n. z., je však nesporně povahy veřejnoprávní a jsou příslušny o takovéto pohledávce rozhodovati správní úřady podle odst. 1. § 41 n. z. I kdyby bylo lze přisvědčiti názoru stěžovatele, že se tu vlastně uplatňuje kompensací veřejnoprávní nárok, který přísluší zaměstnancům vůči pokladně z předpisu § 6 n. z. a jejž zaměstnavatel na sebe převedl, api pak by správní úřad o tomto nároku rozhodovati nemohl, poněvadž spory pojištěnců s okr. nem. pokladnou o pojistné dávky patří do výhradné kompetence rozhodčího soudu pokladny. Vyslovil proto žalovaný úřad právem svou nepříslušnost k rozhodování o uplatňované protipohledávce. (Nález Nejv. spr. soudu z 15. března 1926, č. 23559-25.)
Dokud zaměstnání pojistnou povinnost zakládající trvá, nezaniká členství u okresní nem. pokladny odhlášením pojištěnce a přihlášením jeho k nepříslušné pokladně a zaměstnavatel je podle § 33 n. z. povinen, piatiti příspěvky za své zaměstnance nadále okresní nemocenské pokladně, jejímiž členy zůstali. (Nález Nejv. spr. soudu z 9. dubna 1926, č. 7557-26 a z 13. dubna 1926, č. 8132-26 a 8133-26.)
K § 31 n. z. Tím, že po skončení pracovního poměru byt zaměstnanec ponechán dále v zaměstnání, byl s právního hlediska založen pracovní poměr nový, který bylo podle § 31 n. z. pokladně ohlásiti. Zákon tu nezná výjimky, zejména neosvobozuje od přihlášky, byl-li pracovní poměr zrušen před uplynutím třídenní lhůty, povolené k provedení přihlášky. (Nález Nejv. spr. soudu z 15. března 1926, č. 16826-25.)
K § 32 n. z. Předpis § 32 n. z. má povahu pořádkové pokuty. — Podpory v těhotenství a při porodu náležejí k podpůrnému nákladu. Předpis § 32 n. z. má — se zřetelem k tomu, že nemocenské pojištění osoby, zaměstnané na základě poměru pracovního, služebního neb učňovského, nastává podle § 1, odst. 1. n. z., ex lege, t. j. již nastoupením zaměstnání — za účel, zajistiti, aby zaměstnavatelé ohlašovací povinnosti § 31 n. z. jim uložené dostáli, má tedy povahu pořádkové pokuty, které se zaměstnavatelé vyhnouti mohou jedině přesným zachováváním předpisu o povinnosti ohlašovací. Že by důsledky § 32 n. z. nastati nesměly, jestliže pokladna již z důvodu dřívějšího pojistného poměru by byla
268 k plnění pojistných dávek povinna, zákon nikde nestanoví a neplyne to ani z povahy věci, protože tu nejde o náhradu výloh, jež pokladna učinila, nejsouc k tomu povinna, tedy o nápravu nějaké újmy pokladně způsobené, nýbrž o pořádkovou pokutu, jež podle vůle zákona stihá nedodržení povinnosti ohlašovací. Při tom zákon nečiní rozdílu, stalo-li se nepřihlášení ze zlého úmyslu, z nedbalosti či nedopatřením. Nelze dáti stížnosti za pravdu ani pokud tvrdí, že zákon, jenž v § 32 mluví o »onemocnění«, vylučuje tím podpory v těhotenství a při porodu, poněvadž těhotenství a normální porod nejsou nemocí, nýbrž fysiologickým stavem, jejž za »onemocnění« hodnotiti nelze. Stížnost tu přehlíží ustanovení § 6, č. 1 n. z., jež zaručuje členům nemocenských pokladen od počátku nemoci zdarma lékařskou pomoc, čítajíc v to pomoc při porodu a přispění báby, z čehož se podává, že zákon pomoc při porodu a přispění báby staví na roveň lékařské pomoci nemocnému. § 6 vypočítávaje druhy podpor pojištěncům příslušejících — а k těm náležejí i podpory šestinedělek — činí tak, aby blíže vymezil »předmět pojištění označeného v § 1« (arg. § 6, odst 1.). Tento § 1 pak mluví všeobecně o pojištění pro případ nemoci, takže zákon zřejmě za případ nemoci považuje i šestinedělí a porod. Pro posouzení vztahů nemocenského zákona jsou však rozhodna pojmová kriteria tohoto zákona a nikoli, jak pojem nemoci formuluje lékařská věda. § 32 však, stanově povinnost zaměstnavatelovu k náhradě podpůrného nákladu, aniž výslovně vyjímá některé ze zákonných podpor, nepřipouští, aby z výrazu »onemocnění« tam použitého bylo dovozováno zúžení náhradní povinnosti zaměstnavateli uložené v tom směru, že by některé z povinných dávek z náhrady té byly vyňaty. Nelze proto slova § 32 »pro onemocnění« vykládati jinak nežli »po vzniku pojistného případu«, t. j. po dostavení se onoho okamžiku, kdy podle nemoc. zákona nastává pro pokladnu podpůrná povinnost. Pojistný případ těhotné ženy nastává však, jak Nejvyšší správní soud již v nálezu ze dne 14. června 1924, č. 22552 (Bob. sb. 3741) vyslovil, vstupem do šestinedělí a zdržením se námezdní práce. Teprve, když obě tyto podmínky se střetnou, nastal u těhotné ženy pojistný případ. Na tomto právním názoru trvá Nejvyšší správní soud i v tomto případě a odkazuje podle § 44 jednacího řádu na bližší odůvodnění citovaného nálezu. (Nález Nejv. spr. soudu z 15. března 1926, č. 16826-25.)
K § 19 úr. zák. a § 2, odst. 2. min. nař. č. 143-1914.
Přeřadění strojové cihelny při přechodu k ruční výrobě cihel. Přeřadění podniku z jedné třídy nebezpečí do druhé jest podle § 19, odst. 1., zákona úrazového zásadně přípustno, neboť zákon na uvedeném místě jednak zavazuje podnikatele, aby do 8 dnů oznámil pojišťovně každou změnu v předmětě podniku nebo ve způsobu provozování, která pro ... zařadění do třídy nebezpečenské ... může býti důležitou, jednak ukládá pojišťovně povinnost, aby rozhodla, zdali nastalou změnou podnik vřaděn býti má do jiné třídy nebezpečí.
Za jakých předpokladů zařadění podniků pojištění podrobených do jednotlivých tříd nebezpečí státi se má, zákon sám podrobně nestanoví a vyslovuje toliko zásadu, že zařadění podniků vykonati se má podle poměru, jak podniky vzhledem k průměrnému svému úrazovému nebezpečí k sobě se mají (§ 14, odst. 2.), ohledně bližších podrobností odkazuje pak na cestu nařizovací (§ 14, odst. 4.). V době, podle níž sporný případ je posuzovati, platilo nařízení min. vnitra ze 6. července 1914, č. 143 ř. z., o zařadění podniků podrobených úrazovému pojištění do tříd nebezpečenských
269 (nař. vlády republiky Československé z 18. listopadu 1919, č. 612 Sb. z. a n.), které pro cihelny stanovilo tituly dva: jednak titul 94 (cihelny strojové), jednak titul 95 (cihelny ruční).
Se zřetelem k výše uvedené zásadě vyslovené v § 14, odst 2. úrazového zákona nemůže býti pochybnosti o tom, že vyšší nebezpečí úrazu, které odůvodňuje zařadění strojových cihelen do nebezpečenské řídy IX., má svůj původ právě v používání strojů a nikoli v pouhém faktu, že cihelna je na strojní výrobu zařízena; tomu nasvědčuje okolnost, že cit. nařízení čís. 143 z r. 1914 zařaďuje podniky, v nichž se používá motorů, do vyšší třídy nebezpečí nežli ty, v nichž se motorů nepoužívá (na př. tit. 103 a 104, 113 a 114, 116 a 117 atd.). § 2 cit. nařízení sám do kategorie prvé (Betriebe unter Verwendung von Motoren) odkazuje takové podniky, v nichž jsou v používání (in Verwendung stehen) hnací přístroje označené v § 1, odst. 3. (nyní 4.), b) 2. zákona úrazového, jakož i takové, u nichž se používá parních kotlů a parních přístrojů. V odst. 2. § 2 kladou se dále na roveň podnikům provozovaným bez používání motorů, zařaděným do nižší třídy nebezpečí, i podniky, v nichž motorů se sice používá, kde však nebezpečí úrazu není podstatně větší nežli při čisté práci ruční, anebo kde pracovní stroje a hnací díla obsluhuje podnikatel sám, takže pojištěnci činností stroje nejsou ohroženi (§ 2, odst. 3.).
Obsah předpisů těchto ukazuje zcela zřejmě, že zařadění jednotlivých podniků do nebezpečenských tříd jest určováno nebezpečím provozu příslušné kategorie podniků v zařaďovacím nařízení vypočtených, tedy pokud jde o cihelny nebezpečím, které vyplývá z provozu výroby cihel, na jedné straně strojem, na straně druhé rukou.
Potvrzuje to ostatně i obsah poznámky k titulu 94 (strojní cihelny) cit. nařízení, podle níž považovati dlužno strojní cihelnu za podnik smíšený, jestliže se v ní vyrábějí vedle strojních cihel alespoň ve stejném množství i cihly ručně vyrobené. I podle tohoto předpisu určováno jest zařadění cihelen nebezpečím, vyplývajícím ze skutečného způsobu provozování podniku.
Při přeřadění podniku podle § 19 zákona úrazového platí však tytéž zásady, které platný právní řád stanovil pro první přeřadění podniku ve smyslu § 14. Nezáleží-li při zařadění strojové cihelny jen na tom, že jest zařízena na strojovou výrobu cihel, tedy na skutečném způsobu provozování cihelny, pak nelze shledati v souhlasu se zákonem naříkané rozhodnutí, když posuzuje přípustnost přeřadění cihelny, o niž jde, toliko podle toho, jak byla původně zařízena, a nikoliv jakým způsobem se v ní cihly vyrábějí, zdali strojem nebo ručně. (Nález Nejv. spr. soudu z 15. března 1926, čís. 6276-25.)
270

Citace:

Z judikatury nejv. správního soudu.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1926, svazek/ročník 7, s. 281-284.