Péče o válečné poškozence. — Nemocenské pojištění.
(Sděluje dr. J. Tučný.)
Působnost referátu ministerstva sociální péče pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě v záležitostech válečných poškozenců při provádění zákona č. 142/1920 a 39/1922 je tatáž, jako působnost zemských úřadů pro péči o válečné poškozence v Praze, Brně a Bratislavě. Přihláškou z 28. prosince 1923 domáhala se vdova po E. W., zemřelém 27. září 1918, důchodu vdovského. Referát min. soc. péče pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě odmítl přihlášku jako opožděnou, ježto nebyla podána v jednoroční lhůtě podle § 28 zák. Č. 142/1920 Sb. z. a n. ani ve lhůtě stanovené § 1 zák. č. 310/1921 Sb. z. a n. Tomuto rozhodnutí připojil referát min. soc. péče poučení, že není dalšího opravného prostředku. Proti tomuto rozhodnutí podala vdova R. W. stížnost k nejv. spr. soudu, který naříkané rozhodnutí zrušil, uváživ toto:
Podle sdělení ministerstva sociální péče funguje žalovaný úřad v záležitostech válečných poškozenců »samostatně« činností zemských úřadů pro péči o válečné poškozence, zřízených vládním nařízením č. 561/1919 Sb. z. a n. a jest při provádění zákona č. 142/1920 a 39/1922 působnost referátu ministerstva, sociální péče v Užhorodě tatáž, jako zemských úřadů pro péči o válečné poškozence v Praze, Brně a Bratislavě.
Z toho se podává, že žalovaný úřad odmítaje přihlášku stěžovatelčinu o vdovský důchod, vydal rozhodnutí příslušející podle § 33 zák. č. 140/1920 zemským úřadům pro válečné poškozence, tudíž rozhodnutí v I. stolici.
Podle § 35. zákona ze dne 20. února 1920, č. 142, jenž pozdějšími zákony o požitcích válečných poškozenců (zák. z 12. srpna 1921, č. 310, z 25. ledna 1922, č. 39 a z 4. července 1923, č. 146 Sb. z. a n.), nedoznal v tomto směru změny jest do výměru zemského úřadu pro péči o válečné poškozence, jímž rozhodl o žádosti za důchod podle tohoto zákona, přípustná stížnost k ministerstvu sociální péče.
Není proto pořad instancí správních naříkaným rozhodnutím, jež žalovaný úřad vydal, vykonávaje funkci totožnou s funkcí, která jinak
87 přísluší zemským úřadům pro péči o válečné poškozence jako úřadům I. stolice, vyčerpán, a jest proto poučení k naříkanému rozhodnutí připojené a další opravný prostředek vylučující, nesprávné.
Strana, řídíc se tímto nesprávným poučením, podala proti rozhodnutí stížnost přímo k nejvyššímu správnímu soudu, jenž podle § 5. zákona o správním soudě rozhodnutí to, ježto jím věc v pořadí stolic správních nebyla konečně vyřízena, věcnému přezkoumání podrobiti nemůže; v důsledku toho musil soud připojení nesprávného právního poučení pokládati za podstatnou vadu řízení ve smyslu § 6/2 zákona o správním soudě, neboť odporuje zásadám dobrého řízení správního, když úřad nesprávným poučením uvádí stranu v omyl a tím zhoršuje její procesní postavení (srovnej nález tohoto soudu z 23. května 1921, čj. 990 Boh. sb. č. 851).
Slušelo proto naříkané rozhodnutí zrušiti podle cit. § 6/2 pro vadné řízení a bude na žalovaném úřadě, aby rozhodnutí své se správným poučením o opravných prostředcích straně znovu doručil, aby se mohla dovolati rozhodnutí kompetentního úřadu vyššího. (Nález nejv. správního soudu ze 17./9. 1925, č. 17197/25.)
88