2. Zákon o osmihodinné době pracovní platí i na všeužitečné ústavy veřejných osob právnických.
(Rozhodnutí ze dne 19. června 1923, Rv I 237/23.)
Mylný je náhled odvolacího soudu, že plně zaměstnán podle § 3 zákona ze dne 17. prosince 1919, č. 16 Sb. z. a n. na rok 1920 (o úpravě služebních poměrů obecních zřízenců), je zřízenec, jehož pracovní doba nedosahuje osmi hodin podle zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 Sb. z. a n., a že zákon tep nelze vztahovati na obor školnický. Pro tento náhled není v těchto zákonech opory, naopak platí podle § 1, čís. 2, zákon o pracovní době i pro ústavy, provozované státem i jinými veřejnými svazy, bez ohledu na to, že jsou rázu všeužitečného. Prováděcí nařízení ze dne 11. ledna 1919, čís. 11 Sb. z. a n. uvádí mezi ústavy takovými i nemocnice a porodnice. Není proto překážky, aby mezi ústavy § 1, čís. 2, nebyly počítány i obecné školy a aby předpisů o pracovní době nebylo použito i na školníky. Ovšem ustanovuje § 1 zákona, že skutečná pracovní doba zaměstnanců nesmí zásadně trvati déle 8 hodin ve 24 hodinách, avšak tím není řečeno, že jest plně zaměstnán i ten, jehož doba pracovní nedosahuje oné výměry, neboť zákon uznal osmihodinnou pracovní dobu za přiměřenou výkonnost zaměstnancovu, bráně jen tomu, aby doba tato nebyla překročena na úkor zaměstnanců.