3. Za platnosti zákona ze dne 18. prosince 1919, čís. 91 Sb. z. а n., nelze v oborech, v nichž tento zákon platí, vytvořiti zvyklostí delší pracovní dobu, než osmihodinovou. Za práci přes čas přísluší zvláštní odměna, leč že se jí zaměstnanec vzdal, což nemusí se státi výslovně, nýbrž i činem konkludentním.
V tom, že úplata přes čas nebyla za trvání služebního poměru po nějakou dobu požadována, nelze spatřovati vzdání se nároku na ni. Odměnu úhrnnou i za práci přes čas lze smluviti i mlčky s ohledem na místní zvyky.
(Rozh. ze dne 6. května 1924, Rv I 227/24.)
Dle § 6 zákona o obchodních pomocnících řídí se způsob a rozsah služeb a úplata za ně, ne ní-li smlouvy, místním zvykem pro dotyčný druh podniku. Zákonem ze dne 18. prosince 1918, čís. 91 Sb. z. a n. zavedena maximální pracovní doba 8hodinná (48 hodin týdně) a nařízeno, že práce přes čas mají se platiti zvláště. Tím ovšem byl § 6 zákona o obchodních pomocnících co do rozsahu povinných služeb pozměněn. Zvyklostí nelze vytvořiti delší normální (obvyklý) pracovní den — leda v těch oborech, kde dle zákona neplatí 8hodinný pracovní den. Kde platí, může býti prodloužení jen úřadem, nikoli zvykem povoleno. Trpěním nemůže se státi nezákonný stav právním. Mezi stranami není sporu o tom, že při uzavření smlouvy nebylo o době pracovní ničeho zvlášť umluveno, zejména o odměně za práci přes maximální pracovní čas. Vycházel-li prvý soud z názoru, že žalobkyně musila si býti vědoma, že v saisonním obchodě pracovní doba je delší dle místního zvyku, neplyne z toho ještě, že dle téhož místního zvyku nebo zákona nepřísluší za ni zvláštní odměna. Správně to vystihl soud odvolací. Má tedy v nedostatku zvláštní úmluvy žalobkyně ve smyslu § 6 zákona o obchodních pomocnících nárok na zvláštní plat za práci přes zákonný čas podle místních zvyklostí. To odpovídá i zásadě zákona ze dne 18. prosince 1918, čís. 91 Sb. z. а n., podle něhož by zvláštní odměna příslušela, i kdyby nebylo zvyku, leda v případě opačně úmluvy. Není ovšem správným náhled odvolacího soudu, že by odměna za práci přes čas byla vyloučena jen tehdy, bylo-li to výslovně umluveno. Zákon nikde v tomto směru úmluvy mlčky nevylučuje a proto lze ve smyslu § 863 obč. zák. i mlčky smluviti úhrnem odměnu i za práci přes čas — a nelze vyloučí ti, aby se ve smyslu čl. 279 obch. zák. a § 6 zák. o obchodních pomocnících nevzal ohled na místní zvyky v tom směru, zejména co do její výše. Nelze konečně ani souditi, že žalobkyně se zvláštní odměny za práci přes čas vzdala tím, že se po 2 měsíce nehlásila o ni a po odmítnutí také dále přes čas pracovala. Činy konkludentní musí dle § 863 obč. zák. býti toho rázu, že nedovolují pochyb ve směru jiného výkladu. Než tomu tak není v případě sporném, Žalobkyně mohla míti příčiny zatím odměny nežádati, třeba jí nárok příslušel, ať již proto, že nechtěla vzbuditi trpkost zaměstnavatele, a nedala podnětu k výpovědi, když byla na službě závislá a mohla také doufati, že nesražené zálohy budou na nárok její za práci přes čas súčtovány. Proto nelze mlčení žalobkyně za vzdání se nároku považovati. Tím méně lze vyložiti jako vzdání se nároku to, že žalobkyně ohlásivši po výpovědi nárok a byvši odmítnuta, pracovala přes čas dále. Vždyť mohla žalobkyně býti v pochybách, že odepření práce přes čas v místě obvyklé poskytne žalované příčinu k propuštění. Právem tedy odvolací soud nárok odměny za práci přes čas, o jehož výši není sporu, přiřkl.