Důchod sourozenců.

Ustanovení § 25 a) zákona z 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., nezakládá pro sourozence osoby v § 20. cit. zák. uvedené, právního nároku na přiznání důchodu, a to ani, když jsou splněny podmínky tam uvedené, jelikož zákonodárce v případech, v nichž udělil ministerstvu sociální péče zmocnění k povolení důchodu nebo k jinému opatření na prospěch určitých osob, nechtěl osobám těm přiznati subjektivní právní nárok, nýbrž zamýšlel poskytnouti ministerstvu toliko možnost a právo, aby v jednotlivých případech podle volného uvážení okolností přiřklo důchod, který podle zákona by jinak nepříslušel.
Stanoví-li pak zákon určité podmínky pro přiznání důchodu, jako zvláště v § 25 a) cit. zákona, o sourozencích jednajícím, určuje tím toliko, za kterých předpokladů je úřad oprávněn zmocnění jemu daného použíti, nestanoví však podmínky pro vznik nároku.
Správnosti názoru tohoto svědčí také důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 39 z r. 1922, v níž se praví, že mimo jiné »poskytuje se (§ 25 a) ministerstvu sociální péče možnost, přiřknouti za určitých podmínek důchod sourozencům padlého (nezvěstného) vojína nebo zemřelého invalidy«, dále pak, že »pro úplně neschopné sirotky možno povoliti důchod i po 21. roce«.
Pro správnost výkladu zde podaného mluví dále článek II. zákona 39/1922, který rovněž dává ministerstvu sociální péče zmocnění, aby v případech zvláštního zřetele hodných a za určitých předpokladů přiznalo důchod osobám, které po zákonu nároku na důchod by neměly.
(Nález Nejv. správ. soudu ze 4. září 1926, č. 18032/26.)

Citace:

Důchod sourozenců.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1926, svazek/ročník 7, s. 532-533.